Jen ti dva věděli, jak dlouhou dobu tam strávili.

Oba naprosto promočení se posléze vraceli sami do svých opuštěných bytů.

Erik se zastavil ve své cestě, povzdychl si a strčil si ruce do kapes. Bylo mu jasné, jaký výsledek jeho počínání – obzvlášť dnes – přinese. Ale musel ho vidět. Musel se ujistit, že je v pořádku. Gerard… Gerard by si to jistě přál. Nohy ho vedly samy. Jako by znaly cestu. Zastavil se na přechodu a nechal projet auto, které ho celého obstříklo. Letní déšť byl vskutku vydatný. Velké kapky se odrážely od země a působily iluzi, že pršelo ze země. Zanedlouho se zastavil před bytovým komplexem. Sledoval jedno jediné okno. Mokl pár minut, než konečně spatřil toho muže, jak v županu nese nějaké věci. Potom pohyboval rukami ve stejném rytmu. Žehlil?

Erik si utřel kapku, která mu visela ze špičky nosu, a opět vzhlédl k tomu oknu. Jen jediný pohled do jeho života, v naprostém utajení, a uvědomoval si, že mu vše o něm Gerard vykládal, ale on neposlouchal. Starostlivý bratr, který pere, vaří, žehlí a nestěžuje si. Přijímá život takový, jaký je. Nemá příliš velké sny. Je realista s tendencemi k depresím. Přešel cestu a našel na seznamu u zvonku jméno S. Rockfield. Chvíli váhal, zda smí zazvonit. Zavřel oči. Musí.

Bytem se rozezvonil zvonek. Už je to dlouhá doba, kdy Simon přijímal nějakého hosta. Proto s sebou trhl, když slyšel ten zvuk. Ten večer přece nikoho nečekal. Kdo chtěl narušit jeho plán? Vykoukl z okna, aby spatřil někoho stát dole. Neviděl mu do tváře. Váhavě přešel ke sluchátku a zeptal se: „Kdo je?“

Erik se podíval za hlasem a váhavě řekl: „Erik Murray… Musíme si promluvit, prosím.“

„Nemám Ti co říct,“ řekl Simon chladně.

„Počkej, prosím.“

Simon se skutečně zarazil.

„Pusť mě dovnitř, prosím.“

„Není důvod. Dobrou noc.“

„Gerard by…“ začal, ale sám netušil, co chtěl říct. Ale rozhodně tím zaujal Simonovu pozornost. ‚Co by udělal Gerard…?‘ pomyslel si Erik zlomeně. ‚Jistě by mě nakopal a dal pár facek k tomu, jak se chovám… Měl by na to právo. Nebránil bych se. Ale on – nebyl by toho schopen ani tak. I když žárlil, nikdy by mi neublížil. Právě tu jeho žárlivost jsem na něm nejvíce miloval.‘

„Co Gerard?“ ozval se Simon po chvíli ticha. Na druhé straně bylo také ticho. „Jsi tam ještě?“

„Zapomeň na to,“ zašeptal Erik tiše. „Promiň.“

Simon se nad jeho slovy zamračil. Nejdříve má něco jazyku a nyní to nedořekne? Chce ho naštvat? Vyšel ze svého bytu a došel až dolů, aby viděl jeho vzdalující se záda. „Dořekni to!“ přikázal mu hlasitě. „Nejsem až tak slabý, jak vypadám! Ustojím to, ať už řekneš cokoliv!“

Erik se po jeho slovech zastavil.

„Ale myslím si, že kdyby tady nyní byl Gerard, ty bys neustál to, co by ti chtěl říct,“ dodal Simon podrážděně.

Měl pravdu. A Erik to věděl. Přesto se na něj otočil a zamračil se.

„A co si myslíš, že by řekl tobě?“ zeptal se zle a několika málo kroky překonal tu mezeru, která je rozdělovala. Simona tak ovanula vlhkost z deště smíchaná s potem. „Myslíš si, že by byl rád, že si takhle ničíš život? V podstatě žiješ v nemocnici a šílíš, když si musíš vzít povinnou dovolenou!“

„Vůbec ničemu nerozumíš,“ odvětil Simon s chladnou hlavou.

„Myslíš? Stačí mi se na tebe jenom podívat… a nechápu, co na tobě tolik obdivoval.“

Obdivoval? Simon se zarazil.

„Pokaždé o tobě mluvil s úctou a radostí. Co by říkal nyní, když by tě viděl? Jaká jsi troska? Už ani nedokážeš žít, aniž bys ze sebe nesedřel kůži, ty maniaku!“

Očekával prudký výpad z doktorovy strany, proto jeho ruku pohotově zastavil v blízkosti své tváře.

„A i kdyby tak co?! Co si myslíš, že jsem měl dělat, když jsem přišel o jediného bratra? O jedinou svou rodinu?!“ zakřičel na něj Simon, vybuchujíc vzteky.

Erik mu pevně stiskl košili mezi prsty.

„Rozhodně ne tohle, idiote,“ zasyčel mu do obličeje.

„Nerozhoduješ o mém životě. To kvůli tobě je mrtvý!“ zakřičel na něj Simon a vlepil mu facku. Ta rozhodně stačila, aby ho Erik pustil a zmateně se dotkl své tváře. „Kdybys neměl ten pitomý nápad zůstávat déle, určitě by se nic nestalo!“

„Nebyl to můj nápad,“ zašeptal šokovaný Erik, ale Simon ho neposlouchal.

„Kdyby ses rozhodl ho nevytáhnout na tu podělanou oslavu, nemuselo by k tomu nikdy dojít! Nemusel by zemřít tu noc! Mohl se dožít dvaceti, založit rodinu a najít si vhodnou práci! Místo toho zemřel a ty jsi jeho vrah!“

„Přestaň!“ zvýšil nyní Erik hlas. Nenechá se obviňovat. Zná pravdu, kterou nikdo jiný ne… ale slíbil to. Slíbil to Gerardovi, že to nikomu neřekne. Aby neměl problém. A proto zemřel. Protože mu to slíbil. „Já ho nezabil…“ řekl pouze.

„Tys řídil tu noc! Tys vrazil do toho pitomého stromu! Proč jsi sedal za volant, když jsi měl v krvi alkohol?!“ zeptal se Erik, na pokraji nervového zhroucení. Právě proto nechodil domů. Chtěl se vyhnout tomu všemu, co by mu mohlo připomenout minulost. Právě proto pracoval až do vyčerpání… aby neměl čas na přemýšlení.

„Ale já neřídil!“ ozval se Erik vztekle. Ale Simon jeho slova nevnímal. Chtěl za sebou zabouchnout dveře a ukončit tohle divadlo. Ale Erikova svalnatá ruka zastavila dveře před zavřením. Nemohl mu nyní dovolit odejít. Neslyšel ho? „Já tu noc neřídil, přísahám!“

„Nelži!“ praštil ho Simon po ruce a prudce zavřel dveře. Srdce mu zběsile bilo. Musel se uklidnit.

Erik vycenil zuby a stiskl ruce v pěst. Jen on zná pravdu… Jen on ví, co se tu noc skutečně stalo… Jen on si pamatuje, o co ho Gerard požádal, i když on byl proti tomu. Proč mu to nikdo nevěří?

„Sakra,“ zasyčel tiše a zakryl si tvář. Nemohl si přiznat slzy. Ne tady, ne teď. Kdy se z něj stal patetický člověk?

---

Celý večer a brzké ráno se dával Simon dohromady. Neuvědomoval si, co slyšel – neposlouchal slova toho vraha… Osprchoval se. Musel se zcivilizovat. Za chvíli mu začne ranní směna. Musí přijít předčasně, aby vše předem zkontroloval a pozdravil se s nově přivezenými pacienty.

Chvíli na sebe hleděl v zrcadle. Jako doktor se staral o ostatní a na sebe zapomínal. Popelavá kůže a mrtvé vlasy na hlavě rozhodně neuklidňovaly pacienty, že by mohl být dobrý. A přesto byl dobrý. Pokoušel se nějak upravit alespoň vlasy, ale bylo to bezúčelné. Vzdal to. Popadl jablko jako náhražku snídaně, kabelu se svými věcmi a zabouchl za sebou dveře bytu, který byl obýván jen zřídkakdy.

Jen co vstoupil dovnitř nemocniční budovy, supěla na něj recepční, jak si dovoluje tady být, když má nařízenou dovolenou a už chtěla volat některou ze sester, aby ho vyhodila. On ji však zastavil, že už je v pořádku. Zamračila se na něj.

„Díváte se vůbec ráno někdy do zrcadla?“ zeptala se přísně.

„Ano, pokaždé když na to mám čas,“ uznal upřímně. Protočila očima.

„Víte moc dobře, na co tím narážím, tak proč sem sakra zase lezete?“

„Dovolená mi přece včera skončila.“

„Nepamatuji si, že bych potvrzovala takovéto datum.“

„A já si nepamatuji, že bych Vám někdy něco dával k potvrzení.“

Věnoval jí milý úsměv, než se vydal k šatně, kde mohl jenom začít nahlas klít, když už i vypůjčené boty mu byly odcizeny. Udělá si tedy další výlet do Ztrát a nálezů. K jeho smůle našel jenom staré, děravé kopačky v jeho velikosti. Musel si tedy vzít o dvě čísla větší lodě, ve kterých každou chvíli zakopával.

A náramně tím bavil svou známou.

„Bavíte se hodně?“ zeptal se jí podrážděně, když viděl, že se opírá o smeták a pozoruje ho s úsměvem.

„Ano, je to vskutku zábavný pohled. Zase Vám někdo ukradl přezůvky?“ zeptala se uklízečka pobaveně.

‚Copak jsme ve škole?‘ pomyslel si Simon otráveně. „Proč takhle moc nekontrolujete ostatní?“

„Protože ti si nosí své přezůvky čisté a důkladné, nevypůjčují si ze Ztrát a nálezů, jako někdo. A pak stejně zjišťují, že je zase někam zašantročili, takže si musí stejně pořídit nové,“ věnovala mu úšklebek.

Simon jenom zavrčel, jako napružený pes, a odkráčel pryč. Tuhle ženu nechápal. Když si byla uklízečka jistá, že zmizel za rohem, utírala podlahu v blízkosti šaten, než proklouzla dovnitř, aby umyla špinavou podlahu i tam. Vyšla ven až po chvíli s kbelíkem důkladně překrytým hadrem a pobroukávala si nějakou písničku. Mile se usmála na nově příchozí doktorku a kývla jí na pozdrav.

Zanedlouho se Simonovi doneslo, že jeho kolegyni opětovně někdo ukradl přezůvky.

---

Erik se potloukal po městě. Došel až před velkou budovu makléřské firmy. Křivě se usmál. S bolestnými myšlenkami vešel dovnitř. Mladá žena, která si zrovna pilníkem důkladně pilovala dlouhé, umělé, rudé drápy k němu vzhlédla přísným pohledem zpoza brýlí.

„Pan Murray, to jsou k nám hosti,“ zhodnotila ihned odměřeným, chladným hlasem. Erik se na ni vlídně usmál.

„Dlouho jsme se neviděli, Susan,“ řekl ženě mile a chtěl ji chytit za ruku a políbit. Místo mu znechuceně ruku vytáhla ze sevření.

„Nedotýkej se mě, už nás nic nespojuje,“ odbyla ho chladně a povýšeně se na něj dívala. „Jak ti mohu pomoci? Sám moc dobře víš, že práci zde nedostaneš a žádný makléř se nebude snižovat k tomu, aby ti mohl najít dům, pozemek či byt, když vypadáš…“ zarazila se a prohlédla si ho důkladněji, potom rozhodila rukama a pronesla pohrdavě, skoro až znechuceně: „Takhle.“

„Vždycky upřímná, až to bolí,“ usmál se Erik smutně.

„Být tebou, raději odejdu, už sem nepatříš.“

„Prosím, Susan, potřebuji pomoc.“

„A žádné peníze ti nepůjčím, už tak mi toho hodně dlužíš.“

„Pořád se na mě zlobíš?“

„Proč bych se měla zlobit?“ zeptala se kupodivu pobaveně. „Myslíš si, že mi vadí, že jsi mi zničil auto? Nebo že jsi při orgasmu vykřikoval jméno svého bývalého milence? Nejsem dětinská, Eriku. I ty bys měl už dospět a zapomenout na minulost. Nebo tě zničí – jak zevnitř, tak zvnějšku,“ dodala chytře.

Erik se smutně usmál. „Víš moc dobře, že nemohu…“

„Pak ti nemám jak pomoci,“ ukončila jejich rozhovor a zvedla sluchátko, aby vyhověla zákazníkovi na lince. Úplně ho nyní ignorovala a věnovala se zákazníkovi. Stal se pro ni vzduchem, prázdnou existencí, která jí nestála ani za pohled. Neměl peníze, nic nechtěl kupovat, k ničemu by jí nebyl takový člověk.

„Měj se,“ pronesl Erik smutně a odešel z firmy, skenován přísným pohledem mladé ženy.

---

Simon zrovna vyplňoval nějaké papíry, když v tu chvíli dovnitř vtrhla sestřička se slovy: „Doktore Rockfielde! Máme stav nouze!“

Simon se zarazil. Moc nechápal, co ji tak polekalo, ale následoval ji, div neuklouzl na právě vytřené podlaze, zatímco mu uklízečka přísně vyhrožovala pěstí, že jí pošlapal podlahu, a nechal sestřičku, aby ho vedla.

Dostal tik do oka, když spatřil Erika Murraye, jak nabaluje místního zdravotního bratra, který byl v koncích a netušil, jak se bránit tomu úsměvu a svůdnému hlasu.