Erik na něj zmateně zamrkal. Prudce vstal, div se nezapotácel, ale udržel rovnováhu a zůstal na něj civět. „Myslíš to vážně?“ zeptal se šokovaně.

„Nenabízel bych ti to, kdybych žertoval,“ připomněl mu Simon. Erik polkl nasucho. Tohle teda určitě nečekal.

Promiň, Gerarde, ale sakra! Oba umíte člověka dovádět k šílenství. Rockfieldovi bratři – jeden jako druhý!

Pousmál se.

„Rozumím,“ řekl jen a o něco se přiblížil.

„To však neznamená nějaké příliš velké intimnosti, rozumíš?“ zchladil ho Simon ihned. Tím Erika trochu zkrotil – ale už se alespoň dostal na první metu. Nepřestane ho lovit, dokud to nebude Simon, kdo mu podlehne. V hlavě měl pořád svůj vlastní plán, který splní za každou cenu.

Erik popadl polštář ze země a zamířil do ložnice za ním, aby jen zmateně zamrkal.

„Co to děláš?“ zeptal se.

Viděl, že Simon s pokojnou myslí řadí několik polštářů na sebe a deku ohýbal, dokud v půlce postele nevytvořil jakousi hráz. „To je tvoje půlka postele a radím ti, nepřekračuj ji, nebo za sebe neručím,“ řekl Simon a ulehl na svou část postele. Erik se kousl do rtu, aby se nerozesmál. Opravdu věřil, že ho ta zeď ochrání?

„Rozumím,“ řekl jen a chvíli na to druhá půlka postele poklesla pod váhou mužského těla. Simon se k němu otočil zády a přehodil přes sebe tenkou deku. Nelíbilo se mu to, ale necítil by se dobře, kdyby ho nechal spát na gauči (v případě Erika Murraye na zemi). Ale už tím tuplem se mu nelíbilo to, co právě nyní udělal. Uvědomoval si, že jen kousek od něj je vzrušený mladý muž, který si přeje ukojit své potřeby. Možná toho bude litovat, to zjistí až ráno.

„Dobrou noc,“ řekl Simon a zavřel oči. „A chovej se slušně.“

Erik se ušklíbl a zasalutoval. „Rozkaz, pane,“ řekl škodolibě a pohlédl na strop. To bylo tak frustrující! Div se nezačal vrtět. Je jen takový kousek od něj, ale sám sobě si zakázal, aby se o cokoliv pokusil. A to si myslel, že když se ve sprše vyhoní, přejde to. To ovšem netušil, že doktůrek přijde s tak svůdnou nabídkou… ze které nakonec nebylo nic!

Myslel si, že není jediný, kdo má problém usnout. O to více v duchu zavřískal, když uslyšel pravidelný dech muže vedle sebe. Posadil se a sledoval ho zpoza té směšné zdi. Může ji klidně zničit a dostat se k němu, zmocnit se ho. Už, už natahoval ruku, aby to udělal, ale nakonec ji sevřel pevně v pěst. Odtáhl ruku pryč.

‚Zůstaň v klidu,‘ nabádal se v duchu a vstal z postele. Odešel z pokoje. ‚Nenech se zmást tou jeho pohostinností – je to jistě jeho skrytý plán, abys mu podlehl. A přitom to musíš být ty, kdo ho přiměje podlehnout!‘

Ušklíbl se na sebe do zrcadla.

„Jsem vážně ubožák,“ zašeptal mužský hlas do letní noci.

---

Simon se probudil v pět hodin ráno a znaveně zamrkal. Nebyl zvyklý na tak poklidný spánek. Vlastně nebyl zvyklý na spánek vůbec. A pokud ano – v nepříjemné poloze nebo na židli. Unaveně se posadil a protřel si oči. Všiml si, že zeď z polštářů nakonec nevydržela, ale vzhledem k tomu, že na sobě žádné známky násilí nebo znásilnění nenašel, usoudil, že to musel rozkopat v průběhu noci jeden z nich. Protáhl si všechny svaly, než konečně vstal z postele. Celý den volna – co má zatraceně dělat celý den? Vždyť se unudí k smrti!

Líně se doplahočil do kuchyně, aby našel hurikán v plné parádě, jak se mu rozvaluje v kuchyni a… vaří? Opravdu ten neschopný muž uměl vařit? Chvíli zůstat stát na prahu a pozoroval ho. Sledoval žíly, na jeho rukách, které se zvýraznily, kdykoliv něco pevněji uchopil. Sledoval jeho boky, které se sem a tam zlehka pohnuly, když se pootočil, aby dosáhl na něco jiného. Sledoval jeho neposlušné, zpocené vlasy, které ještě nesly známky jeho velmi krátkého pokusu o spánek. Sledoval pevný postoj a rovná záda, hlavu hrdě zvednutou. Sledoval sebejistého muže.

Opřel se o roh dveří a jen tak ho pozoroval. Zajímalo ho, kdy si ho všimne. Záměrně nevydal ani hlásku.

Asi tak po třech minutách, kdy Erik rozbil vajíčka a nechal je, aby se seznámila s pánví, aby z nich mohl udělat vaječinu, se otočil a div nepustil pánev na zem. Simonovo obočí jenom vyletělo nahoru. Chvíli na sebe zůstali jen tak hledět.

„Čus,“ zmohl se Erik jen a rychle se otočil, aby jim oběma nandal pořádnou snídani. „Stojíš tam dlouho?“ zajímal se po chvíli.

„Ani ne,“ lhal Simon a konečně se odlepil od rohu. „Ty umíš vařit?“ dobíral si ho trochu.

„Představ si, že ano. A i z toho tvého nic v lednici se mi povedlo něco udělat.“

„Aby to něco bylo ovšem poživatelné.“

„Tohle si vyprošuji – vždyť si to ani neochutnal!“

Simon kolem něj prošel, aby si mohl udělat silnou kávu. Tohle bude jistě dlouhý a perný den. „Voní to celkem dobře,“ reagoval na jeho slova jen, když se mu do chřípí dostala vůně vaječiny. Žaludek se ozval v tu nejméně vhodnou chvíli. ‚Bezva,‘ pomyslel si Simon s otráveným výrazem, když jim oběma dělal kávu, zatímco se Erik spokojeně usmál, že má Simon hlad (a nejspíš i chuť) a tělo se to na rozdíl od něj nebojí přiznat.

Snídani však raději snědl osamocen v obývacím pokoji, protože výhružka ze včerejška se zdála býti pořád na místě, kdykoliv se k Simonovi jakkoliv přiblížil.

„Máš dneska volno, že?“ zavolal přes půlku pokoje.

Simon si otráveně povzdychl. „Mohu se alespoň najíst v klidu?“ zeptal se dotčeně.

„Pardon, jen se ptám.“

„Ano, mám. A rád bych ti připomenul, abys odsud vypadl.“

„Jasně, jasně, chápu. Hned zmizím. Máš něco v plánu?“

„Je to můj den volna, takže je jen mé rozhodnutí, jak s ním naložím.“

„Pokud bys měl zájem-…“

„Rozhodně ne!“

„… měl bych už takový malý předběžný plán, který by se ti jistě líbil. Odpočinul by sis od práce a taky-…“

„Víš, co to znamená: Rozhodně ne?“

„… by ses nemusel starat o dopravu a vstupné či podobné věci – všechno bych zařídil během chvíle, takže stačí jenom, abys…“

„Ne!“

„Souhlasil,“ dokončil konečně Erik s úsměvem, naprosto ignorujíc Simonův názor. „Tak co ty na to?“

„Na co?“ zavrčel Simon. Přešla ho chuť dojíst snídani.

„Že bych tě někam vytáhl?“

„Jasně jsem ti řekl, že ne.“

„Bude to legrace – slibuji.“

„Definuj slovo legrace,“ opět na něj zavrčel. Erikovi se rozzářily oči. Popadl papír a mapu, dostal se rychle do kuchyně, kde Simonovi odebral snídani a ihned mu horlivě vykládal, kam všude by ho chtěl vzít, jak by to provedl, co všechno by viděli, až z toho Simona rozbolela hlava.

„Tak co ty na to?“ usmál se Erik široce.

„Chceš mě zabít ihned zrána?“ zeptal se Simon trochu zděšeně.

„Ale vůbec ne! Slibuji, že si to užiješ! Stačí jen souhlasit,“ připomněl mu Erik a nahodil nevinný kukuč.

Simon dlouhou dobu váhal. Ani trochu se mu nelíbilo, že včera tahle sexuální mašina z něj málem strhla oblečení, nebo ho skoro bůhvíco ve výtahu v práci, a dneska je až příliš přívětivý a ochotný. Děsila ho tahle náhlá změna. Ale bylo mu až moc dobře jasné, že Erik jede podle svého určitého plánu – jak ho pokořit. Neřekl to sice nahlas, ale Simonovi to došlo. Nenechá se tak snadno zlomit… snad. Neznal vlastní hranice. Proto se obával toho společného dne s Erikem. Bude muset doufat, že jeho obranyschopnost proti této bakterii bude opět úspěšná… i když včera na chvíli polevil v obraně a div to neskončilo katastrofou.

„Dobře,“ řekl najednou.

Erik zamrkal, než mu došel význam toho slova. Zaradoval se, jako dítě, a v záplavě té radosti ho políbil na tvář. Ani jednomu z to nedošlo, protože Erik byl plně ponořen do oslavy tohoto malého vítězství a Simon byl šokován jeho dětinským chováním. Celý den volna. Celý den volna s Erikem Murrayem. Přežije to vůbec? Na druhou stranu – jak se nejlépe obrnit proti bakterii než tím, že vyzkoušíte úplně všechno?

A tak se stalo zázrakem, že ti dva si skutečně vyrazili. Erik byl překvapený, že nepoužili auto. Na otázku, zda má vůbec řidičák, se na něj Simon zle podíval s otázkou v očích, zda ho má za blázna.

„Pokud v tom tvém plánu potřebuješ auto, sežeň si ho – já jdu pěšky,“ připomenul mu. Erik se podrbal ve vlasech a pousmál se.

„Ne, obejdeme se i bez auta,“ řekl nakonec. Pravda – dostanou se tak sice přes plánovaný rozpočet, ale co už! Na zastávce si Erik pečlivě zkoumal jízdní řád a zapamatoval si všechny stanice, časy a trasy, kterými autobusy jely. Simon ho jen mlčky sledoval a snad si i v duchu přál, aby mu něco nevyšlo, aby se spletl a jeho dokonalý plán nebyl proveditelný více. Erik si všiml jeho škodolibého pohledu, ale ignoroval ho. Bude toho pohledu litovat, až dnešní den skončí. Erik měl totiž plán. Když už do toho tedy šel po hlavě – zlomí ho tak moc, až na to Simon Rockfield dojede. Bude zlomený, až s ním skončí úplně. Bude si přát, aby ho jeho lovec nikdy neopouštěl.

Neuvědomoval si však i druhou možnou stránku – že se lovec může zamilovat do kořisti. Ale ta byla příliš směšná a nepravděpodobná. Nebo snad ne?

„Dobře, jede nám to za tři minuty,“ ozval se konečně, když si zapamatoval všechny trasy a časy autobusů.

„Rozumím. Už se nemohu dočkat,“ přiznal se Simon popravdě. Vidina volného dne strávená nějakou rozumnou prohlídkou staré památky nebo den strávený v přírodě, mu vyhovovala. A dle toho, jak je oba Erik vybavil (batohy přeplněné jídlem a pitím byly jenom drobné dodatky – sám netušil, kde to všechno stihl sehnat), nemyslel si, že půjdou do parku a pak do rychlého občerstvení na jídlo nebo tak něco. Ale neptal se – chtěl být překvapený. Chtěl zjistit, co byl schopný vymyslet.

Jakou trasu mohl vymyslet bývalý úspěšný makléř? Simon se obával nejhoršího, ale k jeho velkému překvapení putovali nejdříve do hor, kde si pořádně vyšlápli až do tamějšího vyhlášeného hostince, kde se oba s chutí pustili do místní speciality. Na čerstvém, horském vzduchu strávili delší část svého výletu. Simon na tom trval a Erik nebyl proti. Oba si přáli, aby se ten druhý utahal a nemusel potom myslet na hlouposti. Ba co víc – udělali to pro své zdraví. Odpočinuli si od ruchu velkoměsta a od práce. Byl teplý letní den a lesy na horách jim dopřávaly příjemný chládek a stín, ale zároveň i potřebný sluneční svit.

Oba se podivovali výdrži toho druhého – Simon si myslel, že makléř odpadne během prvních pár kopečků, zatímco si Erik myslel, že doktůrek, sotva vejdou do hostince, už z něj neodejde se slovy, že měl té zdravotní procházky dost a chce domů. A oba byli rádi, že tento malý výlet absolvovali spolu. Když stáli na samotném vrcholku hory, chtělo se jim vykřičet do světa své starosti a sny. Ale toto dětinské chování uchovali jen jako myšlenky ve svých hlavách, aby to ten druhý nemusel vidět. Z vrcholku měli překrásný výhled na město ležící před nimi jako na dlani. Vypadalo tak male, tak křehce.

Byl to Simon, kdo po chvíli navrhl, aby se vrátili dolů a pokračovali v plánu, který doposud znal jenom Erik. Ten ho však zastavil a stáhl zase zpátky na jeho původní místo.

„Užívej si výhled – moc často se z práce nedostaneš,“ usmál se na něj mile. Simon nad ním protočil očima, ale nakonec se opřel o dřevěné zábradlí před sebou a užíval si letní vánek a výhled. Když očima pohlédl na Erika, spatřil zasněný pohled mladého muže, ale také šťastné osoby, které bylo umožněno žít krásný, dlouhý život. A zároveň v jeho očích byla i špetka smutku, jejíž původ nebyl schopný určit. Co zračilo ten malý smutek v očích Erika Murraye? Odkud se vzaly ty drobné, třpytivé slzy pod jeho víčky?

Myšlenka na Gerarda, když tady byli poprvé spolu. Poprvé a naposled. Tak bolestná. Tehdy to byl Erik, kdo sotva popadal dech, když jeho přítel utíkal kupředu a smál se mu, jak je pomalý. Vzpomínka na chvíle zde strávené s ním mu hnala do očí slzy. Vymluvil se na silný vítr a prach kolem, když si všiml Simonova pohledu.

Hřbetem ruky si otravné slzy setřel z víček.

Uklidni se.

„Něco…“ hlas se mu trochu třásl, tak si odkašlal, „mi vletělo do oka. Asi prach.“

Simon mlčel po jeho slovech a opět se podíval před sebe. Musel se pousmát. Pochyboval, že by makléř byl schopný vymyslet hezký výlet, a zatím ho jenom překvapoval. Nerad si to přiznával, ale bavil se. Opravdu moc se bavil. Tak, jak už dlouhou dobu ne.

Po zdolání snad všech kopců hory Erik naplánoval návštěvu zoologické zahrady. Opravdu dětinské, ale Simon si musel přiznat, že tomu dětinskému kukuči, když mu ukazoval mládě pandy, nebo chvíle, kdy hulákal stejně jako vřešťani za sklem, opravdu odolat nemohl. Kdyby mohl, setřel by si ten úsměv z tváře. Ale na to byl až kupodivu moc šťastný. Dokonce se smál vtipům, které Erik sem a tam prohodil, když se zastavili u rychlého občerstvení. Názor na výběr zmrzliny od makléře nekomentoval – kdo by si proboha mohl nechat namíchat banán a stracciatellu dohromady? Razantně odmítl, když už chtěl objednat i jemu a spokojil se pouze s čistou vanilkovou příchutí.

„Až ti bude blbě, nevolej na mě,“ šťouchl do něj potutelně.

„Slibuji,“ pokřižoval se Erik předtím, než v něm zmrzlina zmizela v čase, který nečítal ani minutu čistého času. Tvrdohlaví lidé mají více štěstí než rozumu – a především Erik Murray byl snad synem štěstěny.

Když prošli celou zoologickou zahradou a byli poměrně utahaní, zatáhl je Erik do muzea. Simon netušil, proč zvolil zrovna toto místo, ale byl za to rád. Rozhodně lepší, než kdyby šli na koncert nebo podobnou hloupost, kam by zavedl nějakou mladou ženu nebo mladého muže na rande. Poslední bod programu si dokázal domyslet okamžitě.

Poslední místo v jejich dnešním programu totiž bylo kino.

Jak nečekané.

Ale příjemné zakončení dne.

K velkému překvapení Erik vybral film, který je oba zaujal – historický válečný film. Erik si užil pořádné bitvy se zbraněmi, on si užil historicky naladěné dvě hodinky filmu.

„Musím uznat, že tento výlet jsi naplánoval na 94% úspěšně,“ pochválil ho, když jeli spolu autobusem domů.

„6% dole? To už je katastrofa! Nemohu za to, že jsi zakopl a skutálel se dolů,“ vyplázl na něj Erik škodolibě jazyk a ustoupil stranou, aby mohli lidé kolem něj vyjít ven. „Ale jsem rád, že sis to užil.“

„Nejen můj pád a posléze skutálení se z hory, ale také tvůj dotěrný smích, když ses mě ptal, zda ještě žiju, nebo mě máš pohodit v lese,“ ušklíbl se Simon. Erik nahodil nevinný úsměv, jakoby o ničem vůbec nevěděl.

Když se ozvalo hlášení o poslední zastávce, popadli své batohy a nedlouho poté vystoupili na zastávce, kde ráno nastoupili.

Simon už byl připravený jít směrem domů, ale jemný stisk na rameni ho přiměl, aby otočil hlavu dozadu. Erik se vřele usmíval.

„Ještě je jeden poslední bod na seznamu,“ řekl mile.

„Bod?“ zamrkal Simon zmateně a otočil se na něj.

„Poslední, slibuji.“

„Dobře, co to je?“

Erik cítil jakési příjemné teplo. Stejný den kdysi naplánoval pro sebe i Gerarda. A nyní se ho Simon ptal stejně, jako Gerard tehdy. A stejně jako on kdysi, otočil se k němu zády a řekl i nyní: „Je to překvapení. Pojď za mnou.“


Průměrné hodnocení: 4,86
Počet hodnocení: 14
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.