„Pane Rockfielde, je vám špatně?“ zeptal se ředitel starostlivě. Krátce poté dovnitř také vešla osoba na vysokých podpatcích. Simon pomalu vzhlédl k muži, který ho zaměstnával a nyní starostlivě sledoval. „Nechcete jít domů?“

„Ne,“ řekl a vstal. „Jen se mi udělalo trochu nevolno,“ zalhal. Ředitel jen přikývl.

„Neměl byste se přepínat, jste tady celé dny a skoro vůbec nespíte. Po noční směně máte volno. Běžte domů a pořádně se vyspěte. Nebo nám vyděsíte zákazníky,“ zavtipkoval muž a pohlédl na sličnou hnědovlásku, která se také zasmála.

„Nedobírej si ho, miláčku,“ řekla hnědovlasá žena, které bylo sotva třicet let.

Simon si hned dvě a dvě dohromady. Žena vedle něj byla ředitelova manželka. Dokazoval to dokonce i prsten na jejím prsteníčku. Chvíli poslouchal jejich soukromý rozhovor. Když se otevřely dveře výtahu, popřál jim hezký den a rychle se vypařil. Ředitel za ním ještě něco volal, ale Simon ho dokonale odignoroval.

Co mají všichni s tím volnem?! Je to snad nový trend nebo snad nemoc?

---

Erik vyšel ven z nemocnice a povzdechl si. „Sakra, tohle už bylo vážně blízko,“ zanadával si sám sobě. „Už jsi skoro tam. Vydrž! Jsi přece lovec, Eriku! Dostaneš každého, koho si určíš.“ Podíval se na honosnou budovu nemocnice a ušklíbl se. ‚A tenhle doktůrek nebude výjimka.‘ pomyslel si škodolibě. Trhl s sebou však, když si vybavil vyčítavý pohled Gerarda. Zakroutil nad sebou hlavou. ‚Tohle se tě netýká, Gerarde. Je to… otázka cti!‘

Pohlédl na hodinky. Rozhodl se stavit pro nějaké jídlo. Zvolil si nezdravou restauraci, kde se pořádně nadlábl, a málem utíkal z restaurace, aby se dostal zpátky do nemocnice v čas, aby opět po hodině klidu mohl svou nebohou kořist stíhat a lovit. Vyšel ven hledě do mobilu a nerozhlédl se na křižovatce. Málem by se mu to stalo osudným, kdyby ho v čas neprobudilo troubení auta a nadávky řidiče, když auto projelo kolem něj. Oddychl si. Další srážku s autem tentokrát z vlastní neschopnosti, nikoliv z alkoholického objetí, by si už mohl vyčítat. Zjistil, že času měl ještě dost.

Rozhodl se zajít do baru a porozhlédnout se kolem, zda není někde poblíž někdo, kdo by jeho neposedné myšlenky mohl uklidnit. Simon ho vzrušoval, nemohl si lhát a tvrdit opak. V baru v takhle brzkou dobu našel jen mladé studenty a studentky, kteří si za pomocí alkoholu dodávali odvahu zkusit na sebe něco víc než jen neohrabané líbání. Majitel podniku se podíval na hodinky.

„Jsi tu brzo,“ zaprskal na něj Patrick místo pozdravu.

„Nech ho, je už jistě ženáč, proto taky nechodí pravidelně!“ ozval se škodolibě plavovlasý číšník, jehož vlasy byly stažené do pevného ohonu.

„Částečně pod pantoflem teda jsem,“ přikývl Erik s úšklebkem.

„No nekecej!“ udeřil Patrick do stolu, až se skleničky zatřásly. Usadil se. „Povídej mi – jaká je? Nebo jaký je? Kdo mohl zkrotit zvíře jménem Erik Murray? A hlavně: Jak se mu nebo jí to povedlo!“

Erik se hrdelně, pobaveně zasmál. „Ne, nejsem ženatý,“ zkazil jim radost a plavovlasý číšník na něj vyplázl jazyk.

„Umíš zkazit každou radost!“ zaprskal hravě.

„Tak to by mě teda ten tvůj důvod nepřítomnosti zajímal,“ ozval se Patrick a nalil nějakému hostu půllitr piva.

„No, zatím se jen scházíme,“ řekl Erik.

„A určitě sis už vrznul, jinak bys to nevydržel, co?“ ušklíbl se plavovlasý číšník škodolibě.

„Snad mu nezávidíš?“ ušklíbl se Patrick výhružně a majetnicky ho přitáhl k sobě. „Nebo snad lituješ, že tě nemůže lovit jako zbylé tady, hm?“

„Rozhodně ne,“ zavrkal mladík a uculil se.

„Překvapím vás oba – ani jsem si nevrzl, ba místo toho jsem denně mlácen a dokonce je mi i vyhrožováno, že mě zaživa pohřbí, rozčtvrtí a všechny kousky mého těla rozhází po všech světadílech, aby mě už nikdo nemohl dát do kupy,“ citoval Erik jednu ze Simonových hlášek. Ti dva na něj chvíli hleděli, než se rozesmáli.

„S kým jsi to proboha začal chodit – s komikem?“ zeptal se Patrick.

„Ne s lékařem,“ řekl Erik vážně. „Ale ještě to není chození v tom pravém slova smyslu.“

„Jsi blázen? Zamilovat se do lékaře?“ zeptal se Patrick se smíchem. „Vždyť to je jasná sebevražda – jen kýchneš a bude ti dávat na výběr, co za nemoc máš nebo statistiky úmrtnosti na tuto nemoc!“

Erik se pousmál, ale vtipné mu to nepřišlo. Byl by toho Simon opravdu schopný? Představa, jak má o něj doktor strach, ho příjemně zahřála.

Prsty přejížděl po pultu.

Tady s Gerardem často chodívali. Pousmál se pro sebe. Na toto místo narazili čirou náhodou. Chtěli prostě někam zapadnout, kde by si nikdo nedělal poznámky o tom, že jsou homosexuálové. A Patrick je přijal jako starší bratr, jako kamarád, který si vyslechl jejich trable a přivítal je doma. A také Patrick byl první, kdo je kdy podporoval jako pár. Tato vzpomínka na dobu před pár lety mu vykouzlila úsměv na tváři.

Patrick nad ním zakroutil hlavou a plavovlasý číšník poznamenal, že vypadá zasněně, takže by ho měli nechat na pokoji.

Erikovi na tváři skutečně hrál ten zasněný úsměv zamilovaného puberťáka. Pohlédl na hodinky.

„Už budu muset,“ řekl a slezl ze židle.

„To jsi tady dlouho nepobyl,“ ozval se Patrick, když přepočítával drobné od muže, který zrovna zaplatil a odešel.

„Co se dá dělat – kořist na mě už jistě čeká,“ mrkl na něj Erik laškovně.

Patrick nad ním zakroutil hlavou. „Dávej si bacha, aby sis na té své kořisti nevybil zuby,“ poradil mu, když ho viděl odcházet pryč.

Den byl příjemně hřejivý. Erik zatoužil se něčím zchladit, ale musel počkat. Na programu bylo opět vidět Simona a dovést ho znovu k šílenství. Pak si může jít dát pohov na další hodinu a znovu a znovu a pořád dokola. Dokud mu nepodlehne a nebude škemrat.

Procházel se po městě a příjemné, teplé sluneční paprsky najednou zmizely za temnými mraky. Aby ještě tak pršelo… Sledoval tmavou budovu nemocnice. Chtěl vejít dovnitř, ale sanitka ho předstihla. Sledoval vypracované záchranáře, jak dělají svou práci rychle a hbitě. Vešel na chodbu a rozhlédl se kolem, když ten zmatek kolem trochu utichl. Měl zpoždění, ale doktor tady jistě také nebude. Chvíli poté do něj žduchl nějaký záchranář s tím, aby uhnul z cesty, zatímco vezli dalšího zraněného.

„Prosím, pane Murray, nepleťte se tady,“ řekla recepční zle a pomáhala záchranářům najít nějaký další volný pokoj, přestože pokoje i doktoři byli v omezeném množství.

Erik se přitiskl ke stěně a zůstal tam jen tak stát a čekal, dokud to šílenství kolem neutichne. Možná by to pro dnešek měl vzdát. Má plné ruce práce… Neměl by otravovat. Zavřel oči a ušklíbl se. Ne, je přece lovec – počká si na svou kořist.

---

Sotva si Simon myslel, že bude mít na chvíli pokoj, nastala pohotovost. Dopravní nehoda. Blížilo se k šesté hodině večerní. Lidé se vraceli domů. Nebyl dneska náhodou pátek? Pokud ano, nehod jistě bude plno. Lidé jezdí bezohledně, hlavně když se jedná o jejich volný čas. Myšlenka na auto jím otřásla. Soustřeď se!

Na sále strávil několik hodin. Nechtěl se s nikým vystřídat. Nemohl.

Musel zachránit tolik životů, kolik jenom šlo. Aby mohl vykoupit ty duše, které nebyl schopný zachránit. A především, aby se mohl podívat svému bráškovi na onom světě do očí a říct mu, že pracoval tvrdě. Znejistil však, když se mu pod ruce dostal mladík ve věku jeho bratra. Ruce se mu roztřásly. Zhluboka dýchal a potil se. Nakonec odstoupil a řekl, aby to udělal někdo jiný. Sestřičky a zdravotní bratři mlčeli. Čekali, kdy to přijde.

Proto už ve vedlejším pokoji čekal jiný zkušený doktor, který ihned nahradil Simona, který strhl roušku, umyl si ruce a obličej a zhluboka, roztřeseně dýchal. Pevně sevřel umyvadlo mezi prsty. V hlavě mu tepalo. Snažil se uklidnit splašený tlukot srdce.

‚To nebyl Gerard… To nebyl Gerard.‘ říkal si v hlavě pořád dokola.

Pro dnešek to pro něj byla poslední operace. Už ho k žádné jistě nepustí. Věci hodil do koše, aby se vydezinfikovaly nebo rovnou vyhodily. Prohrábl si zpocené vlasy. To volno mu možná nakonec i prospěje. Potřebuje se vzpamatovat. Není normální, aby se uprostřed operace rozklepal jako ratlík. Není přece začátečník.

Zamířil rovnou do své pracovny. Převlékl se a sbalil si věci. Ředitel jistě na recepci už informoval slečnu, že bude mít zítra volno, ale pro jistotu to udělá i osobně a ujistí, že si z něj ředitel nevystřelil. Cítil se vinný, že nechával ostatní v tísni, když je tady tolik zraněných, ale bylo mu jasné, že by jim jenom překážel. Počkal, až se situace uklidní, a potom teprve odešel. Slečna na recepci ho ujistila, že ví o jeho volnu, a popřála mu hezký den.

Venku se mezitím prudce rozpršelo. Vzduch byl dusný a déšť byl těžký. Každá kapka dopadala těžce a rozplácala se široce na chodník a silnici. Simon zůstal stát pod střechou a tiše se díval před sebe, v ruce z půlky roztažený deštník.

„Co tady děláš?“ zeptal se tiše, trochu zle.

Erik stál jenom kousek od něj, celý promočený a na tváři mu hrál úsměv. „Čekám tady na tebe,“ řekl, jako ze špatného romantického filmu. „Uvnitř byl chaos, tak jsem se raději vypařil, abych nepřekážel. Co ty? Neměl bys být na sále?“

„To není tvoje starost,“ poznamenal Simon suše, roztáhl deštník a prošel kolem něj. Erik ho po chvíli dohnal a dostal se pod deštník k němu. Simon ho však loktem odsunul. „Co máš za problém?“

„Už tak jsem zmoklý jako fretka, pusť mě dovnitř,“ žadonil.

„Neměl by ses spíše zeptat, než něco uděláš?“ zeptal se Simon a už, už zvedal koleno, aby mu připomněl svou hrozbu, ale Erik pochopil a vzdálil se na délku paže.

„Spokojený?“

„To budu, až mi zmizíš ze života,“ řekl Simon upřímně.

„Nemůžeš být alespoň trochu milý?“

„Ne.“

„A pokusit se o to?“

„Ne!“

Erik si povzdychl. Po chvíli si z obličeje setřel otravné kapky deště. Pršelo víc, než si myslel, že bude. Oblečení měl celé nasáklé. Doslova mokrý jako pes následoval doktora, který jeho situaci naprosto ignoroval. Ani tiché postěžování si, že ho bude mít na svědomí se zápalem plic nebo nějakou nemocí, Simona neobměkčilo. Erik tiše zavřískal. Vybral si tedy opravdu tvrdohlavého mezka! Však on ho už brzy zlomí!

Vědomí, že Simon se už brzy bude svíjet slastí a vášní pod ním, ho zahřívalo a povzbuzovalo, že mu za to stojí.

Simon váhal. Má ho vzít k sobě domů? Pravda, pokud ten blbec mluvil pravdu a nemá kam jít, poslat domů ho nemohl čistě z logiky věci. A pokud by se vrátil do nemocnice a všem by řekl, že za jeho současný stav může právě on, nejspíš by mohl říct rovnou sbohem své lékařské kariéře, které obětoval všechno. Hurikán jménem Erik Murray nabýval na velikosti i síle a dokonale ničil jeho doposud pokojný život. Pohlcoval ho víc a víc, vkrádal se mu pod kůži i do myšlenek, a to rozhodně nebylo ani trochu dobré.

Měl by tuhle bakterii Erikus Murrayus vyhladit dřív, než nakazí ostatní.

„Nemysli si, že když tě tady jednou pustím, že se to ihned stane tvým domem,“ připomenul mu zle, když se dostali k němu do bytu. „Pouze dnes večer a víckrát ne! Najdeš si hned zítra práci a bydlení a zmizíš daleko z mého života.“

„Rozkaz, pane!“ zasalutoval mu Erik.

Simon nad ním protočil očima. Tohle bude dlouhá noc.

Byl tak milý, že mu věnoval ručník a nějaké své staré oblečení, aby se převlékl. Po chvíli po něm hodil také deku a polštář. „Snad si umíš alespoň ustlat na gauči,“ zavrčel nepříjemně. Byl unavený, frustrovaný a do jeho intimního prostoru, do jeho domova pronikla ta bakterie. Ale neměl na výběr – aby si potom musel vyslýchat plno keců od ředitele nemocnice nebo od sousedů, na to už neměl nervy ani sílu. Povzdychl si a stiskl si vlasy mezi prsty. Spánek mu jenom prospěje. Ale ze všeho nejdřív něco pořádného k jídlu a dost dlouhá horká koupel.

„Máš hlad?“ zeptal se najednou milým hlasem. Když už tady přespí, nemusí se tolik kočkovat.

„Docela jo,“ souhlasil Erik a prohlédl si ho v normálním oblečení. Pohledem sjel níž na pevný zadek, který obepínaly kalhoty, a zaškubalo mu ve slabinách. ‚I když bych si raději dal rovnou dezert.‘

Rychle zahnal chlípné myšlenky a polštář si dal na klín.

„Budou ti vadit špagety?“ zeptal se Simon, když chodil po kuchyni a snažil se zjistit, co všechno se dá vůbec použít, aby z toho neměli průjem nebo jiné zažívací potíže. Vážně by měl nakoupit nebo některé věci dát někdy do mražáku, kam také patří.

„Ani ne,“ řekl Erik a bedlivým pohledem lovce sledoval svou kořist, jak krouží jen pár metrů od něj. Pomalu, ale jistě ho ovládala touha, když pozoroval každý pohyb svalů na Simonově těle. Především pohyb hýždí ho fascinoval. Na to, že na něm většinu času nejspíš jen seděl, ho měl docela pevný. Div si jednu nevrazil. Ještě ne! Utřel si pomyslnou slinu a opět ho pozoroval, snaže se vydržet a nevyjet po něm, přestože mu to dělalo potíže.

Simon dal vařit špagety a zaměstnával se omáčkou. Sem a tam koukl ke svému nezvanému hostu. Zvládal to poměrně dobře, ale moc dobře si všiml reakcí jeho těla, kdykoliv si všiml jeho pohledu. Zdálo se mu to, nebo ho ten nadržený ratlík opravdu chce? Snažil se ignorovat vzpomínku na to příjemné brnění, když se jejich těla otřela o sebe. Je to jen proto, že tady po dlouhé době někoho má. K ničemu nedojde! Jen tady přespí a pak vypadne. Nadobro. Už ho víckrát neuvidí. Přisypal koření do omáčky a ochutnal ji.

Bude mu chybět? Směšné – proč by mu měl chybět?

Podíval se na hodiny. Připozdívalo se.

Nechal omáčku, aby zavařila.

Rozhodl se, že rovnou udělá něco i na snídani. Připomnělo mu to dobu, kdy chystal snídaně sobě a Gerardovi. Byla to hezká vzpomínka, jak se mu jeho mladší bratr pletl pod nohy a ruce, chtěl pomoct, ale neměl jak.

„Jídlo je hotové!“ ozval se po chvíli, když naložil špagety s omáčkou na talíře.

Židle v jídelně tiše zavrzaly. Dlouho se nevyužívaly. Byly rády, že opět cítí lidské teplo. Erik to nechtěl přiznat nahlas, ale zatraceně! Ten chlap uměl božsky vařit. Div talíř nevylízal a házel už psí oči, že chce nášup. Simon se s tím nepáral – dal mu rovnou celý zbytek z hrnce a jen s radostí sledoval, jak to v něm mizí.

Neubránil se připitomělému úsměvu.

Alespoň nebude muset vyhazovat zbytky, na které by stejně neměl čas je dojíst.

Erik po chvíli odpadl, hlasitě si říhl a vyplázl jazyk, který mu spadl do levého koutku. Vypadal jako mrtvola. Jen mu chyběla posmrtná křeč a bledá kůže.

„Sakra – takhle mi někdo vyvařovat, prasknu během prvního týdne,“ nechal se slyšet Erik.

„Pokud to byla pochvala, tak děkuji,“ usmál se Simon a sklidil nádobí.

„To tedy byla. A velká!“

„Umyj nádobí, dám si rychlou sprchu,“ informoval ho Simon. „Snad alespoň to dokážeš.“

„Tu poznámku sis mohl odpustit,“ zašvitořil Erik a neubránil se poslednímu důslednému pohledu na jeho tělo zezadu. Div nezavyl. Dělal to snad záměrně?

Simon si povzdychl, když za sebou zavřel dveře. Žaludek ho bude bolet ještě hodinu, než konečně usne, ale měl hlad. A tohle ho dokonale zažehnalo! Svlékl ze sebe věci a chvíli chodil po koupelně nahý. Úplně zapomněl, že jen pár centimetrů stěny ho dělí od mladého vzrušeného muže. Koupel mu opravdu chyběla. Div se nerozpustil v té horké vodě, která mu pomalu stoupala do hlavy a nalaďovala ho do příjemné, uvolněné nálady.

Zavřel oči a div se neponořil nejen pod hladinu, ale rovnou do říše snů.

---

„Hej, snad jsi neodpadl?“ slyšel něčí hlas. Pomalu, unaveně otevřel oči. Hned se však vzpamatoval a prudce se posadil, když nad sebou viděl Erika.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se pobouřeně a popadl ručník, aby se nějak zakryl, když vstal.

„Dlouho jsi nevycházel, tak jsem se bál, abys s sebou nešlehl, nebo tak něco,“ zabrblal Erik uraženě, když ho Simon vyhazoval. Vždyť ani nic nestačil vidět, když měl kolem sebe jen pěnu, sakra!

„Tak se raději utopím, pamatuj si to!“ zaprskal Simon vzpurně a vyhodil ho ze své už tak malé koupelny a zabouchl za sebou dveřmi. Povzdychl si. Tolik k jeho relaxaci.

Neodolal však, a když se vypouštěla voda z vany, ještě nechal ruce pod horkou tekutinou.

Usušil si vlasy a poté tělo.

Škodolibě se ušklíbl nad malým stanem mezi nohami. Opravdu vtipné. Je frustrovaný a vzrušený – to snad není pravda!

Svůj drobný problém se rozhodl prozatím ignorovat. Nasoukal se do županu a pevně utáhl smyčku. Když vylezl ven, záměrně svůdně kroutil boky, když řekl, že koupelna je už volná. Moc dobře si byl vědom hladového pohledu Erika, který na něj civěl, div neslintal a neutíkal za ním, aby župan sundal.

Erik opět v duchu zavyl a zakousl se do polštáře.

Tohle bude zatraceně dlouhá noc!

Po chvíli slyšel Simon z koupelny téct vodu, ale také i tichý tlumený hlas dospělého muže. Zamkl se v ložnici, tváře zabořil do polštářů a zanadával ve své hlavě, když si třel naběhlý úd v rychlém tempu. Tiše vzdychal a vydechoval horký vzduch do polštáře. Potil se. Sevřel deku pevně mezi prsty a nohami se zapřel o postel.

Nikdy mu nepřipadalo, že by bylo až tak těžké sebe dovést k orgasmu.

Zakousl se do rohu polštáře, když se mu tělo roztřáslo vytouženým vyvrcholením a klesl unaveně na postel, rychle a tlumeně oddychoval do místnosti.

Hořel vzrušením.

Pootevřel oči.

Vytáhl ruku z pod sebe.

Pozoroval stopy svého vyvrcholení.

Tohle se nesmí nikdo dozvědět.

Rychle své sperma utřel z deky a poslintaný povlak polštáře zahodil pod postel. Hodí ho do pračky, až Erik odejde. Zahalil se opět jen do županu, pevně si utáhl pásek a lehl si na záda. Z neznámého důvodu se mu konečně dýchalo o něco lépe.

Otřel si kapičky potu.

Jak směšné…

---

Simon nemohl usnout. Bylo příliš dusno a vedro. Okno měl sice otevřené, ale déšť rozhodně nepomáhal. A navíc – převaloval se v posteli. Nebyl zvyklý spát sám, natož v tak velké posteli. Trochu vycenil frustrovaně zuby. Posadil se.

Prohrábl si zpocené vlasy.

S pohledem na hodiny zjistil, že je jedna hodina ráno.

A on neměl ani trochu klidné spaní.

Simon si povzdychl. Toho bude rozhodně litovat.

Vstal z postele a přešel do obývacího pokoje.

Na prahu se zastavil a díval se tiše od tmy.

Došel ke spícímu lidskému pytli na zemi a jemně do něj strčil prsty u nohou.

„Hej, vstávej,“ řekl.

„To už je ráno?“ ozvalo se ze spícího pytle ospale. Simon se ušklíbl.

„Kéž by. Jen mi připadá, že má postel je příliš velká na jednu osobu,“ prohodil a věřil, že tato nápověda tomu tvrdohlavci dojde okamžitě.

Místo to na něj zůstal Erik jen civět jako sova.

Skutečně tím myslel to, co si Erik myslel?

„Teda – pokud máš zájem, pochopitelně,“ dodal Simon s nevinným úsměvem.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 12
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.