Simon se toho dne už nemohl vůbec soustředit. Na sál ho nepouštěli se slovy, že by neudržel ani skalpel v ruce. O cestě domů a dni volna už tím tuplem nechtěl slyšet. Tak ho zabavili obvyklými pochůzkami po pokojích. Jenže ani tam nebyl moc k užitku. Nechat ho zavřeného ve své kanceláři také nemohli. Poslali ho jako výpomocnou sílu do kantýny, kde ho nechali jenom míchat polévku a omáčku s tím, že snad to bude poživatelné. Dát ho k jinačí práci, nejspíš by něco rozbil. Takhle ho podceňovat, že se nestydí! Jediný, kdo ho kupodivu politoval, byla uklízečka, která prohodila, když uklízela kolem stolů: „Že jim není hanba – plýtvat kvalifikovaným doktorem a přiřazovat ho k podřadné práci, ke které nemá ani sám oprávnění, natož studium. Kam ten svět spěje.“

Sepjala ruce, něco hořekovala a pak se dala do uklízení o to náruživěji.

„Kdyby to viděl můj nebožtík manžel, ten by musel v hrobě rotovat!“ prohodila zle.

„Co se stalo vašemu manželovi?“ zajímal se Simon.

„Co?“ zeptala se uklízečka, hrající si na hluchou.

„Co se stalo vašemu manželovi?“ zeptal se Simon znovu, tentokrát hlasitěji. Žena na něj hleděla s pusou pokřivenou, otevřenou.

Potom ze sebe zase jen vydala s rukou u ucha: „?“

„Co se stalo vašemu manželovi?!“

„Ach tak – Huberta myslíte! Ten měl rakovinu jater nebo plic. Už nevím. Léčil se myslím se že zrovinka u vás. Potom ho přeřadili k jinému a do týdne bylo po něm.“

„Rakovinu ledvin, vzpomínám si.“

„Vždyť to povídám, rakovina ledvin.“

„Zajisté,“ řekl Simon po chvíli ticha.

„Člověk by si vystačil s takhle mizerným platem, kdyby byl sám, ne když má doma několik dalších hladových krků, víte, co myslím?“ zajímala se uklízečka horlivě. Bylo to zvláštní, ale Simonovi už tak protivná nepřipadala. Ale jenom trošičku. Trošičku lidskosti v ní jistě bylo. „Tak a teď zvedněte ten svůj pohodlný zadek a zmizte na pět minut, než to tady vyčistím,“ otočila se na něj přísně.

„To nemůžete vyčistit okolo mě?“

„Typický chlap!“ ukázala na něj vzpurně rukou. „Hlavně, abyste si nezašpinili ručičky a neudělali krok navíc, co?“

„Tak jsem to nemyslel,“ snažil se Simon bránit, ale ta baba si už zase jela svou. V mysli jenom vzal zpátky to, že si o ni kdy myslel, že už není tak moc protivná. Jen se to naučila dokonale zamaskovat!

„Moc po něm nevyjíždějte, dámo, určitě by si za to účtoval poplatek, až by vás jednou ošetřoval,“ oba slyšeli arogantní hlas a oba – Simon otráveně, uklízečka pobouřeně – vzhlédli. Erik Murray se usmíval od ucha k uchu.

„Co tady děláš?“ zeptal se Simon zle.

„Neslíbil jsem ti snad, že tě budu navštěvovat každou hodinu?“ zašvitořil Erik mile, protočil se kolem ženy, která skřípala zuby, když jí ten namyšlenec pošlapal čerstvě vytřenou podlahu, ale na to vykulila oči, když viděla, jak okolo doktorova boku otáčí ruku a tiskne ho k sobě. „Chyběl jsem ti?“ zeptal se Erik svůdně.

„Tohle si vyřiďte mezi sebou,“ řekla, práskla s mopem o zem a s brbláním, že se nemusela ani obtěžovat sem chodit, odešla.

„Díky, teď vykecá celému špitálu, že mezi námi něco je,“ poděkoval mu Simon zle.

„A tobě by to vadilo?“ zeptal se Erik hrdelním hlasem.

Simon ho od sebe odsunul. „Na rozdíl od tebe si každé práce vážím. A taky bohužel vím, kam až to může vyústit.“

„Kam?“ vyzvídal Erik zvědavě.

„K řediteli na kobereček, že jsem zase neudělal něco podle jeho představ.“

„Páni, to je úplná nostalgie pro mě.“

„Přišel jsi mi snad zničit život o něco víc, než doposud?“ zeptal se Simon a dal ruce v bok. Erik se neubránil zkoumavému pohledu. Škodolibě mu opět omotal ruce kolem pasu a přitiskl ho k sobě.

„Hm, rád bych ničil něco jiného,“ mrkl na něj. Schytal ránu od špinavé naběračky.

„Příště to bude kopanec do slabin, takže se drž dál, ty nadržený ratlíku,“ zchladil ho Simon klidným hlasem. Nepřiznal si však, že to drobné otření jejich těl v něm probudilo drobné, ale příjemné odezvy. Jen dlouhou dobu nebyl ve vztahu, to je vše. A když se na něj pořád lepí, tak je těžké si pořád zachovávat chladnou hlavu, no ne?

„Možná bych se držel, kdyby ses mi konečně podvolil,“ řekl Erik narovinu.

Rychle se však vzdálil o několik kroků dál, protože pochopil výhružné nastavení nohy, která byla připravená kopnout tím správným směrem. Poraženecky zvedl ruce vzhůru a držel si dostatečný odstup pro vlastní bezpečí. Zůstal potichu jen snad pouhých dvacet šest vteřin, které pro Simona byly božským darem.

Pevně sevřel naběračku mezi prsty, když ten muž začal zase něco vykládat. Sotva si utřídil myšlenky a on mu v nich zase dělal bordel.

„Nemůžeš být aspoň na minutu zticha?“ zpražil ho nehezkým pohledem.

„Myslím si, že by mě něco mohlo umlčet,“ mrkl na něj svůdně, škodolibě.

Simon nejdříve zamrkal, potom mu došlo, na co ten chlapík myslí a už, už chtěl vzít hrnec a celý jeho obsah na něj vylít, ale Erik pochopil svůj porážku a rychle utekl pryč. Nechtěl zjišťovat, co to tam celou tu dobu míchá.

„Přijdu zase za hodinku!“ zavolal na něj vesele.

„Opovaž se!“ hrozil mu Simon vztekle pěstí.

---

K velkému překvapení Erik svá slova dodržel. Musel snad být na baterky, které mu někdo neustále měnil, protože přesně hodinu co hodinu chodil a otravoval nebohého lékaře, stahoval mu nervy jako nikdy předtím a málem odcházel z nemocnice po kouskách. Když přišel opět, sestřička ho zastavila a s milými slovy, že si nepřeje, aby tentokrát skončil jako večeře pro zaměstnance, tak mu radí, aby si svou návštěvu dobře rozmyslel.

„My si jen tak spolu hrajeme, víte?“ mrkl na ni mile, až se dívka začervenala, usmála se a hned ho vedla na místo, kde se Simon sotva trochu duševně uklidnil a objednával si kávu. Pomalu přecházel do módu večerní provoz. Potřeboval kávu, aby se uklidnil a taky aby neusnul. Volno měl nedávno, ale každou chvíli měl před sebou tu pohromu, která mu hravě lezla na nervy a ničila ho. Sevřel nyní už prázdný kelímek pevně mezi prsty, sotva slyšel jeho hlas.

Začínal ho mít tak akorát dost.

Copak tu husu dostatečně neprosil, aby ho při příští návštěvě okamžitě vyhodila? Vrhl na hloupou blondýnku z recepce nehezký pohled, když viděl ty dva, jak jdou vedle sebe, a ona mu něco horlivě vypráví. A ten pitomoček se na něj široce usmál a mával mu. Pako jedno! Hodil po něm prázdný kelímek se slovy, aby okamžitě zmizel, pokud mu nic není.

„Pane Rockfielde, pan Murray přišel na kontrolu, prý mu bylo špatně, proto se vrátil,“ bránila ho sestřička.

‚Jasně, pochválil ti výstřih, tak jsi z něj celá-…‘ nedokončil vzteklou myšlenku a vydal se k sobě do kanceláře. V zájmu vlastního bezpečí však změnil směr do vyššího patra, v naději, že se toho dotěrného hmyzu zbaví. Mlátil do tlačítka, které přivolávalo výtah, jako zběsilý, a mračil se.

„Co to zmáčknout jednou a klidně?“ zeptal se ho svůdný hlas v blízkosti ucha, dotkl se jeho ruky a zastavil ho od ničení nebohého tlačítka. „Nebo to tlačítko chceš připravit na svůj vpád?“ dodal Erik žertovně. Schytal ránu loktem do břicha.

„Příště budu mířit níž,“ pohrozil mu Simon a vešel do výtahu. Zmáčkl tlačítko nejvyššího možného patra a jako blázen mačkal tlačítko na zavření dveří. Erik Murray však vstoupil dovnitř a dveře se až poté za ním zavřely. Simon se zamračil, překřížil ruce na prsou a opřel se o zeď. „Fajn – co mi chceš tentokrát?“ zeptal se ho zle. „Mám práci,“ dodal.

Erik si povzdychl.

„Promluvit si? Vidím, že ani ty nejsi schopný se soustředit na práci nebo cokoliv jiného,“ začal Erik opatrně.

„Problém se soustředěním máš tady jedině ty. A jsi to ty z nás, kdo nemá práci.“

Zmínka o jeho nezaměstnání se Erika trochu dotkla na egu. „Tak proto tě dneska nechali míchat tu břečku v jídelně?“

Nastalo ticho. „Šel jsem tam dobrovolně.“

Erik k němu přešel o krok blíž. Simon ukročil o krok do strany, aby jejich vzdálenost zase o něco málo zvětšil. ‚Myslím si, že Gerard by nebyl rád, kdybychom se takhle kočkovali,‘ pomyslel si Erik smutně. Vzpomínka na jeho milence ho zabolela. Moc dobře si vzpomínal, že se taky takhle kočkovali a štvali, až sobě podlehli. Ale tentokrát je to jiné. Tohle je Gerardův starší bratr, který ho nenávidí za něco, co ani nezpůsobil. Opět se o krok přiblížil, Simon se od něj zase o krok do strany vzdálil. Erik pokojně sledoval, jak se sám uvěznil v rohu. Udělal rychle dva kroky a zabránil mu dostat se z jeho dosahu pomocí paží, kterými ho uvěznil mezi sebou a stěnou.

„Co si myslíš, že tím dokážeš?“ zeptal se ho Simon pouze.

„Toho, že si mě konečně vyslechneš úplně,“ řekl Erik tiše. Jeho tichý hlas zněl strašidelně.

„Už se stalo.“

„Neposlouchal jsi.“

„Ale ano – a nemysli si, že moje smýšlení někdy změní.“

Erik sevřel ruce v pěst a nebezpečně se nadechl nosem. Potom vzduch zhluboka vypustil opět nosem. Simon nasával jeho vůni z velmi těsné blízkosti. Neměl rád, když mu byl někdo takhle blízko. Jediný, koho snesl, aby byl tak moc u něj, byl buď Gerard, nebo nějaká jeho stará známost. Ale všechno toto je nyní pryč. A Erik porušuje jeho intimní zónu.

Erik zanadával ve své hlavě.

Měl stejný pohled jako Gerard tehdy. Chvíli předtím, než se poprvé políbili. Erik si nevybavoval, zda náhodou Gerarda do jejich prvního polibku nenutil. Nebo to byl Gerard, kdo ho popadl a hluboce políbil? Odjakživa ho překvapoval, takže ta druhá možnost byla pravda. Jeho bratr byl však jiný. Kdyby nebyl Erik Murray, choval by se stejně? Opatrně k němu snížil ruku a prohrábl mu pomalu vlasy, než je pevně sevřel mezi prsty a zvrátil mu hlavu dozadu.

Simon ho mlčky sledoval. Snad chtěl vidět, jak daleko tenhle sobec bude schopný zajít, než si uvědomí, s kým má tu čest.

Když se však Erik přiblížil o něco blíž, až se jejich rty skoro setkaly, zastavil se. Simon se zhluboka nadechl nosem a vyčkával. Nemá snad dostatek sebevědomí, aby to udělal? Připomíná mu snad Gerarda?

Erik si zaryl nehty do masa.

Viděl před sebou vyčítavý Gerardův pohled. Nemohl. Ne nyní, když je to mezi nimi pořád tak moc napjaté. Ale jak ho přesvědčit, že se změnil, že mu může věřit? Jak přesvědčit Simona Rockfielda, že není sobecké hovado, které jde jen za prožitkem ze sexu? No, vlastně ano – je, ale to nemusí vědět. Je to hra, kterou musí za každou cenu vyhrát. Zlomí ho. V duchu se pro sebe pousmál. Neuspěchej to, dej mu čas, aby to byl nakonec on, kdo přijde škemrat, že to potřebuje.

Že bez něj mu to nejde.

Když se ozvalo cinknutí, odtáhl se od něj.

„Tak zase za hodinu,“ zašvitořil vesele a jako spokojený lovec se odtáhl a nechal svou kořist samotnou a zmatenou. Simon ho zaraženě sledoval, jak jde pryč.

Nemohl se z neznámého důvodu pohnout. Byl pořád v jakémsi nepopsatelné transu. Srdce mu splašeně bilo a dech se mu o něco zrychlil. Několikrát zamrkal, aby se vrátil do reality. Co se to sakra stalo?

Když se zmohl na pohyb, zavřel dveře výtahu a klesl do dřepu, zatímco si svíral vlasy, div si je nevytrhal.

Co s ním Erik Murray provedl, že mu tak pomátl mysl?

Netušil, jak dlouho zůstal v této pozici, dokud se opět neozvalo cinknutí, že se otevřely dveře od výtahu, a dovnitř nevstoupil muž s čistými, nalakovanými, černými botami. Chvíli váhal. Nemusel ani vzhlédnout, aby zjistil, že muž, který vstoupil do výtahu, je ředitel nemocnice.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 15
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.