Z neznámého důvodu neměl Erik klidné spaní. Několikrát se během svého krátkého spánku probudil, jen tak hleděl do noci nebo pozoroval spícího muže vedle sebe. Tohle se mu nepodobalo. Byl lovec, který si vždycky užil a poté nechal kořist, aby se o sebe sama postarala… Prohrábl Simonovy vlasy. Tak co tady ještě dělá? Nebyla to jenom lež, aby se dostal blíž k němu? Nepřemáhal se, aby to nakonec skončilo právě takto? Pousmál se.

„Zatracení Rockfieldi,“ zašeptal tiše do noci s úšklebkem. ‚Mají nade mnou oba příliš velkou moc…‘ pomyslel si. Povzdychl si. Usnout se mu už nepodařilo. Takhle na tom pohovoru bude vypadat jako mrtvola. Ta představa ho pobavila – vyrazí ho dřív, než ho přijmou. Poté ho napadlo, že Simon jako doktor by mohl mít nějaké čaje nebo masti na spaní? Prohledal celou koupelnu, převrátil kuchyň vzhůru nohama, ale nic podobného nenašel. Co to je za doktora, že nemá ani prášky na spaní? Vrátil se do postele s nepořízenou.

„Co jsi hledal?“ ozvalo se vedle něj rozespale. Pohlédl na Simona, který si mnul oči.

„Prášky na spaní nebo tak něco. Nemohu usnout,“ řekl Erik upřímně. Na chvíli mezi nimi nastalo ticho, než Simon jen přikývl. Z přehrádky stolku vedle postele vyndal nějaké prášky.

„Vezmi si dva, zapij je vodou a zbytek mi vrať,“ řekl Simon rozespale, pohlédl na hodiny a rozhodl se ještě na pár minut si zdřímnout. Erika zarazilo, že nedostal sodu nebo přednášku nebo tak něco. Pousmál se. Vzal si prášky dle instrukcí a vrátil je zpátky do přehrádky. Zbytek noci už skutečně celý prospal klidným spánkem.

O pár hodin později ho probudila příjemná vůně a zvuk sprchy. Pootevřel jedno oko, aby viděl, že doktor je zase aktivní až běda. Došel do kuchyně, ale tam ho nikde nenašel. Vešel do koupelny a sledoval ho, jak se sprchuje. Pro sebe se ušklíbl a zavřel za sebou tiše dveře. Nenápadně se dostal k němu do sprchového koutu a omotal mu ruce kolem těla. To byl ale hodně špatný nápad. Kdyby na sebe alespoň nějak upozornil, nemusel by schytat dost nehezkou ránu sprchou, nemusel by uklouznout a nemusel by se praštit do hlavy o zem. A především by nemusel pár minut poté sedět nahý a vzrušený na tvrdé židli, která se mu zarývala do zadnice, a neposlouchat přednášku o neslušném chování a kradmém přiblížení se k jeho bodu zájmu bez varování. A pochopitelně připomínky, že se kvůli němu spálila snídaně – nebýt něj, vylezl by prý v čas a vše by připravil.

„Už jsi skončil?“ zeptal se Erik nevzrušeně.

„Ještě ne,“ řekl Simon podrážděně, zahalený do županu, pevně svázaném opaskem.

„Mile rád bych tě poslouchal, ale ranní erekce je rozhodně hnus – obzvlášť, když si myslíš, že se jí zbavíš tím, že mě přinutíš plesknout o zem.“

„To jsem rozhodně neměl v plánu, ale pro příště se tak kradmo za mě nepřibližuj, nebo to bude tentokrát kopanec, co ode mě schytáš.“

„Aha! Tak pardon, že jsem chtěl ušetřit za vodu.“

Simon k němu rázně přišel. „Za vodu, říkáš? Spíše neumíš držet ruce za zády, když je to potřeba,“ řekl mu přísně, než jeho židli trochu přesunul, aby mu nyní čelil. Chvíli se oba propalovali pohledy, než si povzdychli. „Ale pravda – za tu ranní erekci nejspíš mohu já, co?“

„No, jsi prozatím jediný střed mého zájmu, který, i když mě už několikrát přizabil, mě pořád vzrušuje. Nejspíš jsem masochista.“

„To tedy jsi,“ souhlasil Simon s úšklebkem. Prohrábl mu vlasy a přiměl ho k němu vzhlédnout. Mírně mu za vlasy zatáhl a Erik se také ušklíbl. Simon mu dosedl na klín. „Zajímalo by mě, kolik toho ještě vydržíš, než se své kořisti vzdáš?“

Erik se mu přitiskl na krk a zakousl se. „Lovec se jen těžko vzdává, když jeho kořist pořád utíká. Více ho to rajcuje,“ řekl upřímně a sevřel Simonovy půlky mezi prsty. Simon jen přivřel oči slastí. Cizí doteky mu už hodně dlouhou dobu chyběly. A nyní se jich nemohl nabažit. „A když se brání, dovádí ho k šílenství.“

Simon ho kousl do ušního lalůčku, aby ho umlčel. „V tom případě se budu bránit ještě hodně, hodně dlouho,“ slíbil mu spokojeně a smyslným hlasem.

Trvalo chvíli, než ze sebe shodil přebytečný župan. Erik ho hladově políbil a pevně sevřel u sebe. Jak si myslel – Rockfieldi nad ním mají příliš velkou moc.

---

Po opravdu divokém jednom kole si mysleli, že se budou schopni alespoň vysprchovat. To by však Erik nesměl mít tolik energie hnedka po ránu. Společná koupel se nakonec zvrhla v další kolo, tentokrát divočejší a chtivější.

„Budu mít modřiny,“ postěžoval si Simon s úšklebkem, když si kontroloval krk. „S kousanci bych se smířil, ale ty modřiny ti neodpustím,“ dodal a praštil ho ručníkem po hlavě. Erik se ušklíbl.

„Můžeš si za ně sám – nemáš mě svádět,“ usmál se Erik nevinně.

„Tak svádět?“ povytáhl nad ním Simon oči a zakroutil nad ním hlavou.

„Třeba se přede mnou nesvlékat nebo – jako právě teď – přede mnou nechodit nahý.“

„Kde tu sílu a chuť bereš? Tobě to snad ještě nestačilo?“

„Ani zdaleka,“ usmál se Erik o něco víc. Schytal další útok, tentokrát mokrým ručníkem do obličeje.

„Raději se něčím zchlaď, jinak na tom dnešním konkurzu všechny budeš chtít přetáhnout.“

„Bude mi stačit, když si to zopakujeme dnes večer a budu celý den hodný jako myška.“

„Ty hledáš práci, já ne,“ připomněl mu Simon, než na sebe natáhl župan a pevně svázal opasek. „Nesahat,“ plácl ho po ruce, když se po něm Erik natahoval. S úšklebkem však poodhalil chodidlo a posléze celou nohu. „Jestli tě dneska přijmou, vezmu si večer volno,“ mrkl na něj Simon svůdně a když už se Erik natahoval, odešel, takže Erik málem spadl na zem. Erik tiše zavrčel a Simon mu provokativní zavrčení vrátil.

Zatímco se Erik sprchoval, ležel Simon na zádech v ložnici a tiše přemýšlel, co se to vlastně dnes a včera stalo. Kdy mu dovolil, aby se k němu dostal tak blízko? Kdy ty silné hradby, které kolem sebe postavil, zbořil? Pousmál se. Celé tělo ho bolelo, za pár hodin mu měla začínat směna a měl hlad. Tohle rozhodně nebyl dobrý začátek dne, ale co se dá dělat.

Udělal znovu snídani a protáhl se. Nejistě odkryl své tělo a zkontroloval škody. Pár modřin a škrábanců, ale to se dá přežít.

„Lehni,“ přikázal si tiše s pohledem dolů a převrátil nad sebou očima. „To snad není pravda,“ dodal jen a vytáhl talíře. „Tak já se budu vzrušovat nad takovým mladým pískletem… To jsem to dopracoval.“

Musel však uznat, že mít tady společnost, se kterou se věčně nehádá, mu dělalo dobře. Snídaně už proběhla v tichosti a klidu, jen sem a tam o sebe skoro až omylem otřeli kolenem či chodidlem. Stejně tak umytí nádobí se neslo v tichém módu, kdy se jen letmo dotkly ruky toho druhého, když si brali nádobí.

„Můžu si půjčit to auto?“ zeptal se najednou Erik, když se soukal do košile. Simon nad jeho slovy zamrkal a pak si vzpomněl na jeho slova předtím, než se k němu násilně nastěhoval.

„Jo, jasně. Klidně. Klíčky jsou v přehrádce nočního stolu,“ řekl jen.

„Budeš na mě myslet?“ usmál se Erik škodolibě, když si je strčil do kapsy od saka.

„Proč? Měl bych?“ zamrkal Simon zmateně. Erik dostal trochu tik do oka.

„Beru to jako fakt, že chceš, abych tady zůstal?“

Rychle se vykryl před letícím polštářem. „Ani omylem – čím dřív zmizíš, tím lépe pro mé zdraví… a tělo.“

„Tvé tělo si to užívá víc, než si myslíš,“ usmál se Erik svůdně. Vykryl útok druhého polštáře. Ale po chvíli šly vtípky stranou, když si Erik nervózně hrál s kravatou a bojoval s ní. Za tu dobu už zapomněl, jak se má správně vázat. Simon jeho boj pobaveně sledoval. Přešel k němu a postavil se za něj. Erikovy prsty se zastavily a on se na něj jen pootočil.

„Klid, nekousnu tě,“ slíbil mu Simon a hravě mu zavázal kravatu. Pečlivě uhladil. Erik mu sevřel dlaně v těch svých a pousmál se. „To zvládneš,“ povzbudil ho.

„Díky,“ řekl Erik a usmál se zářivým úsměvem. „Budu se snažit.“

„Já vím,“ řekl Simon jen a vymanil si dlaně z těch jeho, přestože mu poskytovaly příjemné teplo. Jen velmi nerad se otočil a šel se sám připravit do práce.

---

Erik byl nervózní, ale nahlas to nepřiznal. Už to byla opravdu doba, kdy naposledy žádal o místo. Předtím se mohl spolehnout na dobrou minulost, ale nyní ty měsíce utopené v alkoholu a mizerném živoření rozhodně nebyly moc pěknou připomínkou k jeho minulosti. Opláchl si naposledy obličej a zhluboka vydechl. Podíval se na muže před sebou v zrcadle. Tu tvář neviděl už dlouhou dobu. Nervózní a vystrašenou. Co když zklame? Nyní měl opět někoho, koho by mohl zklamat. Udělá všechno proto, aby tu práci získal. Aby se z něj stal opět ten spolehlivý muž, jako před lety. Už to nebude troska, do které by si mohl každý kopnout. Penězi splatí dluhy, které si za tu dobu nasbíral. A až se to urovná, nepřestane tvrdě pracovat. Začne znova. Ale co Simon? Koutkem oka pohlédl na muže, který ještě rychle stlal postel. Bude chtít začít úplně od znova i bez něj? Znovu si opláchl obličej. Předtím měl jasno, že jakmile sežene práci, prostě vypadne, ale nyní to bylo jiné. To, co se mezi nimi stalo, to, co se mezi nimi děje – nemá to pod kontrolou. Nedokáže to ovládat tak, jako vždycky. Nemohl by ho jen tak opustit, jak si plánoval. Opět se ušklíbl. Zatracení Rockfieldi ho vždycky dokázali k sobě připoutat příliš pevně. Erik Murray je lovec, který by měl být svobodný, ale zatím dva muži nad ním vyzráli a svázali ho k sobě, aniž by se museli moc snažit.

„Už jsi hotový?“ slyšel Simonův hlas.

„Jo,“ řekl a utřel si ruce do ručníku. „Simone,“ oslovil ho, když viděl, že už zase mizí. Simon se zastavil a otočil se k němu. „Chtěl bych se omluvit, jestli jsem se předtím choval jako pako a sobec.“

Simon nad jeho slovy trochu vykulil oči. Tahle změna osobnosti ho už opravdu děsila.

„No, jako sobec, to jo, to se můžeš omluvit. Ale… Pako budeš pořád,“ ušklíbl se Simon.

Erik po něm hodil ručník, ale Simon se mu vyhnul s ladností. „Ručníková válka opět vyhlášena,“ řekl s úsměvem, ale poté zvedl ručník ze země a pověsil ho. Zhluboka se nadechl toho teplého výparu a vůní jejich těl.

„Jdeš už?“ ozval se Simon.

„Mám ještě otázku,“ řekl Erik.

„Ty jsi každé ráno takový ukecaný nebo jenom dneska trénuješ na pohovor?“

Erik ho zastavil před nazutím si boty. „Chci si jen něco vyjasnit – to, co se mezi námi děje… Není to nijak vynucené nebo ze soucitu, že ne? Chci to vědět. Chci vědět, že jsi byl a pořád jsi plně při smyslech, že jsem tě do ničeho nenutil.“

Simon ho pokojně sledoval. „Je to naprosto spontánní, nevynucené. To bys snad mohl poznat,“ řekl jen a vymanil si ruku z jeho sevření. „Přijdeš pozdě, pokud se budeme pořád vybavovat.“

Erik si v duchu oddychl. Potřeboval mít jistotu, že ho k ničemu nenutí, že to cítí oba – tu (možná?) chemii, která kolem nich poletuje nebo snad tu živočišnou chuť po tom druhém? Netušil, jak to nazvat. Ale ten pocit byl čím dál silnější.

„Kdeže to děláš ten pohovor?“ zajímal se Simon, když spolu šli ze schodů.

„Ach, ve firmě ve vedlejším městě. Neboj se, auto ti nepodřu,“ ušklíbl se Erik.

„Podři ho a lak a opravu platíš ty.“

„To zní spravedlivě.“

Simon ho zavedl do garáže, ukázal mu tmavě modrozelenou Kiu zastavenou vzadu v rohu, trochu zaprášenou.

„Starej se o tu krásku trochu šetrněji,“ pokáral ho Erik zle a pohladil auto po kapotě. „Je překrásná, ale špinavá jako prase.“

„Nejel jsem s ní už dlouhou dobu. Nakup benzín, pokud bude potřeba,“ informoval ho Simon.

„Jasně, jasně,“ přikyvoval Erik a rychle se usadil za volant. Láskyplně, skoro až svůdně sevřel volant mezi prsty a zhluboka se nadechl zatuchlého vzduchu kolem sebe. „Tohle auto je perfektní. Je až škoda, že je tak zanedbávané,“ pokáral Simona nepřímo. Ten jen nad ním protočil očima.

„Mám nohy, mohu do práce chodit pěšky,“ uštědřil mu Simon pohlavek, ale Erik se ušklíbl.

„Jasně, jasně,“ zopakoval a jako dítě se zavrtěl. Sedačka byla měkká a pořád nesla vůni svého majitele.

„No nic, tak já vyrážím. Hlavně mi ji nepodři,“ připomněl mu Simon.

„Oh, počkej!“ zastavil ho Erik a vylezl rychle, ale neohrabaně ven. „V kolik končíš?“

„S touhle kraksnou pro mě rozhodně nepřijedeš,“ zakázal mu Simon ihned a Erik dostal tik. Kraksnou?! Opravdu své vlastní auto nazval takhle šeredně? Nezmohl se už ani na slovo. Jen se sekaně, jako robot, otočil a potácivě kráčel zpátky za volant.

Najednou ho Simon zastavil a chytil za kravatu. Erik se zastavil s nohou ve vzduchu, otočil se za ním a zaraženě se na něj podíval. Jen chvíli trvalo, než se jejich ústa spojila v hluboký a dlouhý polibek, který si dávají milenci, když se mají rozcházet každý do svého domu. Omotal ruce kolem doktorova útlého těla a přitiskl ho blíž k sobě, jazykem mu zajel do úst a zintenzivnil polibek. Pevně mu sevřel vlasy mezi prsty a tiše zavrčel, když se mu Simon zahákl prsty o košili. Když jim oběma došel vzduch, pomalu se odtáhli.

„Opovaž se vrátit se bez práce,“ ušklíbl se Simon v blízkosti jeho rtů. Erikovi zacukalo v pravém oku.

„Potrestal bys mě?“ zašeptal tiše.

„Vyhodil bych tě, aby tě snědly pouliční kočky.“

„To je tedy krutý trest. To, abych se snažil. A když uspěji?“

„Hm… možná, že si navečer zařídím i volno.“

Erik tiše zavrčel. „Nepokoušej mě, když jsme na veřejnosti, nebo tě dotáhnu zpátky k tobě do bytu.“

„Pak bys ale zmeškal pohovor,“ poplácal ho Simon s úsměvem na hrudi. „Jdi tam a přesvědč je, že jsi pro ně ten pravý.“ Přejel mu pomalu prstem po rtech. „A pokud uspěješ, můžeš mě o tom také přesvědčit večer,“ dodal svůdně tentokrát on a vymanil se za jeho rukou. Erik znovu tiše zavrčel. Zdálo se mu to, nebo se Simon na krátkou chvíli změnil v malého lovce? Ne. To si jen kořist hraje a škádlí svého lovce. To si jen kořist přeje býti zlomena a ochočena.

„Spolehni se!“ zakřičel za ním, než nasedl do Simonova auta, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a šetrně vyjel s touto starší kráskou ven z garáží.

---

Rozhovor kupodivu šel více, než dobře. Erik využil veškerého svého doposud shnilého a zlenivělého šarmu a skvělého umu, aby se zalíbil svému budoucímu šéfovi, který ho s očima otevřenýma a ušima napnutýma poslouchal a přikyvoval jeho slovům. Vypadal zaujatě. Erik si věřil, že se mu toto podaří hned na první pokus. Muselo! Erik Murray je bojovník a lovec, který se jen tak nevzdá. Ohromí každého, pokud to bude potřeba. Zatímco čekal na výsledky, přišla mu zpráva, že se jeden z jeho pohovorů místo plánovaného zítřejšího dne přesouvá na dnešek a zda má čas. Ihned odpověděl zprávou, že čas určitě má. Přišla však studená sprcha v podobě jeho neúspěchu v prvním rozhovoru. Oklepal se však hned – měl ještě druhou šanci!

Jenom to, že nedokončil školu, protože se psychicky zhroutil po ztrátě svého milence, byla jeho jediná vada na osobnosti? Jděte k šípku!

Jel jako splašený a snažil se uklidnit. Simonovi nevolal. Nebylo třeba. Nechtěl ho rušit v práci. Už tak byl poměrně nervózní. Nečekal, že bude muset dnes zvládnout dva pohovory. Ale kráska s motorem místo srdce ho nezklamala a hrdě ho dovezla na místo určení. Slíbil jí za to pár litrů benzínu navíc, když je taková šikovná holka. A poté to začalo znovu – dlouhé minuty, než ho zavolali a potom ještě delší minuty, kdy čekal na výsledek.

Takhle nervózní byl snad naposledy během zkoušek. Jak ironické.

Udělalo se mu trochu nevolno, když si uvědomil, že Gerard snad nikdy nervozitu najevo nedával… Stiskl pevně víčka k sobě.

‚Drž mi palce, Gerarde,‘ vyzval ho a pousmál se. Po chvíli se mu třes dostal z těla. Skrz okno na něj slabě zasvítily sluneční paprsky. ‚Děkuji…‘

Když ho vyzvali, aby se dostavil dovnitř, zhluboka se nadechl a vykročil pravou nohou kupředu.

---

Simon se po dlouhé době mohl plně soustředit. V jeho blízkosti nebyl žádný rušivý element. Ale opět si zapomněl boty dát pod zámek, takže se svou starou známou řešil, zda čirou náhodou neviděla jeho boty. Ta jenom prskala, že nečmuchá všude kolem, aby hlídala všechny boty. Hromadu stížností, že se všem ztrácejí boty a jiné věci, očividně hlava tohoto ústavu prozatím úspěšně ignorovala. Simon si došel pro kávu, aby se uklidnil a všiml si nepořádku kolem koše. A krátce poté se i k onomu místu přiřítila opět jeho stará známa a už hudrovala a nadávala:

„No to snad není pravda. Že se nestydíte! Copak vám snad platí za to, aby tady dělali v jednom kuse bordel? To je to tak těžké vzít to a hodit to do koše? Nebo vám už neslouží zápěstíčka jako předtím na základce, co? Ale ne! Vy jste přece ten vystudovaný inteligent, který nechápe význam slov koš a vyhodit!“

„Vypadám snad na to, že jsem stihl vypít pět dalších káv a sníst několik balíčků odporné bagety z automatu hned vedle? Ne, děkuji pěkně. Právě teď jsem přišel a chtěl jsem si vypít tu hnědou břečku, kterou všichni tak honosně nazývají káva, ale ono mi nejspíš ani toto nebude dopřáno, nemám pravdu?“ zeptal se jí otráveně. Uklízečka se najednou rozesmála.

„Dobře, dneska možná máte bod k plusu, ale příště si na vás počkám, to se spolehněte!“ slíbila mu škodolibě.

„Mamíííííí!“ slyšel najednou pištivý hlas a ohlédl se za sebe. Div ho neporazilo stádo několika dětí, které ihned letěly k té babě.

„Co jsem vám říkala?! Abyste sem nelozili a nelítali mi tady ve špinavých botách!“ hubovala je ihned. Simon po chvíli zpozorněl a zaměřil se na chlapcovy boty, ve kterých sotva zvládal pajdat.

„To jsou moje boty,“ poznamenal nepřítomně, ale byl naprosto ignorován, když se zuřící tornádo dětí přemístilo jinam i s jejich matkou. „A ta holka… nebyla to náhodou taky má předešlá obuv? A ten kluk – velká mikina od jedné ze sestřiček? Nebo to byly podobné?“

Nemohl se soustředit na nic jiného. Zavřel se ve své kanceláři, houpal se ve svém křesle a se studenou kávou pořád přemýšlel, zda ho šálil zrak, nebo ty věci, které měly její děti, se tady před nedávnem ztratily jeho kolegům a jemu.

„Asi už šílím,“ usoudil nakonec nahlas a položil kelímek s kávou na stůl. „Nebylo by to poprvé.“

Pročetl si zprávy, které mu mezitím bakterie Erikus Murrayus poslala a pousmál se. Sděloval mu snad skoro všechno, co se mu honilo hlavou – jak je nervózní, že už půjde na řadu, jeho překvapení, když mu poslali zprávu o dalším výběrovém řízení, které se přesunulo na dnešek, zda má něco koupit cestou domů a spoustu, spoustu dalšího. Zprávy, které by jinak pokládal za nedůležité, mu však zvedly náladu. Odpověděl mu na ně všechny jen pár slovy. Žádné strachy, určitě tě vezmou. Přeji hodně štěstí. Do obchodu se stavovat nemusíš.

„Dobře, jak ti jde práce?“ přišla mu ihned odpověď.

„Jde to. Asi jsem našel své ztracené boty, ale už je nepotřebuji.“

„Vážně, kde byly? Zapadly za skříň?“

„Myslím si, že jsou nyní více využívány, než byly tehdy mnou, takže se o ně nestrachuji, že by nebyly v dobrých rukou.“

„To je dobré. Už jdu na řadu, zatím.“

Hodně štěstí, napsal mu Simon znovu a opřel se o židli. Zavřel oči. Musel se radostně pousmát. Pootočil se, aby se setkal s úsměvem od mladého Gerarda na fotce.

„Zajisti mu nějakou práci, aby byl šťastný,“ vyzval svého brášku tiše.

---

Erik div nezačal skákat radostí a neobjímal postarší ženu, která mu gratulovala k získání práce. Když jí ve své radosti políbil na líčko, jen se zachichotala jako školačka a sledovala, jak ten šťastný muž vyběhl ven, radujíce, že získal práci zrovna u ní. Nestihla mu vše sdělit, jen podepsal smlouvu a byl pryč. Nevadí, zítra mu to vše vysvětlí, až z něj vyprchá ta nadměrná euforie.

Erik se radoval ještě dlouho poté, když opustil město a mířil za Simonem. Volal mu a jednou rukou držel volant. Na tváři mu hrál velký, šťastný úsměv.

Byl na sebe hrdý a byl také šťastný, že se mu to povedlo!

„Copak hoří?“ zažertoval Simon místo pozdravu, když konečně zvedl hovor.

„Ano, hořím radostí,“ souhlasil Erik a potom se zarazil. Tohle znělo vážně divně.

„To jsem rád – co za šťastlivce si tě vzalo pod svá ochranná křídla?“

„To bys neuhodl – mí předešlí skoro rivalové!“

„Vedlejší makléřská firma?“

„Ano, ale vůbec jim to nedělalo problém.“

„No, očividně jsi byl v minulosti hodně dobrý.“

„Pořád jsem,“ opravil ho Erik se žertem.

Simon chodil po místnosti a usmíval se. „Gratuluji,“ řekl mu mile.

Erik se vřele usmál. „Děkuji,“ řekl stejně mile.

„Dneska večer vařím já.“

„Dobře, už jsem skoro zpátky ve městě, možná tak ještě tři minuty,“ usmál se Erik. Poté mu úsměv trochu ochabl, když zastavil na červené. „Ty, Simone,“ začal nejistě.

„Ano?“ zeptal se Simon, který se mezitím přehraboval ve spisech. Erik se zhluboka nadechl.

Široce se usmál. „Nevysměješ se mi, když ti nyní něco řeknu?“

„Pokud to není vtip, tak ne.“

„Jsi druhá osoba, které nejspíš řeknu s čistým svědomím, že-…“ začal Erik, ale poté se telefonní spojení přerušilo. Simon zmateně zamrkal. Pohlédl na svůj mobil, jehož obrazovka byla černá.

„Sakra,“ zaklel zle. Rychle vytáhl nabíječku a doufal, že se mobil co nejrychleji rozjede. Když se mu povedlo znovu vytočit Erikovo číslo, už to nezvedal. Zamračil se.

Docela hodně by ho zajímalo, co mu chtěl říct.

---

„… ji vážně miluji,“ dokončil Erik. Po chvíli se zarazil. Neslyšel odpověď nebo nějaké nadávky nebo koktání, brblání – cokoliv.

Ale nic neslyšel.

Jen tiché pípání.

Pohlédl na mobil.

Hovor přerušen.

„To je ale uličník,“ usmál se smutně a rozjel se kupředu. Nevšiml si však rychle jedoucího auta, které ignorovalo červenou na svém semaforu. Proto nebylo divu, že tmavě červený Citroen narazil vysokou rychlostí do staré Kiy a strhl ji stranou. Erik se snažil náhlé rychlé točení zastavit. Nakonec se mu to povedlo. Spíše mu v tom pomohl příkop, do kterého auto sjelo.