„Jste v pořádku?“ zeptala se sestřička polekaně, když viděla prapodivný pohled doktora, jehož oči v sobě už tolik měsíců nenesly jedinou známku citů. Simon stál mlčky, po chvíli se zhluboka nadechl nosem a sevřel si kořen nosu. Přemýšlel. Musel myslet. Jinak by zešílel. Takže… osoba, které nyní zachránil život, je Erik Murray? Jaká to sprostá ironie osudu. Už zase se mu Bůh vysmívá za chyby v minulosti. Kdyby se rozhodl jinak… vše by bylo jiné. Otočil se na sestru, která ho starostlivě sledovala.

„Ano,“ nasadil onu masku spokojeného doktora, který si na nic nestěžuje, pokud není třeba, je milý ke svým kolegům a snaží se nedělat problémy, pokud mu je někdo nedělá úmyslně (jako například zlodějka bot), „polekal jsem vás?“

Sestřička si oddechla a poznamenala dětinsky: „Neměl byste si ze mě takhle střílet! Skutečně jsem se o Vás bála.“

Další falešný úsměv. Pohlazení ve vlasech. Uklidnění slovy, která říkal už tolikrát lidem, kteří měli přijít o své bližní.

„Není třeba se obávat, vše bude v pořádku, slibuji,“ zašeptal tichým, uklidňujícím hlasem a odtáhl se od ní, kráčeje směrem do své pracovny. Lhal. Nikdy nemůžete slíbit něco tak pitomého. Je vyloučeno, aby vše bylo v pořádku jenom proto, že to řeknete. Sám ta slova nenáviděl ze všech nejvíce, a přesto je používal tak často.

‚Neboj se, vše bude v pořádku, slibuji,‘ slyšel hlas. Sevřel roztřesenou ruku v pěst. Proč se ty otravné vzpomínky nemohou raději vypařit? Opřel se hlavou o zeď a zhluboka dýchal, snaže se uklidnit třesoucí se tělo. Dalo mu to tolik práce, aby se začal ovládat… aby začal ovládat ten pocit viny. Nesmí nyní polevit jenom proto, že je hlupák. Změnil svůj směr. Rozběhl se na toalety. Opláchl si obličej a vzhlédl k sobě. Jak patetické… Upravil si vlasy, utřel obličej a chvíli na sebe hleděl. Styď se, Simone Rockfielde… Tvrdíš všem, že jsi to překonal, a přitom lžeš i sám sobě.

Měl blízko k tomu, aby udeřil do zrcadla před sebou, když sledoval tolik nenáviděnou tvář – tvář svou vlastní a přitom podobnou tvář i jiné osobě. Osobě, kterou si držel tak blízko srdce. A stačila jedna prokletá noc, aby o ni přišel. Hrdě zavřel oči. Nemysli na to. Slíbil jsi, že se to zlepší. Tak svá vlastní slova dodrž!

Důležitější nyní je, aby přiměl Erika Murraye pykat za onen hřích, který se na něm dopustil, který se dopustil na jeho bratrovi!

---

Uběhlo jen pár hodin a Erik Murray se probudil.

Nepoznával nic, co se nacházelo kolem. Na nic si nepamatoval. Pomalu se posadil a potom si na vše rozpomenul. Byl to jeden z dalších večerů, kdy se marně pokoušel zapomenout na Gerarda za pomocí ostatních mladíků, které sváděl a svlékal pohledem, objednával jim drinky, aby je dostal do správné nálady. Jenže si jako vždycky zapomněl zjistit, zda už nejsou zadaní. A nečekal, že když se mu skoro povede svést jednu nevinnou duši, přivleče se k tomu mladíkovi taková gorila, která ho bude mlátit hlava nehlava. A pro jistotu si zavolá i kámoše.

Pět proti jednomu – jo, to je přece fair play.

Ale co se stalo potom? Snažil se rozpomenout si, ale vše, co si vybavoval, bylo skryto v temnotě. Zaklel nahlas.

„Prosil bych, abyste takhle nemluvil,“ slyšel najednou hlas a rozhlédl se kolem. Vylekal se a zakřičel, když spatřil popelavou pleť nějakého doktora, který stál v rohu a něco si zapisoval do svých spisů. Lhostejně k němu vzhlédl a chladnýma očima ho chvíli sledoval. „A taky bych prosil, abyste takhle nekřičel. Byl bych nerad, kdybyste ve čtyři hodiny ráno vzbudil ještě někoho dalšího, kdo by si na Vás potom mohl stěžovat, pane Murray,“ dodal profesionálně.

Erik na něj zůstal vyjeveně koukat. Probralo ho až cvaknutí propisky, kterou si Erik zahákl o svou kapsu na plášti a přešel k němu.

„Jak se cítíte?“ zeptal se ho s chladným tónem v hlase. Nemohl se zbavit zášti, kterou vůči němu cítil. Možná ho nepoznává, ale on jeho ano. Nemohl by zapomenout na jméno vraha jeho mladšího bratra, na jeho neschopnost, lhostejnost. Zavřel oči, aby se v duchu pokáral a uklidnil. Je to tvůj pacient, musíš se ujistit, že je v pořádku, potom si s ním můžeš vyřídit staré záležitosti.

Erik zamrkal, než zašeptal: „Jako by mi někdo přejel po těle buldozerem.“

„V tom se můžeme shodnout,“ pronesl Simon suše, až Erik dostal tik do oka.

„Neměl byste… se spíše snažit mě uklidnit?“

„Měl bych snad? Chcete slyšet pravdu nebo lež?“

Erikův tik se ještě zvětšil, tiskl ruce v pěst, zuřil. Simon se pro sebe ušklíbl. Začínalo ho to bavit a částečně uspokojovat – utahovat si z tohohle muže. Ale nestačilo to. Nestačilo to, aby zakryl tu trhlinu, kterou měl místo srdce díky tomuto muži. Pokud bude moci, přiměje tohohle muže, aby trpěl stejně, jako trpěl tehdy on. Bude litovat dne, kdy se dostal jemu znovu pod ruce.

„Ovšemže pravdu,“ ozval se pan Murray zlým hlasem a pohlédl stranou. Netušil, že i v nemocnici budou takoví ignoranti, jako je tento.

Simon Rockfield toho muže chvíli jen tiše sledoval, jako predátor před útokem. Má mu lhát? Nebo říct sladkou pravdu? Má mu lhát a sebrat mu tak veškerou radost ze života? Má mu znepříjemnit život? Ne… Takový on není.

„Vaše zranění se hojí až překvapivě rychle,“ shrnul jednoduše. „Pokud se do večera Váš stav ještě zlepší, budete moci odejít. Proto bych doporučil někomu zavolat a zeptat se, zda Vás bude moci odvést.“

Otočil se k odchodu, ale jakási ruka chytila jeho plášť. Překvapeně se otočil a viděl muže z půlky mimo postel, z půlky na posteli. Kolik proboha ten chlap měří, když byl od něj minimálně metr a půl vzdálený? Pozvedl obočí.

„Ano?“ zeptal se chladně.

„A co když nemám nikoho, kdo by mě domů odvezl?“ zeptal se Erik dětinsky. Tentokrát Simon dostal tik do oka a jeho ruku praštil. Ale Erik se ho nepouštěl. Praštil ho tedy znovu, ale žádný účinek.

„Můžete mě laskavě pustit?“

„Nejdřív mi odpovězte.“

Simon protočil oči a udělal pár kroků dopředu. Tím Erika překvapil, takže skončil na zemi. „Pardon,“ řekl Simon ironickým tónem hlasu. Vysloužil si tak nebezpečné zavrčení šelmy dole na zemi pod ním. „Nemyslel jsem si, že se mě dítě jako Vy bude pořád držet,“ dodal a přešel ke dveřím.

„To mi ani nepomůžete vstát?“ zeptal se Erik dotčeně.

„Vzhledem k tomu, že Váš mozek dokáže vytvářet tak stupidní plány, jako byl tento, tak si myslím, že máte dost sil opustit nemocnici už nyní,“ odůvodnil Simon lhostejným hlasem své konání. Dostalo se mu jenom zmateného výrazu pacienta. Bez dalšího slova odešel.

Erik se však usmál pro sebe. Úsměv se změnil v úšklebek. Jeho oči totiž našly nový objekt zájmu. I kdyby měl být sebe tvrdohlavější – přinutí toho doktora mu plně podlehnout. Byl zajímavý. Zajímavější než ti mladí zajíčci, kterým oblbovat hlavu alkoholem, než je poté jednoduše sbalil. Tenhle muž se tak snadno nevzdal. Chtěl si zachovat hrdost? Musí ho tedy pokořit, porazit, aby mu propadl? Znovu ulehl do postele. Jak? Jak by pokořil tak tvrdohlavého mezka?

Simon si zhluboka povzdychl, když vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Všiml si prázdného kelímku od kávy na zemi. Vzteky do něj kopl, než potom k němu zase přešel, kopnul podruhé, šlápl na něj, několikrát po sobě, než ho potom vyhodil. A to vše za bedlivého, kárného pohledu uklízečky, která se skrývala za rohem a tiše supěla, že pokud jen jediná kapka ukápne, bude mít co dělat s ní. Ale tenhle doktůrek měl víc štěstí než rozumu, když jí její čerstvě vytřenou podlahu ničím nezašpinil.

Když se Simon uvelebil do svého křesla, zhluboka si povzdychl, poněkolikáté už za tuto službu. Protřel si oči. Možná by si mohl vzít na pár hodin volno. Měl by se prospat a zapomenout na to individuum. Myšlenka volného dne byla směšná – kam by šel? Jedině domů, který už dlouhou dobu neviděl. Křivě se usmál nad myšlenkou umírající rostliny, kterou tam zanechal. I kaktus by mu jistě pod rukami zemřel, když je tak neschopný. Ale raději obětuje rostlinu, než lidský život. A navíc – musí se dostat až na vrchol. Aby na něj mohl být jeho bratr pyšný. Věřil, že už mu zbývá jenom kousíček. Kousíček k povýšení. A poté další kousíček k místu ředitele. Aby splnil Gerardův sen.

Semkl rty k sobě.

---

Jak ten neznámý doktor slíbil, Erika Murraye pouštěli k večeru. A on neměl pořád nikoho, kdo by ho mohl odvézt domů. Očekával příchod toho doktora osobně, ale nakonec se dočkal jen nepříliš atraktivní sestřičky. Kdyby byl heterosexuál, jistě by ji svedl, ale jeho zájem vzbuzovali jenom mladí zajíčci, které potkával na baru. I přestože se před ním nakrucovala a věnovala mu svůdné úsměvy či mrknutí, jen jí věnoval ty prázdné pohledy a úsměvy, jako každé jiné ženě, která po něm kdy zatoužila.

„Smím se zeptat, jestli mě nepřijde zkontrolovat ještě ten doktor, který má dnes službu?“ zeptal se jí zdvořile. „Abych měl jistotu, že mohu skutečně odejít.“

„Ach, myslíte pana Rockfielda? Ten je nyní na sálu, operuje nějakou paní, která má problém se žlučníkem,“ vysvětlila sestřička krátce.

„Rockfielda?“ zopakoval po ní Erik zmateně a zamrkal.

„Ano, ale pokud počkáte, jistě Vám věnuje chvilku svého času,“ usmála se na něj vlídně. Snad čekala, že ji obdaří stejným úsměvem, místo toho se setkala se zamračenou tváří. Erik se zamyslel. Ne, to je vyloučeno. Je tolik lidí, kteří se mohou jmenovat stejně jako… Gerard. Další bolestná vzpomínka udeřila do jeho srdce. „Je Vám špatně?“ sklonila se k němu sestřička, čímž vynikl její dekolt. Nevěnoval jí pozornost.

„Ne…“ řekl po chvíli tiše. „Vše… je v pořádku.“

Prohrábl si vlasy a poté je pevně stiskl. Poprosil ji, aby ho nechala chvíli o samotě, aby se mohl převléct. Jenom hbitě přikývla a div nevyběhla ven. Nechala tedy Erika Murraye s jeho myšlenkami a vzpomínkami. Doktor Rockfield… Je zde jen malá pravděpodobnost, ale… jak moc malá pravděpodobnost může být, že onen doktor Rockfield a Gerard… byli příbuzní? A pokud ano – uvědomuje si ten doktor, kdo je on?

---

Simon přešel k umyvadlu, stáhl si gumové rukavice a umyl si ruce. Sundal si roušku a povzdychl si. Jeho kolega mu poplácal po rameni, jeho slovům však nevěnoval pozornost.

Pohlédl na hodiny.

‚Už by mohl být pryč,‘ napadlo ho. ‚Výborně, alespoň se na něj nebudu muset už nikdy víckrát podívat…‘

Utřel si ruce a zamračil se, když si všiml, jak se mu začínají nepatrně třást. Pravda, v půlce operace nováček zazmatkoval a měli dost práce, aby jim pacientka nevykrvácela. Napíše mu to do hodnocení, které odevzdá škole, aby si uvědomili, že je to neschopný idiot. Ne, musel ovládnout vztek na Erika Murraye, nesmí si ho vylít na někom, kdo za nic nemůže. Trochu vycenil zuby a stiskl víčka k sobě. Zhluboka se nadechl.

„Vše v pořádku?“ zeptal se ho mladík s temnými vlasy. Podíval se na něj chladnýma očima.

„Ano,“ řekl po chvíli ticha. Mladík, jehož jméno si neobtěžoval ani zapamatovat, ho chválil za ten bystrý úsudek a omlouval se za svou neschopnost. „Pro příště bys nemusel mít takové štěstí, takže od tebe očekávám jenom 100% nasazení, ne jen poloviční,“ zavrčel na něj Simon protivně a lhostejně kolem něj prošel, aby se převlékl. Mladík se za ním zmateně díval, to už ho však musel Simonův kolega uklidnit, že to tak nemyslel, že takový už Simon prostě je.

‚Jak můžeš vědět, jaký jsem?‘ pomyslel si Simon vztekle. ‚Neznáš mě. Jen si hraješ na povrchního přítele.‘

Zahodil použité věci do koše na prádlo, oblečení vyměnil za své obvyklé a vyšel ven. Neobtěžoval se jim poděkovat dobrou práci – žádnou dobrou práci neodvedli. A k tomu všemu prošvihl odchod toho pitomečka Murraye. Vztek se v něm hromadil. Aha, dlouhou dobu se nevyzuřil a nepraštil si několikrát do vycpaného boxovacího pytle. Asi si vážně na hodinu volno, aby zašel domů, vyvztekal se a pak se sem zase vrátil na nekončící směnu.

„Tady ho máte,“ slyšel energetický hlas jedné ze sestřiček. Tu by už taky nejraději poslal někam.

Ona sestřička, která doktora Rockfielda znala už pár měsíců, poznala, že se potřebuje vyvztekat příliš pozdě a než stihla zastavit blížícího se Murraye, bylo pozdě.

„Chtěl bych Vám ještě jednou poděkovat, pane, Rockfielde,“ věnoval mu Erik milý úsměv a vyrazil proti němu s rukou před sebou.

Byl zvyklý na zamračené tváře.

Ale rozhodně nečekal pěst, která směřovala přímo mezi jeho oči. Prudce uhnul stranou. Simon se nejspíš rozhodl, že našel svůj boxovací pytel, a proto vyrazila i jeho pravačka kupředu. Než stihla sestřička zakročit, učinil tak sám Erik.

Pevně chytil obě Simonovy ruce a zkřížil mu je do stran.

„Prosil bych, abyste se uklidnil,“ zašeptal mu do ucha, když byli u sebe tak blízko, a věnoval mu jeden hluboký, však nebezpečný pohled. „Nerad bych Vám vykroutil obě zápěstí v zájmu sebeobrany.“

Oba se propalovali chladnými pohledy a oba mysleli své tiché výhružky vážně. Erik nepochyboval, že by nebyl dostatečně rychlý, zatímco Simon nepochyboval, že by jeho obličej mohl tentokrát minout.