Dalšího rána se Erik probudil s bolestí hlavy a převráceným žaludkem. Bylo mu mizerně a měl pocit, že možná včera vyvedl něco, čeho by možná mohl i litovat. Nebo možná neudělal něco, čeho by mohl také litovat. V hlavě měl jednu velkou černou díru. Jediné, co si pamatoval, byl výlet se Simonem – tahal ho všude možně a pak odpadl někde na ulici? Ne. Byt, ve kterém se nyní nacházel, poznával až moc dobře. Křivě se usmál.

„Jsi vážně ubožák, Eriku,“ pokáral se smutně. Úsměv mu po chvíli zmizel a on zavřel oči. Zamračil se. Pevně stiskl prostěradlo mezi prsty.

„Jestli máš výčitky svědomí, nemusíš je mít,“ ozval se Louis a Erik se na něj zmateně podíval. „Dle tvé ranní výpovědi je Simon v pořádku a jen jste se políbili. Byl jsi z toho celkem na větvi – jak příjemně nečekané,“ dodal s úšklebkem, než mu podal vodu s nějakou rozpouštějící tabletou. „Vypij to. Nakopne tě to.“

Erik převrátil oči v sloup a napil se. Chvíli na to vodu ihned vyplivl, div se nezadusil. „Chceš mě zabít?!“ zeptal se pohoršeně.

Louis se ušklíbl. „Kéž by – kdybych tě chtěl zabít, tohle bych ti rozhodně nedával, ale namíchal bych ti Krvavou Mary s takovou grácií, až bys toho litoval,“ slíbil mu Louis s úšklebkem.

„Tak co to teda piju?“

„Něco, co skvěle pomáhá proti kocovině.“

„To není moc konkrétní.“

Louis mu škodolibě prohrábl vlasy. „Moc nebrblej – buď rád, že jsem přemluvil Patricka, aby ti ihned nenakopal a nevyhodil zpátky ven,“ řekl mu upřímně. „Starat se o tebe ale rozhodně nebudu. Uvařit si snad umíš sám. Pokud to pro tebe nebude příliš velký problém, ukliď po sobě ten nepořádek, co jsi zanechal na záchodě, umyj nádobí, než odejdeš a klíče dej venku za květináč. Díky. Měj se,“ instruoval ho spěšně, než se sám vypravil do práce. Erik ho jen zaraženě sledoval. Podrbal se na hlavě. Cože mu to všechno říkal?

Protože si nebyl schopný vzpomenout, rozhodl se, že si udělá nějakou rychlou snídani. Během jídla si prohlížel noviny a popíjel kávu. Něco si kroužkoval v novinách. Musí se dostat z toho začarovaného kruhu. Zapomenout na minulost. Aby se posunul v životě dál, musí zahodit všechno. Zbavit se okovů. Opsal si nějaké číslo do mobilu, a to vytočil. Svým charismatickým hlasem se ptal muže na druhém konci hovoru na spoustu otázek a zapisoval si jeho odpovědi.

„Děkuji vám moc, takže tedy zítra v deset hodin? Budu tam,“ slíbil a zavěsil. Po chvíli se opakovalo to samé, jen odpověď se trochu lišila: „Děkuji, paní. Máte moc příjemný hlas. Takže pozítří v osm hodin. Černá ulice, jste říkala, že? Šedá! Ach, má chyba! Šedá ulice 306 v osm hodin. Děkuji mnohokrát, určitě vás nezklamu.“

Takovýchto hovorů si jenom za dnešek udělal hned několik. Celé ráno ani na Simona nepomyslel. Aby se zbavil minulosti a Simonovi ji věčně nepřipomínal, je potřeba začít od znova. Daleko odsud. Doufal, že brzy vypadne i od Patricka a Louise, aby mu také nepřipomínaly tu minulou dobu… Seděl na zadku nečinně už dlouhou dobu.

Kolem poledne se teprve rozhodl pro jakousi hygienu. Noviny, celé popsané a s několika poznámkami na nich, si sroloval a strčil do kapsy od mikiny. Posbíral si věci ze země, které tady v brzkých ranních hodinách rozházel. Naposledy zkontroloval celý byt. Uklidil po sobě spoušť na toaletě a v koupelně a napsal omluvný dopis. Naposledy se zastavil na prahu. Neohlédl se, tentokrát už ne, dal klíče za květináč dle instrukcí a vydal se kupředu. Scházel po schodech dolů, nečekajíce na příležitost ani minulost, aby ho dostihly. Měl nyní jasný plán do budoucna. Jen ještě jednu věc musí zařídit…

---

Simona bolela hlava, ale mobil, který mu neustále zvonil, nemohl ignorovat. Nakřáplým hlasem se ptal, co se stalo. Dostal ihned přednášku od recepční, aby se okamžitě dostavil do práce. Musel se ušklíbnout. Jednou v životě zaspí a oni to berou jako pohromu. Jen jednou není na svém místě a ten jejich směšný řád se jim jaksi rozpadá… Ukončil její zdlouhavý monolog a opět tváří zapadl do polštářů. Nemohl však svou práci ignorovat věčně. Na kocovinu znal jenom dvě nejlepší věci. Pořádné jídlo a kávu! Po pořádné snídani a silné kávě to byl zase on. Nepamatoval si, co se stalo. Jen si byl jistý, že s Erikem zašli do baru. Co se ale dělo tam? Hlava ho bolela, jen si na to pokusil vzpomenout, tak toho nechal. Překvapilo ho však, že bakterie Erikus Murryaus nebyla na svém místě ani nikde jinde v jeho bytě. Že by ji konečně úspěšně vypudil? Našel protilátku?

Chvíli ho hledal všude možně – ve skříni, pod postelí, ale potom se jenom v duchu radoval, že je skutečně pryč.

Po dlouhé době se mohl v klidu připravit do práce a dokonce i pár hodin v práci strávil v naprostém klidu, jen se konala drobná přednáška od recepční a od šéfa, ale ty nějakým způsobem přežil a mohl si užívat svobody života. Marně se celé dopoledne snažil vzpomenout, co se dělo po návštěvě toho baru. Vzhledem k tomu, že žádnou bolest po probuzení ani nyní necítil, nejspíš k žádnému tělesnému styku nedošlo.

S nervózním pohledem na hodiny zjistil, že je čas vizity. Byl za to rád. Přišel na jiné myšlenky. Nemusel se soustředit, že by si ho jedna nejmenovaná bakterie mohla najít tak snadno, kdyby zůstal ve své kanceláři. K velkému překvapení i vizita byla dobrá – většině pacientům mohl oznámit, že se uzdravují nebo ještě lépe – mohou už jít rovnou domů. Jen u jedné postarší dámy, které vysmekl poklonu, když ji zdravil, měl podezření na infekci, proto ji pro jistotu poslal na kontrolu k někomu odbornějšímu. Jinak vše šlo dneska až překvapivě snadno. Děsila ho ta jednoduchost. Cítil ve vzduchu blížící se katastrofu. Nebo jen on měl depresivní myšlenky a všechno mělo dnes jen lehčí nádech?

Když se vrátil do své pracovny, váhavě pohlédl na smějícího se brášku na fotce na stole. Přejel po ní prsty a sám se zarazil, když na ní spatřil drobnou vrstvu prachu. Rychle ji z ní setřel. To se ještě nikdy nestalo… Nikdy nezapomněl, ba co víc – na fotce Gerarda nikdy žádný prach neměl! Začal na něj zapomínat? Zhluboka se několikrát nadechl. Jen toho měl hodně… Je jasné, že tady včera nebyl. A předtím měl plno práce…

„Promiň, Gerarde,“ zašeptal tiše a sevřel si vlasy mezi prsty.

„Nešílíš už z toho?“ zeptal se nějaký hlas a Simon se zmateně podíval směrem, odkud ten hlas přišel. Erik stál ve dveřích jeho pracovny. „Klepal jsem,“ dodal, když si všiml, že se Simon nadechuje, aby mu něco nehezkého nejspíš řekl.

„Pak jsem to tedy neslyšel,“ zabrblal Simon místo svého připravovaného, dlouhého monologu na jeho hlavu, do kterého by jistě i zahrnul včerejšek.

„Neodpověděl jsi mi,“ řekl Erik a zavřel za sebou dveře.

„Na co?“ zeptal se Simon a přešel za stůl, aby mezi nimi vytvořil nějakou bariéru. Bál se toho, co si nepamatoval. Bál se toho, co se mezi nimi nedej bože stalo. A nadával hlavně svému srdci, které se muselo rozbušit o sto šest, přestože neutíkal.

„Zda už z toho čirou náhodou nešílíš?“ zeptal se Erik znovu a usadil se na křeslo před Simona. „Mám odejít?“

„Ovšemže,“ řekl Simon bez rozmyslu na jeho druhou otázku, než si povzdychl. „Hele, oba víme, že nás ta hra na kočku a na myš unavuje. Vyčerpává nás to oba. Co kdybychom s tím přestali? Myslím to, že si jeden den rozumíme a druhý den po sobě štěkáme?“

„Ty tady štěkáš, ale kvůli tomu jsem nepřišel.“

Simon zmateně zamrkal. „Že ne?“

Erik se mile usmál. „Mám prosbu. Přísahám, že se pokud si mě vyslechneš, dám ti po zbytek dne pokoj. A pokud se mi zítra nebo pozítří zadaří, zmizím z tvého života. Slibuji!“ Div se během té řeči nepokřižoval.

Simon složil ruce na prsou. „A co je ta prosba?“ zeptal se zaujatě.

Erikovy oči se trochu rozzářily. „Díky. Ehm – jde o to, že bych tě moc rád poprosil o-… Hele, hledal jsem si práci, našel jsem pár dost dobrých míst, už jsem si zařídil i pohovory, ale od tebe potřebuji jednu jedinou věc.“

„Dostaneš se k ní tedy?“ zeptal se Simon trpělivě.

„Nech mě u sebe přespat ještě minimálně dvakrát a potom ti zmizím z života jako namydlený blesk!“

Simon na něj zaraženě zamrkal. Čekal všechno, ale tohle ne. Tak on si hledal práci? Protřel si oči, zda se mu náhodou ta bakterie před ním nezdá. „Takže vše, co ode mě chceš, jsou maximálně dvě noci strávené v mém bytě?“ ujistil se. Erik přikývl.

„Minimálně dvě noci,“ opravil ho s úsměvem. „Slibuji, že se nic nestane ani se o nic už nepokusím. Už jsem za tím udělal hrubou čáru.“

„Proč se mi zdá, že ti nevěřím?“ zeptal se Simon podezřívavě. Erik si povzdychl a předal mu noviny. „Co to je?“

„Adresy, jména, časy a pozice, které jsem stihl za dnešní ráno obvolat,“ vysvětlil jen. „Prosím. Potřebuji od tebe jen místo na přespání. A pokud bys byl té dobroty, možná i auto na půjčení. Budu něžný, slibuji,“ dodal, když si všiml přísného Simonova pohledu.

Simon chvíli nad tím přemýšlel. Je skutečně možné, že mu říká pravdu? Zkontroloval ta čísla a seděla. Časy a místa byly také reálné. Dokonce i pozice se zdály býti v pořádku. Jediné, co mu do té rovnice nezapadalo, byl právě Erik. Možná, že předtím byl úspěšný makléř, ale opravdu by se rozhodl jít pod svou platovou úroveň, aby si sehnal práci? Nežilo se mu snad doteďka docela dobře jako vyžírce?

„Tak co – už mi věříš?“ zeptal se netrpělivě Erik, když Simon dlouhou dobu mlčel.

„Pořád nevěřím, že jsi to zrovna ty, kdo mě o tohle žádá,“ povzdychl si, ale v šuplíku vylovil klíče a hodil mu je. „Opovaž se tam udělat svinčík, než se vrátím,“ dodal jen, než usedl ke stolu, aby vyplnil karty nějakých pacientů.

Erikovy oči se rozzářily. „Děkuji,“ řekl šťastně. „Slibuji, že ihned zmizím, jakmile to bude možné,“ dodal rychle, než skutečně zmizel ze Simonovy pracovny. Simon se musel pro sebe pousmát. Tak bakterie si našla práci? Jak nečekané…

Ten tíživý pocit ve vzduchu však byl pořád všude kolem.

A zvýšený tep srdce, který začínal po krátkém čase bolet, byl také na místě, přestože Erik už dávno odešel.

---

Když večer obcházel pokoje s dětmi a hrál si s nimi nebo jim četl pohádku na dobrou noc, zazvonil mu v půlce cesty telefon. Volal mu Erik Murray.

„Co se děje, bakterie?“ zažertoval.

„Bakterie?“ zeptal se Erik zaraženě.

„Jsi přece otravná bakterie Erikus Murrayus, to jsem ti ještě neříkal?“ ušklíbl se Simon.

„Aha, blbý vtip,“ zavrčel Erik hravě do mobilu. „Doktoři mají blbé poznámky. My obyčejní lidé jim často nerozumíme. To je jedno – v kolik končíš?“

„Mám naplánovanou i noční službu,“ zalhal Simon. Nemohl domů, ne když tam je on. Mohl by se dozvědět něco, co ho děsilo. „Stejně tak tady zůstávám až do konce týdne.“

„Zase jedeš v sebedestruktivním módu?“ zažertoval nyní Erik. Simon se nezasmál, neboť vtip nepochopil.

„Co tím myslíš?“

„To je zase vtip, který nemůže pochopit workoholik a doktor.“

„Jestli si ze mě budeš tropit blázny, tak zavěsím – na rozdíl od tebe mám práci.“

„To zabolelo,“ řekl hraně Erik. „V kolik tě mám vyzvednout?“

„Mám práci,“ připomněl mu Simon svou lež.

„Jaká škoda, že jsem předtím volal na recepci a vyptával se té ochotné slečny na tvé směny. Směna ti končí za půl hodiny. Přijdu tě vyzvednout.“

„Odmítám.“

„Ale já i tak přijdu a ty potáhneš domů. Nebudeš pokračovat v přepracovávání se.“

„To, co dělám, není tvoje věc. Nejsme milenci ani rodina, takže ti do toho nic není.“

„Ale je – protože kdyby se ti něco stalo, Gerard by mi to neodpustil.“

Simon mlčel po jeho slovech.

„Takže v kolik budeš hotov?“

„Buď za půl hodiny před vchodem do nemocnice,“ kapituloval Simon po chvíli. Tohle se mu nelíbilo. Bylo snad toto důvodem toho těžkého vzduchu po celý den?

---

Simon se tomu sice v duchu smál, ale o to větší překvapení pro něj bylo, když se ve dveřích nemocnice na minutu přesně objevil Erik a čekal na něj. Vyhýbal se mu dobrých deset minut a skrýval se ve své kanceláři, než Erikovi došla trpělivost a došel si pro něj. Když ho vlekl pryč z nemocnice, jeho nadřízený jen spokojeně přikyvoval. Jasně, neplatí mu přesčasy, a to nahromaděné volno je taky dost nehezký problém pro pana ředitele. Odbory by nad jeho případem skákaly radostí. Rozhodl se tedy spolupracovat.

„Smím vědět, čeho všeho se mám obávat doma?“ zeptal se Simon podezřele.

„Ničeho,“ usmál se na něj Erik mile.

To mu moc jako přesvědčení nestačilo. Ale neměl na vybranou – klíče měl momentálně Erik. Strčil si ruce do kapes, když ho následoval. Stejně tak Erik je měl hluboce v kapsách. Ani jeden z nich se nezeptal na to, co se možná stalo dnes ráno v brzkých hodinách. Bylo by to zbytečné a trapné, naprosto nelogické a vynucené. A přesto si ani jeden z nich nemohli nahlas, natož v duchu, přiznat to malé hlodání v hlavě, že touží držet ruku toho druhého a cítit teplo člověka.

Domů dorazili relativně brzy.

Simon musel Erika v duchu pochválit, že mu mezitím byt nevyhořel nebo nezplesnivěl a opatrně vešel dovnitř. O to větší překvapení pro něj bylo, když ve spíži našel láhev od vína a v troubě něco, co příjemně vonělo a pomalu se peklo do zlatohněda. Kupodivu jeho byt i pořádně uklidil. Nevěřil vlastním očím. Poté mu pohled klesl na srolované noviny na stole.

Po krátké chvíli ho probral nějaký tichý výbuch a vzhlédl. To jen Erik hravě zbavil hrdlo láhve špuntu a oběma jim naléval do sklenek víno.

„My něco slavíme?“ zeptal se, když mu Erik jednu podával. Nejistě ji přijal.

„To, že jsem se odpoutal od minulosti? A to, že možná brzy získám práci?“ zeptal se Erik s úsměvem. Cinkl si s ním a čekal, až se Simon napije první, než také smočil rty ve sladkém víně. Poté zkontroloval pokrm, se kterým se štval už dlouhou dobu a nemohl maso přemluvit, aby bylo opečené přesně tak, jako na obrázku. Ve své mysli zuřil, že i to maso je proti němu!

„Musím uznat, že mě překvapuješ,“ nechal se slyšet Simon a Erik se na něj jen kradmo podíval. „Uklidils, uvařils a dokonce nemáš stupidní poznámky. Co ta náhlá proměna?“

Erik pokrčil ledabyle rameny.

„Neříkej mi, že je to jen z radosti, že jsi objevil po delší době noviny a omylem očima spočinul místo na nahé dívce na zadní straně na nabídce práce?“ ušklíbl se Simon provokativně.

„Povzbudit člověka vážně neumíš,“ vyčetl mu Erik na oko.

„Ne, ale ty se snažíš, takže…“ řekl Simon a přešel k němu, aby mu prohrábl vlasy. „Dobrá práce,“ dodal jen, než se usadil na židli. Erik se zadíval na maso v troubě a mlčel.

„Dík,“ řekl po chvíli ticha. Odkašlal si, než vstal, zavřel troubu a otočil se na něj s otázkou: „Co znamená Erikus Murrayus?“

Simon, zaskočen jeho náhlou otázku, zatímco pil, se zarazil, rozkašlal se, když mu zaskočilo, a chvíli mu trvalo, než zase popadl dech.

„Ach, tamto,“ usmál se nervózně. „To… doktoři dělají,“ lhal. „Vymýšlejí zajímavé přezdívky svým přátelům a rodině.“

„To asi těžko. V televizi to nikdy nebylo.“

„Napadlo tě někdy, že televize ne vždycky říká pravdu?“

„Nikdy,“ řekl Erik smrtelně vážně.

Chvíli se sledovali vážnými pohledy, než se tomu museli zasmát.

Simon chtěl pomoci se servírováním, ale byl doslova vyhozen se slovy, aby se jen opovážil sáhnout na to maso nebo na cokoliv jiného. Byl to nezvyk, aby ho někdo tato obskakoval. Navíc, aby to byl zrovna Erik… Ale docela se mu to i zamlouvalo. Nechal si dolít další skleničku vína a pomalu se uvolňoval. Sám sebe však napomenul, aby se neopil. Musel Erika nahlas pochválit, že to jídlo je výborné. Erik se usmál pro sebe a cítil v duchu příjemný pocit po té pochvale. Vůbec nechtěl zmiňovat, kolik pokusů a kolik kusů mas mu trvalo, než se trefil na tu správnou notu. No co – celé odpoledne se alespoň něčemu novému učil. Simon si ani nepamatoval, kdy pro něj někdo naposledy uvařil. A aby si s někým takhle v klidu popovídal. Aby ho vůbec někdo poslouchal se zájmem (nebo ten zájem alespoň předstíral).

Zdvořile poděkoval za jídlo. Bylo to výborné. Chuťové pohárky ještě dlouho poté tančily radostí, že po ohromné době okusily něco pořádného (a tak lahodného!), nikoliv něco ze sáčku nebo předem připraveného, jenom ohřátého. I Simonův žaludek byl spokojený. A v Simonovi se rozprostíralo příjemné teplo. Erik ho dokonce odstrčil i od umytí nádobí, a když se k němu znovu přiblížil, hravě zavrčel jako pes a tělem mu bránil, aby se čehokoliv dotkl.

„Jdi si sednout nebo něco – pracovals, takže padej,“ bránil mu žertovně v průchodu, potom mu dokonce i nohou zatarasil cestu. „Padej!“ řekl znovu se zářivým úsměvem bílých zubů.

Simon bohužel musel za dnešek už podruhé kapitulovat.

Usadil se na sedačku a čekal.

Netušil, co má dělat. Nudil se, pochopitelně. Netrpělivě klepal patou o zem.

„Ještě víno?“ zeptal se Erik a před obličej dal Simonovu skleničku, kterou právě dolil.

„Proč se ptáš, když jsi mi nalil?“ ušklíbl se Simon, ale přijal ji.

„Ze zdvořilosti? Abys mi ji potom nevylil do obličeje? Nebo čistě jen tak?“ zeptal se a usadil se blízko něco, až se skoro stehny dotýkali toho druhého.

„Jak ohleduplné,“ pousmál se Simon a trochu upil.

Erik váhal, než se ho zeptal na práci. Poslouchal vše, co mu Simon říkal, zatímco popíjel své víno. Přitom sledoval jeho pohybující se rty. Do mysli se mu pomalu dostával alkohol a tichý hlas v mysli přemýšlel, jaké by to bylo líbat ho. Nebo jaké by to bylo dotýkat se ho. Milovat ho. Tak, aby se to líbilo i jemu, tak, aby se tomu nebránil.

Simon se zarazil, když si všiml jeho zkoumavého pohledu. Pousmál se.

„Co se děje?“ zeptal se.

Erik chvíli mlčel, než vstal.

Simon zmateně zamrkal. Řekl něco špatného? Sám ho přece vyzval, aby mluvil o práci.

O to víc ho překvapilo, když ho Erik popadl za ruku, zvedl na nohy a tahal k ložnici. Sice trochu opožděně, ale dal si dvě a dvě dohromady. Snažil se ho zastavit, ale nakonec skončil na posteli a Erik se dostal nad něj, aby ho přišpendlil dole.

„Pusť mě,“ řekl jen a snažil se ho odstrčit ale nijak silně. Proč nepoužil sílu? Proč ho tělo zrazovalo? Srdce mu se mu rozbušilo o stupnici rychleji.

Erik ho ignoroval a sundal z něj triko. Odtáhl jeho ruce stranou a zadíval se mu hluboce do očí, když k němu vztáhl ruku, kterou pomalu přejel po tváři přes krk dolů na hruď.

„Ne…“ zašeptal Simon tiše a trochu s sebou cukl pod tím příjemným dotekem špiček prstů, které mu přejížděly dolů po hrudi. „Ne, Eriku. Přestaň. Prosím.“

„Simone… nebraň se tomu. Oba jsme dospělí. Oba máme své touhy a chtíče, které musíme někdy uspokojit. Můžeš se tomu bránit, jak chceš, ale tvoje tělo mluví jinak než tvá mysl. Přestaň nad tím racionálně myslet. Nemysli na mě, jako na Erika Murraye, jestli ti to pomůže a ty nebudeš cítit vinu. Proto se ještě jednou rozhodni. Pokud to nechceš, prostě mě odstrč, ale pořádně. Vím, že tu sílu máš. Ale nedráždi lovce, který je blízko své vytoužené kořisti…“

Simon mlčel a díval se mu do očí. Nevěděl, jak reagovat. Jak racionálně reagovat! Zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. Erik se zarazil, když k němu vyrazily dvě ruce, které ho stáhly dolů do smyslného, vášnivého polibku. Musel zavřít oči, aby si ten požitek vychutnal všemi buňkami. Natiskl se na něj o něco víc. To drobné tření, které tím vytvořil, mělo drobnou odezvu v podobě vzdechu.

Rukou přejížděl po bradavkách, které pomalu tvrdly, zatímco tou druhou se snažil sundat ze Simona kalhoty. I přesto jeho ústům nedovolil, aby se odpojily od těch jeho. Měl pocit, že kdyby nyní přestal, byl by jako dítě, kterému seberete sladkost, po které takovou dobu prahlo. Cítil jeho prsty ve vlastních vlasech. Nejdříve opatrně projížděly, ale poté zprudka zatáhly. Odpovědí bylo hravé zavrčení, než Simonovi hlavu zaklonil a polibek o to zintenzivnil a prohloubil. Jednou rukou se kalhoty sundávají zatraceně těžko. Proto uvítal Simonovu pomoc.

Erik mu sevřel tvář v rukou a zadíval se mu hluboce do očí. Potřeboval se mít jistotu, že ho do ničeho nenutí nebo že není příliš opilý. Když ani jednu známku vzdoru nenašel, políbil ho tentokrát on, propletl jejich prsty v pevném sevření jedné ruky, zatímco druhou rukou začal Simona laskat. Příjemně zamručel, když Simonovi po chvíli utekl tichý vzdech.

„Nebraň se tomu. Chci slyšet tvůj hlas,“ zašeptal mu do v těsné blízkosti rtů, provokujíc ho, aby ho zase políbil. Lovec, který toužil, aby ho svedla kořist. Po chvíli se toho hlasu konečně dočkal. Horký dech na ústech ho vzrušoval. Všiml si perliček potu na Simonově krku, které měl velkou potřebu slízat. Cítil, že se pomalu blíží ke své hranici.

„E-… Eriku,“ zavzdychal Simon tiše skoro bez dechu, snaže jeho ruku zastavit, ale Erik jen zvýšil své tempo.

„Neboj se,“ zašeptal mu do vlasů a políbil na čelo. Po chvíli se Simon prohnul v zádech jako luk a s hlasitým zastenáním vyvrcholil trochu na Erikův bok a do ruky. Erik se pousmál a políbil ho. „Lepší?“

Simon krátce a rychle oddychoval, chvíli váhal, než přikývl. Erik mu láskyplně prohrábl vlasy. „Chceš pokračovat?“ zeptal se Simon najednou, až Erik zamrkal. Skutečně se zeptal na to, co si myslel, že se zeptal? Simon se pousmál. „Nebylo by to přece fér, kdyby ses staral jen ty…“ dodal Simon a promnul Erikův nadutý poklopec. Erik se musel kousnout do rtu. Takovou reakci rozhodně nečekal. Zhluboka se nadechl nosem, než skoro až zahanbeně přikývl. Během ani ne vteřiny skončily jeho kalhoty i se spodním prádlem na zemi a on se tyčil nad svou kořistí.

Proč proboha nyní váhá, když je tak blízko? Stačí si ho jen vzít…

Pohled do těch očí ho však od jakéhokoliv lovení odrazoval. Znejistil, když cítil Simonovu ruku na svém údu.

„Víš, co bys měl na doktorech nenávidět?“ zašeptal Simon, než jejich místa vyměnil. „Že známe nejcitlivější místa na těle,“ dodal mu svůdně do ucha, než mu do něj kousl. Erik se musel kousnout do rtu. Toto rozhodně nečekal. Stejně tak jemné okusování lalůčku nebo krku, zatímco pomalu, ale o to rázněji zpracovával jeho úd a varlata. Chtěl křičet vzrušením, ale musel zachovat chladnou hlavu. Ovšemže doktoři znají i ta nejcitlivější místa, sakra! Moc dobře to věděl… Z hrdla mu vyrazil vzrušený vzdech, když ho Simon políbil na špičce údu a pomalu kolem něj kroužil jazykem, než celý jeho úd pohltil, div se nezadávil. Nějakou dobu ho takhle plně obšťastňoval, než to teplo kolem údu zmizelo. Simon se snížil o něco níž a stejně náruživě si bral i jeho varlata. Erik pevně sevřel prostěradlo mezi prsty. Mít po ruce něco pevného, rozdrtil by to. Nejspíš. Držel svůj hlas na uzdě. „Nech mě slyšet tvůj hlas,“ vyzval ho Simon, než ho políbil a posadil se mu na klín.

Erik zmateně zamrkal, když polibek přerušil. „Simon, co to-…“

Simon mu však prsty zakryl ústa. „Tiše. Zavři oči,“ instruoval ho. „Neboj se, nekousnu tě.“

Erik váhal, než oči zavřel. Simon ho pohladil po pevné hrudi a tmavých chlupech na břichu, které tvořily pěšinku dolů směrem k údu.

Několikrát promnul jeho už tak ztvrdlý penis. Věděl, že dlouho nevydrží. Prsty si zajel do pusy a pečlivě je olizoval. Moc nad tím nepřemýšlel. Chtíč byl součástí života a taky jeden z hříchů. Proč si jej tedy občas nedopřát v pořádném doušku? Zajel si mezi půlky a pořádně se roztáhl. Už to bude delší doba, kdy měl poslední styk. O to intenzivněji si ho chce užít.

„Nech oči zavřené,“ zašeptal svůdně. Možná posílen vínem nebo oním chtíčem, zhoupl se pomalu v bocích, hledal správný úhel, když nechal Erikův úd do sebe pomalu pronikat. Tiše vydýchával to náhlé vyplnění, zatímco pomalu postupoval níž a níž, cítě ho hlouběji a hlouběji. Zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Nic není lepšího než mučení vlastní mysli velkou slastí. Když po delší době dosedl úplně, chvíli musel vydýchávat.

„Otevři oči,“ vyzval ho.

Sotva Erik pomalu otevřel oči, začal se na něm Simon pomalu hýbat. Ten obličej, který Erik udělal, byl k nezaplacení. Nemohl se ho nabažit. Opřel se rukami vedle jeho hlavy a své pohyby o něco zintenzivnil. Erik mu sevřel půlky mezi prsty a při každém jeho pohybu se pohnul proti němu. Dívali se vzájemně do očí. Erik ho přiměl se snížit, aby ho mohl vášnivě políbit, zatímco tempo zrychlil. Změnilo se z pomalého na rychlé, dravé a chtivé. Simon se zachytil jeho ramen, do kterých mu vtiskl otisky svých nehtů pod tou náhlou rychlostí a silou.

Ujištění, že změna tempa mu nevadila, bylo slovo: „Přidej.“

---

Simon zadýchaně ležel na Erikovi, který také sotva popadal dech. Jejich spojení pořád trvalo. Ani jednomu z nich nevadilo, že byli zpocení a ulepení od vlastních vyvrcholení. Simon měl hlavu na Erikově hrudi a poslouchal jeho rychlý tlukot srdce. Byl to tak příjemný pocit. Hlavně, když se mu hrabal ve vlasech. Spokojeně zavřel oči.

„Tohle jsem vážně nečekal,“ nechal se Erik slyšet.

„Ani já ne,“ souhlasil Simon s úsměvem. „Nejsi zase až tak špatný.“

„Zraňuješ moje ego.“

„Tak se ho klidně zbavím.“

Erik se usmál a pevně, skoro až majetnicky ho sevřel v náručí. „Užil sis?“

„Určitě ano. Ty?“

„Zaručeně ano,“ zašeptal mu Erik do vlasů, když ho hladil po zádech. O to větší překvapení pro něj bylo, když mu Simon líně omotal ruce kolem krku a pevně se k němu přitiskl. Po tomhle výkonu by se měli jít rozhodně umýt. A možná převléct i prostěradlo…

„Hlupáku,“ zašeptal jen, než se rozhodl odevzdat se příjemnému spánku.

K čertu s převlékáním!