Simonův pohled klesl na Erikův rozkrok. Aha, chce ho provokovat? Pokořit? Znemožnit? Proč to neobrátit proti němu? Prohmátl mu rozkrok, což očividně toho sebestředného chlápka probralo, a odtáhl ruku.

„Nebudu se zahazovat s takovým malým nadrženým ratlíkem, jako jsi ty,“ pronesl a vstal. „Jestli jsi skončil v tom divadle, vypadni.“

Erik se zarazil. Nezdálo se mu to? Byl skutečně odmítnut? Ano, byl. Šel na to příliš zhurta? Svraštil obočí a sledoval doktora, jak si sklízí svoje věci. Pevně mu stiskl zápěstí, aby ho zastavil, ale nečekal stejně prudkou reakci. Skončil v půli cesty na zem s rukou za zády.

„Co jsi přesně nerozuměl na definici: ‚Vypadni‘?“ zeptal se ho Simon zle.

„Přiznej si to – taky to chceš,“ zaútočil Erik přímo.

„Na rozdíl od někoho své touhy umím ovládnout a necpu ruku každému do svého rozkroku. A jestli to měl být pokus o svádění, tak jsi teda dost chabý svůdce,“ zasyčel Simon, než ho pustil, aby spadl na zem. „Nechápu, co na tobě Gerard viděl. Jsi jen troska a barbar, který zneuctívá jeho památku.“

„Cos to řekl?!“ zvedl Erik prudce hlavu a stejně tak prudce se i postavil. „Neopovažuj se mluvit, jako bys Gerarda znal!“

„Nerad tě vyvádím z omylu, ale jsem pořád jeho bratr – proto ho znám mnohem lépe než ty.“

Erika ta jeho klidnost vytáčela ještě víc.

„Jestli jsi skončil se sebelítostí a klamem, dveře jsou támhle,“ dodal Simon lhostejně a otočil se k němu zády. Nemá mu co říct. A ani mu nic říct nechce. Každá další sekunda strávená s ním… ho požírá zaživa a ničí zevnitř.

Erik jen něco vztekle zaklel, popadl své věci a práskl za sebou dveřmi.

Simon osaměl v bytě, kde mu jediným společníkem byly kapky, které kapaly z kohoutku v kuchyni.

Jak melancholická atmosféra.

---

Erik to nechápal.

Opravdu byl odmítnut. Už se smířil s touto skutečností. Ale proč zrovna on? Proč zrovna dnes? Co si sliboval od toho doktora…? Začal špatně, to určitě. Kopl do kamene, který odletěl několik metrů od něj. Kde to sakra zvoral? Všichni mu vždycky padali k nohám. Copak jeho osobní šarm nepůsobí i na doktory? Pravda, nikdy to na žádného nezkoušel. A gynekologa, který ještě studoval, do svého seznamu započítat nemůže.

Takže – shrňme si to – kde udělal chybu?

Zastavil se a začal přemýšlet.

Kdy měl ten špatný pocit, že to úplně podělal? Podíval se na nebe a tupě chvíli zíral bůhvíkam. Potom luskl prsty. Už mu to došlo. V tu chvíli, kdy využil zranění jako záminku k seznámení. Doktoři jsou na toto téma vždycky citliví. Jak na tohle mohl zapomenout? No, pro příště si to bude pamatovat. Více štěstí při dalším setkání!

‚Ale stejně… proč zrovna on…?‘ pomyslel si zkroušeně a s rukami v kapsách kráčel domů. ‚Copak se mi osud musí vysmát ještě víc? Copak nejsem už dostatečná troska? Proč mě museli odvést zrovna do té zpropadené nemocnice? Takovou dobu jsem se mu vyhýbal… A pak se to všeho podělá.‘

Nenávistně nakopl plechovku, která přeletěla přes cestu a vyplašila tak procházející kočku, která vztekle zaprskala a rychle pádila pryč. Erik tiše vydechl oblak kouře a pokračoval ve své osamělé cestě.

Na jednu stranu byl naštvaný, ale na tu druhou – pocítil v srdci, když zjistil jeho jméno, takové divné vibrace. Byl to pocit viny? Pocit, který ho sžíral a nutil se věčně opíjet a oblbovat hlavy mladým lidem, aby zapomněl na tu trhlinu v srdci? Ne. To je hloupost. Vždyť tu noc…

Zastavil se.

Ano, tu noc. Tu noc, kdy byli s Gerardem na onom večírku. Tu noc, kdy se oba opili a líbali se na zadním sedadle. Tu noc, kdy oba napadl ten šílený nápad. Kdyby s tím nápadem nesouhlasil, Gerard by mohl žít. Dlouze si povzdychl.

Nesmí upadnout do deprese.

Vzhlédl k zářícímu nápisu nad sebou.

Musí zapomenout.

Vešel do baru, jehož rudý nápis ho skoro vítal s otevřenou náručí. Dobře ho zde znali. Vítali ho. Připíjeli na jeho zdraví. Zde si ho vážili. Ne jako tam. Tam, kde ho nechali ostatní zmlátit a vyhodit. Nebýt jich…

Zarazil se, když chtěl usrknout své whisky.

Nebýt jich – nepotkal by ho.

„Eriku! Dlouho jsme se neviděli,“ zazubil se na něj nějaký plavovlasý číšník. „Kolik zátahů jsi od té doby získal, co?“

„Neprovokuj, nebo tě přetáhnu,“ ohradil se Erik s úšklebkem.

 Slovíčkaření. A přitom všichni moc dobře věděli, jaký je to sukničkář.

„To bys zkusil jenom jednou,“ ozval se hromový hlas barmana, který mu ihned ukazoval, kdo je zde pánem. „Sáhni na něj a věř, že už si nezasuneš.“

„Ochranářský jako vždy, Patricku, jako vždy,“ věnoval mu Erik zářivý úsměv.

Schytal pohlavek a vyhubování, že si trochu dovoluje.

„Co tě sem přivádí?“ zeptal se Patrick, když se usadil na barovou židli vedle něj a objednal si u plavovlasého číšníka něco k pití. Byla mu donesena voda s citrónem a ledem.

„Žádný alkohol?“ provokoval Erik.

„Je to sice můj podnik, ale musím zůstat střízlivý. Když mi sem každý druhý vleze a svádí mého partnera, musím být ve střehu,“ vysvětlil Patrick pokojně. „Co ty? Pořád se nechceš usadit a přestat prznit duše mladých mužů?“

„Nemohu si pomoct – asi mě to baví.“

„Baví? Divný způsob zábavy. Ale kdysi jsi takový nebyl.“

Erik se zarazil se sklenkou u rtů. „To není tvoje starost,“ zašeptal jenom, než vypil celý zbytek whisky na jeden zátah. Snažil se zapomenout. Sem nechodil od doby, kdy neměl stálého partnera. Takže to budou… už skoro tři roky. Za tu dobu se z něj skutečně stala troska. Pohlédl na svůj odraz ve zlatavé tekutině, kterou mu mladý číšník opět dolil na jeho přání. Jak se dostal do tohoto ubohého stavu? Jak mohl tak snadno ztratit víru?

Nepočítal, kolikrát si whisky objednal. Nevnímal přísný hlas, který mu říkal, aby zpomalil nebo raději přestal úplně a odešel domů se vyspat. Ignoroval i druhý starostlivý hlas, že mu nedá celou láhev.

A tak se stalo, že se Erik Murray v den propuštění opět zpil do němoty. Tentokrát měl štěstí. Cesta byla volná a žádné auto mu nestálo v cestě. Domů se dostal po třetí hodině ráno. Padl naznak na postel a s hlasitým chrápáním usnul. Ignoroval bušení na dveře, křik právě probuzeného dítěte a hulákání jeho naštvaných rodičů.

Dalšího odpoledne se probudil s hroznou kocovinou.

---

Simon skenoval hodiny už minimálně třicet minut. Když mu konečně ukázaly přesně čtyři hodiny dopoledne, vstal, v obyčejném oblečení, které byste na doktora netipovali, si obul kožené boty, hodící se spíše k obleku a vydal se ven, zamykaje dveře. Nedíval se lidem do tváří. Měl jasný cíl a klidnou mysl. A prázdný pohled v očích.

Dlouhou dobu tento svůj rituál neudělal, nebylo třeba – proč to dělat, když je to v nesprávný den? Ale nezapomněl. Na ten den se zapomenout nedalo. Už celkem počtvrté se pro něj tento den opakoval. Stejně jako před třemi lety vešel ve čtyři hodiny a deset minut do nemocnice, všechny mile pozdravil. I oni ho mile pozdravili. Ale věděli, co se děje. Žena, která ho poslala včera na dovolenou, svraštila jen obočí. Už ho chtěla vyhodit se slovy, že má dovolenou, ale jiná sestřička ji zastavila a zakroutila hlavou.

Simon se usadil do své pracovny a přesně ve čtyři hodiny a třináct minut si začal vařit kávu. Srkal ji dlouhou dobu, zatímco četl jakési staré noviny, které vytáhl z druhého šuplíku svého stolu. Na jediném ze zbylých tří byl zámek. Nečetl je. Jen na ně tiše hleděl. Byly tři roky staré. Opět bylo horko k zalknutí, ale to mu nevadilo. Byl příliš líný na to, aby se převlékl do pracovního.

Pohlédl na prošlý lístek do kina, určený na dobu, která byla dávno pryč. Na dobu, na kterou se nikdy nedostavil. Schoval si ho do kapsy a složil noviny.

Když dovnitř vešla sestřička, přesně v pět hodin a jednu minutu, mile ji pozdravil a s úsměvem přijal její kávu. Zeptala se ho, zda přišel jenom na skok. Mile přikývl.

Vše se jen opakovalo. Slova, která byla vyřčená už tolikrát. Stejné činy, stejné tváře. Rituál, který nemohl nikdo narušit. Rituál plný bolesti, kterým si Simon Rockfield musel každý rok v ten samý den projít úplně sám. Zaposlouchal se do zvuku ticha. Pohlédl na mobil. Vytáhl z přehrádky, která byla po zbytek roku zamčená, jiný starý, poškrábaný mobil, a vytočil nějaké číslo. Jeho mobil se rozezvonil. Odpověděl na vyzvánění mobilu v pravé ruce až po čtvrtém zazvonění.

„Copak se děje, Gerarde?“ zeptal se mile. „Oslava? Koho? Narozeniny? Gratuluji. Předem tě varuji, že už mám na dnešek taky něco domluveného, takže tě nebudu moci vyzvednout. Taky se umím bavit, můj milý bráško. Dobře, až pojedeš domů, zavolej. Určitě, příště mi řekni dřív a zarezervuji lístky dva. Klidně bych našel i nějakou komedii pro tvou věkovou skupinu.“ Zasmál se. „Rád tě škádlím. A ty to víš. Dobře, bav se dobře. Taky tě mám rád. Měj se.“

Ukončil hovor. Zahleděl se do prázdna.

Poslední hovor s jeho bratrem. Tak bolestivý. Kdyby nebyl sobecký a řekl, že měl lístek i pro něj… změnil by něco? Litoval každého svého slova. Ale pamatoval si každé z nich. Vryla se mu do paměti, jako by mu je někdo vyryl do masa. Trest za sobeckost.

Hleděl před sebe bůhvíjak dlouho.

Když se konečně blížila devátá hodina, vřele se usmál, popadl své věci a vydal se ven. Všem, kteří tam ještě byli, popřál milou noční směnu volnějšího provozu a vydal se ven.

Ten den, před třemi lety, byl volnější provoz kvůli výpomoci mnoha studentů, kteří měli letní praxi právě v této nemocnici. S úsměvem se vydal ven. S myšlenkou, že ten film bude stát za to.

‚Každý si musí přece někdy odpočinout a povyrazit si, i Gerard to chápe,‘ pomyslel si, zatímco si pobroukával nějakou písničku.

Nevnímal lidi, které minul, a kteří se za ním zmateně dívali.

Nešel však směrem k budově kina. Obloha se pomalu stáhla a šedé mraky se seskupily dohromady. Doktor měl však pořád milý úsměv na tváři a vykračoval si zvesela. Měl opravdu dobou náladu. Před třemi lety se také bavil.

Zanedlouho došel na hřbitov.

Vytáhl mobil z kapsy.

Devět hodin a dvanáct minut. Stál před branou na hřbitov a úsměv mu pomalu mizel.

„Cože? Jak-… Kdo-…? Hned jsem tam!“ řekl někomu, kdo ho stejně neslyšel a schoval mobil. Pohled v očích se mu změnil. Byl prázdný, bez emocí, ale zároveň pohled člověka, který přišel o všechno. Pomalými kroky se vydal mezi hroby.

Neuvědomil si, že i jedna osoba došla na to samé místo, v ten samý den, v ten samý čas, že ta osoba také prožívala celý den znova, jako před třemi lety.

Když uběhlo dalších pár minut, klekl si Simon k nějakému hrobu, stiskl si vlasy, šíleně se usmál, než se rozkřičel žalem a rozplakal se.

I ona osoba byla toho svědkem. Nyní, ale i před třemi lety. Erik Murray si moc dobře pamatoval tu bolest, kterou cítil, když Gerard umřel. A nenávist, kterou vůči němu jeho starší bratr od té doby pociťoval. Vyhýbal se mu a zároveň… neuvědomoval si, že společně prožívali ten krutý den po celou tu dobu. Ani jeden nemohl zapomenout. Nechtěl.

Erik Murray byl zbabělec. Teprve tento rok byl schopen dojít až sem na toto místo a uctít kyticí hrob svého zesnulého milence. Avšak – když viděl jeho truchlícího bratra, věděl, že nemá právo sem vkročit, že nemá právo mu soucitně poplácat rameno a uklidnit ho, že to bude dobré.

Skryl se za sochou anděla.

Hleděl tiše do země.

Začalo pršet a on si tak nemusel přiznat slzy, které mu stékaly po tvářích při vzpomínce na jeho lásku.

Nebyl jediný, kdo plakal.

Svědkem jejich pláčů byla i socha anděla, která jakoby také plakala nad jejich smutným osudem, který je propletený víc, než dost.