„Smím vědět, o co se to tady snažíš?“ zeptal se Simon přísně.

Erik se s milým úsměvem otočil a vesele zavrkal: „Doktore Rockfielde!“ Přešel k němu. Přátelsky mu otočil ruku kolem krku a mírně stiskl. „Přece jste mi doporučoval, že kdyby mi bylo nevolno, tak se mám stavit. A víte, jak to je – včera se mi točila hlava a dneska ráno mi bylo opravdu mizerně, tak jsem si řekl, že nebudu pokoušet štěstí hned tak brzy od nehody a stavím se. A koho jsem tady nepotkal!“

A zatímco vykládal samé nesmysly, táhl Simona stranou od nežádoucích očí.

Simon ho po chvíli odstrčil. „A teď pravdu,“ zavrčel na něj zle.

„Stýskalo se mi?“ hrál si Erik nevinně. Schytal pohlavek.

„Řekl jsem pravdu!“ založil ruce Simon na hrudi přísně.

Erik si povzdychl.

„Jsem troska, nemám kam jít a peníze mi sotva vystačí na tři dny – stačí?“

„Tak to ti blahopřeji,“ prohodil Simon nesoucitně a chtěl kolem něj projít, ale Erik ho popadl za ruku.

„Nelžu,“ řekl tiše.

„Já vím,“ odvětil Simon chladně.

„Nemohl bych-?“

„Ne, ani v nejmenším nemám zájem tě nechat u sebe bydlet jako nějakou vyžírku.“

„Bylo by to jenom na chvíli, než bych si něco našel,“ škemral Erik.

„Ne,“ trval Simon tvrdě na svém.

„Prosííííím!“ zaškemral Erik, klekl si a tahal ho za plášť. Když ho i Simon nadále ignoroval, nepouštěl se ho, a tak ho Simon s námahou vláčel za sebou. Dostal nepříjemný tik do oka. Tenhle muž ho rozčiloval víc než jejich uklízečka, a to už bylo co říct. Zatímco ho tahal za sebou a ten ubožák něco vykřikoval na celou nemocnici, v Simonovi rostla zlost.

Když to velké lidské klíště dotáhl až před práh své kanceláře, chytil ho pevně za vlasy a škubl. Vyžádal si tak správnou reakci a jeho plášť byl konečně puštěn. Nedal mu možnost se vzpamatovat a zabouchl mu dveře před nosem.

„Přijď, až ti skutečně něco bude!“ ozval se chladně zpoza dveří. Erik vydal neurčitý zvuk podobný skřehotu a začal bušit do dveří.

„A to si říkáš nejlepší zdravotnická péče? Sakra! Za co si platím pojištění? Aby mě odmítli, když jsem zraněný nebo co?“

„Pokud je to zranění mozku, to není moje specialita,“ ozval se Simon zpoza dveří.

„I tak bys mě měl prohlédnout, sakra!“

„Nemusím, pokud se mnou budeš jednat tak, jak jednáš.“

„Jak?“

„Jako s kusem hadru,“ otevřel Simon na chvíli dveře, než je zase tvrdohlavě přibouchl. Nedovřel je však.

„Au,“ ozvalo se zle. Simon si povšiml chodidla mezi dveřmi a protočil oči v sloup.

„Fajn, vyslechnu tě ale jenom jednou,“ řekl zle a otevřel dveře. Dovnitř však toho nafoukaného bývalého makléře a milence svého zesnulého bratra nepustil. Erik váhal, než mu poděkoval. Najednou však sám netušil, kde má začít. Nervózně si projel rukou ve vlasech, druhou rukou si zajel do kapsy a očima koukal všude možně. „Čekám,“ připomněl se mu Simon po chvíli ticha.

Erik po něm střelil nehezkým pohledem.

Copak si nevšiml, že neví, jak začít? A to si říká doktor?!

Nemohl však tuto jedinečnou šanci promeškat.

„V kolik dneska končíš?“ zeptal se Erik najednou a vyvedl tím Simona z rovnováhy, kterou měl doposud pod kontrolou.

„Jak to s tím souvisí?“ snažil se zachovat si chladnou hlavu.

„Odpověz.“

„Dneska to rozhodně nebude.“

„Fajn, tak jinak – kdy budeš mít přestávku?“

„Nikdy.“

„Den volna?“

„Už jsem si dovolenou vybral.“

Erik vztekle zaprskal. Vůbec mu to neulehčoval!

„Tak ještě jinak – řeknu ti, co se stane odteď za deset minut kousek od nemocnice, jestli odsud nevystrčíš nos!“

Simon se křivě usmál. „Poslouchám?“ přistoupil na jeho hru.

„Srazí mě nákladní auto, a jestli tam nebudeš, zemřu!“

„S tím bych dokázal žít. Je to všechno?“

Erik sevřel ruku v pěst. „Jen, že toho budeš litovat, pokud tam nebudeš,“ pronesl tiše a odešel. Simon zamrkal a zmateně se za ním díval. Litovat? Už litoval noci, kdy přišel o Gerarda – proč by měl litovat někoho, kdo stojí za smrtí Gerarda!

Zavřel dveře a vrátil se zpátky do práce…

Nemohl se však soustředit. V hlavě mu pořád zněla slova toho zmetka. To ho chce snad citově vydírat? Měl vztek, ale také obavy. Je toho ten šašek opravdu schopný?

Nejistě pohlédl na hodinky.

Pořád měl dvě minuty. Je skutečně Erik Murray takový pošuk, aby to udělal? Netušil. A to ho děsilo. Netrpělivě cvakal propiskou o stůl. Nesoustředil se. Tohle se mu nepodobalo.

„Sakra,“ zaklel vztekle a vstal od stolu.

Nedalo mu to pokoj.

Rázným, rychlým krokem šel k hlavnímu vchodu. Vyšel ven a pořádně se rozhlédl. Konečně toho maniaka spatřil. Vybavoval se s nějakou ženskou a příjemně se na ni usmíval. To ho chce snad dráždit o to víc? S pocuchanými nervy se vydal k němu, připravený mu jednu vrazit, aby mu ten úsměv smetl z tváře.

Neslyšel vrzání starého kola.

Erik ho však slyšel a otočil se za ním. Jenom otevřel v ústa v němém křiku, aby varoval před srážkou, ale Simon by ho ani tak neslyšel. Protože z jeho slepého bodu z levé strany se řítilo kolo. A jeho řidič, kurýr, psal něco na mobilu, takže se cestě plně nevěnoval. Jen Erik si byl vědom nebezpečí, které jim oběma hrozilo.

Měl to být jen vtip, jak ho dostat ven, ale nyní hrozilo, že se stane skutečností.

„Zastav se, magore!“ zakřičel na něj a Simona tím zastavil. Jen vteřinu na to mu před obličejem něco prudce projelo a Simonovi po chvíli došlo, že Erik mu pomohl od srážky s kolem. Jen se za cyklistou otočil. Po chvíli pomalu vydechl. „To tě nikdo neučil, že se máš rozhlédnout, než přejdeš ulici?“ huboval ho ten mladší muž, když k němu spěchal. Simon se na něj zamračil.

„Tak jsem tvůj plán bohužel zkazil, spokojený? Mohu se nyní vrátit do práce?“ zaprskal na něj zle.

„Co prosím?“ nechal se slyšet šokovaný Erik. „Nikdy bych-…“ Potom si vzpomněl na svá slova a praštil se do hlavy. „Bože, uvažuje vůbec tenhle chlap mozkem, nebo si jen dělá ze mě legraci?!“

„Na to bych se měl ptát já,“ zahřímal Simon a netrpělivě klepal nohou o zem. „Už jsi skončil nebo hodláš v téhle šaškárně pokračovat?“

„Když už jsem tě tedy vylákal ven, ani mě nenapadne tě zase pustit zpátky,“ usmál se Erik mile, popadl ho za ruku a i přes jeho protesty ho začal někam tahat. „Takhle si mě alespoň budeš moci poslechnout!“ usmál se na něj zářivě. Vysloužil si ránu loktem do boku, ale to mu nezabránilo, aby ho pořád táhl tam, kam uznal za vhodné.

„Mám práci!“ připomněl mu Simon, zatímco se vzpínal.

„To vím, proto tě chci z ní dostat, workoholiku,“ usmál se Erik mile.

Nakonec se stalo, že ti dva skončili v kavárně. Erik si objednal cappuccino a čekal, až si objedná i Simon, ten ho však propaloval nenávistným pohledem a ruce měl na prsou překřížené.

„Budeš na mě zírat celou dobu?“

„Pokud to bude třeba, abys mi zmizel ze života, tak ano.“

„Bude to nejspíš dlouhá doba, aby ti nevypadly oči z důlků.“

„Nemožné. Oko ti visí na nervu, ten bys nejdříve musel zničit, aby ti oko skutečně vypadlo.“

Erik zamrkal. Vždyť to byl přece vtip a on to vzal ihned vážně. Musel se kousnout do rtu, jinak by se rozesmál. Nejspíš zná jen lékařské vtipy, ale to nevadilo. „Dobře, ale kdybys vypustil tu odbornost kolem, je to možné.“

„Odbornost je potřeba, aby se odlišili laici od odborníků.“

„Neber to tak doslova, neútočím na tebe,“ usmál se Erik nervózně.

„Skutečně?“ pozvedl Simon pochybovačně obočí. „Pokud je to všechno, co jsi měl na srdci, omluv mě – musím se vrátit do práce.“

Erik ho však nenásilně stáhl zpátky na židli. „Ještě jsme neskončili,“ usmál se mile.

„Nejsi psycholog a toto není placené sezení – nemarni můj čas,“ ozval se Simon podrážděně.

„Kdyby ses uvolnil a přestal na mě vrčet, vůbec bych tvůj čas nemarnil.“

„Marnil bys ho tak či onak svými zbytečnými řečmi, které nikam nevedou.“

„Tohle si vyprošuji-…“

„Já také, náš rozhovor je tedy u konce,“ rozhodl Simon a opět vstal. „Díky, že jsi promarnil mých dalších sedm minut života.“

„Nemusíš být až tak chladný, víš?“

„Nemusím, ale mohu,“ souhlasil Simon a usmál se mile. „Doufám, že mému postoji rozumíš a nebudeme se muset už víckrát potkat.“

„Dobře, rozumím,“ zvážněl najednou Erik, až Simona zarazil. „V tom případě…“

„Ano?“ zeptal se Simon, zvědav, co z něj vypadne.

„Dej mi klíče od svého bytu – stejně tak chodíš jen jednou za uherský rok.“

Za tuhle drzou výzvu schytal další ránu loktem do boku. „Zapomeň,“ usmál se Simon chladně. „A opovaž se mě ještě někdy vyhledat během pracovní doby!“

„S radostí tě budu chodit strašit každou hodinu!“ volal za ním Erik, než zanadával na nepříjemnou bolest v boku.

Kdyby oba však znali krutou pravdu, že jim zbývaly jenom tři dny na to, aby si přiznali, že sobě navzájem propadli, rozhodně by se k sobě chovali jinak.

Nebo ne?