Erik se trochu vypotácel z auta. Hlava se mu točila, ale chodit mohl a žádné jiné zranění, než to na hlavě, u sebe nezaznamenal. Druhý řidič seděl strnule za volantem a oči měl vytřeštěné. Něco velmi tiše a rychle opakoval. Když k němu Erik přešel, slyšel jen věčně opakující se hlas: „To je v pořádku, nic se nestalo, jen jsem nestihl v čas dupnout na brzdu. To je v pořádku, nic se nestalo, jen jsem nestihl v čas dupnout na brzdu. To je v pořádku, nic se nestalo, jen jsem nestihl v čas dupnout na brzdu.“ A pořád a pořád dokola.

„Jste v pořádku?“ zeptal se ho Erik a doufal, že ho dostal z transu. Muž s sebou jenom škubl, ale pořád opakoval dokola to samé. Erik se zamračil a násilím ho vytáhl z auta. A protože se muž klepal jako ratlík, raději zavolal policii sám. A Simonovi napsal, že se stala nehoda, ale že oba řidiči jsou v pořádku. Moc Simona ale neuklidnil. Však si to také ihned vypil, když ho policie dovezla na prohlédnutí do nemocnice. Dostal přednášku, kolik nervů mu tím zbytečně způsobil, a mohl jen přikyvovat. Ale hned na to se radostně usmál a řekl mu, že tu práci přece má. Schytal pohlavek.

„To není hlavní téma tohoto rozhovoru!“ řekl Simon zle. „Víš, jakou starost si mi tím způsobil?“

„Já?“ zamračil se Erik. „Nevím, komu z nás taky zdechl mobil uprostřed rozhovoru.“

Simon si povzdychl, ale prohlédl mu pečlivě hlavu. Nebylo to naštěstí nic vážného, jen tržná rána, kvůli které policie dělala plno povyku. Pro jistotu ho ale vyšetřil celého. Ani na rentgenu žádné zlomeniny nenašel.

„Už můžu jít?“ zeptal se Erik, když si oblékal košili.

„Máš štěstí, že jsi vyvázl jen s tou ránou,“ brblal Simon, ale v duchu si oddychl, že nemá zlomená žebra nebo naraženou kostrč nebo prostě něco.

Erik mu prohrábl vlasy. „Že ty ses o mně bál?“ zeptal se potěšeně.

„Ani omylem,“ odvětil Simon ihned hrdě. Erik se však pro sebe pousmál. Pokud by se nebál, neprotáhl by ho i rentgenem. Políbil ho do vlasů a objal zezadu.

„Děkuji,“ zašeptal mu do vlasů. Simon mlčel, zatímco rovnal jeho složku. Pohlédl k zemi.

„Příště… až se dostaneš do nehody… nežertuj,“ zabrblal tiše, otočil se k němu a také ho pevně objal. Erik se o něj trochu opřel. Zavřel oči. Hlava se mu možná trochu točila, ale to byl důsledek stresu a náhlého šoku.

„Slyšel jsi vůbec, co jsem řekl chvíli předtím?“ zašeptal, když ho laskal ve vlasech.

„Hovor se přerušil v půlce věty,“ ozval se Simon po chvíli a vzhlédl k němu. „Ale znělo to naléhavě,“ dodal s menším úsměvem.

Erik se pousmál a sevřel mu tváře mezi prsty. „Možná, že bylo? Měl bych to zopakovat?“

„Zněl jsi tak vesele, když jsi to říkal,“ podotkl Simon a přikývl.

Erik váhal. Měl by mu to říct? Nestane se z něj kořist, když se přizná ke svým citům? Slyšel ho a jenom ho zkouší?

„Jsi druhá osoba, které nejspíš řeknu s čistým svědomím, že…“ začal a Simon pozvedl obočí. Čekal, kdy to dořekne. Erik se však zarazil. Opravdu to chce? Opravdu se chce nechat znovu vázat a bát se, že o svého partnera přijde? Nakonec se pousmál. Jsi vážně ubožák, Eriku Murrayi. „Má neodolatelně sexy tělo,“ dokončil s úšklebkem a vysloužil si cvrknutí do čela.

„Blázny si dělej, z koho chceš,“ zamračil se na něj Simon a prošel kolem něj. „Až se převlečeš, pomažeš ihned domů,“ přikázal mu. A on si naivně myslel, že by to mohlo být něco důležitého. Byl hodně naivní. Trochu pohlédl k zemi, když opustil místnost a vydal se pryč. Na krátkou chvíli polevil v ostražitosti. Co si myslel? Že se mu snad vyzná, že ho miluje? Vyloučeno. Erik je přece lovec, může mít každého. Tak proč by se zahazoval zrovna s ním? Zamkl se ve své pracovně, aby nikdo neviděl slzy v jeho očích. Překryl si rukou oči a tiše zanadával.

Erik svého žertu krátce poté litoval. Vzdal se svých citů na úkor své vlastní role lovce. Opět se v něm ozvalo svědomí, které mu řeklo: Jsi vážně ubožák, Eriku Murrayi. A znovu mu to zopakovalo, když vyšel z místnosti a když prošel kolem Simonovy pracovny. A ještě jednou to na něj zakřičelo, když se chystal odejít z nemocnice.

Nejistě stál před otevřenými dveřmi. Zafoukal na něj teplý letní vzduch. Povzdychl si. „Co to proboha dělám?“ zeptal se sám sebe nahlas a otočil se na patě. Zastavil se před kanceláří doktora Rockfielda a váhal. Upřednostnil vlastní ego před vlastními city. A zranil ho. A vyděsil. Opřel si čelo o světlé dřevo jeho dveří a prázdně se díval před sebe. Nebyl připravený na to, aby si ho někdo ochočil, a přitom po tom prahl celý ten čas od doby, kdy přišel o Gerarda. Chtěl někoho, kdo by ho zkrotil, koho by mohl milovat tak, jako miloval Gerarda. A vypadá to, že jen Simon Rockfield měl dostatečnou moc, aby si ho ochočil. A aby si ho i Erik Murray zamiloval. Nejistě stiskl kliku mezi prsty a jen trochu nakoukl dovnitř. Viděl ho, jak stojí jen kousek ode dveří, s rukou přes oči. Ještě na chvíli zaváhal, než se protáhl dovnitř a pevně ho sevřel ve svém náručí.

„Omlouvám se,“ zašeptal mu do vlasů. „Jsem sobec a budižkničemu, které umí jenom trápit lidi a pohrávat si s jejich city. Nezasloužím si, aby mě někdo miloval. Ale… pokud mi dáš i sto sedmapadesátou šanci… slibuji, že toho sobce ze sebe vypudím, slibuji, že udělám cokoliv na světě, abych tě už nerozesmutnil. A slibuji, že se tě ochráním.“

Chvíli váhal, než ho na sebe otočil. Tentokrát to byl Simon, kdo ho pevně sevřel v náručí. Erik ještě jednou zaváhal. Opravdu chce, aby ho zrovna tento muž ochočil? Pevně ho sevřel ve svém náručí. Ano, po ničem jiném totiž netouží.

„Nemysli si ale, že ti to jen tak odpustím,“ ozval se Simon tiše. Erik se smutně usmál a políbil ho na čelo.

„Jsem vážně parchant, když i tebe dokážu rozbrečet,“ uznal Erik smutně.

„Idiote,“ zašeptal Simon a zabořil tvář do jeho hrudi. „Bál jsem se, že jsem opět přišel o osobu, na které mi záleží.“

Erik nohou zavřel dveře a opřel se o ně. Rukami ho pevně držel u sebe a čekal, až se uklidní. „Máš pravdu, jsem idiot,“ usmál se trochu. „Je překvapující, že mě i přesto máš rád.“

„Co jsi tedy skutečně řekl…“

Erik se pousmál. Tentokrát nezaváhal. Přiměl ho, aby k němu vzhlédl a sevřel mu tváře mezi prsty. Políbil ho na čelo, než se snížil k jeho rtům a zašeptal: „Jsi druhá osoba, které nejspíš řeknu s čistým svědomím, že ji vážně miluji.“

Simonovi trochu znachověly tváře a on uhnul pohledem stranou, ale jen na chvíli. Sevřel mezi prsty jeho sako a znovu se mu podíval do očí. Pousmál se.

„Je vtipné, že tohle říká zrovna lovec, jako ty,“ poškádlil ho Simon a když se Erik nadechoval, že mu na to něco nehezkého řekne, políbil ho. Erik mu polibek něžně oplácel. Pohrál si s jeho spodním rtem, než polibek pomalu ukončil. „Mám práci,“ usmál se Simon smutně.

Erik mu prohrábl vlasy. „Já vím,“ zašeptal a políbil ho na čelo. „Už nebudu zdržovat.“

Simon přikývl a také mu prsty zajel do vlasů. Erik trochu přivřel oči, když zavadil o místo, kde měl ránu. „Nemám tě dovést domů?“ zeptal se Simon starostlivě.

„Nějak tam dojdu, neboj se,“ slíbil mu Erik a mrkl na něj. Vyprostil se z toho příjemného objetí. A když už byl skoro za dveřmi, ještě se hlavou vrátil zpátky. „A… ehm, ohledně tvého auta.“

„Ano?“

„Zajelo do příkopu a teď je v servisu. Slibuji, že opravu zaplatím s první výplatou.“

Simon se zhluboka nadechl. „Kolik?“ zeptal se jen.

„Jen sjelo do příkopu, takže to moc nejspíš nebude. A možná, že kapota bude zničená komplet. A nejspíš i něco pod ní pravděpodobně-…“ Všiml si však tiku v Simonově oku. „Už mizím,“ zašeptal a rychle se vypařil. Simon si povzdychl a podepřel si hlavu. Musel si sjednat pořádek v myšlenkách. Takže… bakterie Erikus Murrayus se dostala do nehody a nyní si navzájem vyznali lásku? Ano, už naprosto zešílel. Pomalu vydechl ústy.

‚Tohle bude ještě dlouhý den,‘ pomyslel si.

---

A taky že byl.

Po dlouhé době byla nemocnice přecpaná k prasknutí. Ti lidi se snad zbláznili. Autonehody, zranění během vloupání, popáleniny, chřipka, porod a mnoho, mnoho dalšího se dostavilo dnes do nemocnice. Simon znaveně vydechl, a když pohlédl na hodinky, pousmál se. Blížila se desátá hodina večer. A on se divil, proč je unavený. Trochu znejistil. Doufal, že Erikovi opravdu nic nebylo, protože kdyby ho našel kolabujícího na zemi, opravdu by už neměl síly cokoliv udělat.

„Simone,“ oslovila ho slečna na recepci a on k ní znaveně vzhlédl. „Šéf s tebou chce mluvit.“

‚Bezva. To mi tak ještě scházelo,‘ pomyslel si Simon otráveně, ale vydal se směrem k ředitelově pracovně. Zaklepal na dveře a čekal, až se ozve, že smí vejít dovnitř. Zaklepal znovu a konečně se ozval hlas, který ho pouštěl dovnitř. Vešel dovnitř a na výzvu zavřel za sebou dveře.

„Pane Rockfielde,“ usmál se na něj ředitel přátelsky.

„Pane,“ odvětil jen Simon nejistě. Proč si ho musel zavolat na kobereček zrovna nyní? „Někdo si na mě zase stěžoval?“

„Ale ne, ne,“ řekl ředitel ihned a usrkl ze své krémové kávy. Zbytek pěny mu zbyl na horním rtu. Pohotově ji setřel špičkou jazyka.

„Tak se smím zeptat, proč jste si mě zavolal?“ zkusil Simon urychlit tento rozhovor. „Mám po službě a rád bych šel domů.“

Ředitel si odložil šálek s kávou trochu vedle sebe a spojil ruce, kterými si poté podepřel hlavu. „Jak byste popsal svůj pracovní výkon, pane Rockfielde?“

„Proč ty formality?“

„Jen tak.“

Simonovi bylo jasné, jak moc je tento rozhovor vynucený. „Průměrný, někdy lehce nadprůměrný, pracuji ovšem přesčas skoro pořád a nevybírám si dovolenou ani nemocenskou, což se vám nelíbí a máte z toho problémy na úřadech.“

Ředitel mu ironicky zatleskal. „Máte pravdu. Nelíbí se mi to ani trochu,“ řekl upřímně a znovu si usrkl kávy. Dělal přitom opravdu nechutné zvuky a nespouštěl z doktora před sebou oči. „Nelíbilo se mi to nikdy, ale protože nenajdu nikoho lepšího, než jste vy – tedy, lepšího v tom slova smyslu, že by byl ochotný neustále pracovat a nemusel bych mu platit nemocenskou nebo dovolenou, jak jste sám podotkl – dělá mi to trochu potíže.“

„Potíže v jakém slova smyslu?“

Ředitel pokrčil ledabyle rameny. „Myslím si, že mi rozumíte.“

A Simon mu rozuměl. „Působím tedy přebytečně?“

„To jsem nikdy neřekl. Ale víte jak to je – když je někdo příliš dobrý, tak se na něj někteří prostě příliš zaměří. Nebo ti někteří zpychnou a začnou zneužívat vlastního postavení, které vede k jejich brzké zkáze, tedy vyhazovu.“

„Vyhrožujete mi?“ zeptal se Simon pokojně, ale v jeho hlase byl znát trochu výsměch. Pokud ho chce vyhodit, tak klidně. Práci pro doktora sežene kdekoliv, pokud mu nebude chtít dělat problémy pochopitelně.

„Ne, jenom varuji,“ usmál se ředitel mile a pohrával si s prostíráním pod šálkem. Simona jeho pohyby znervózňovaly. To musel pořád něco dělat s rukama?

„Proč varujete?“ zeptal se a snažil se zaměřit na něco jiného než na jeho neposedné ruce.

Ředitel k němu vzhlédl a věnoval mu úšklebek.

„Abys nezapomněl na své místo zde. Kdykoliv se mi zlíbí, mohu tě vyhodit, stejně tak spoustu dalších lidí, kteří tě mají v oblibě – a těch je stejně málo. A všichni jste nahraditelní.“

„Proč byste mi to říkal, když to skutečně můžete udělat?“ zeptal se Simon pokojně. A ignoroval ředitelův náhle příliš přátelský přístup.

„Aby sis uvědomil, že na tvém chování nezáleží jen tvé místo, ale i místo mnoha dalších. A tito lidé mají většinou rodiny.“

„Opět mi vyhrožujete,“ zamračil se Simon a vstal, chystajíc se odejít.

„Ještě krok!“ zamračil se ředitel a prudce vstal. „A už si v tomto městě neškrtnete. Postarám se, aby vám nikdo nedal práci. A taky vaši kamarádíčkové vyletí. A až se přijdou zeptat proč, odpovím jim prostě – udělal jste přece správné rozhodnutí, ale pro sebe.“

Simon byl potichu. Skutečně jeho rozhodnutí může ovlivnit plno dalších lidí? Bylo mu jasné, že na tom seznamu jsou kvalifikovaní a skutečně dobří doktoři a doktorky. Nebo slibně začínající zdravotní sestry. Nemá právo je vyhodit všechny najednou bez udání vhodného důvodu. A pokud by jako důvod uvedl jeho, vysmáli by se mu.

V duchu se Gerardovi omluvil. Nebyl ani schopný dodržet slib, který mu dal. Slib, že jestli se mu hodně zadaří, jednou povede tuto nemocnici. Otočil se na ředitele a klidným hlasem řekl: „Ano, udělal. Nenechám se totiž přetáhnout někým, jako jste Vy. Nashledanou.“

A poté odešel.

Ředitel zbrunátněl. „Máte okamžitou výpověď!“ zahřměl vzteky a udeřil pěstmi do stolu. ‚Říkal jsem, že toho budeš litovat.‘ pomyslel si ředitel rozhořčeně a setřel si z tváře otravný pot.

‚Ne, že by mi to vadilo,‘ pomyslel si Simon a pousmál se.

Zhluboka se nadechl nosem.

Byl volný. Alespoň částečně…

---

Erik se zrovna natáhl jen v tmavém županu na gauč, protáhl se jako kočka, než konečně pustil televizi a s menším úsměvem sledoval nějaký seriál, který viděl naposledy před mnoha lety. Vyrušilo ho nějaké klepání na dveře. Zabrblal si něco pro sebe, když otráveně vstával z vyhřátého gauče a šel otevřít. O to překvapeněji se tvářil, když ve dveřích spatřil Simona, který se usmíval od ucha k uchu. Erik zmateně pohlédl na hodinky.

„Nejsi tu nějak moc brzo?“ vydal ze sebe jen. „A… co ten úsměv?“

„Ale to nic – jen se cítím báječně,“ svěřil se Simon ihned a vešel dovnitř.

„Aha…?“ reagoval Erik zpomaleně a sledoval ho, jak si zuje boty. „A pročpak to?“

Simon pokrčil rameny. „Jen jsem udělal konečně správné rozhodnutí.“

„Jaké?“

„Přišel jsem o práci,“ usmál se Simon široce. Erik na něj zůstal civět. Po chvíli naklonil hlavu na stranu a jako inteligentní myslitelé z předešlých let si přiložil prsty k ústům a přemýšlel. Potom zamrkal a naklonil hlavu na druhou stranu.

Cožesi?“ přimhouřil oči s nechápavým pohledem.

„Přišel jsem o práci a cítím se báječně!“ usmál se Simon o to víc.

Erikovi chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady. Ale ani poté tomu nemohl uvěřit. Tenhle workholik že se dobrovolně vzdal práce a je z toho nadšený? Pitomost. To by si dokázal vyvodit každý. „Vyhodili tě?“

„Ne, odešel jsem sám.“

„Proč? Nevybíral sis dovolenou?“ ušklíbl se Erik škodolibě.

„Prostě jsem odešel sám a cítím se báječně.“

Erik se rozhodl nezkoumat nadále důvod jeho odchodu z práce a místo toho ho pevně sevřel ve svém náručí. „To je jedno. Překazil jsi mi pořádné přivítání,“ napomenul ho s úšklebkem.

„Hm? Jaké přivítání?“

Erik ho letmo políbil na líčko a vesele zapředl: „Vítej doma!“

A kdyby Simon Rockfield někdy tvrdil, že tomu úsměvu mladého kotěte před sebou nemohl odolat, říkal by pravdu. Protože už dávno předtím se do toho zvonivého hlasu a optimistického myšlení a dětského úsměvu zamiloval. Jen si to nemohl přiznat. Tentokrát mu jen omotal ruce kolem krku a pevně ho objal.

Zasloužil si to, uličník jeden.

Takhle ho děsit!


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 15
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.