O dva roky později

Už to byly dva roky, kdy se Erik tak trochu násilně nastěhoval k Simonovi do bytu. Za tu dobu se mnoho změnilo. Simon se hlavně změnil. Ze dne na den podal výpověď a byla s ním dokonce i větší zábava. Nebyl tak zachmuřený minulostí, jako předtím. Jako kdyby z něj alespoň trocha té viny odpadla. A Erik byl po jeho boku po celé tyto dva roky, které strávili soustředěním se na práci a upevňování toho křehkého vztahu, který mezi nimi vznikal.

Někdo říká, že je těžké začít znovu, zapomenout na minulost a vrátit se na začátek. Pro oba to byla velká zkouška. Ale společně překonali minulost, postavili se vlastním strachům a ztrátě blízkého člověk čelili spolu.

Až do toho osudného dne, kdy uběhlo od smrti Gerarda přesně pět let.

Oba je postihl nevyslovitelný smutek. Aniž by se předem domluvili nebo aniž by to chtěli – vina je dostihla nepřipravené. Už od rána byli jako na trních a nemohli se soustředit na práci. Nebylo tedy divu, že se setkali před dveřmi bytu, kde se chtěli uzavřít a v tichosti prožít znovu ten osudný den před pěti lety.

Jenže – předtím tomu museli čelit sami, nyní měli jeden druhého.

„Poslali tě domů, protože jsi byl dle jejich slov neschopný a nesoustředěný?“ zeptal se Erik, zatímco donesl Simonovi sklenici džusu.

„Jen nesoustředěný,“ usmál se Simon trochu a přijal sklenici. Chladná tekutina ho trochu uklidnila. To se však o Erikovi říct nemohlo. Pořád byl jako na jehlách, ale uměl to dokonale skrývat za maskou dokonalého muže v obleku. „Co ty?“ otočil se na něj Simon starostlivě.

Erik se nuceně usmál. „Ta sezení mi celkem dost pomohla, takže… to jen pomalu odeznívá. Měl bys za tím psychiatrem také sem a tam zajít, když jsi mi ho tolik doporučoval.“

„Víš moc dobře, že se doktoři navzájem navštěvovat nechtějí.“

„Ale určitě by ti pomohl – tak jako mně,“ prohrábl mu vlasy. Simon se mu opřel o rameno a stiskl mu paži mezi svýma rukama.

„Stačí mi, že jsi tady,“ zašeptal Simon jen a zavřel oči.

Erik se znovu nuceně usmál a prohrábl mu vlasy. „Pako,“ zašeptal mu do vlasů a vtiskl mu polibek na čelo. „Vždycky tady pro tebe budu.“

Říká se, že nejhorší démony si nosíme uvnitř sebe sami a tiše. Nechceme, aby je ostatní viděli. A dřív, než si to uvědomíme, potopíme se příliš hluboko do vlastní temnoty, kde nás naši démoni svážou a už nepustí. A Erik se právě nyní potápěl mnohem hlouběji, než by chtěl. Ale zabránit tomu nemohl. Nechtěl strnout s sebou i Simona. Ne teď, když se mu povedlo ho zachránit před stejnou propastí. Musel se vyšplhat na hladinu sám…

Ale netušil jak.

Přijmout pomoct si zakázal. Na to byl pořád příliš hrdý. Nebo spíš příliš paličatý.

Erik se nadechl nosem. „Neměli bychom vyrazit?“ podíval se na Simona s úsměvem. Setkal se jen tváří právě spícího muže, který si spánek zasloužil. Prohrábl mu vlasy. „Pravda… není třeba spěchat.“

Opatrně ho uložil na sedačku a přikryl dekou. Prohrábl mu vlasy a políbil ho na rty. Jen letmo, aby ho nevzbudil.

„Miluji tě,“ zašeptal, než se vzdálil. Z nočního stolku si jen vzal klíčky od auta a vyšel z domu. Musel zabít ty démony, kteří ho stahovali k zemi. Buď on zabije je, nebo oni jeho.

---

Simon se probudil, když se překulil na druhou stranu, ale prostor gauče byl příliš malý, a tak skončil na zemi s tvrdým dopadem, který nezastavil ani polštář, který ve svém spánku začal mačkat bůhvíkdy. Zaklel a podrbal se na hlavě.

„Vypadá to, že jsem usnul,“ zabrblal do prázdné místnosti a čekal škodolibý úsměv nebo nějakou hlášku – cokoliv. Až potom ho zarazilo, jak je jejich byt mrtvolně tichý. Rozhlédl se kolem. „Eriku?“ zavolal a posadil se. Chvíli mu trvalo, než se dostal na nohy a popošel do jiných místností. Nikde ho neviděl. Když vešel do ložnice a viděl šuplík od svého nočního stolku pootevřený, nepříjemně se mu sevřel žaludek. Rychle k němu přešel a otevřel ho dokořán. Prohrábl se věcmi, které měl uvnitř, ale klíčky od auta záhadně zmizely. Nepříjemně ho zamrazilo.

Rychle z kapsy od kalhot vytáhl mobil a vytočil Erikovo číslo.

Nervózně chodil z místa na místo a srdce mu splašeně bilo. Sotva se ozval hlas, už se chtěl zeptat, kde je, ale onen hlas mu pouze sdělil nahranou hlasovou zprávu. Namáhavě polkl. Pomalu vydechl. Třeba se šel napít… Zkusil číslo od Patricka a Louise. Ale ani oni mu neodpovídali. Kousl se do kloubu prstu a kmital očima kolem.

Pohlcovala ho panika.

Zkusil ještě několikrát Erikovo číslo vytočit, ale dostalo se mu stejné odpovědi.

Netušil, co má dělat. A obával se nejhoršího.

---

Erik seděl v Simonově autě uprostřed prázdné, staré silnice a slunce pomalu zapadalo. Díval se tiše před sebe klidnýma očima. Zavřel oči, když před sebou spatřil vidinu, která ho pronásledovala každý rok. Vidinu mladého Gerarda, který ho i nyní pokojně sledoval, zatímco stál jen kousek od auta.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho Gerard vyčítavým hlasem. „Měl bys být se Simonem.“

Erik na to nijak nereagoval.

Z přední přehrádky vytáhl zabalenou krabičku cigaret. Rozbalil ji a jednu so vložil do úst.

„Přestaň. Nikdy jsi nekouřil. Nehraj si na frajírka,“ ozval se znovu Gerard přísně.

Erik se skutečně zastavil, ale cigaretu si nechal v ústech. Vzhlédl ke své vidině.

„Už to nemáš za potřebí. Nikdy jsi to neměl.“

Erik převalil nechutnou cigaretu v ústech a nakonec ji položil na palubní desku před sebe. Díval se do očí Gerarda, který se neusmíval.

„Proč jsi sem přišel?“ zeptal se Gerard jen. „Už je to pět let… Nech mě odejít, Eriku.“

Byla to hloupost, která se odehrávala jen v Erikově mysli, protože ho tížila vina. Na silnici nikdo nebyl a on to moc dobře věděl. A hlas, který slyšel, byl pouhým přeludem. A přesto ta slova… zněla jako od pravého Gerarda.

„Nech mě odejít, Eriku,“ ozval se ten hlas znovu a Erik odvrátil pohled.

„Nemohu,“ zašeptal Erik tiše a pevně sevřel volant mezi prsty.

„Ubližuješ tak nejen sobě, ale i Simonovi.“

Erik mlčel, jen nastartoval motor.

„Nedělej to!“ zvýšil Gerard hlas a rukami se opřel o kapotu auta.

Erik zavřel oči.

„Jsi jen přelud,“ zašeptal tiše a Gerardova podobizna na něj zmateně pohlédla. Erik se na něj znovu podíval. „Nejsi Gerard. Jsi jen odporný přelud, který jsem si vymyslel před lety, abych se s tím vyrovnal. Ale už tě nepotřebuji. Ano, ubližuji Simonovi, protože jsem pořád tady a připomínám mu minulost. Připomínám mu, že jsem to byl já, kdo tě zabil.“

„To je lež! Moc dobře to víš!“

„Ale Simon ne… a nikdy mi to neuvěří. Neuvěří, že jeho malý bráška skončil zrovna takto.“

Gerard po jeho slovech mlčel. „Copak ti to nedochází?“

„Nedochází co?“ zeptal se Erik po chvíli tiše. Gerard k němu pomalu přešel a snížil se u jeho okýnka.

„Když mu to řekneš, zmizím. Proto jsi mu to doposud neřekl, že ne? Utápíš se v minulosti a přitom tvrdíš, že jsi v pořádku… Eriku, nejsi v pořádku. Nech mu, aby ti pomohl. Prosím. Přestaň trápit mou duši.“

Erik opět zavřel oči a pomalu vydechl. Opřel čelo o volant. Gerard o kousek odstoupil.

„Je to tvá odpověď?“ zeptal se jen tiše se smutnýma očima.

Erik mlčel a oči měl pořád zavřené.

Gerard se však široce usmál. „Sbohem, Eriku,“ řekl tiše.

Erik k němu pomalu vzhlédl a po tváři mu stekla slza. „Sbohem,“ zašeptal tiše. Pozoroval, jak Gerardova podobizna pomalu bledne a mizí s úsměvem. Ještě předtím, než zmizel úplně, zašeptal ještě jedno poslední slovo.

„Děkuji.“

Erik po delší chvíli pomalu vydechl. Ani nepostřehl, že zadržoval dech. Z dálky k němu doléhal něčí hlas. Pousmál se pro sebe. Je po všem? Gerard konečně může pokojně odpočívat. Vypnul motor a díval se před sebe na strom, který byl svědkem i obětí incidentu před pěti lety.

„Tady jsi!“ vydechl Simon znaveně, než začal s Erikem třást. „Co to zatraceně bylo?! Víš, jaký jsi mi nahnal strach?! Zase ti hráblo, nebo co? A proč proboha-? Hej!“

Erik ho nenechal, aby se ho i nadále vyptával na nesmysly, vylezl z auta a pevně ho objal. Tím mu sebral veškerá slova, byť jen na chvíli.

„Jen jsem si potřeboval pročistit mysl, promiň,“ zašeptal a políbil ho.

Schytal si však zatahání za vlasy. „To není odpověď,“ řekl Simon mrzutě, překřížil ruce na prsou a dupal nohou o zem. Čekal na odpovědi. Bylo jasné, že má plno otázek. A Erik si konečně pomyslel, že má nyní dostatek síly, aby mu na všechny odpověděl.

„Ptej se,“ řekl jen a chytil ho za ruku.

Simon ho ještě chvíli propaloval očima, než mu pohled sklouzl na strom, který až moc dobře poznával. Několik dní po nehodě zde strávil dostatek času, aby si zapamatoval každou píď. „Co se tu noc skutečně stalo? A pravdu,“ obrátil k němu pohled prosebných kukadel. Erik se zhluboka nadechl. Nasadil trochu nervózní úsměv.

„Posadíme se?“ zeptal se jen a pohladil ho po hřbetu ruky, aby sám sebe uklidnil. „Promiň, ale máš pravdu – zasloužíš si odpovědi. Tolik, kolik jich potřebuješ vědět. Omlouvám se, že jsem nebyl schopný nic udělat už předtím, ale-…“

Simon mu položil ukazovák na rty a tím ho umlčel. Jen se posadil a po chvíli i jeho stáhl dolů vedle sebe a opřel se o auto.

„Tak spusť,“ řekl jen.

---

Před pěti lety, dům nedaleko místa úmrtí Gerarda Rockfielda

Všichni se hlasitě rozesmáli a připili si na zdraví. Gerard se opřel o Erika a něco mu náruživě vyprávěl. Erik se nesoustředil moc na slova ani hlas, ale spíše na Gerardova ústa, které po chvíli umlčel hlubokým, vášnivým polibkem. Miloval jeho hlas, ale nyní mu zvučelo v hlavě tolik zvuků, že ho jen sotva dokázal slyšet, natož poslouchat. Vtáhl ho do pevné náruče a nepouštěl.

„Někdo je mazlivý,“ zavrněl přiopilý Gerard, ale omotal mu nemotorně ruce kolem pasu.

„Říká ten pravý,“ ušklíbl se Erik a opřel se o něj.

Mohli tak zůstat klidně celou věčnost. Kdyby se nepřichomýtla nějaká brunetka a nevtáhla je na taneční parket, kde strávili další nespočet hodin, stejně tak u baru, kde bylo pořád otevřeno.

Když se pomalu blížila devátá hodina večerní, Erik i Gerard už chtěli domů. Zkoušeli, který z nich je méně opilý. Pochopitelně Erik hrál hrdinu. Nechtěl jen tak zničit své nové auto. I když Gerarda miloval, moc dobře věděl, že jeho milenec je opilý.

A přesto se stalo, že mu na chvíli mozek vynechal a on odsouhlasil Gerardův návrh, že ho nechá se projet. Odjeli dostatečně daleko od domu, kde byla oslava v plném proudu, a vyměnili si místa. K čemu se poutat, když to bude jenom pár metrová jízda a pak se zase prohodí? Erik spokojeně předl, když slyšel i motor spokojeně příst, sotva Gerard sešlápl pedál. Auto trochu poskočilo, ale potom se rozjelo. A stále zrychlovalo.

Oba se smáli.

Gerardovi to šlo – na to, že neměl řidičák ani první zkušební jízdy.

Před onou osudnou zatáčkou si oba věnovali poslední spokojený pohled plný lásky a něhy. Oba měli na dnešní večer úplně jiné plány.

Až pozdě si Erik všiml, že sjeli z cesty. Nestihl strhnout volant zpátky. Viděl jen, jak kůru stromu osvětluje světlo auta, když sjeli ze silnice a po nerovné cestě se řítili směrem ke stromu. Nedalo se už zabrzdit, ani kdyby Gerard věděl jak.

Pohltila je oba temnota.

---

Erik se probudil jako první. Točila se mu hlava a bylo mu na zvracení. Dostal se z auta, kde ho žaludek zradil. V uších mu hučelo. Nebyl schopný se na nic soustředit. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, na jakou scénu před sebou se to vlastně dívá. Až asi po minutě se mu konečně mozek zase vzpamatoval a on rozpoznal pod střepy na řidičově sedadle zaklíněného Gerarda. S vynechaným úderem srdce se k němu rozběhl.

Snažil se ho dostat z auta, zatímco volal sanitku a byl zoufalý. Netušil, co má dělat.

Trvalo snad věčnost, než slyšel houkání.

A ještě horší věčnost trvalo, než je dovezli do nemocnice, kde je rozdělili. Viděl starostlivého doktora, který se hnal na sál, přestože mu ostatní říkali, že se o to postarají. Byl stejně tvrdohlavý, jako Gerard.

„Chci jít na sál!“ řekl ten doktor najednou prudce. „To nebyla otázka!“

Erik jen sledoval, jak mizí za ostatními. Nenechal se ošetřit. Musel vědět, jak na tom Gerard je. Pozoroval krev na svých rukách, které se mu třásly.

Opět se mu zdálo, že žije v nekončící věčnosti a beznaděje, zatímco seděl schoulený na plastové židli a tiše plakal. Jestli bude mít Gerardův život na svědomí, nepřežije to. Nebude moci žít s tím, že ho zabil. Modlil se v duchu, aby doktoři brzy vyšli a uklidnili ho, že je vše v pořádku.

Vyšli ven…

Ale ne aby mu sdělili dobrou zprávu.

Neviděl mezi nimi toho doktora, který se dožadoval, aby ho pustili s nimi.

Ale to mu došlo až potom, co se zhroutil po jejich smutné zprávě. Tehdy zbaběle utekl.

Odmítal věřit pravdě.

Nemohl ani Gerardovi přijít na pohřeb a jeho rodině se vyhýbal.

Nemohl se jim nikdy omluvit.

Několikrát se pokusil se zabít, ale jako zázrakem se mu to nikdy nepovedlo. Jako kdyby nad ním, Gerard držel ochrannou ruku a s každým směšným pokusem o sebevraždu ho přišel pokárat v podobě někoho jiného.

Z Erika se stala troska a budižkničemu, povaleč a muž, který si vybíral osoby, se kterými bude spát jen na jednu noc, aby zapomněl. Ale zapomenout nemohl.

Hřích, který si s sebou táhl, se mu vryl do mozku příliš hluboko.

Až do oné osudné noci před dvěma lety, kdy ho srazilo auto a on byl zachráněn. Znovu. Tentokrát snad pravým andělem, který mu dal poslední šanci na vykoupení své duše. Byl zachráněn Simonem, bratrem své lásky.

---

Byl to výsměch osudu nebo potrestání?

Byla to ironie, že se do něj po čase zamiloval doopravdy?

To netušil. Ale vzdát se ho jen tak nemohl.

Proto dnes večer přišel na toto místo, aby dal věčné sbohem Gerardovi. Proto to dnes večer Simonovi řekl a doufal, že mu bude věřit. Simon však mlčel a zádumčivě se díval před sebe.

Erik se smutně podíval k zemi.

Přijde snad i o něj?

Dlouhou dobu seděli mlčky, jen ševelení větru rušilo ticho, spolu s jejich dechy a tlukotem srdce. Simon mu najednou stiskl ruku o něco silněji.

Erik k němu zmateně vzhlédl. Spatřil snad v jeho očích slzy?

„Omlouvám se,“ zašeptal Simon jen. „Celou… tu dobu jsem myslel na sebe, ale… neuvědomoval jsem si, že jsi také přišel o milovaného člověka. Myslel jsem… že jsi to udělal schválně v opilosti, ze žárlivosti nebo čeho…“

Jeho hlas se pomalu vytrácel.

„Proč jsi něco neřekl ihned? Proč ses schovával?“ pohlédl na něj bezradně. Erik cítil v očích slzy. Pevně sevřel tu malou hromádku neštěstí ve svém náručí.

„Protože jsem byl příliš mladý a bál jsem se,“ zašeptal mu do vlasů a konejšivě ho hladil po zádech. „Měl jsem ti to říct. Omlouvám se.“

Už se nadechoval, že ještě něco řekne, ale rozhodl se na poslední chvíli mlčet. Nebylo potřeba více slov. Řekl, co musel. A správný muž pozná, kdy má mlčet. Nemůže odčinit to, co se stalo v minulosti. Ale může se z toho poučit. Může svou slabost využít, aby se z ní stala jeho síla. A pokud ji použije dobře… ochrání toho, koho miluje. Alespoň tentokrát.

Nyní se mu nezdálo, že čeká věčnost, až se Simon uklidní.

Prohrábl mu vlasy a smutně se na něj pousmál.

„Pojeďme domů. Udělám ti dobrý čaj s medem proti nervům. A zabalím tě do deky,“ navrhl mile a políbil ho.

„Nesnáším čaj s medem,“ zabrblal Simon do jeho hrudi trucovitě.

Erik mu vtiskl polibek do vlasů. „Já vím,“ zašeptal jen, když ho držel u sebe. Jen jednou naposledy si dovolil vzhlédnout k onomu stromu, který se stal jeho prokletím. Pomohl Simonovi do auta a rozjel se pryč. Neohlížel se. Nechal minulost za sebou. Soustředil se jen na budoucnost se Simonem.

Kdyby se ohlédl, spatřil by Gerarda, jak se usmívá a mává jim a přeje jim hodně štěstí?

Spatřil by Gerarda, jak šťastně odchází na onen svět?

To netuší.

Co ale tuší je fakt, že má v kabele pod stolem štos papírů, které bude muset do zítřka vyřídit.

A hlavně – osobu, kterou miluje a která ho potřebuje, po svém boku, právě se třepotající jako svíčka ve větru.

Když vyjeli z lesa, Erika napadlo, zda byl vůbec někdy šťastnější, než je právě teď.

Odpovědí mu bylo příjemné zahřátí u srdce jako souhlas, když mu Simon sevřel ruku.