Miluji jednoho muže. Je krásný jako bůh.

„Alexi! Okamžitě pojď sem!“ zahřmí šéf neznámo odkud.

„Ehm… a kam mám jít?“ zavolám a zvednu se od stolu.

„Sem!“

Jasně. Zajímalo by mě, kde to jeho sem je.

Zamířím za zvukem toho hlubokého hlasu.

Tahle vila u moře je vážně obrovská.

Jsem tu už čtrnáct dní, ale stále bych potřeboval plánek.

„No tak kde sakra jsi?!“ rozohní se.

A… balkón.

Rychle vyběhnu do druhého patra. Chodbou prolétnu, jako účastník formule 1.

Problémem je, že pouze jako bůh vypadá. Ve skutečnosti je totiž ďábel.

„No?“ zajímám se mezi dveřmi.

Stojí jednou nohou na balkóně a druhou má přehozenou přes zábradlí.

„Co to děláš?“ vyjevím se.

„Myslíš, že by tohle, mohla být úniková cesta?“ zeptá se mě a rukou mávne směrem dolů.

Obezřetně zhodnotím jak je to vysoko.

„Ne,“ zamítnu.

Minimálně já bych se určitě zabil.

I když jeho sexuální tréninky ze mě udělaly skoro hadího muže. Stále jsem si vědom toho, že pády nebo skoky z výšky, nejsou zrovna mým šálkem kávy.

„Tak to vyzkoušíme,“ ušklíbne se.

Než stačím zareagovat, přehodí i druhou nohu a seskočí.

Se srdcem až v kalhotách doběhnu k zábradlí.

„Vidíš! Takže tohle by klidně mohla být úniková cesta!“ zvolá a vítězně se na mě zadívá.

Nic mu není.

Stojí tam jako krásná socha.

Jednou mě přivede do hrobu.

Prošel jsem si kvůli němu spousty problémy. Poprvé, když jsem ho uviděl, nenapadlo mě, že se do něj tak moc zamiluji. Už tehdy byl regulérně nejhezčím chlapem, jakého jsem kdy poznal.

„Šéfe, můžeš mi říct, proč si ho sem dotáhl?!“ osopím se na něj.

Sice se tvářím jako hroznej silák.

Ale nejsem.

Klepu se jako ratlík.

„Protože potřebuješ kámoše, nemůžu tu být furt. Taky mám práci,“ vysvětlí.

Dojde až těsně ke mně.

Obrním se, ale stejně si nepomůžu.

Buší mi srdce. Vždycky mi kvůli němu stoupne tlak i tep a mnohdy i něco jiného.

Bojím se, že se jeho vliv na mé tělo nikdy nezmění.

„Ale Michal ještě chodí do školy! A taky má brigádu!“ prskám.

Alespoň jsem se už naučil líp vyjadřovat.

A občas se dovedu i naštvat.

Jako třeba teď.

„Alexi, já ho sem nepřivezl násilím zabaleného v kufru,“ odtuší a věnuje mi zlý pohled.

Teď musím vhodně zvolit slova.

Jinak se naštve a ohne mě hned tady.

V hale.

„To taky neříkám! Ale určitě si mu vyhrožoval!“ zkusím.

Přijde ještě blíž.

Jen s vypětím všech sil neuhnu pohledem před jeho černými diamanty, jimiž mě propaluje.

Zase klídek. Nejde mě sežrat.

I když u něj člověk nikdy neví. Občas mě okusuje, jako středně propečený steak.

„Ne lásko, šel sem zcela dobrovolně. Proč se ho nezeptáš sám?“ usměje se.

Tenhle úsměv znám.

Mě neoblafneš šéfe.

Jeho „dobrovolně“ zažívám skoro ob den. Ačkoliv je pravda, že já si to pokaždé užiji. Na můj vkus ža příliš. 

Jsem zvrácený. Ano.

„Protože se sprchuje,“ odvětím nakonec a pro jistotu začnu ihned prchat.

Už poznám, kdy je lepší zatroubit k ústupu.

Bolí mě zadek ještě z rána.

Ale má pravdu. Michala znám taky. Musím se ho zeptat, poznám, když lže.

Nedoběhnu daleko. Stačím udělat sotva pět kroků a už jsem teleportován do jeho náruče.

Zakousne se mi do krku až usyknu.

Já to říkám pořád, jsem hlavním chodem, který naštěstí stále nebyl kompletně snězen.

Skoro celý rok jsem jeho náletům na moji osobu odolával. Věděl už od začátku, že mě přitahuje. Nehodlal se mě vzdát a já jeho kouzlu podlehl. Takhle s odstupem… možná už jsem jím byl posedlý hned od počátku.

„Nemusel si sem jezdit. Jak tě přinutil?“ vyzvídám hned, jak Michal vyleze z koupelny.

Nadskočí skoro metr vysoko.

„Ty vole, tys mě vyděsil! Jak dlouho tu stojíš?“ zajímá se.

Úhybný manévr. Takže ho určitě nutil.

Jenže, co s tím já udělám?

Bože.

To budu řešit, až potom.

„Chvíli. Takže co ti nakukal?“ nedám se.

„Nic, šel jsem dobrovolně,“ usměje se.

Chvíli ho nedůvěřivě pozoruji.

„Vážně?“ ujišťuji se.

Jestli je to pravda…

Omlouvat se nebudu! Ani omylem.

„Jo, já to beru jako dovolenou. Říkal, že tu nejsem na dlouho,“ pokrčí rameny.

Ještě chvíli si ho prohlížím.

Michal určitě mluví pravdu.

Což znamená…

Natan nelhal. Nenutil ho. A já ho neprávem obvinil.

Rozbuší se mi srdce. 

Rychle vběhnu do koupelny a zkontroluji svůj krk. Takový flek! Už chápu, proč mě zkousl tak silně. Bylo to varování.

Sakra!

Tohle si vylížeš Alexi.

Měl jsem jít prvně za Michalem…

Jsem stále stejný blbec.

Nakonec jsme se dali dohromady. Jenže on měl osobní poslání. Chtěl dostat svého otce, který byl, a nejspíš stále je, pěkný grázl šéfující mafii. Podařilo se mu ho dostat za mříže, ale musel mě opustit. Přes dva roky jsme se neviděli. Uvědomil jsem si, že už si bez něj nedokáži představit život. Teprve před půlrokem se vrátil. Myslel jsem, že je všemu zlému konec. Jenže život není pohádka. S ním rozhodně ne.

„Takže, co si zjistil, můj Alexi?“ ozve se těsně vedle mého pravého ucha.

Duch.

Pohybuje se jako přízrak. Díky němu přemýšlím, že možná superhrdinové skutečně existují.

Vyjímečně jsem nadskočil jen lehce. Vzato srdce mi málem vylétlo z hrudi.

„No…“ začnu, ale nedovolí mi pokračovat.

Zvrátí mi hlavu a jeho ústa vyhledají ty mé, rychleji, než se stačím nadechnout.

„Ani se neomluvíš, ačkoliv si mě křivě obvinil?“ zeptá se, když naše rty rozpojí.

Cítím, jak se mi ježí chloupky v zátylku.

Srdce se mi nekontrolovaně rozbuší.

Ne! Nebudu se omlouvat.

„Ne,“ potvrdím.

Miluju ho. Hrozně moc.

Jenže je to proradná bestie.

Nechci se mu omlouvat. Nemůže se divit, že ho podezřívám, když se takhle obvykle chová.

Co čekal?

„Dobře. V tom případě, co uděláme?“ zeptá se rádoby zvědavě.

No co by.

To, co vždycky.

Jeho chování už od začátku nebylo zrovna ukázkové.  A ty jeho vlastnosti… je panovačný, arogantní a vůbec nerespektuje osobní prostor, baví ho děsit všechny a mě úplně nejvíc. Má taky určitě schopnosti, které jsem viděl jen v televizi. Například někdy umí číst lidem myšlenky, pohybuje se naprosto neslyšně a je ďábelský krásný. Vsadím se, že kdyby permafrost měl oči, roztaje jen při letmém pohledu na něj.

„Alexi… tohle není můj byt, takže jestli chceš vzdychat, jak na lesy, počítej s tím, že tvůj nejlepší kamarád to slyší, skoro, jako kdyby tu byl s námi,“ zašeptá.

Tahle vila má víc místností, než pětihvězdičkový hotel v centru New Yorku.

Ale on ho prostě musel ubytovat hned vedle naší ložnice.

Udělal to schválně.

Popadnu polštář a zkousnu ho mezi zuby.

Funguje to, mé vzdechy jsou potlačeny.

Ne na dlouho.

„Ale no tak! Fuj! Přece mi tu nebudeš ocicmávat polštáře…“ zavrčí.

Normálně by se mi postavily všechny chlupy.

Ale už mi stojí vše, co může.

Přestane pohybovat svými boky proti mé pánvi.

Za ruce si mě přitáhne k sobě. Jednu paži mi obtočí kolem pasu a silně stiskne mou čelist.

Polštář mi vypadne z úst.

„Jestli nechceš, aby tě slyšel… budeš to muset potlačit sám, bez pomoci,“ usměje se zlomyslně.

Už to chápu.

Tohle je můj trest za to, že jsem ho podezříval neprávem. Za to, že jsem se neomluvil.

Ale takové polibky... by taky mohly pomoci.

Natočím k němu hlavu.

„Kdepak, Alexi, dnes tě chci slyšet,“ usměje se a oblízne mi rty.

Zmetek.

Před čtrnácti dny jsme opustili město, abychom si jeli užívat do jedné honosné vily na pláži. Jenomže, jak jsem zjistil, nešlo o dovolenou. Něco se děje. Cítím nebezpečí každou buňkou svého těla a stejně tak vidím, jak je Natan často zamyšlený. Něco plánuje a já mám vážné obavy z toho co.

„Alexi, rozejděme se,“ řekne tiše.

Knížka, kterou jsem právě držel v rukách, s dunivou ránou dopadne na zem.

„Cože?“ vydechnu a mám co dělat, aby mě neskolil infarkt.

Asi mám zástavu srdce.

„Ne doopravdy, jen na oko,“ vysvětlí rychle a přitáhne si mé třesoucí se tělo do náruče.

Jen na oko?

A je v tom snad rozdíl?

Vůbec se mi to nelíbí.

„Zmizni!“ zavrčí na Michala, na nějž jsem v tom šoku, úplně zapomněl.

Michal na mě vrhne nechápavý pohled, ale poslechne a při odchodu hlasitě praští dveřmi.

„Proč?“ kuňknu a přitisknu se k jeho rozhalené hrudi.

Krásně voní.

Tlukot jeho srdce na mě má uklidňující účinky, obvykle.

Ne dnes.

„Protože mám plán,“ odtuší Natan.

Když jsem něco podobného slyšel posledně… zmizel na dva roky a tři měsíce. Znova už to nemám šanci přežít.

Jsem preventivně vyděšený.

Srdce mi brzy vypoví službu.

„Jaký plán?“ zeptám se a mé nohy ten tlak v hrudi nevydrží.

Nespadnu na zem, jen díky tomu, že mě pevně drží.

Ruce mu obtočím kolem krku a zvednu zrak, abych se zadíval do černých diamantů.

Znám ten pohled.

On se baví.

Mizera!

„Staneš se na pár týdnů mafiánem, lásko,“ usměje se téměř šibalsky.

Cože? Já a mafián?

To už bych se spíš stal Batmanem… než tohle.

Jeho temné oči mě propalují pohledem. Tvář mu zdobí úsměv, který znamená jediné. Myslí to vážně, ba co hůř, je si jistý tím, že má naprosto dokonalý plán.

A já se začínám bát.

Opravdu.

Možná se dneska ani nebudu dál vyptávat na detaily.

Jenomže vůbec nechápu, kam tím směřuje.

„Můžeš mi to vysvětlit víc?“ požádám ho nakonec, když mi dojde, že on sám pokračovat nebude.

Zase… občas se chová, jako kdybych byl telepat.

Bohužel, nejsem.

„Samozřejmě,“ kývne.

Měl jsem si prvně dát lahev vodky. Proč nemůžu mít typický nudný život s naprosto normálním člověkem? Proč zrovna on?