Odtáhne se a usadí se na mém klíně. „Nemohl jsem ti o dalších podmínkách říct. Nevěřím Maxovi ani nos mezi očima a zatěžovat tím tebe se mi nechtělo. Akorát bys zase zbytečně plašil. A mě jen myšlenka na to, jak se ho zastáváš, dovádí k nepříčetnosti. Prvně chtěl jednu věc, najednou tři. Co je to za chování?! Nejradši bych se ho zbavil rovnou. Myslím si, že není jen tak. Ale ty si nepřeješ, aby zemřel, takže se snažím. Jen kvůli tobě.“

Kvůli mně? Jediný důvod, který chrání Maxův krk, jsem já?

Proč z toho mám najednou tak smíšené pocity, vždyť o to mi přece šlo. Nezabíjet nevinné.

„Chápu,“ kývnu nakonec.

Jenomže, co když Max až tak nevinný není? Může mít ještě další plány?

Skloní se a zbaví mě kalhot a následně mi vyhrne tričko až k bradě.

Mé myšlenky rázem zaběhnou jinam a to ke snaze uchránit svojí maličkost před tou šelmou.

„Šéfe!“ ohradím se, když mezi prsty hrubě promne mojí bradavku.

Jo, tohle je teda bojování na život a na smrt. Víc ze sebe nevypotím?

„Alexi…“ zarazí se a zapře se rukou podél mojí hlavy.

Pozoruji, jak se mu rozšíří zorničky v uvědomění… něčeho.

„Šéfe? Co se děje?“ zajímám se hned.

Mám špatný pocit. Ne, to je slabé slovo. Náhle jsem dostal strach, takový ten svíravý, který vás nutí se třást.

„Není mi dobře,“ odvětí klidně. „Dej mi chvíli,“ dodá a skulí se vedle mě na záda. Jemu není dobře?!

„Můžeš mě alespoň odvázat?“ zaprosím.

„Jen chvíli Alexi. Dej mi jen chvíli,“ zakroutí hlavou a přehodí si ruku přes hlavu.

Pozoruji ho s vytřeštěnýma očima. Jeho pomalu se zvedající hrudník a i třas. Skutečně se mi to nezdá, jeho tělo s sebou škube.

Znáte ten moment, kdy se vám v hlavě odehraje, co se stalo? Najednou si uvědomíte, že vám něco nesedělo, ale vy jste tomu prostě nevěnovali pozornost. Vybavíte si každičký detail, jemuž jste nedávali žádnou váhu.

„Jak ti je?“ zeptám se přidušeným hlasem.

Nepromluvil už dobrou čtvrt hodinu.

Vždyť byl celou dobu v pohodě. Jenomže ty jeho rozšířené zorničky… neřešil jsem je. Stejně jako ten jeho příval energie a zbytečné riskovaní, když jsme jeli k němu.

On se totiž takhle chová v podstatě normálně.

Je možné, že právě dnes to nebylo standartní?

Neodpoví. Přetočí se na bok a upře na mě skelný pohled, který jsem u něj snad nikdy neviděl. Bezhlesně zahýbe rty a vztáhne ruku směrem ke mně. Pomalu, jako kdyby nemohl. Jako kdyby najednou přišel o veškerou sílu.

Zazmítám pažemi, ale mám je velmi precizně přivázané.

„Šéfe, co se děje?!“ zkusím se k němu natáhnout i když mám pocit, že si dřív vykloubím ramena.

Občas se něco stane, aniž by tomu předcházela jakákoliv předtucha. Přišlo to zčistajasna. Najednou tam ležel na boku a upíral na mě nepřítomný pohled. Ani nemrkl a já nevěděl co dělat. V tu chvíli jsem nebyl schopný myslet na nic jiného než na to, že se bojím, ne o sebe, ale o něj.

„Vidím, že to zabralo tak jak mělo,“ ozve se ode dveří Max, kterého jsem si ani nevšiml. Dokonce jsem ani neslyšel ho přijít.

„Co jsi mu udělal?!“ zavrčím na něj a vrátím se pohledem zpět k bezvládně ležícímu tělu.

Tohle musí být špatný sen. Určitě je to jen noční můra.

Musím se vzbudit!

„Nejsem si jistý, co právě prožívá. Asi je jen paralyzovaný. Ale tipuji, že se ještě chvíli nebude hýbat,“ pronese pobaveně a dojde až k posteli.

Pokusím se ho kopnout, ale hbitě uhne.

„Ale no tak! Přece nechceš, abych ho zabil před tvýma očima.“

„Zabil?!“

Najednou mi dojde, jak moc vážné to je.

„Co jsi mu dal?“

Pokrčí rameny. „Trocha Rohypnolu s nějakými drogami. Nevím, co přesně v té nadrcené směsi bylo. Každopádně je to efektivní. Nemůže se hýbat, ale určitě vnímá, co se kolem něj děje. Musí to být hodně stresující, že Natane?“ nakloní se přese mě k šéfovi.

Všimnu si zbraně, kterou má za opaskem a přinutím se nechat kolena v klidu. Odolám chuti ho nakopnout. Mohl bych.

„Chceš si sáhnout Alexi? Skoro mu netluče srdce. Jeho životní funkce se snížily na minimum,“ pohladí šéfův odhalený hrudník. „Bylo tady x možností, jak to mohlo dopadnout. Nevěděli jsme, jak rychlý to na něj bude mít účinek. Spíš jen odhadem. Jenomže Natan není člověk, ale bestie, přesně jak se o něm říká. Na jeho porážku potřebuješ víc času. Upřímně jsem se bál, že nabouráte a já přijdu o veškerou zábavu. Musel vědět, že se s ním něco děje Alexi, kdyby nebyl tak sebevědomý, už by dávno něco dělal. Nejspíš ho vůbec nenapadlo, že by se zrovna jemu mohlo něco takového stát,“ zasměje se a přemístí své ruce z Natana na má nahá stehna.

„Nesahej na mě! Kdy jsi mu to dal?“ pokusím se odlákat jeho pozornost.

Prsten, když ho shodím, určitě to kluci zjistí. Proč mě to nenapadlo dřív?

„Nabídl jsem mu kávu. Celých šest hodin mu to proudilo krví. Zkraje byl jen podrážděný a naštvaný. Následoval apatický klid, kdy z naše obýváku udělal komín a vyvrcholilo to velkou dávkou energie, skoro jako když se nadopuješ energeťákem a zakončení celého stavu je úplně nejlepší. Dokonalá paralýza. Paráda nemyslíš?“ zeptá se řečnicky. „Mimochodem, být tebou nechám si ten prsten. Nikdo nepřijde tak rychle. Raději mě neprovokuj.“

Takže o mém sledovací zařízení už si něco zjistil.

Mám v hlavě milion otázek, ale nevím, co právě můžu udělat?

„Proč? Vždyť splnil, co jsi po něm chtěl,“ zkusím na to jít z jiného soudku.

Je docela upovídaný, třeba se mi povede ho nějak přemluvit k reálnému uvažování.

Jsem naivní?

Nejspíš.

„Ano, což je na tom asi to nejlepší. Pěkně sis ho ochočil, nebýt tebe už jsem dávno mrtvý, že? Asi proto Alexi, jsem tvým dlužníkem. Ušetřím tě pohledu na to, co s ním vyvedou. Předám ho vyšší moci. Byla to s vámi dvěma vcelku zábava a ptáš se proč? Protože před pár lety zabil někoho, koho jsem miloval. Původně jsem měl v plánu to samé, zabít tě před jeho očima, ale asi neumím být takový hajzl. Postačí mi vědět, že si s ním poradí někdo jiný. Zachránil jsi můj život, zachráním ten tvůj. Tebe se to ve skutečnosti vůbec netýká. To je fér, nemyslíš?“ usměje se.

Vybavím si Erikova slova. Dělá to kvůli tomu chlápkovi? Proč se mstí po takové době?

Nadechnu se v další otázku, ale umlčí mě pohybem ruky.

Zašátrá v jedné z kapes a vytáhne černou dlouhou krabičku, kterou odloží na stůl.

„Je škoda ho trochu nepotrápit, když nic nemůže, viď Alexi,“ věnuje mi široký úsměv, jímž mi připomene šílence, kterému se povedlo utéct z blázince.

Význam jeho slov mi dojde v momentě, kdy mě oběma dlaněmi začne hladit po odhaleném těle. Pokusím se protestovat. Ve výmluvném gestu položí zbraň vedle krabičky a zadupe tak všechny mé myšlenky na jeho nakopání. Nohy mám volné. Mohlo by se mi ho sice podařit knokautovat, ale nehodlám riskovat, že šéfa odkrágluje.

Zatnu zuby a zavřu oči. Nepodívám se na to krásné tělo ležící pokojně vedle mě. On, vždy tak plný elánu a energie, tak majetnický a má se dívat na tohle?

Mapuje dlaněmi každý kout mého těla, které na jeho doteky reaguje ztuhlostí a třasem.

Cítím odpor, nechuť a taky slzy, které se mi tlačí zpod víček ven.

Třeba to ve skutečnosti nevidí. Třeba prostě spí s otevřenýma očima. Uklidňuji se tou myšlenkou.

Z hrudníku se přesune do mého rozkroku. Trvá mu značnou chvíli, než donutí můj úd reagovat, tak jak chce.

Nevěřil bych, že někdy zažiji vyhonění, které ve skutečnosti nechci. Teď víc, než kdy jindy lituji, že penis reaguje, i když hlava ani zbytek těla nechce. Ten orgán se i v čiré nechuti, která se mi rozlévá tělem, po pár zkušených tazích postaví do pozoru.

Muže lze znásilnit, stejně jako ženu. Jde to, protože na erekci krom vzrušení má vliv i dotek.

Ten pocit bezmocnosti mě naplní stejně jako orgasmus, jenž mě nedonutí vůbec k žádné odezvě. Vlhké kapičky spermatu mi potřísní hrudník, ale pocit štěstí nebo dokonce radosti se nedostaví, totálně se ztrácí pod clonou slz a čirého zoufalství.

„Už si skončil?“ zeptám se ledovým hlasem a rozevřu víčka. „Jestli mě chceš i ojet, tak to mě snad raději zabij,“ dodám rozhodně.

Zavrtí hlavou. „Kdepak, tohle je podle mě až dost. Nepřišel jsem trápit tebe, Alexi. Karma je zdarma, to si pamatuj. A teď… možná ti prospěje se trošku prospat. Nemůžu už tady s tebou déle klábosit, kamarádi venku čekají na můj povel,“ usměje se a vytáhne z krabičky injekční stříkačku, kterou mi se širokým úsměvem zamává před obličejem.

Nepřišel mě trápit?

Proč mi tohle připadá mnohem horší, než to, co mi málem udělala ta chlupatá obluda?

Díval se.

Možná ne.

Ale pokud ano… jak se mu můžu kdy podívat do očí? A budu mít vůbec ještě možnost?

Pokoušel jsem se bránit, ale se svázanýma rukama a pod pár výhružkami jsem jen v tichosti přihlížel, jak mi špičatý hrot zajíždí pod kůži. Ještě jsem stačil zahlédnout dva velké chlápky, kteří si přehodili šéfa přes rameno, a taky jsem zaslechl Maxova slova, jenž mi šeptl do ucha. V hlavě jsem křičel a slzy mi kanuly z očí. Děs mi svíral srdce i přesto, že se mi chtělo tak hrozně spát. Bohužel… temnota mě dohnala.

Je to moje vina.

Čtyři slova. Jedenáct písmen, které přesně vystihují proudy mých myšlenek.

Kdybych ho nechal před pár dny jít a vykonat…

Ležel by tu vedle mě.

Kdybych po něm nechtěl, aby ho nezabíjel…

Ležel by tu vedle mě.

Doléhá ke mně zvuk deště, který bubnuje do okna.

Devatenáct, co je s tím číslem?

Už delší dobu se chci pohnout, ale nemůžu. Myšlenky mi proudí hlavou, stejně jako ještě před chvílí sny. Navzdory situaci ty sny byly krásné. Byl jsem v nich s ním.

Ale vím, že tu není. Pomalu si uvědomuji tmu kolem mě a i kravatu, která se mi zařezává do zápěstí. Ruce už skoro necítím.

Nutím se k pohybu, ale jako kdybych byl mimo své tělo. Neposlouchá mě. Je možné, že stále spím a tohle se mi taky zdá?

„Alexi!“

Ano, takže je to sen. Slyším Honzův hlas.

„Alexi! Prober se už, prosím.“

Možná ta naléhavost, možná náhle volné ruce, možná ten hřejivý dotyk na mé tváři… něco z toho mě donutilo rozevřít oči.

„Dobrý, už je vzhůru, Eriku.“

„Jak dlouho tady takhle byl?“

„Nevím, už jste ho našli?“

„Ne. Telefon leží v chodbě. Kluci pátrají všude možně. Zavolali si i posily. Zatím nic nemáme.“

Pozoruji Honzův ztrápený obličej.

Pomalu mi všechno dochází.

„Šéf!“ vyjeknu a prudce se posadím. Chyba. Udělá se mi zle a než se naději vyzvrátím obsah svých útrob vedle postele.

„Alexi, uklidni se. Pátráme po něm, lehni si. Nevím, co ti ten hajzl dal, ale spal jsi jako zabitý,“ otře mi ústa kapesníkem, který vytáhl z kapsy a zatlačí zpět do postele.

„Sklad devatenáct,“ vyhrknu při matné a doufám správné vzpomínce.

„Cože?“

Nikoho netrápí ten čpavý pach, který rázem zaplní celou místnost.

„To mi šeptal… to mi Max řekl, než jsem ztratil vědomí.“

Můj hlas je chraplavý a bez života, ale záleží na tom vůbec?

„Fajn, slyšel jsi to Eriku? Zůstanu tu s ním, vy to běžte zkontrolovat,“ instruuje Honza.

„Ne! Chci s vámi! Musím jít s vámi!“ posadím se odhodlaně.

„Ale Alexi, šéf by si –“

„Šéf je tam! Jestli je tam, nemůžu zůstat tady!“

„ – nepřál, abys šel s námi,“ dokončí.

„Jdu s vámi,“ pronesu nekompromisně.

I kdybych měl jít na konec světa. Za ním klidně půjdu třeba do pekla.

Než jsem se oblékl, zhnuseně jsem si žínkou smyl své sperma, které bylo jedním z mnoha důkazů, že to, co se stalo, nebyla noční můra. Následoval jsem kluky. Vybavili mě zbraní, kterou jsem bez námitek přijal. V rychlosti mi cestou zopakovali, jak s ní zacházet. Přišel jsem si, jako v bláznivém akčním filmu. Děsila mě představa, že možná jedeme pozdě.

„Jak jste vůbec zjistili, co se děje?“ zajímám se tiše.

Potřebuji nějak zaměstnat mysl, než dojedeme na místo. Doufám, že si Maxova slova pamatuji dobře.

„Někdo nám zavolal, anonym. Nejspíš Max.“

„Proč? Říkal, že se chce, pomstít, tak proč nám pomáhá? Pokud chce, abychom ho našli, tak proč to vlastně dělal?!“

Těch pár sekund ticha, během kterých si Honza s Erikem vymění pohled, mě málem stojí život.

„Může to být past stejně jako… mohl chtít, abychom přijeli… abychom viděli, co se stalo,“ odvětí přidušeným hlasem Honza.

„Nebo to nedělal z vlastní vůle a někdo na něj tlačil. Třeba nám ve skutečnosti pomáhá,“ dodá Erik s hraným optimismem.

Nikdo mu neodpoví.

Napadne mě tak děsivá myšlenka, že se jí pokusím zavrhnout, ale nejde se jí zbavit. Co když už vážně nežije?

Vzpomínky na něj mi připadají nekonečné. Jedna šťastná chvíle za druhou. Být s ním za každé situace je štěstí. Co ale čeká v tom skladě? Nic? Nebo konec našeho příběhu, který znamená jen smutek, samotu a stesk?

Smrt je definitivní. S ní odejde i poslední kapka naděje. Neexistuje jediná možnost, jak být znovu šťastný. Věděl jsem však, že pokud bude nejhůř, jedna možnost by byla. Taková, která by mě odpoutala od tohoto světa. Možnost, která by mě odtrhla od všeho, ale spojila s ním. Ano, až tak dalece mé myšlenky zabloudily.

„Ještě vydrž Alexi, kluci jsou pár minut odsud,“ chytí mě za ruku Erik.

Já chci dovnitř!

Prohlížím si tu obrovskou šedivou budovu s hromadou velkých a tmavých oken. Ubrečené počasí a tma všude okolo tomu akorát dodává punc hrůzostrašnosti.

Došli jsme sem pěšky. Naše auto stojí asi kilometr odsud. Vlastně my jsme spíš utíkali a teď tu máme čekat?!

„Chci už jít,“ trhnu rukou ale bezvýsledně.

„Nevíme, jestli tam někdo je. Pokud jo, ani kolik jich tam je. Nemůžeme tam vpadnout ve třech.“

Ale to já přece vím, sakra!

„Už běží,“ upozorní nás Honza, který postával opodál a prvně v životě jsem ho viděl kouřit. Skrýváme se pod velkým stromem. Pokud tam někdo je, beztak o nás už ví. Přece nejsou tak hloupí, aby si nehlídali vchod.

„Vau, vás je,“ vyjeví se Erik, když k nám dorazí krom Adama s Mirkem i další čtyři hromotluci.

Erik mě po celou dobu, co si vyměňují postup, drží za ruku jako malou holčičku. Už se nevzpírám, ale spíš jen na půl ucha vnímám jejich rádoby strategický plán.

Potřebuji už jít dovnitř, ať tam čeká cokoliv. I kdyby tam byl samotný satan, je mi to jedno.

Karma je přece zdarma, snad bude na naší straně.