Tři dny. Neposlal mi žádnou zprávu, nezavolal a nepřišel. Nevím o něm nic. Vlastně jen to, že tu předevčírem byl za ředitelem, ale já ho nepotkal. Samozřejmě, že neměl důvod chodit na ekonomické oddělení.

Párkrát už jsem uvažoval nad tím, že mu zavolám sám. Jenže, co bych mu asi tak měl říct?

Ahoj, nechtěl by ses stavit u Michala? Chybíš mi šéfe.

Zlobíš se? Jestli jo nemáš vůbec důvod.

Víš, vážně mě to trápí, ale já s Maxem vůbec nic nemám, ani mít nebudu a ať se ti honí v hlavě cokoliv, tak bezdůvodně.

Ne, stejně by ze mě vyšly jen má typická citoslovce a žádná kloudná věta.

Takhle jsem uvažoval první tři dny. Cítil jsem se provinile. Dokud jsem nedostal první špionský úkol.

Zatřesu hlavou. Natane ven! Teď se musím soustředit, sakra!

Kontaktoval mě Erik. Požádal mě, abych z Maxova počítače stáhl všechno, co mi bude připadat podezřelé.

Vzhledem ke společné síti nebyl moc velký problém se k němu nabourat. Nevím, kolik mám času, než se vrátí zpátky z oběda. V můj prospěch hraje i to, že tu právě nikdo jiný není a tak nemůžou vidět, jak jsem nervózní.

Srdce mi buší snad víc, než při sexu a ruce se mi potí. Nemluvě o prstech, které se mi neskutečně třesou.

Nemusel jsem se dostávat přes žádné zabezpečení, což mě zaráží. Myslím si, že pokud má v počítači něco, co se bude klukům hodit, neměl bych mít tak lehký přístup. Každou složku stahuji jednotlivě.

Mohl bych zajít k němu do kanceláře a prostě se prorazit skrze heslo. Bylo by to jednoduší a hlavně bych nezanechal stopy, které si s trochou dovedností klidně může dohledat. Pokud ho samozřejmě něco takového vůbec napadne. Jenomže na to já jsem prostě srab.

A podezřelé soubory? Stahuju všechno, co mi přijde pod ruku. Nepoznám, co by mohlo být podezřelé a na otevírání každé položky nemám čas.

Zkontroluji hodiny. Bude jedna. Je načase smazat stopy, což je ten nejtěžší úkol, protože musím zamaskovat, že jsem odcizil data. Dobrý ajťák maximálně zjistí, že soubory byly odcizeny někým z Ameriky. Pojistka, kdyby se v tom někdo vrtal.

Všechno jsem uložil na flash disk, který jsem odpoledne předal Honzovi. Docela mě ta machinace s daty vyhodila z konceptu. Vlastně jsem porušil zákon, když to člověk vezme kolem a kolem. Něco se ve mně přepnulo a já se přestal cítit provinile.

Hodlá mě teda ignorovat?! Fajn, tak prosím. Já jsem vůbec nic neudělal! Teda udělal, ale rozhodně ne jemu. Spíš Maxovi.

Naštvaně fláknu s telefonem do šuplíku a rozhodnu se, že ho do tam nechám do konce pracovní doby.

„Alexi?“

Nadskočím málem metr vysoko. Max je v tomhle dost podobný Natanovi, většinou se prostě přikrade jako nějaký zloděj a promluví. Ne vždycky, pokud je tu ticho a klid tak ho slyším. Ovšem jakmile je všude ten cvrkot a smích a navíc mé myšlenky jsou někde u černých diamantů, což jsou bohužel až moc často, tak mě vždycky vyděsí.

„Maxi?“ zvednu k němu zrak.

Pořád se děsím toho, kdy na mě přede všemi ukáže prstem. I když jsem se snažil zahladit stopy. Je mi jasné, že by je to mohlo napadnout. Jsem tu teprve chvíli.

„Co děláš po práci? Nezajdeme zase na kávu? Můžeme se připojit i tady ke zbytku kanceláře ať konečně všechny poznáš.“

Takže zatím nejsem viník číslo jedna. Doufám, že ani nebudu. Třeba si ničeho nikdo nevšiml.

Celé čtyři dny se schopně tváříme, jako kdyby se nic nestalo. Max se o to, co se odehrálo na našem prvním setkání v kavárně, neotřel ani slůvkem. Já už tuplem ne.

Předtím jsem se v Maxově přítomnosti cítil klidně. Nyní se můj názor změnil. Nevím proč, ale něco mi na něm nesedí. Neumím to pořádně vysvětlit. Prozatím to tedy nazvu tak, že mi připadá falešný. Samozřejmě ne on celý, ale hlavně ta jeho přátelská povaha. Moc dobře si uvědomuji, že tehdy o Natanově přítomnosti věděl. Udělal to schválně?

Proč si pořád myslím, že každý kolem mě má něco za lubem? Už jsem díky šéfovi postižený. On taky vždycky téměř všechno dělá s vedlejšími úmysly.

Kruci! A zase myslím na něj. Hrozný. Tohle už hraničí s posedlostí.

„Není problém, nemám žádný program,“ kývnu.

A tak jsem šel. Bylo to fajn. Zjistil jsem, že partička ekonomů to umí v obyčejné kavárně docela rozjet. Zkraje jsme všichni slušně popíjeli kávu, ale někdy v sedm večer už nám nosili sklenky whisky, protože to bylo krom likérů to jediné, co měli v nabídce alkoholu.

Změnili jsme lokál. V kavárně zavírali v devět, takže jsme se přesunuli přes ulici do hospody.

Sedmý panák a já už mám halucinace. Jo, docela dobrý. Právě teď jsem na záchodě a sleduji Natana, který se baví s Maxem.

Inu, co by tady asi šéf dělal? Nejspíš je to někdo, kdo mu je fakt hodně podobný.

„Dobrý den vespolek,“ zasměji se a oba se na mě otočí.

Ne. Tohle není jen někdo podobný. Takhle dokonale vypadá pouze on.

Takže, tohle je docela dost reálná halucinace. Natan totiž vypadá jako z masa a kostí.

Dojdu až k nim a drapnu ho za ruku. „Počkej, to seš vážně ty?“ vyjevím se nehraně a pro jistotu prohmatám i jeho odhalený hrudník.

Chytne mě za ruce, které mi hrubě odtáhne. „Jsi opilý, Alexi. Měl bys jít domů,“ oznámí mi a rovnou mě při té příležitosti otočí a postrčí ke dveřím.

„A to se předtím ani nemůžu vychcat nebo co? Proč myslíš, že asi jdu na záchod?! Na procházku?!“ vysmeknu se mu a otočím se zase čelem k nim. Při té piruetě se mi dost povážlivě zhoupne žaludek.

Nejsem zvyklý pít. A whisky mi vážně nechutná. Navíc jsem od oběda nic nejedl. Jestli tady budu takhle baletit víc, tak zaručeně hodím ukázkovou šavli.

Překvapeně na mě vyvalí ta svá černá kukadla. Jeho výraz mi připadá ohromně vtipný, takže se začnu přihlouple smát.

„Hele, co je ti vůbec po mně? Rozešli jsme se! Tak si hleď tady Maxe a mě dej pokoj,“ protočím oči a projdu kolem něj k mušli.

Jen hraji svojí roli a taky si vybíjím vztek, protože mě nechal čtyři dny utápět se ve vlastních myšlenkách.

Ani se nemusím otáčet a je mi jasný, co bych viděl. Oba by na mě koukali jak právě vylíhnutá kuřata. Jeden s černými diamanty a druhý se zelenými. Jo, nebe a dudy. Dokonalé protiklady.

To je vlastně druhá věc, co tady spolu dělají? Co tu vůbec dělá šéf?!

A co je vůbec nejděsivější. Vypadají vedle sebe vážně dobře. Jeden hežčí, než druhý. V ten moment, kdy jsem vešel byli dost blízko u sebe. Něco se muselo stát. Kruci!

Poctivě nechám odkapat svůj drahocenný poklad, o jehož štěstí musím v posledních dnech pečovat sám. Zase ho schovám, a zatímco si zapínám zip, pomalu se otočím k nim.

„Co tu vlastně děláš?“ ukážu prstem na Natana, který mě pozoruje s jednou rukou složenou pod prsy. Ve druhé drží cigaretu.

Přejdu k umyvadlu a pozoruji jejich odraz v zrcadle, zatímco si až moc důkladně čistím ruce.

Nezájem, že v hospodách a kavárnách platí protikuřácký zákon. Totální ignor, proč jeho by to jako mělo trápit, že?

„Hej! Právě porušuješ zákon! Udám tě na policii!“ kývnu k jeho ruce, ve které drží cigaretu a rovnou se tomu zasměju. Moje pusa si povídá co chce, ale v hlavě to mám stále celkem v pořádku. Tak to bývá ostatně vždycky.

Teď jsem vážně hrdina. Beztak by ho švestky nechali jít. Ba co víc, jakmile bych jim sdělil jméno, koho chci žalovat, tak by spíš přijeli a zavřeli mě.

„Vezmu tě domů, pojď sem,“ kývne na mě prstem.

„Jsem snad pes?! Jdi do háje. Chtěl si rozchod? Máš ho! Trhni si to svojí překrásnou ploutví a jdi k šípkům.“

Musím se tomu jeho nasupenému výrazu zase smát. Já vím, že tohle mě bude mrzet. Vím, že toho budu litovat, ale čert to vezmi! Nejsem nějaké hej, nebo počkej!

Čtyři dny mě nechal se trápit! Tak proč bych mu to nemohl vrátit?

Budu toho litovat. Vážně jo. Já to vím už teď, ale moje pusa si výjimečně nehodlá vzít dovolenou. Naopak, mluvím tak moc, až to i mně samotnému nepřipadá normální. Horší je, že to ze mě vychází samo.

„Postarám se o něj,“ nabídne se Max jako pravý rytíř ve stříbrné zbroji.

Dojdu k němu a chytnu ho kolem ramen. Jen na mě překvapeně vyvalí svá smaragdová kukadla a já se na něj zářivě usměji. „Tak tak šéfe, tady Max se o mě postará. Tobě už je do mě prd, tak si zase běž prudit někoho jiného. Ano?“

Kdyby pohled uměl zabíjet a krájet, už je ze mě konzerva pro kočky. A z Maxe salám pro psi.

Sakra, tohle vůbec není dobrý. Ten mi to pak dá sežrat i s navijákem. Ne, s celým prutem.

Zadívám se na něj a snažím se své myšlenky vyslat do jeho střízlivého mozku. Přece to jen hrajeme ne?! Tak na mě tak naštvaně nekoukej! Za tenhle výkon bych mohl klidně dostat Českého lva!

„Fajn, zbytek probereme zítra, Maxi.“

„Zajisté. Příjemný zbytek večera,“ usměje se na něj Max a obtočí mi ruku kolem pasu.

Natan se na moment zastaví na našich natisknutých tělech. Naposled mě sjede nevraživým pohledem a odkráčí pryč.

Ještě chvíli jsem s nimi poseděl. Už bez alkoholu. Jen do mě nalili silného turka. Max mi pak pomohl do svého auta. Celou cestu povídal, takže ani nemusel pouštět rádio. Vystačil si totiž sám s mými jednoslovnými odpověďmi. Hrozně moc jsem se chtěl zeptat na to, co tam sakra šéf dělal. Co vlastně oni dva dělali spolu na toaletách? Kdy tam přišel? Jenže jsem se vžil do role bývalého a došlo mi, že by mě to nejspíš nemělo až tak zajímat. Nezeptal jsem se vůbec na nic.

„Dobrý, já už si ho převezmu,“ přitáhne si mě k sobě Michal.

„Ahoj, Alexi,“ mávne na mě Max.

„Dobrou noc,“ odpovím.

Dohnalo mě svědomí. No, nějak se mi za tu půlhodinku přes město povedlo zanalyzovat situaci a uvědomil jsem si…

Že já jsem ale takový vůl!

„No, já jdu ven,“ oznámí mi Michal hned, co zavře dveře.

„Cože?“ nechápu. „Vždyť už je jedenáct!“

Sice pátek, ale i tak. Já s ním potřebuju mluvit.

„Běž k sobě do pokoje a pochopíš,“ odvětí jen. „Nevypadáš až tak opile. Čekal jsem tě v horší stavu. Ono se občas podaří vystřízlivět docela rychle viď? Co jsi podělal?“

„Já? Jak víš, že jsem něco podělal?“ vyjevím se.

„No, kdyby ne, tak mi sem nevpadne atomovka. Mně je to ve finále jedno. Vyřešit si to musíte vy, a já u toho být nepotřebuji. Ahoj.“

Někdy je možná lepší se nezajímat. Občas se dozvíte něco, co vůbec nechcete slyšet. Jenomže já se musel zajímat. Kvůli svému vnitřnímu klidu. Kvůli tomu, že ho tak miluju. Ten divný pocit strachu mě užíral.

„Natane! Co je?!“ bráním se, ale zjevně zbytečně.

Nechám ruce klesnout a dovolím mu kropit mě skoro studenou vodou.             

Nebyl v pokoji. Byl totiž daleko blíž. Hned jak jsem vyrazil chodbou k sobě, už mě přepadl. Přehodil si mě přes rameno a donesl do koupelny, kde ze mě strhal oblečení a nacpal mě do sprchového koutu.

Změní teplotu vody na přijatelnější a zavěsí sprchu do držáku. Odevzdaně se nastavím a nechám ho, aby mě namydlil.

Nemluví a já se na něj pro jistotu ani nedívám.

Horší je, že nemůžu ignorovat reakce svého těla na jeho hrubé doteky. On to samozřejmě musí vidět také, ale předpokládám, že to zatím přejde. Snaží se tvářit klidně ale ne vždy mu to jde. Ten vztek z něj cítím. A taky ještě něco jiného... jen to neumím pojmenovat. 

„Alexi, co to mělo být?“

„Nic. Jen jsem se vžil do role,“ odfrknu si a otevřu oči.

Chyba. Nějak jsem nezaznamenal, kdy se vysvlékl a stoupnul si ke mně. Zírám na jeho hrudník a musím zatnout obě ruce v pěst, abych se ho nezačal dotýkat.

„Proč si mě celé čtyři dny ignoroval?“ zeptám se a zakloním hlavu, abych mu viděl do tváře, která je stažená v přísné grimase.

Vyjede dlaněmi přes má záda až ke krku a chytne můj obličej do dlaní. „Musel jsem něco zařídit.“

„Nemohl si mi to alespoň napsat?!“ naštvu se a chytím ho za zápěstí. Nepovolí svůj stisk.

„Mohl, to uznávám.“

„Fajn! Díky! Ale ty vůbec nemáš ponětí, jak mě to trápilo! To, co jsi viděl s Maxem totiž…“ položí mi prst na ústa.

„Já vím. Nic ti nevyčítám ani jsem si nic nemyslel. Nebyl jsem na tebe naštvaný. Jen jsem měl práci, to je celé.“

Bez rozpaků na něj vyvalím oči. Prosím?

Tak a teď sledujte tu logiku…

„Takže ti nevadilo, cos viděl?“ naježím se.

Vidíte to? To je co? Místo, abych byl rád, že si nic nedomýšlel a že je všechno v pořádku, tak si pro změnu připadám, jako kdybych mu byl ukradený.

Nesmysl. Já vím, jenže občas takhle dementně uvažuju. Nesedí mi to k němu. Nevěřím tomu, že to může tak lehce odmávnout rukou.

„Samozřejmě, že vadilo. Měl jsem chuť s ním prorazit zeď. Tehdy i dneska. Ale vím, že jsi v tom nevinně.“

Počkat… proč mám zase ten zvláštní pocit strachu? Proč mám ten tlak na srdci?

„Víš? A jak to můžeš vědět?“

„Znám Maxe už dlouho, Alexi,“ odvětí. Vyhne se mému pohledu a natáhne se pro sprchu.

On prostě uhnul pohledem?! On?!

Vytrhnu mu sprchu z ruky a sám se omyju. Protáhnu se kolem něj a čapnu modrý župan, do kterého se celý zabalím.

Nic neříká. To je prostě podezřelé. Už od té doby, co jsem je spatřil na toaletě, tuším, že je za tím něco víc. 

Zamířím do pokoje. Nestačím si však ani sednout a už je u mě.

„Co se ti zase honí v té tvé hlavince?“ vydechne. Protáhne ruku pod mojí paží a otočí mě za bok čelem k sobě.

„Chováš se zvláštně. Nic mi nevyčítáš. Nejsi naštvaný. Odkud znáš Maxe?“

Oběma rukama mě chytí za zadek a natlačí na sebe. Musím hodně zaklonit hlavu, abych mu viděl do obličeje.

„Nemám důvod být. Znám ho z firmy,“ odpoví a já se nadechnu, abych se ohradil, ale skloní se a uzamkne mé ústa těmi svými.

Nemůžu ho nechat, aby mu to prošlo tak snadno. A navíc, mám pořád ten zvláštní pocit. Jeho odpověď mi nestačí.

Kousnu ho do spodního rtu, až usykne. O kousek se odtáhne.

„Jen si sem přijdeš… aniž bys mi dal cokoliv vědět a čekáš co? A že ho znáš z práce? Proč ti to nevěřím?“ vybafnu rychle, aby nedostal příležitost mě umlčet.

Teda. Asi budu chlastat častěji. Líp se mi pak mluví. Ačkoliv teď už jsem v podstatě střízlivý. Na moje vyjadřování musí mít vliv těch pár kapek alkoholu, co mi ještě koluje krví.

„Alexi, omlouvám se, že jsem tě nechal v nejistotě. Nenapadlo mě se na tebe naštvat, a proto mi nedošlo, že ty si to můžeš myslet. Jednoduché.“

Odstrčím ho. „Jo, fajn. To je jedna věc, ale teď ta druhá. Kdo je Max? Proč jste spolu dnes byli na toaletě? Cos mu chtěl?“

Hlasitě si povzdechne. „Max je tvůj vedoucí. Znám ho už roky, ještě z doby, kdy jejich firma začínala. Řešili jsme jen něco ohledně práce.“

Vyhýbá se odpovědi. On!

„A dál?!“ prsknu a zuřivě mrkám, protože se mi hrnou slzy do oči.

Proč mi tak hlasitě buší srdce? Proč se tak bojím?

„Co dál?! Nic dál!“ zavrčí a shodí ručník ze svých beder. Beze slov opustí můj pokoj.

Jdu za ním až do koupelny a pozoruji ho, jak se obléká. „Co mi tajíš, šéfe?“

„Alexi, nemám náladu na to řešit blbosti.“

„Tohle není blbost! Nikdy se takhle nechováš! Já tě znám. Co s ním máš?“

Vzteky udeří do stěny sprchového koutku, která se pod jeho ránou rozklepe. „Nic s ním nemám. To je špatně položená otázka. Měl si se zeptat jinak…“ odpoví úplně klidně, navzdory vzteku v jeho tváři.

Otočí se čelem ke mně a z kapsy kalhot vytáhne krabičku Marlborek. Odolám chuti mu říct, aby tady v naší koupelně nekouřil, a jen čekám, kdy dopoví, co načal.

Celý se třesu a nevím, jestli strachy nebo vzteky. Vůbec se v sobě nevyznám.

„Nic s ním nemám, ale měl jsem. A řešili jsem to, že náš plán odhalil. Mělo mi dojít, že budeš nervózní. Udělal jsem chybu a ty taky. Špatně smazané stopy, Alexi.“