Mé srdce právě vynechalo úder. Zírám na sametovou čtvercovou krabičku ve své dlani dobrou minutu, než se konečně vzmůžu na reakci.

„Co to je?“ zeptám se hloupě.

Složí si ruce pod prsy. „Se podívej, ne?“

Jo. To je docela logická odpověď.

Bohužel nejspíš je mi souzeno být v každé situaci za blbce, protože se mi třesou ruce a to tak moc, že se mi nedaří tu malou krabičku otevřít. Vážně mi to nejde. Netuším, jak dlouho bych se o to pokoušel, kdyby mi jí Natan nevytrhl z ruky.

„Chceš to obřadně, že?“ ušklíbne se a já na něj nechápavě zírám, zatímco si poklekne na jedno koleno. „Fajn, Alexi. Na tyhle věci mě zrovna dvakrát neužije. Prostě jsem se rozhodl, že si moje princezna za svůj včerejší výkon zaslouží odměnu. Dobře?“ s těmi slovy natáhne obě ruce a odhalí mi, černý saténový vnitřek.

„Pr… prsten?!“

Co jiného? Panebože, co by v tom asi tak jiného mělo být? Zlatý zub?

Jsem idiot. Upřímně, já věděl, že to bude prsten, ale i tak mě šokoval, hlavně ten nádherný tmavě modrý kámen, který je dominantou celé té krásy. Ano, překvapil mě tak moc, až jsem z toho celý ztuhlý, a kdyby mi nebušilo srdce, jako blázen, nejspíš bych začal věřit, že jsem se změnil v kámen.

„Hodláš na to zírat ještě dlouho? Už mě bolí koleno,“ odfrkne si a postaví se. Vynadá prsten z černého zajetí, čapne mě za pravou ruku a nasadí mi ho na prostředníček. Padne mi jako ulitý.

Slova si k mým ústům nejsou schopna najít cestu. Vzato do očí se mi derou slzy.

Sakra!

Chytí mě za bradu a lehkým tlakem mi nadzvedne hlavu, ale já i přesto stále zaujatě pozoruji něco na zemi. Přesněji, něco na své ruce.

„Alexi… nežádám tě o ruku, jasný? Je to jen prsten, klid.“

Nejspíš si špatně vyložil mou užasle otevřenou pusu a vyvalené oči.

„Ehm… to není tak. Já vím, ale…“ Nemám prostě slov. Už to tak bude. Výjimečně to není díky studu nebo nějakému pocitu trapnosti. Kdepak. Nikdy bych nečekal, že mi zrovna on dá něco takového. Musím zuřivě polykat, abych tu nezačal brečet jako nějaká holka.

„Nelíbí se ti?“

Ne, líbí. Je dokonalý. Já nevím, co na to říct! To je celý!

Takže jen zavrtím hlavou.

„Kde je teda problém?“ nechápe.

Vždycky mě hned odhalí. Proč ně i teď?

Prsty mi lehce přejede přes tvář a tohle gesto ve mně spustí potlačované emoce. První slza si najde cestu ven a skane po tváři a můj mozek odkráčí na návštěvu do vedlejší místnosti.

Skočím mu podél krku, nečeká to, takže popojde pod mojí vahou pár kroků dozadu. Bezmyšlenkovitě mu začnu vlepovat lehké polibky. Cítím, jak celý zkoprní, zatímco já ho samou radostí podpořenou notnou dávkou slz a občasným vzlyknutím celého pusinkuju. Jo, to se jinak ani nazvat nedá. Kam jen dosáhnou mé rty.

„Aha, takže seš šťastný,“ dojde mu a rychle mě od sebe odtáhne. „To stačí. Už jsme dospělí Alexi, pokud mi chceš projevit vděk, ukaž mi něco jiného než nějaké pusinky, co bys dával své mámě k narozeninám.“

Tak té bych rozhodně neoblízal celý obličej. A navíc, já žádnou mámu ani nemám. Pouze macechu.

Nicméně jeho slova zaúčinkovaly, tak jak nejspíš chtěl. Přestal jsem trojčit. Zjevně byl z té situace taky lehce nesvůj, ale to jsem spíš hádal, protože on to na sobě nedává znát. Nikdy.

„Pěkný, takže si tě už i okroužkoval,“ kývne uznale Michal.

„Je to jen prsten.“

„Jo, za několik tisíc. Možná takových padesát? Jo, to by odpovídalo. Ten šutr je totiž modrý safír zjevně pravý, a navrch je v něm něco ukryté,“ přimhouří oči a opět se z blízka zadívá na tmavě modrý kámen.

Michal měl jeden čas brigádu i ve zlatnictví. Vlastně, spíš by bylo snazší vyjmenovat, kde nepracoval. Vyzkoušel snad všechno.

„Cože? Tolik peněz?! Co v něm je?“

„Ano, tak zrovna on asi nemusí šetřit ne? Něco v tom je, nevím. To se zeptej jeho. Podle mě ti ten prsten nedal jen jako dárek,“ pokrčí rameny.

Vytrhnu mu prsten z ruky a taky se skloním. Já teda nic nevidím. Jen prostě krásný modrý kámen.

„A co cesta, jaká byla?“ zajímá se.

„Hektická. Šéf se odmítl posadit vedle nějakého tlouštíka a seřval kromě letušek pomalu i pilota. Spletly mu letenku. Měl totiž sedět se mnou. Příšerný pozdvižení.“

Samozřejmě, je řeč o Natanovi, který veškeré situace zvládá s takovým tím děsivým klidem, kdy se kolem něj line ta zvláštní atmosféra a strach pohlcuje všechno v okolí dvaceti metrů, co se kolem něj nachází. Vlastně on ani tak neřval, mluvil hodně potichu, až z toho mrazilo všechny cestující. Ovšem jeho slova se neminula účinkem, neboť tlouštík byl okamžitě přesunut a já zaujal jeho místo raději bez komentáře. Kdo by taky něco říkal někomu, kdo právě vypadá jako sériový vrah. Tu jeho neverbální komunikaci a schopnost vyvolávat děs mu někdy závidím. Ovšem, většinou jsem sám tak vyklepaný, že na upřímnou závist není čas.

„To si asi umím představit,“ baví se Michal.

„Ovšem, je tu jiná věc, co ti chci říct…“

Má včerejší ochutnávka moci, která byla mimochodem naprosto dokonalá, je něco, co by zrovna můj nejlepší kámoš měl vědět.

Takže mu to pěkně všechno povím a rovnou i s detaily.

„Nemám ho rád a ty to víš. Vlastně se i divím, že tě nechal se mnou a bez dozoru na celý den,“ odpoví a zamyšleně nakrčí čelo. „Měj se na pozoru. Podle mě ani ten prsten, ani ta ochutnávka nadvlády nejsou jen tak.“

Pouze kývnu. Začít se hádat nehodlám. Od té doby, co se Natan vrátil a já bydlím s ním, už se s Michalem tolik nevídám. Někdy mi jeho veselá povaha chybí. Opravdu jen občas, hlavně ve chvílích, když už je na mě toho moc.

„Vážně Alexi, tuším, že to není jen tak,“ klade mi na duši a chytí mě za zápěstí.

„Neboj, Míšo,“ usměji se.

Michal za každým Natanovým skutkem vidí něco víc. Většinou má pravdu. Možná tomu ani teď není jinak. Ovšem mě se to nechce řešit. Pokud má šéf nějaký záměr, určitě mi ho poví, až sám uzná za vhodné.

Chtěl jsem Michalovi říct i o tom, jak mě unesli. O tom tlustém chlupatém chlapovi, kterého šéf zabil a naporcoval. Ovšem zjistil jsem, že zatím na to nechci, ani vzpomínat, natož o tom mluvit, takže jsem si tuhle velmi nepříjemnou zkušenost schoval na jindy. Nebo možná na nikdy.

V jedné věci měl Michal pravdu. Natan si mě svým způsobem okroužkoval. Nemám mu to za zlé, vím jak je majetnický. Na druhou stránku nevidím důvod, proč bych měl já zůstávat pozadu.

Takže... právě prohlížím vitrínu se zlatými prsteny. Pro něj si představuju bílé zlato s černým kamenem, to je tak jediné, co mám v mysli, protože zbytek mě snad sám praští do očí.

„Mohu se zeptat, co konkrétně sháníte?“ zajímá se prodavačka.

„Prsten. Masivní a velký. Ideálně nějaký s černým drahokamem. Pro muže,“ usměji se.

Už čtvrté zlatnictví. Michal mě v prvních dvou doprovázel, ale musel do práce. Vyzvedl ho Tadeáš jeho kolega, kterého by Michal určitě rád sexuálně zprznil. Problém je v tom, že Tadeáš je heterosexuál a ti si jen tak někoho do zadku nepustí, pokud vůbec. Když náhodou ano, tak jsou to určitě prstíky dívky, ne muže.

„A jaký kámen byste si konkrétně představoval?“ zajímá se paní mile.

Tomu já nerozumím.

„Tenhle se mi líbí,“ ukážu doprostřed vitríny, kde sedí prsten, který jsem si sice nepředstavoval, ale vím, že přesně tenhle je ten správný. Úplně ho na těch jeho zlodějškých prstech vidím. 

„Tento? Ano, to je pravý diamant…“ řekne váhavě.

„A?“ nechápu.

Mírně se usměje. „Je tam vložen diamant kvality VVS čili velmi, velmi malé inkluze. Nejvyšší stupeň kvality. Vnitřně bezchybný, jestli mi rozumíte. Podle toho se odvíjí i cena. Zrovna tento pořídíte za necelých čtyřicet jedna tisíc korun,“ vysvětluje.

Několikrát překvapeně zamrkám. Tolik peněz mám dát za jeden prsten?!

Vzal jsem ho. Ano, můj účet zaplakal. Nikdy v životě jsem snad dražší věc nekoupil ani sobě.

„Země volá Alexe, co je?“ luskne mi prsty před oči Erik.

„Nic,“ zavrtím hlavou.

„Už asi půlhodiny zíráš bez hnutí na monitor pomalu ani nemrkáš, co se stalo?“ baví se.

„Vážně nic, asi jsem jen nevyspalý,“ pokrčím rameny.

„Dobře, mrkneš mi na tyhle faktury?“ strčí mi pod nos štos papírů a já přikývnu.

„Kde je vlastně šéf?“ podivím se. Od rána, kdy mě nechal potměšile v posteli, aniž by mě vzbudil a ještě mi vypl budík, jsem ho vůbec neviděl.

„U sebe,“ usměje se Honza. „Asi zkouší novou pohovku,“ dodá se smíchem.

Novou pohovku?

Pravda byla taková, že jsem neměl odvahu mu ten prsten dát. Nějak jsem nepřišel na vhodnou situaci nebo spíš podání. Myslel jsem na to neustále, zatímco jsem ho pořád měl v kapse.

Právě zažívám něco jako soukromou návštěvu ráje.

Šéf si nechal do své, na můj vkus zbytečně velké kanceláře, dopravit pohovku, na které právě klidně leží s jednou rukou položenou na odhaleném břiše a druhou pod hlavou.

V podstatě nic zvláštního, běžný jev. Lidé si občas dopřejí pár minut odpočinku po obědě nebo kdykoliv během dne. Nejspíš i v práci. U něj mě to vlastně nepřekvapuje vůbec.

Ovšem, když dokonalý člověk leží na dokonalé pohovce, je to… dokonalý pohled. Jiné vhodné slovo mě právě nenapadá. Bohužel.

Dojdu k němu a obezřetně si ho začnu prohlížet. Klidně oddechuje. Zřejmě spí. Právě mě něco napadlo, podle mě je to totiž ideální příležitost. Sáhnu do kapsy u kalhot, abych sevřel v dlani krabičku. Zvolil jsem bílou. Zřejmě jí ani nebudu potřebovat. Osvobodím prsten, a co nejjemněji uchopím jeho prostředníček.

Prostě mu ho nasadím a odejdu. Všimne si ho, až se vzbudí. Ideální je, že se k tomu nebudu muset nějak složitě vyjadřovat.

Možná by mi to bývalo i vyšlo, kdybych to třeba udělal doma v posteli uprostřed noci a ne přes den v jeho kanceláři, že.

„Alexi, o co se to právě snažíš?“ promluví, zatímco já s vystrčenou špičkou jazyka navlíkám na jeho štíhlý prst předraženou věc, která je stejně dokonalá jako on sám. Na pohled určitě.

Vytřeštím na něj oči.

„Co koukáš, vím o tobě už od té chvíle, cos na mě zíral ode dveří.“

Mé tváře poleje červeň. Nebudu lhát, pozoroval jsem ho předtím dobrých deset minut.

A ještě…

„Ehm, já… jsem ti něco pořídil,“ usměji se a rychle se narovnám.

Je mi trapně. Jo, hodně moc. A to by teoreticky ani nemuselo.

„Na revanš jo? Čím jsem si to zasloužil?“ zasměje se a natáhne ruku i s prstem před sebe, aby si ho prohlídl.

Padne mu. Upřímně toho, že mu bude malý nebo velký jsem se bál ze všeho nejvíc. Koupit něco takhle drahého jen tak na blind se nemusí vždycky vyplatit. Naštěstí, kdyby mu nebyl, šlo by ho vrátit a nechat zhotovit stejný přesně na míru, jenže já ho chtěl hned. Jinak bych se k tomu nikdy neodhodlal. Velikost jsem odhadl podle své ruky, i když jeho je větší, má hodně štíhlé prsty.

„Tak…“ pokrčím rameny a cítím, že rudnu stálé víc a víc.

Nemůžu mu přece říct, že jde o projev majetnického gesta.

Ladně se postaví a obtočí mi ruku kolem pasu. „Vypadá draze, za to si utratil snad všechny svoje úspory, ne?“

„Téměř,“ přiznám a zahledím se na jeho klíční kost.

„Mohl si klidně koupit jen nějakou chirurgickou ocel, nebo vůbec nic,“ odvětí.

„Nemohl, a navíc… už ho máš tak doufám, že ti bude dobře sloužit,“ vykroutím se mu a pokusím se odejít.

„Kam si myslíš, že jdeš!“ zastaví mě.

Já to teda dopředu tušil, o tom žádná, ale stejně se vždycky pokusím zdrhnout. Nemám takové tyhle trapné situace rád, hlavně, když jediný, kdo se cítí rozpačitě jsem vždycky já.

„Hodlal si mi ho jen tak nasadit a vytratit se, protože si nevěděl, jak mi ho jinak dát? Si průhledný Alexi, už od včerejška seš úplně mimo. Věděl jsem, že tě něco trápí, ale že zrovna taková prkotina, to mě nenapadlo.“

Otočím se čelem k němu. „Není to prkotina,“ šeptnu.

Zasměje se a chytí můj obličej do dlaní. „Neřešme to. Děkuji ti, můj Alexi.“

Jeho rty chutnají vždycky tak dobře, že mě veškeré chutě na utíkání přejdou. Vždycky.

Ovšem, když už jsem byl s ním, vybavil jsem si Michalova slova. Původně jsem se na nic ptát nechtěl, ale nedalo mi to.

Odtáhne se a zadívá se na mě s těmi povědomými jiskřičkami. Je mi nejspíš úplně jasné na co právě myslí.

„Rád bych tě ojel na té nové pohovce, je pohodlná,“ zašeptá a mě se zježí všechny chlupy.

Jo, tak přesně tohle jsem čekal.

„Ehm… já jen, ten prsten… není jen prsten, co?“

Pustí mě a o krok ustoupí. Z kapsy vytáhne krabičku cigaret a jednu si vloží do úst.

„Ne,“ kývne a připálí si.

„K čemu teda slouží?“ zajímám se odevzdaně.

„Je v něm sledovací zařízení,“ odpoví. Potáhne si a pátravě se na mě zahledí.

„Cože?“ vyjevím se.

On mě jako sleduje přes prsten?!

„Klídek Alexi. Nemusíš trojčit. Je to hezká ozdoba, ne? Chci tě mít na očích, rozumíš? Po tom, co se stalo posledně, nehodlám nic podcenit. Původně jsem ti chtěl nechat aplikovat čip přímo pod kůži, ale s tím bys nesouhlasil. Tohle je méně násilné.“

Zírám na něj neschopen slova.  Čip do kůže?! Je snad blázen?

Jo, on je blázen. To vím už dávno.

„Ale máš mě furt na očích, tak…“

„Jistota je jistota. A navíc Alexi, pořád tě potřebuju. Změnil jsem plány. Nepošlu tě přímo mezi Tygry. Pošlu tě jen do jejich firmy. Budeš špeh.“


Průměrné hodnocení: 4,89
Počet hodnocení: 28
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

eliza56
eliza56

Nic, co by stálo za řeč.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.