Postavím se vedle Honzy a koukám se na plánek budovy přes jeho rameno. Z koutku úst vytáhnu cigaretu a vyfouknu dokonalý kroužek.

První pravidlo úspěšného bosse je, že sám nezabíjí ani nebere drogy. Buď jedno z toho, ale nikdy oboje. Vždycky na to musí mít lidi. Vraždí podřízení a berou závisláci, co financují jeho kšeft. Berou lidi z ulice, hlavně ti, kterých stejně nikdy nebude škoda.

Ve vedení firmy nikdy nemůže být vrah a dealer v jednom. Nikdy.

Ale to velitel tygrů vůbec nedodržuje. Navrch chce fotra vytáhnout z podsvětí.

Kretén.

„Takže opravdu odbouchneme celou budovu?“ otočí se ke mně Honza.

Zavrtím hlavou. Moje nejhorší obavy se vyplnily, stal se ze mě podpantoflák. Normálně nechci svému štěněti přidělávat ještě víc vrásek a šedivých vlasů, než doposud získal.

„Ne. Uděláme to jinak. Rychle, tiše a nejlépe jen s noži a nějakou tou chemií.“

Honza pozvedne obočí. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by investoval tolik práce do vytvoření tak dokonale udiveného a zároveň ironického gesta. Spatřit to někdo jiný, nejspíš mu i zatleská.

„Nečum tak blbě, jdeme na věc,“ odfrknu si.

Povzdechnu si, upustím cigaretu na zem a rozšlápnu nedopalek.

Tohle je moje město. Můj rajón. Nikdo to tu nezná líp než já. Lidi, organizace, podsvětí, pikle a černé i bílé kšefty. Každý, kdo kdy šel proti mně, na to tvrdě doplatil. Svého času jsem zvládal o moc horší věci, než je tahle tlupa koček. Vždycky jsem to dokázal bez větších vln. Nepotřebuju je dělat, všimli by si mě. Už tak o mě ví dost lidí ale nechávají mě být. Zkrátka v tom umím chodit a to pěkně potichu.

Mám pověst krvelačné bestie a taky někoho, kdo je se smrtí kamarád. Možná i její bratr. Pracuji tak, abych nebyl vidět. Vždycky za scénou. Pěkně v tajnosti, klídek.

A o Denisovi, veliteli tygrů, vím úplně všechno. Je načase, aby přestal dělat tornáda. To poslední, co teď potřebuju je nějaká exhibicionistická kurva, která si hraje na hrdinu.

 

Pár goril v prvním i druhém patře nepředstavuje žádný problém. Než tam vlezeme, Erik zneškodní elektronický výstražný systém. Nasadíme si masky a použijeme starou dobrou vychytávku v podobě nervového plynu.  Opice se prakticky hned poroučí k zemi, bez jediného použití nože. Pokud jde o chemii, je Erik stejný génius jako v počítačích. Ten kluk byl před osmi lety švestka, která se naštěstí rozhodla přejít na temnou stranu.

„Fajn, jdu za jejich kápem a vy vezměte zbytek těch jeho kočiček. Určitě tu někde budou zalezlí ve společenské místnosti s děvkama.“

Rozeběhneme se na všechny strany. Neslyšně se pohybujeme po budově s klidnou a zlověstnou grácií. Všechno nasvědčuje tomu, že to máme důkladně promyšlené. To ale není pravda.

Máme to za ty roky excelentně nacvičené.

V boji je každému jedno, kdo přijde k úrazu. Pořád lepší být bez ruky, než skončit za mřížemi nebo nedej bože v krematoriu.

Stisknu kliku a rozrazím dveře. Samozřejmě, že se zamykáním se zdejší šéfík vůbec neobtěžoval. Můj vpád přehluší zvuk koksu, který si ten mačo akorát vtahoval do svého prohnilého rypáku.

Šňupání tedy utichne a velitel tygrů otočí hlavu od novin, na kterých má tři krásné lajny z toho dvě celé a jedna už mu svou půlkou prožírá sliznici.

„Heh, a helemese, Natan, sám ďábel osobně, co tu děláš?“ rozesměje se na celé kolo. V hlavě má teď akorát Eden, kam se za chvíli půjde podívat v podstatě osobně, než ho pošlou dolů, aby si ho převzal Hádes.

„Mám pro tebe dárek z pekla.“

Soudě dle výrazu, který má v obličeji, si nejspíš myslí, že právě kouká na nějaký svůj přelud nebo televizní seriál. Tím líp pro něj.

Jednám rychle. Nebudu se tu vykecávat se smažkou. Popojdu tři kroky dopředu, vymrštím levačku s ostrým nožem. Opíšu paží široký oblouk a vrátím ocelovou čepel zpět do pouzdra pověšeného u levého boku.

Čistý řez. Krásná smrt. Ani si jí tenhle idiot pod vlivem nezaslouží.

Denis se na mě pořád šklebí, v očích pražádný šok. Zfetovaný mozek je vždycky pomalejší. Nůž ve svém zorném poli ani nezaznamenal. Rána na krku se pomalu zalije krví a zbytek už znám, i tak se na to s chutí podívám. S jedním polknutím se červená tekutina vyvalí ven. Zpomalenou pravačkou vystřelí ke svému hrdlu. Konečně se probere, něco zachroptí jako podříznuté prase. Těla se zmocní křeče. Srdce ze samého šoku pumpuje do oběhu hektolitry krve, která se valí z hrdla ven. Skácí se ze židle na podlahu, kde sebou škube. A ještě chvilku bude.

Mám z toho kurva dobrý pocit.

„Šéfe?“ nakoukne do kanclu Honza.

„Zbytek?“ pohodím hlavou, aniž bych se otočil.

Dojde až ke mně a postaví se ke stolu. Na chvíli mi tak zakryje ten perfektní výhled. „Po smrti. Všichni.“

Škoda. Raketu budu muset provětrat jindy. Nůž je praktický vždycky. Lze ho dobře skrýt, lehce tasit, nikdy nedojdou náboje, zanechává minimum stop a není jím třeba pečlivě mířit. Vytasení nože má i dost slušný psychologický dopad. Každý se už někdy říznul a tělo si to, mrcha jedna, pamatuje až moc dobře, což je v případě zfetlých individuí úplně jedno.

 „Takhle v tichosti je to mnohem zábavnější. Nikdy mě neomrzí sledovat ten šok v jejich očích. Vždycky si přijdu jak nějaký superhrdina z akčního filmu,“ začnu se pomalu roztékat nad tím krvavým výhledem.

Každý za tohle bude rád, protože všichni musí vědět, že debilní feťák nemůže velet ničemu většímu, než je zapadlá vývařovna perníku.

A taky všichni zjistí, že mně se nikdo nebude stavět do cesty.

„Nemáš fetovat, debile. Mohla to být ještě větší legrace,“ naposledy pohlédnu do zděšených vypoulených očí.

Svíjí se na podlaze jako had.

„Eriku?! Sedni si tady k počítači a okamžitě mi najdi Maxe! Dávám ti na to maximálně pět minut.“

Pokaždé, když si vybavím, co ten hajzl Max udělal je mi jako bych dostal pěstí do břicha. Svým způsobem to přineslo dobrou věc, máme o jednu skupinku blbečku a grázlu ve městě míň.

Zbytečné kecy, i když v hlavě. Není čas na psychobláboly.

Až najdeme Maxe… pozná hošánek středověk.

„Ale doprdele!“ vyhrkne Honza civící někam za moje záda. Odvrátím se a podívám se tam, co on.

Pár metrů před námi se shlukuje banda těžkooděnců. Na tuhle Denisovu rytířskou gardu jsem úplně zapomněl. Ti jsou vlastně proti plynům imunní. Mají skrýš kousek vedle.

Já si říkal, že je tu nějak moc klid.

„Zdravím pánové, jdete krapítek pozdě, nezdá se vám? Už jsem si dělal vážné starosti, že odsud odejdeme v čistém oblečení,“ zasměji se ironicky a můj hlas rezonuje ztichlou budovou.

Nově příchozí se smrsknou do černé jednolité šmouhy. Mohli nás rozmrdat na cucky, takže se nejspíš chtějí ještě trochu pobavit. Jistě se jim příležitost k pořádné westernové přestřelce nenaskytne obden.

Takže teď přichází na řadu ničení firemního majetku a palba, která způsobí obrovské škody, protože proti sobě stojí profesionálové na obou stranách. Chvíli tu budeme pálit jednu kulku za druhou jak v akčním filmu, než střelba bude slábnout a my se budeme rozhodovat, co dál, protože tohle nikam nepovede, leda k příjezdu skutečných cajtů a ty tu nechceme nikdo.

Jo, fakt už tyhle scénáře znám.

Promiň Alexi, ale do půlnoci tohle nestihnu.

 

***

Adam mě poslal spát. Přijdu si tady jako děcko, dokonce se ke mně tak i chovají.

Postel vypadá jako ze snu, nejspíš to bude tím, že moje tělo vypovídá službu, jak moc se do ní chce sesunout. Bohužel mozek je opačného názoru. Neustále mi hlavou běhají Adamova slova, jako modlitba.

Myslel to tak, že raději nemáme chodit vůbec.

Proč? Kvůli Maxovi?

„Spíš?“ promluví za dveřmi Adam.

„Ne, děje se něco?“ otočím se jako na obrtlíku.

„Nic extra. Jen, že bys vážně měl jít spát, oni dorazí až později ale jsou v pořádku,“ nakoukne dovnitř.

To mu nepřijde jako něco spešl?

„Jak to víš?“

„Psal mi Honza, prý měli menší problémy. Nejspíš to zítra uvidíme ve zprávách, to zase bude poplach,“ uchechtne se.

Tak zrovna tohle mě překvapuje ze všeho nejméně. Ale nebudu lhát, ulevilo se mi.

Únava na mě padá čím dál víc. Možná bych mohl zkusit usnout. Jenom ještě jedna věc.

„A co šéf? Jak je na tom?“

„Netuším, ale kdyby mu něco bylo, rozhodně bych o tom věděl. Fakt si lehni, já jdu taky. Dobrou.“

Jo, a tak jsem se svlékl, lehl si a skutečně usnul. Zase se mi zdál zvláštní sen. Vždycky, když jsou takové vypjaté situace, mívám divné myšlenky. Tentokrát jsem byl někde u moře úplně sám a koukal jsem na zapadající slunce. Bylo to klidné, až na to, že jsem někde v koutku mysli věděl, že šéf tam není semnou. Byl někde jinde. V mé hlavě jsem to byl já, kdo odešel, schovat se před svým vlastním strachem.

Vzbudím se a s trhnutím posadím. V pokoji je tma a chvíli mi trvá, než se zorientuju. Podvědomě šátrám rukou vedle sebe, ale jeho půlka je prázdná.

Natan. Kde pořád je?

Zvednu se a zasténám, protože jsem ležel v dost krkolomné poloze a celé tělo mám ztuhlé. Původně jsem chtěl jen na chvíli zavřít oči a ne usnout doopravdy. Ovšem, když už spím, tak fakt pořádně.

Ve svých svršcích lovím telefon a do trička si utřu obličej. Za svou občasnou slintavku se stydím, ale nějak s ní nejsem schopný nic dělat. Šéf si kupodivu nikdy nestěžoval a to měl párkrát vlhkou hruď, ruku a někdy dokonce poslintané břicho, záleželo, v jaké poloze mě vyčerpal, tak, že jsem odpadnul.

Děsně trapný, já vím.

Ve chvíli, kdy moje oči přivyknout tmě se mi konečně povede nalézt mobil. Překvapí mě jedna strohá esemeska od šéfa.

Za hodinu.

Napsáno před padesáti minutami, což znamená, že by každou chvíli měl dorazit. Bojím se a těším zároveň.

Od toho dne, kdy jsme za ním přišli do skladu, jsme spolu nemluvili. Nebylo jak ani kdy.

A já se nemůžu zbavit toho divného pocitu. Strachu z toho, že už mě nebude chtít, ačkoliv zrovna on by asi takhle neuvažoval. Je majetnický, spíš přece připadá v úvahu, že z Maxe udělá salám pro psy, na mě by to nemělo mít pražádný vliv. Nebo už udělal? Hm. To si nemyslím. Max je někde v háji.

Pochybnosti umí parádně zamíchat myšlenky, stejně jako pocity vlastní špinavosti.

Chtěl jsem, abychom trávili čas společně. V kanceláři, na procházce, diskuzemi o nedůležitých věcech nad večeří v předražených restauracích případně doma, i to by mi bohatě stačilo. Sexem… Podvědomě jsem si vždycky vysníval, jak by to mohlo být. Ale v hloubi duše vím, že je to zkrátka sen, který není realizovatelný, pokud nebudou chtít oba.

A on rozhodně nic z tohohle nechce. I tak se znova zeptám. Stejně jako tehdy. Jestli mě do té doby sám nepošle prvním letadlem někam do jižní Ameriky, aby se svého zneužitého majetku zbavil.

Pche. To on by přece nikdy neudělal.

Nebo jo?

Potřebuju se rychle opláchnout. Zamířím do koupelny a prohlédnu si svůj odraz v zrcadle. Jej, vypadám jako strašák do zelí. Vrabčí hnízdo na hlavě, kruhy pod očima, otlaky od polštáře po celém obličeji. To jsem vypadal snad líp i po prochlastané noci, když jsme dřív chodívali pařit s Michalem.

O tom jsem vlastně taky dlouho neslyšel… měl bych se mu ozvat.

„Ahoj.“

Vypísknu překvapením, couvnu a podvědomě zavřu oči. Má nezaměnitelný hlas a hlavně spolu s ním mě do nosu udeří i ten známý pach.

Krev.

Nemám tenhle smrad rád.

Vteřinu se rozhoduji, jestli se mám otočit. Nevím, co mě čeká. Možná by nebylo na škodu zkrátka utéct, spláchnout se do záchodu nebo něco takového.

Možná bych mohl dělat, že jsem někdo jiný.

Haha.

Bohužel.

„Alexi,“ osloví mě klidně.

Normální lidé ve tři hodiny ráno nestojí v koupelně před zrcadlem, aby zkoumali svou rozespalou tvář. Heh, a už vůbec nechodí takhle pozdě domů, protože byli někoho odkráglovat.

„Jsi zpátky,“ vyhrknu – moc nadšeně a taky příliš hlasitě. Otočím se na patě, abych si ho prohlédl.

Upřímně, čekal jsem to horší. O hodně horší. Vypadá v podstatě stejně, jako když odcházel. Náplast je na svém místě, kupodivu čistá. Vyměnil jí?

Občas mívám podezření, že se ještě cestou někde zastavují a myjí, neboť v poslední době málokdy dorazí celý potřísněný krví. Rozhodně méně často, než tomu bývalo dřív. Pokud tedy nepočítám jeho poslední návrat, kdy ho unesli.

Rozhlédne se po koupelně a pak se podívá na mě a mé nic. A sjede mě rentgenovým pohledem od kořínku vlasů až po konečky nohou, jak kdybych byl já tím, co byl před chvíli někoho vraždit.

A taky jsem nahý, že jo.

Dojde mi to o trochu později než jemu, protože ve chvíli, kdy si svou nahotu plně uvědomím, už mě jeho ruka táhne za sebou.

„Co máš v plánu?“

„Jsi adekvátně oblečen, akorát na horkou koupel,“ odpoví.

„Jako čachtická paní? Vykoupeme se v krvavé lázni?“ neodpustím si.

Byť tu červenou tekutinu nikde nevidím, rozhodně jí cítím.

Zarazí se. „Ne, prvně se vysprchuji a pak se k tobě přidám.“

To jde nějak moc hladce na můj vkus. Připadá mi krotký jako beránek, a to se k ďáblům moc nehodí.

A zatímco jsem připravoval koupel, mi pomalu docházelo, co mi na celé té situaci nesedělo. Stál jsem před ním úplně nahý a on se neobtěžoval udělat vůbec nic. Nesršela z něj žádná sexuální energie, nezapnul se jeho zvířecí mód. A to u něj bylo prostě nezvyklé… a můj strach to akorát podpořilo, ačkoliv navrhl společnou vanu. Někde v koutku hlavy se mi usídlil pocit, že už to nebude jako dřív. Že už neuvidím ten hladový pohled, protože za to nestojím.

Mým největším nepřítelem je můj mozek. Nikdy nezůstane potichu dost dlouho na to, abych mohl prvně zjistit, jak se má situace a pak teprve dělat závěry. Vždycky je to naopak.

Hovím si ve vaně a pozoruji ho přes sklo. Je zády ke mně. Když si svlékl své oblečení, které jsem okamžitě hodil do pračky, přeci jen na podlaze zůstalo několik červených stop. Černá tohle dobře maskuje, ale na béžové podlaze už to nejde. Než se vana naplnila, stihl jsem podlahu otřít. Jeho by to totiž vůbec nenapadlo.

Tenkrát, když mě osahával ten úchyl, tak se Natan nestáhl. Jenomže na to nemusel koukat v přímém přenosu, že.

Tenký hlásek v hlavě mi neustále opakuje, abych těch scestných úvah nechal. Ale je toho moc. Vadí mi, že šel někam ven, ačkoliv obvaz okolo jeho břicha byl úplně bílý. Stehy tedy zůstaly neporušené. Ale i tak, zbláznil se snad?! Nemohlo to prostě chvíli počkat?!

Neustále se tváří jako někdo, kdo v dlani drží celý svět. Ale není nesmrtelný, mohl by si tuhle skutečnost konečně uvědomit.

Sprcha utichne. Zatřesu hlavou, jako kdybych všechny ty přeházené myšlenky mohl do vody vyklepat.

Šelest jeho kroků se rozlehne koupelnou. Neobtěžuje se s ručníkem. Jako vždy se mi i při pouhém pohledu na něj zrychlí tep. Podívá se na mě. Střetneme se pohledy.

„Namočil sis obvaz,“ zkonstatuji nespokojeně. Má ho obmotaný zhruba v úrovni pasu. Schválně jsem napustil o trochu míň vody. Zjevně zbytečně.

„Nevadí, trocha vody ještě nikdy nikoho nezabila,“ odvětí s úšklebkem a vklouzne do vany naproti mně.

Sedl si tak, že víc jak polovina jeho trupu je nad hladinou. O kdy nedělá věci, co mě totálně vytáčejí?

„Co jste dělali?“ zajímám se.

„Co myslíš?“

Jasně. Samozřejmě, že to vím a zítra to bude vědět i zbytek města. Nebo vlastně spíš dnes.

„A co Max?“

„Je daleko. Hodně daleko, ale pořád ne dost na to, abych ho nemohl dostihnout a vlastníma rukama svléknout z kůže,“ odpoví.

Teď bych se možná mohl zeptat na to, co mě trápí… už přece nejsem ten klučík, který ze sebe v jeho přítomnosti nedokázal vypotit ani čtvrtku abecedy.

„Natane,“ oslovím ho tiše a stejně sklopím zrak do vody, když se na mě tázavě zadívá. Některé věci se zkrátka nemění, ať uběhne jakkoliv dlouhá doba.

Jménem mu moc často neříkám. Už jsem si prostě zvykl oslovovat ho „šéfe“, i navzdory vztahu jaký máme. A tudíž je jasné mě i jemu, že to, na co se hodlám zeptat je pro mě důležité. A bude těch dotazů víc. Snad.

„Už… no, díky tomu, co se stalo s Maxem… ty už mě nechceš?“ vykoktám pracně.