„Teď se ti pomstím!“ zavrčí Alex a strčí do mě.

Poslušně se sesunu do křesla. Předpokládám, že o to mu šlo.

Nasadím překvapený výraz.

Jenže jeho zlost z očí se vytrácí.

Nejspíš mu dochází, že vlastně neví, co mi má udělat.

Chtěl jsem ho vytočit. Potřebuju, aby se otrkal. Musím něco udělat s tou jeho extrémně stydlivou povahou.

Chci, aby si ten pocit zlosti zapamatoval. Musí, protože se mu bude hodit v daleko horších situacích.

Tak nějak jsem dopředu očekával, že steny, které uslyší, přisoudí sobě.

O to mi šlo.

Skutečnost je taková, že jsem pár hodin strávil hledáním, aspoň trochu podobné kopie, která by zvuk jeho vzdechů vystihla.

Nikdy bych nikomu nedovolil, aby slyšel jeho sexy sténání, jen tak zadarmo.

Můžou je zaslechnout, když jsem zrovna v něm. Ale to, co jsem si nahrál, je čistě pro mé soukromé účely.

Miluju ho. Všechno, od jeho prstů po nohách až po konečky vlasů, patří mě. Nehodlám se s nikým dělit, ani o jeden jediný vzrušující zvuk, který ze sebe vydá.

Pokud to není potřeba. Například, když ho chci poškládlit či potrestat.

Můj nápad měl velký efekt. Větší, než jsem očekával.

Panika udělala své.

Byl opravdu hodně naštvaný.

Když se stále k ničemu nemá, zvednu tázavě obočí. Co mi provedeš?

Trochu mu poradím.

Zvednu se a natočím se k němu bokem.

„Tak co mi uděláš?“ zeptám se s úšklebkem a záměrně si rukou přejedu přes zadek.

Alexi, mysli!

Musím se hodně ovládat. Jeho nerozhodnost mě dokáže vždycky pěkně nažhavit. Stejně jako jeho rozpaky.

Výraz mu ztvrdne.

Přesně tak, ukaž mi, co v tobě je, ať s tím pak můžeme pracovat.

„Ojedu tě,“ řekne téměř vážně.

Nesmím se smát.

Nemůže říkat tahle slova s rudnými tvářemi a dechem zadrhávajícím se v plicích.

Nejsme na prvním rande.

Zhruba deset sekund ho propaluji pohledem.

„Ty mě?“ zasměji se.

Začne se nejistě ošívat.

A zase máme v režii nerozhodnost.

„Já…“ začne, ale položím mu prst na ústa.

Potřebuju, aby se konečně začal chovat, jako chlap.

Nemůžu ho poslat mezi Tygry jako ustrašenou panenku.

A začít postelí je výtečný nápad. Pro mě i pro něj.

Když mu dovolím zažít pocit nadřazenosti. Předpokládám, že si ho zapamatuje.

A ještě si to oba užijeme.

Geniální!

„Fajn, tak mě teda ojeď, kde? Hned tady? Nebo k tomu využiješ ložnici?“ nakloním hlavu na stranu.

Nesmí couvnout!

Jak ho ještě víc rozčílit? 

„Myslíš si, že ty seš schopný dostat se mi do kalhot?“ uchechtnu se ironicky, „zrovna ty? Ani nevíš, jaký to je,“ pokračuji ve stejném tónu.

Zase to nesmím přehnat, aby se mi tu nesložil, jako hromádka neštěstí.

Tak se ukaž Alexi.

Nemůže mi to projít tak snadno.

Vždyť by to ode mě bylo tak hnusné...

„Pche,“ ušklíbne se a jeho oči opět získají tu potřebnou vzteklou jiskru.

Chytne mě za opasek.

„Nahoře v ložnici a to teď hned!“ zavrčí a táhne mě za sebou.

Teda pozor! Ještě dostanu strach!

Haha.

Musím se ušklíbnout.

Tak to jsem zvědav, jak daleko zvládne zajít.

 

„Tak, co teď?“ zajímám se s neskrývanou ironií v hlase.

Poměrně rychle mě zbavil oblečení. Ani jsem mu nemusel pomáhat.

Sjíždí mě mlsným pohledem.

Zkřížím si ruce pod prsy a snažím se nemyslet na to, jak snadno bych si ho teď mohl vzít.

Ani by nestačil pípnout.

Vykročí směrem ke mně s hladovým pohledem.

Vždycky jsem ho takhle chtěl vidět. Výměna rolí nám neuškodí. Občas je třeba zkoušet netradiční věci.

A pokud vše půjde podle plánu, ještě jeho novou zkušenost zužitkujeme v jiných oblastech.

Do ložnice vpadne Honza. Bez zaklepání.

Chystá se umřít?!

„Šéfe, našli nás!“

Nenašli. Věděli, kde jsme. Spíš konečně dorazili.

Alex, navzdory vážnosti situace, celý zrudne a spěšně mi začne podávat oblečení.

Museli přijít zrovna teď! Kazí mi plány.

To jim nedaruji.

„Děláš si prdel?“ zavrčím na Honzu.

Zakroutí hlavou.

„Fajn, kde jsou?“ zeptám se a přetáhnu si triko přes hlavu.

„Zatím dole.“

Obléknu si kalhoty.

„Kolik?“

Z opěrky židle vezmu svou koženou bundu, kterou nosím jen v těchto případech.

Tahle černá kráska je svědkem snad všech mých krvavých jatek.

„Deset.“

Úkosem pohlédnu na mé vytřeštěné štěně.

„Vezměte to s Alexem přes balkón, dostaň ho někam pryč, bez jediného škrábance, rozumíš?!“ přikážu a z kapsy kalhot vytáhnu klíče, „od toho černého Chevroletu, co je hned před vchodem,“ hodím je Honzovi.

Nakonec se úniková cesta hodila.

Věděl jsem to.

Není to nějak vysoko. Alex se bude bát, ale nic jiného než skočit mu nezbyde.

„Já chci taky pomoct!“ pronese rozhodně Alex.

Dojdu k němu a přitáhnu si ho do náruče.

Vůbec netuší, o co tu jde.

Alex je konečně jen můj. Nedovolím, aby mu někdo zkřivil byť jen jediný vlásek.

„Nemáš jak, vyřešíme to. Nemusíš mít strach. Pak si vás najdu. Hlavně si neubliž, až budeš skákat! Zatím, můj Alexi,“ rozloučím se a ještě mu jazykem důkladně zkontroluji mandle.

„Tak vypadněte!“ prsknu k Honzovi a cestou ze dveří seberu ze šuplíku zbraň. Pro jistotu.

Takhle zkazit Alexovu premiéru.

Svině.

Za to jim ustřelím koule!

 

Jsem celý od krve. Naštěstí není moje.

Zkontroluji kluky. Erik to schytal do ramene a Adam má rozbitý obličej. Zbytek je v pořádku bez zranění.

Nebylo jich deset ale patnáct.

Teď všichni leží svázaní v řadě na zemi a čekají na popravu.

 „Měl si se líp informovat, s kým máš tu čest. Myslíš si, že na mě stačí armáda tvých nedochůdčat?!“ zasměji se a zbraní mu zatlačím na koule.

Richard, největší mecenáš mého otce, se začne pobaveně šklebit. 

Vždycky se smějí, když vědí, že už jsou mrtví.

Jenže umřít jim nedovolím.

Vězení, tam jim pěkně provětrají anály. Budou litovat, že kdy stáli na straně mého fotra. Za odměnu jim zařídím společnou celu.

Stála jim ta pomsta vůbec za to?

„Znám tě pomalu od miminka Natane, moc dobře vím, s kým mám tu čest. Ale ty sis nedokázal ohlídat, co je ti nejdražší,“ roztáhne ústa a ukáže mi zkrvavené zuby.

Na moment se zarazím.

„O čem to kvákáš?“

Zesílím tlak pistole v jeho rozkroku, až mu vylezou oči z důlku.

Nic příjemnýho, že?

Stačí, aby mi ujel prst, a pozná, co to je opravdová bolest. Z jeho koulí bude fašírka.

„Klidně si mě zabij… ale pak ho nikdy nenajdeš,“ pokračuje trhaně.

Jeho úsměv mě neskutečným způsobem sere.

Přestanu mu tlačit hlaveň do rozkroku a narvu mu jí do huby.

Nejsem blbec.

„Eriku, zavolej Honzovi!“ poručím.

Alex. Můj Alex.

Pár sekund se nic neděje. Richard na mě hledí s ironickým pohledem.

Co takhle mu vydloubat oči?

„Nezvedá to šéfe.“

Do prdele! Kde jsem udělal chybu?!

„Adame! Koukni se, jestli je před domem auto!“ přikážu.

Nemůže mít Alexe.

Vykastruju každého, kdo na něj vztáhne ruku.

„Stále tam stojí,“ zavolá Adam.

Takže má Alexe!

Do prdele!

„Ty hajzle,“ zavrčím, chytnu ho za límec a s trhnutím zvednu do výšky, „Cos mu udělal?! Kde je?!“

„Koho myslíš, toho staršího goriláka, nebo tvé mladé roztomilé štěňátko?“

Chci ho mučit pomalou smrtí. 

„Kde je Alex?!“ zavrčím a znova mu přiložím zbraň na varlata, „řekni mi to, nebo ti tvé poklady ustřelím…“

Takhle vzteklý jsem ještě nikdy nebyl.

Ale co je horší. Už hodně dlouho jsem necítil strach. 

Nemůžou Alexovi nic provést. Nesmí!

Je pro mě důležitější, než můj vlastní život.

„Tak mluv nebo ser písmena!“ zatřesu s ním.

„Natane, jestli mi něco uděláš, nikdy ho nenajdeš. Ale můžeme se dohodnout, co říkáš?“

Alexi, kde tě mám?