Jo. Je blázen.

„Špeh? Já?“ vyjevím se.

Neumím se plížit jako zloděj, ve většině vážných situacích přicházím o hlas a s počítačem sice dovedu ledacos, ale na hackování nemám ty správné koule.

Jsem vlastně naprosto ideální špión! Samozřejmě, čistě ironicky řečeno.

„Ano, ty. Ještě jedna věc. Nikdy, opravdu nikdy, ten prsten nesundávej z ruky, rozumíš?“

„Abys mě pořád měl pod drobnohledem?“ ušklíbnu se. „Když mě někdo bude chtít, tak ten prsten sundá za mě.“

„Ať si to zkusí. Okamžitě budu vědět, že ten prst nemáš na ruce,“ odpoví klidně a já na něj překvapeně pohlédnu.

„Myslíš si, že jsem takový blbec, abych ti dal drahý prsten jen s lokátorem? Vypadám jako někdo, kdo neumí domýšlet následky?“ zeptá se s úšklebkem a dlouze si potáhne z cigarety. „Včera sis ten prsten sundal dohromady desetkrát. Až budeš u nich, už to nedělej. Nikdy ho nedávej z prstu pryč, jinak sám sebe zbytečně uvedeš do nepříjemných situací.“

Valím na něj oči. „Jakých situací?“

Proč mám zase ten nepříjemný pocit v oblasti hrudníku? Co mi tahle proradná bestie zatajila? Ten lokátor nestačil?

Kývne za sebe k počítači. „Sundej si ho a uvidíš.“

Nechápavě na něj pohlédnu, ale svléknu si prsten. Trvá to asi sekundu, než se celou kanceláří rozehraje protivné pípání, které vychází z Natanova počítače. Navíc mu se mu i rozehraje telefon, který má na desce stolu.

Moje brada málem prorazí skrz podlahu. Nechápavě zírám na ten draze vypadající prsten.

„Do háje Alexi, nandej si ten prsten, to se nedá poslouchat!“ vtrhne dovnitř Erik.

Super. To protivné pípání jde i z naší společné kanceláře.

Rychle si prsten zase nandám.

„Jak?“ vydechnu jen a otočím se na Erika, který neurčitě střelí pohledem za mě.

„Včera… no, sundal sis ho v jedné kavárně a pak asi v devíti zlatnictvích. Kvůli tomu jsme měli deset výjezdů… já, ehm…“ nejistě zatěká pohledem kolem sebe. „Asi bych měl jít. Šéf ti to vysvětlí.“

Super, takže o tom, že pro něj sháním prsten nejspíš veděl. Proto se ani netvařil nějak překvapeně.

To je takovej... 

„Dobrý nápad,“ ozve se za mnou a Erik okamžitě zmizí za dveřmi.

Šéf přejde k počítači a něco tam chvíli naťukává, než dojde k mojí stále šokované maličkosti, která jako tradičně přišla o veškerou slovní zásobu.

Sundá mi prsten z ruky, ale tentokrát se žádné protivné pípání ani vyzvánění neozve. Přehodí si cigaretu do pravého koutku úst a zvedne prsten do výše mých očí.

„Pod kamenem máš malý lokátor, pod lokátorem je malý galvanický článek, jinými slovy knoflíková baterie…“ otočí prsten. „A tady, zespodu a zevnitř, pod tenkou vrstvou bílého zlata je miniaturní průhledné sklíčko, pod kterým se nachází snímač tepové frekvence. Nicméně tenhle snímač má velmi vysokou citlivost, protože ho máš na netypickém místě. Určitě už si se setkal s hodinkami, které ti měří tep na zápěstí. V nemocnici ti měří tep skrze prst pomocí pulsního oxymetru. Je to v podstatě stejný princip. Jakmile si prsten sundáš, okamžitě to vím jak já, tak kluci. Objeví se jim to na monitorech a zároveň v telefonu. Samozřejmě,“ věnuje mi ironický úšklebek. „můžu se kdykoliv podívat, jak vesele ti tepe srdce.“

Takže to vlastně ani tak není prsten, jako dokonalé sledovací zařízení a navíc s dodatkem. 

Sakra! Chce ze mě mít čokla nebo milence?

Nadechnu se v nějakou odpověď, ale nakonec ze mě nic nevyjde. Slova prostě nemám.

Proč jsem si do háje mále zruinoval účet?! Vždyť od něj to vlastně nebylo žádné romantické gesto. Dal mi jen předražený obojek. Místo na krk na prst.

Zakroutím hlavou a s hlasitým bouchnutím dveřmi opustím jeho kancelář.

Samozřejmě, že jsem věděl, proč to udělal. Věděl jsem, že mu šlo o moje bezpečí, ale naštvalo mě, že mi to neřekl rovnou. Cítil jsem se jako úplný blbec, protože já mu na revanš koupil také prsten, ale jako projev lásky, ne jen pouhého majetnictví. Prostě jsem si v tu chvíli připadal jako nějaký pes, který se za žádných okolností nesmí zatoulat svému pánovi, jinak kvůli tomu zburcuje celou armádu svých ochránců.

„Alexi,“ promluví Natan za dveřmi. „Vylez ven a netrucuj.“

Sedím v kabince na záchodě, kam jsem se ukryl. A záměrně jsem sjel až do přízemí. Zjevně úplně zbytečně nejspíš k tomu, aby mě našel, ani nepotřebuje ten stupidní prsten.

„Ne,“ odfrknu si a dál tupě civím na bílé dveře.

„Fajn, jdu za tebou.“

Nestačím ani zaprotestovat. Chytí se za vrchní rám dveří a bez průtahů přeskočí ke mně.

Naštvaně se postavím a zkusím kolem něj proklouznout. Přetočí mě a přirazí na dveře kabinky.

„Alexi…“ osloví mě a já sklopím skelný zrak k našim botám. „Podívej se na mě,“ pobídne mě.

Zakroutím hlavou.

„Bože!“ odfrkne si. „Vím, co se ti honí hlavou. Připadáš si podvedený. Já tě chápu, ale zkus pochopit ty mě. Víš, jak moc mi záleží na tom, abys byl v bezpečí?“

Samozřejmě, že to vím! Ale i tak… proč mi třeba nedal něco jiného? Proč zrovna prsten?

„Není to žádný tvůj pomyslný obojek, Alexi. Je to doplněk a zároveň tě může ochránit. Doufám v to. Rozumíš?“ chytí mě za bradu a tlakem donutí zvednout k němu pohled.

„Co mám udělat, abys mi odpustil?“ zajímá se a přejede mi nosem přes tvář.

Jeho přítomnost vždycky působí stejně. Vztek, který na něj mám, se pomalu vytrácí a nahrazuje ho bušení srdce a jemné mravenčení. Vdechnu jeho vůni a jen silou vůle se mu nepřitulím do náruče.

Co má udělat? Ještě trochu víc popela si nasypat na hlavu.

„Fajn, hodláš mlčet do konce života? Alexi, víš, že tě miluju. Jsi pro mě víc, než můj vlastní život. Jestli si připadáš jako můj majetek, tak máš smůlu. Nebudu ti to vyvracet. Jsi můj, bez debat. Jen můj, rozumíš?“

Nepřikývnu, jen otočím hlavu stranou a zapíchnu pohled do šedé stěny.

Pustí mojí bradu a ustoupí. Koutkem oka vidím, jak si prsty projede vlasy a upřeně mě přitom pozoruje.

„Dobře, řekni mi, co chceš? Dám ti cokoliv, udělám cokoliv, tak mluv! Tohle mě nebaví… chceš, abych si klekl na kolena a omluvil se ti?“

No, to sice není špatný nápad… ale pochybuji, že od něj by to mělo nějaký větší efekt. Nepatří zrovna k těm typům, co by se uměly srdceryvně omlouvat.

Zakroutím hlavou.

„Chceš, abych ti stále dokola opakoval, že tě miluju, jako zaseknutá gramofonová deska, dokud ti to v té tvé blonďaté hlavince nedojde?“

Zase zakroutím hlavou.

Úplně se vidím, já bych se tak styděl!

„Co teda chceš?!“ vyletí a prudce se oběma rukama zapře podél mojí hlavy. Dveře se pod tím nárazem prudce zatřesou. Možná bych se ani nedivil, kdyby to vzdaly a prostě vypadly z pantů.

Překvapeně pohlédnu do černých diamantů, které mě pozorují skrze přivřená víčka.

„Dej mi ten prsten, co jsem ti daroval. Nezasloužíš si ho. Zajdu ho vrátit,“ vzmůžu se nakonec a k mému neskonalému údivu mě ani nezklame hlas.

Odtáhne se a založí si ruce pod prsy. Překvapeně zamrkám. Nic neříká. Stojí a pozoruje mě. Momentálně mám fakt pocit, že mi čte myšlenky. Začnu se nervózně ošívat.

„Chceš, abych si do prstenu, který si mi dal, také nechal dát lokátor a měřič tepu?“ zeptá se.

Vyvalím na něj oči.

„Co tak koukáš. Jak já k tobě, tak ty ke mně, ne? Není problém. Hned zítra to zařídím.“

„Ne!“ ohradím se. „Není třeba, k čemu by mi to asi tak bylo? U tebe nehrozí, že by ses někdy ztratil, anebo tě někdo unesl. Nejsi jako já, nepotřebuješ žádnou ochranu ani dohled…“ chytím se za pusu.

Právě mi to celé došlo.

Ten prevít!

„Vidíš to Alexi, sám uznáváš, že ve tvém případě nedělám unáhlené kroky,“ usměje se vítězně.

Bože, jak ten mě dokáže štvát.

„Ale fajn, jestli stále trváš na tom, abych ti ho vrátil, ačkoliv si kvůli němu strávil celé odpoledne v obchodech… na,“ stáhne si prsten, chytí mě za ruku a vloží mi ho do dlaně.

Pozoruji černý kámen, který se dokonale hodí k jeho očím.

„Ne, nech si ho.“

Vždycky jsem ten poražený. Kéž bych se jen zvládl víc hádat. Jenže bylo by mi to platné?

I když mě někdy fakt naštval, nikdy jsem se na něj nedovedl zlobit dlouho. Jeho majetnická povaha se mi svým způsobem líbila. Jen bych to nikdy nahlas nepřiznal.

Michal se právě samým smíchem div nekácí pod stůl. „Kdyby tím neohrozil i tebe, určitě ti tam strčí i nějakou malou bombu! To by teprve byl prvotřídní prsten hodný tajných agentů od FBI.“

„Děsně vtipný,“ ušklíbnu se a mimoděk přejedu prstem přes modrý kámen.

Vrátil mi ho a já už neprotestoval. Nemá to cenu.

„Je to vtipný, ale nepřijde mi to vůbec jako špatný nápad. Víš, nechci ani hádat kolik to stálo. Tohle ti nikdo jen tak na zakázku někde v obchodě nevyrobí. Nicméně pokud tě hodlá poslat někam pryč. Nedivím se, že si tě chce ohlídat. Na něj je to podle mě ještě docela dobrý. V jeho případě bych se ani nedivil, kdyby ti zavedl čip někam pod kůži. Uznej, že tohle je docela přijatelná a hezká alternativa. Navíc, pokud mu dobře rozumím, tak tě nejspíš nechtěl naštvat, proto zvolil zrovna prsten. Vlastně je to od něj docela romantické gesto…“

„Od kdy seš na jeho straně?!“ vyjevím se.

Pomlčím o tom, že ten čip pod kůži Natana také napadl. To už by se Michal asi válel smíchy pod stolem určitě.

Pokrčí rameny. „Nejsem na jeho straně. Jenže vím, kde se pohybuje a hlavně mezi kým. Tohle není procházka růžovou zahradou. Pokud něco dělá, ví, proč to dělá. Možná je to kretén, ale zrovna v tomhle chodit umí. Jak by jinak zvládl tak dlouho unikat zákonu? Není to amatér. V tomhle jediném mu musím přiznat pár bodů k dobru.“

Michal našeho šéfa nikdy moc nemusel. Částečně není divu, byly časy, kdy mě také miloval. Nevím, jak je na tom teď, ani to nehodlám zjišťovat, ale myslím si, že už nejsem láskou jeho života. Nicméně stále jsme nejlepší kamarádi. Od vztahu s ním už mě přestal odrazovat dávno. Nejspíš je mu jasné, že mě od Natana dostane leda smrt.

Ačkoliv někdy mě fakt vytáčí tak, že bych nejraději odešel. Jenže vím moc dobře, jak by mě to pak mrzelo a užíralo a navíc… Natan by mě nenechal. Dokud ho budu takhle bezhlavě milovat, tak mě nikdy nenechá odejít.

„Kdy nastupuješ do té nové firmy?“ změní Michal téma.

„Pozítří,“ odpovím.

„Ty vole, to je docela rychlé. Na jakou pozici?“

„Co myslíš? Budu ekonom a špión v jednom. Musím jim prolustrovat účty a zjistit, kam nejvíc investují a hlavně jestli náhodou nemají něco někde mimo. A ještě nějaké další věci, které se mi zatím šéf neobtěžoval vysvětlovat. Vůbec se na to netěším, protože to znamená, že se budu muset nabourat do systému. Naštěstí nemusím hned, prý se tam prvně mám sžít. Zkraje mě nejspíš budou monitorovat, takže minimálně prvních čtrnáct dní nebudu moci dělat nic, než jen svou práci.“

„Chápu, a budeš dál bydlet u něj?“

„Na to jsem se tě chtěl zeptat. Máš místo u sebe? My jsme se totiž v podstatě rozešli.“

„Cože?!“

„Jo, slyšíš dobře. Chce snížit riziko na minimum, takže se prý teď budeme vídat jen sporadicky a kdyby se náhodou někdo ptal, mám říct, že mi dal kopačky.“

Původně jsem se chtěl hádat, proč zrovna on měl dát kopačky mně, proč třeba ne já jemu? Jenže mi hned vysvětlil, že ho tam možná občas potkám a se svým oddaným štěněcím pohledem nemám šanci vypadat jako někdo, kdo ho nenávidí.

Sice nerad, ale musel jsem souhlasit. Já bych nedokázal zahrát, že mi na něm ani trochu nezáleží i při sebevětší snaze. Jsem si jistý, že by mě něco prozradilo. Cokoliv.

„Aha… hele, můžeš klidně ke mně, tvůj pokoj zůstal stále stejný jako předtím. Nikoho nového jsem tam neubytoval. Kdy se nastěhuješ?“

„Nejspíš hned dnes,“ usměji se.

Šéf chtěl, abych bydlel poblíž nové práce, ale já chci bydlet s někým. Jsem zvyklý nežít úplně sám.

Podle mě je Michal ideálním řešením. Navíc na mě může klidně dohlížet, takže tím opadne Natanovi starost. Nebo spíš se minimalizuje. Myslím si, že s tímhle argumentem by mi to mohlo projít.

Prošlo. Natan se sice tvářil, jako bůh pomsty, ale nakonec uznal, že bydlet u Michala má spíš klady než zápory. Nicméně nastěhoval jsem se k němu až druhý den odpoledne, protože jsem celý večer a část rána, strávil přišpendlený k posteli. Asi není třeba dodávat, kým a proč.

„Vítám vás u nás, pane Kárský,“ odhalí mi dokonalý chrup ředitel, za kterým mě dovedla mladá sekretářka.

Vůbec nevypadá blbě. První, co mě praštilo do očí, když jsem vstoupil, bylo tentování tygra, které má těsně pod klíční kostí. Vzhledem k tomu, že má košili zapnutou na jeden jediný knoflík, mám naprosto dokonalý výhled na jeho svalnatou hruď, která je poseta tmavými chloupky.

To je jako nějaký módní trend mezi mafiány vystavovat na odiv své tělo?

Oproti Natanovi je to samozřejmě jen ošklivá vykopávka, nicméně myslím si, že ženy pro něj musí mít slabost. Na svůj věk, který jsem zjistil od šéfa, vůbec nevypadá blbě. Naopak bez dvou let padesát bych mu rozhodně netipoval.

Není členem gangu. Je to prý jen jedno z „koťat“, jak šéf nazývá přisluhovače Tygrů, kteří spíš vykonávají kancelářskou práci a zametají špínu pod koberec.

„To mě samozřejmě těší,“ odvětím a přemýšlím, co jiného bych ještě řekl.

Naštěstí mě nenechá přemítat dlouho. „Předám vás zástupci ekonomického oddělení. On už se o vás postará.“

Kývnu a nejistě postávám na místě zhruba dvě sekundy, než se ozve rázné zaklepání na dveře.

„Pane, volal jste mě?“ ozve se za mnou sametový hlas.

„Postarejte se tady o našeho nováčka. Už jsem vám o něm říkal, přestupuje z firmy pana Salivského.“

„Samozřejmě,“ odvětí a já se konečně odvážím otočit.

Fajn. Natan je možná nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděl.

Ale…

Tenhle je hned druhý.