Frajer! Tak bych ho asi specifikoval. Je to ten typ muže, kterého, když uvidí heterák tak zapochybuje o své sexuální orientaci.

Je sexy! Sexy! A ještě jednou sexy. Ať už si pod tím pojmem kdo chce, představí, co chce.

Má postavu ve tvaru X. Hezké a pevné svalnaté X se širokými rameny a útlým pasem. Není nějak extra vysoký na rozdíl od šéfa, když ke mně přistoupí, okamžitě zaznamenám až nepřirozeně smaragdové oči. Další klenoty. Proč každý pěkný chlap má tak zvláštní pronikavou barvu očí? Jakoby jim to bylo dáno osudem.

Sice miluju Natana, ale nikde není psáno, že se nemůžu podívat. O nic přece nejde, tak proč se cítím provinile?!

„Max Němec. Těší mě,“ vztáhne ke mně pravačku.

Jemná kolínská se hodí k jeho přátelskému vzezření a jemnému hlasu. Krátce střiženým hnědým vlasům sluší tři světlé proužky v ofině, kterou má zjevně s pomocí gelu postavenou směrem k nebesům. Jo, tohle je vyloženě ten typ, po kterém dívky skáčou.

„Alexandr Kárský,“ stisknu nabízenou dlaň a párkrát zamrkám. Snažím se velice usilovně nezírat na to, jak mu ten tmavý a zjevně na míru šitý oblek obepíná ramena.

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi srdce rozbuší i z někoho jiného.

Natan pro mě vždycky byl samec číslo jedna. Stále je. Je nádherný, chladně krásný. Proradný a majetnický. Není pěkný takovým tím klasickým způsobem. Ne, Natan je boží dílo. Sexy. Dokonalost sama.

Max je víc lidský. Krásný, ale ne jako socha, které se bojíte dotknout, abyste jí náhodou neušpinili.

„Tak mě následujte,“ usměje se mírně.

Letmo mi ukázal firmu a zavedl mě do velké kanceláře s deseti stoly. Rovnou mě k jednomu usadil. Ukázal na stoh papíru, které mě v ten den čekaly. Stručně vysvětlil, co s nimi. Nebylo to zase tak složité, u šéfa jsem dělal podobné věci každý den.

„Vy jste ještě tu?“ podiví se Max, který má jako vedoucí svou vlastní kancelář ve které jsem dnes už třikrát byl, když jsem si nevěděl rady.

Mohl jsem se zeptat kohokoliv z kolegů. Já vím, jenže mě se líbilo být v jeho blízkosti. Měl kolem sebe takovou příjemnou auru klidu.

„Ano, akorát odesílám poslední fax,“ kývnu.

„V tom případě, jaký je váš další program?“ zajímá se a ležérně se oběma rukama zapře o můj stůl.

„No…“ polknu a zvednu k němu zrak. „Nemám žádné speciální plány,“ usměji se nakonec.

Působí na mě úplně jinak. Nepřicházím díky němu o veškerou slovní zásobu. To je podle mě bod k plusu.

„V tom případě přijmete mé pozvání na pozdní kávu?“ nakloní hlavu lehce na stranu.

To mi vlastně hraje do karet, že? Natan chtěl, abych se tady s lidmi spřátelil a poznal je. Prý mi to pak pomůže líp pátrat po informacích. Mám toho zjistit, co nejvíc. Začít rovnou u zdejšího vedoucího, to je v podstatě ten nejlepší možný start.

„Ano, jistě. Rád,“ kývnu a raději zapíchnu zrak do monitoru. Potřeboval bych nějaké stínítka na ten jeho zářivý úsměv.

Na takhle zdvořilé jednání nejsem vůbec zvyklý. Tipuji, že nebude o moc starší, jak já. Nějak se mi příčí, aby mi vykal.

„Počkám na vás dole. Dám si cigaretu. Nemáte nic proti kuřákům, že ne?“ zajímá se a přehodí si přes ramena dlouhý černý elegantní kabát.

Mám. Já kuřáky vyloženě nesnáším, ačkoliv sám také kouřím a láska mého života je doslova tepelná elektrárna.

Proč každý výstavní mužský musí kouřit? Tyhle nádherné typy mají na můj vkus až moc společných zlozvyků. Doufám, že ne i vlastností. Zatím to tak rozhodně nevypadá.

„Ne, nemám. Za minutku jsem tam,“ zalžu.

Cože?! Proč mu sakra kecám?

Samozřejmě, nechci si to rozházet hned v první den. Přece mu nemůžu říct, že kouření je odporný a pak si před ním ideálně taky sám zapálit.

Ne, to nejde. Těší mě, že na rozdíl od Natana se nechová jako král a nekouří hned tady v kanceláři. No, není koneckonců majitel, takže si to nejspíš ani nemůže dovolit.

Netušil jsem, co tohle nevinné pozvání na kávu rozpoutá. Kdyby jo, nikdy bych ho nepřijal. Nikdy bych s ním nešel. Nikdy, i když bych si měl všechny informace shánět sám. Ukázalo se, že zákon schválnosti není zákonem jen tak. 

„Pěkné místo,“ zhodnotím útulný salónek, kam mě zavedl.

Upřímně, tohle nevypadá zrovna jako kavárna. Kdepak. Je tu přítmí a soukromí. Zatím jsme tu sami, ačkoliv v hlavní místnosti to praská ve švech. Tady v této menší místnosti se nachází jen tři stolky, důmyslně obehnány nižší zástěnami s květinovým potiskem.

„Ano, bývá tu klid, který mám rád. Nepatříte mezi lidi, co nutně musí být ve velké společnosti, že ne? Pokud ano, můžeme se přesunout dopředu,“ nabídne s lehkým úsměvem.

Zapíchnu nos do nápojového lístku. „Ne, plně s vámi souhlasím.“

Objedná si irskou kávu a sachr. Já si dám trapně Latte, které sice spíš spatříte u žen, jenže já si nemůžu pomoct, mě tohle skoro kakao chutná. K němu zvolím třešňový dort. Vybavím si Natana. S ním jsem snad na obyčejné kávě nikdy nebyl. My vlastně chodíme leda na večeře.

Zkraje mě vláčel snad všude, kde mohl. Po výstavách, muzeích, zoologických zahradách a zábavních parcích. Naprosto všude. Teď? Postel, kancelář a zase postel.

Nemám mu to za zlé, vím, že řeší spoustu věcí a i přesto si najde čas na mojí maličkost. Nebyl večer, kdy by se mnou nebyl. Párkrát jsem ho sice zkusil vytáhnout třeba do kina, jenže to on nesnáší. Prý nemá rád všechny ty mlaskající prasata kolem sebe. Ruší mu to dojem z filmu.

„Nad čím tak usilovně přemýšlíte?“

Překvapeně vytřeštím oči. Panebože! Já úplně zapomněl, kde právě jsem.

„Nic důležitého,“ usměji se mírně a mávnu nad tím rukou.

„Jste po rozchodu, že?“ zeptá se přímo.

„Ano… ví to snad každý?“

„Nevím, jestli každý. Nicméně to, že jste patřil k panu Salivskému, je poměrně známý fakt,“ pokrčí rameny a zářivě se zazubí.

„Ach tak. Nikdy jsem si nepřišel, jako celebrita.“

„Noviny o vás nikdy nepsaly. Ovšem víte, jak. Natan je náš dlouhodobý partner. S naším ředitelem se zná už dlouhé roky, takže o vás také někdy padlo slovo, ačkoliv pan Salivský nepatří zrovna k lidem, co by řešili svůj soukromý život, častější zmiňování vaší osoby však nešlo přehlédnout. Hlavně díky tomu, že kdykoliv o vás mluvil, ten jeho tvrdý pohled jakoby změknul, rozumíte mi?“

Tak, jestli teď šéf sedí u počítače a kouká se na mojí tepovou linku, musí se nejspíš hodně divit. Úplně se mi z těch slov rozbušilo srdce.

To, že mě zjevně má rád vidí i jiní lidé? Změkne mu pohled? Proč jsem si toho nikdy nevšiml? Většinou mi přijde, že se tváří pořád stejně. Jako ledová socha bez emocí. Samozřejmě, že na mě se dívá jinak, jen mě nenapadlo, že i když se o mě zmíní, lze jeho city poznat.

Příjemné zjištění. Ale teď není na místě se tu zubit kvůli takové prkotině, takže příměju koutky úst, aby zůstaly povislé.

„Ach, omlouvám se. Asi jsem neměl mluvit o něčem, co je pro vás čerstvé,“ usměje se omluvně Max.

„Kdepak… jen mě to překvapilo,“ přiznám upřímně.

„Dobře, změňme téma. Vidím, že vám je to proti srsti. Nevadilo by vám přejít na tykání?“

„Ježiš vůbec ne. Je mi to hloupé, ale vypadáte, že nejste o moc starší.“

„To určitě ne. Je mi devětadvacet stejně jako vám… tobě,“ opraví se.

Povídali jsme si. Od té chvíle už ne tak strojeně. Max začal mluvit, tak jak mu pusa narostla a hned jsem z něj měl další nový a lepší pocit. Příjemný pocit. Byl přátelský a seděl mi jeho styl humoru. Vlastně jsem se s ním cítil hrozně uvolněně. Vyprávěl mi, jak to u nich ve firmě chodí a já pozorně poslouchal. Mluvil tak poutavě, že jsem úplně zapomněl sledovat čas.

„To je hodin!“ vyděsím se.

Sedm večer! Sakra!

„Máš pravdu. Sedíme tu už tři hodiny. Hrozně rychle to uteklo,“ usměje se a pozoruje, jak si spěšně oblékám kabát.

Vystoupím z úkrytu, který nám poskytovala zástěna do holého prostoru.

Sice nejsem s Natanem na ničem domluvený. Ani mě dnes nekontaktoval. Nepsal, nevolal, ačkoliv jsem to podvědomě očekával.

Nejspíš mu stačí, že ví, kde se nacházím a že prsten je, kde má.

„Pěkný prsten,“ všimne si Max a chytí mě za ruku.

To si teda uvědomil brzy.

„Ach, ano. Mám ho už dlouhé roky… památka na mámu,“ zalžu a zčervenám.

Postaví se, aniž by pustil mou ruku a věnuje mi vševědoucí úsměv, díky kterému se mi nahrne do tváří další várka krve.

„Vaše matka má vytříbený vkus,“ odvětí s lehkými jiskřičkami v očích a zvedne mou ruku, aby se mohl podívat z větší blízkosti.

Právě vypadá, jako když se mě chystá líbat na hřbet ruky.

Jsem si jistý, že mi nevěří. Není divu. Ale taktně to nedává příliš najevo. Nejspíš tuší, že je od Natana. Možná mu připadá divné, že si nechávám věc, kterou mi dal on.

„Ano, to měla,“ kývnu a opatrně vyprostím svou dlaň z té jeho hřejivé.

„Díky za tvůj čas. Zaplatím to na baru,“ usměji se a párkrát nejistě přešlápnu na místě.

Zaostří za mě a já se jen silou vůle neohlédnu z čeho mu tak blesklo v očích.

„Nemusíš, dnes jsem tě pozval. Příště se mi můžeš revanšovat,“ opáčí s úsměvem.

A pak se to stalo. To, co ovlivnilo celé mé následující dny. To, co mě probudilo z toho klidného snu, do kterého jsem během jednoho dne v Maxově přítomnosti upadl. Vzbudil jsem se do noční můry.

Zaznamenám koutkem oka pohyb z levé strany. Maxova ruka přistane na mém rameni a já jen vytřeštím oči na jeho přibližující se obličej.

Sjede mě z blízkosti pohledem. Získám neochvějný pocit, že mě právě svlékl očima.

Mé srdce si vyplašeně poskočí a mimoděk rozevřu rty.

Co to právě zkouší? Proč stojím jako tvrdé Y?

Dělej něco Alexi!

„Máš na tváři kousek dortu…“

Jasně, ten jsem jedl někdy před dvěma hodinami!

Palcem mi setře něco, co vidí jen on, a pak si ho se svůdným úsměvem olízne.

Do háje, on mě jako balí?!

Jeho dotek nemá žádný elektrizující účinek, od toho jsou tu totiž jiní. Cítím čokoládový dech, kterým mě ovívá, a vnímám horkost, která z něj vychází. I ten sexuální výboj, který ke mně vysílá.

Ne, že by mi to bylo úplně jedno. Je to moc pěkný muž.

Ovšem kolena se mi rozhodně nepodlamují. Mé tělo se stává rosolem jen z jednoho jediného člověka.

Stále je dost blízko, akorát se rozhodnu ustoupit, když si uvědomím změnu v atmosféře.

Do nosu mě udeří známá vůně, ta správná, ta, ze které skutečně obvykle jdu do kolen.

Jasně vnímám temnou auru, která nás převalí jako hrozivá tmavá clona.

„Maxi, tedy vás bych tu nečekal,“ promluví hrubý hlas.

Tep mi vyletí nahoru rychlostí blesku. Překvapeně vyvalím oči, konečně ustoupím od Maxe, jehož blízkost mi právě přišla jako ta nejhorší možná věc na světě.

Do háje! Tohle je tak hrozná situace!

Otočím se a pohlédnu do temných diamantů, které mě nejspíš v brzké době spálí na popel.

Ne! Ježiš! Náš plán ztroskotá, aniž by začal. Co udělá? Zabije prvně mě nebo jeho? Kdo shoří pod jeho hněvem dřív?

A že je naštvaný, hodně naštvaný… to já poznám. Skutečně ano.

Jenomže jsem ho podcenil. Nejspíš měl krom jiného i skvělý herecký talent. Nebo pro něj byl jeho plán natolik důležitý, že se zvládl ovládnout. Nechápal jsem, co tam dělá. Přišlo mi to, jako pomsta osudu. Proč ze všech podniků zamířil zrovna tam?!

Otevřu pusu, ale nic ze mě nevyjde. Já ani nevím, co bych vlastně měl říct. Hájit se nemůžu, když spolu vlastně ani nechodíme. 

„Ahoj Alexi,“ usměje se Natan, ačkoliv v očích má hotovou bouři. Úplně ty blesky vidím, dokonce mi přijde, že je i cítím.

No, on se neusmál. To snad neumí, občas teda jo, ale jsou to tak vzácné chvíle, že by nebylo na škodu si je začít fotit. Jestli teda po dnešku ještě dostanu příležitost vidět ten zářivý úsměv, který mě vždycky připravuje o rozum.

To, co mělo být úsměv, byl spíš zlý úšklebek. Příslib pomsty, tak bych to nazval.

„A… hoj,“ vydechnu pracně.

„Natane, co vás sem přivádí?“ zajímá se Max, na jehož přítomnost jsem málem zapomněl.

Šéf mě naposled provrtá pohledem, po kterým se mi roztřesou ramena a obejde mou klepající se maličkost, aby se zastavil před Maxem.

„Práce, co jiného,“ odpoví. „nerad vyrušuji tvé rande, Maxi, ale když už tě potkávám, sděl svému šéfovi, že zítra přijdu s těmi smlouvami. Jsou předělané a změnil jsem výši úroků. To je ostatně jedno, zítra odpoledne ať mě očekává.“

Rande?! Sakra! To nebylo žádné radne!

Ani se neotáčím, pro jistotu. Pozoruji tři muže v oblecích, kteří nejistě postávají na tři metry od nás. Už jsem je viděl, u nás ve firmě. V Natanově firmě. Vím, že s nimi občas chodí na pracovní večeře.

„Dobře, zítra mu to řeknu. Pro vás si najde čas vždycky,“ odvětí milým tónem Max.

Zjevně si z něj nic moc nedělá. Ani nezareagoval na tu poznámku o rande.

„To doufám. Škodil by leda sám sobě,“ odfrkne si Natan a projde kolem mě.

Když procházel, podvědomě jsem přivřel oči a očekával, že mi třeba strčí do ramene, ale on ladně došel k těm tupě civícím mužům a usadil se za zástěnu, aniž by se byl jednou jedinkrát ohlédl.

„Alexi, počkej přece! V pořádku? Vypadal si, jako kdybys viděl ducha!“ dohoní mě Max.

Jo, docela jsem z té kavárny nebo restaurace či co to vlastně bylo, pospíchal.

„V nejlepším pořádku!“ ujistím ho a neubráním se ironii.

Kvůli tobě se pravděpodobně nedožiju rána, nebo nebudu moc zítra sedět!

Přijde, určitě jo. Proč mě musel vidět v tak debilní situaci? Ba co víc, jak to že vůbec nějak nezareagoval? Vůbec mu to není podobné.

„Chápu, že jsi asi vyvedený z míry. Vůbec mě nenapadlo, že by se tam mohl zjevit. Nikdy jsem ho tam nepotkal.“

„Hm,“ zavrčím.

„Zastav na chvíli. Jsem tu autem, můžu tě vzít, kam si budeš přát,“ popobíhá vedle mě.

„Není třeba. Já to už zvládnu. Rád se projdu,“ zastavím a zadívám se na něj.

Nejraději bych mu jednu vrazil. Co si to sakra vůbec myslel? Beztak Natana musel vidět, ještě dřív, než tam čaroval s tím svým svůdným úsměvem.

Nasadí odzbrojující úsměv, který na mě však nemá vůbec žádný účinek. „Příště zvolíme nějaké míň profláknuté prostředí.“

Jestli nějaké příště vůbec bude.

„Uvidíme,“ odpovím a ošiju se.

Předtím jsem se v jeho přítomnosti cítil úplně klidně. Teď? Štve mě. Vážně jo. Nebo spíš ani tak on, jako já.

Vlastně jsem naštvaný na sebe. Na to, že jsem mu dovolil, aby si ke mně stoupl tak blízko. Na to, že jsem ho nechal, aby na mě sahal. Na to, že zrovna v tu chvíli přišel Natan.

Pan Murphy je podle mě génius. Dal bych mu za ty jeho zákony Nobelovku.

„Dobře, já už půjdu. Zítra,“ usměje se mile.

„Zítra,“ opětuji se značným přemáháním jeho úsměv.

Celou cestu k Michalovi jsem přemýšlel nad tím, co z toho ještě bude za tyátr. Rozhodl jsem se, že mu prostě řeknu, jak to bylo. Jenže jsem se nemohl ubránit provinilým pocitům, díky těm pár myšlenkám, které mě během dne napadly. Věděl jsem, že šéf někdy ovládá umění telepatie a já se prostě hrozně bál, toho, co si sám vydedukuje.

„Klid Alexi, i slepý by viděl, jak seš z něj hotový. Musí vědět, že bys ho nikdy nepodvedl. Takže neplaš, ano?“ snaží se mě uklidnit Michal, kterému jsem okamžitě všechno vykecal.

Ne teda úplně všechno. Pár svých postřehů o Maxovi, týkající se jeho vzhledu a také toho, jak na mě působil do doby, než se zjevil Natan, jsem vynechal. Prostě jsem se kvůli nim cítil blbě, i když vím, že jsou bez cla.

„To jo, ale je to Natan.“

„Ano, člověk, který tě miluje. Hodně, takže tě určitě vyslechne. Možná to nebude úplně klidné, ale nemusíš hned myslet na nejhorší. Prosím tě, potom všem, čím jste si prošli, by byl debil, kdyby tě poslal k vodě jen kvůli malému nevinnému flirtu.“

„To ani nebyl flirt!“ ohradím se prudce.

„Fajn, tak tím líp. Prostě buď v pohodě.“

Jemu se to radí! Moc dobře si pamatuji, jak to posledně dopadlo, když jsem líbal jiného kluka. Ano, je to sice už dávno a bylo to ještě v době, kdy náš vztah byl velmi nejistý, ale i tak si to živě vybavuji.

Jenomže on nepřišel…