Jsem v šoku.

Tohle je ten nejšílenější plán, jaký kdy kdo mohl vymyslet.

A to mi ho ani neřekl celý.

Prý to zatím nepotřebuji vědět.

„To v žádném případě nemůžu zvládnout,“ zkonstatuji a přidám vážné pokývání hlavou.

Propálí mě pohledem.

„Zvládneš, nic na tom není.“

Nic na tom není?

Tak určitě.

Jemu se to povídá! S jeho schopnostmi a letitými zkušenostmi v manipulaci, mlácení a bůhví čeho všeho ještě. A taky ten jeho vzhled… vždyť se po něm otáčejí i homofobové, sakra!

Když se naštve, klidně bych mu věřil, že je samotná smrt.

Ale co já, když jsem vzteklý?

Připomínám spíš malinkou uštěkanou čivavu.

„Samozřejmě, že tě předtím trošku vycvičíme,“ dodá a dál si v klidu prohlíží knížku, kterou jsem před chvíli upustil na zem.

Jsem snad pes nebo co?

Za odměnu dostanu keksy?

Ale moment…

„Kdo my?“ zbystřím.

„Já a kluci.“

V jednoduchosti je krása. V šílenosti asi taky. Jeho plán by byl dobrý, kdybych v něm neměl hlavní roli zrovna já. Koneckonců, dostat se do srdce mafie, jako jeho bývalý partner, který se mu chce pomstít... ne, to se mi ani trochu nelíbilo.

„Tak to hodně štěstí,“ tlemí se Michal.

„Jen to mi řekneš?“ vyjevím se.

Kde jsou ty časy, kdy šéfa nesnášel.

No, už dávno pryč.

Evidentně.

„Nevím, co dodat. Vy dva… žijete v jiném světě. Nemůžeš po mě chtít smysluplný názor. Je šílený stejně jako ty. Chce tě nastrčit jinam? To tě rovnou může poslat do výběhu ke lvům. Na druhou stránku, on by v životě nedovolil, aby ti někdo ublížil, takže i kdyby tě chtěl poslat do výběhu… prvně by sám všechny ty lvy vymlátil.“

Huh… mluví jako nějaký spisovatel.

To bude tím jeho novým přítelem, který se taky někdy vyjadřuje, jako starý zapšklý knihovník.

„Takže jáma se lvy… zajímavý přirovnání,“ zasměju se.

Ve finále není tak daleko od pravdy.

Jen u těch lvů, bych asi věděl mnohem rychleji, na čem jsem.

„Chtěl si názor?! Máš ho, tak si nestěžuj,“ vyplázne na mě jazyk.

Michal mě nechal samotného se šéfem a jeho ďábelskými úmysly. Nevěděl jsem, jak se k tomu všemu stavět. Jenomže Natan se od té doby, co mi vyzradil část svých záměrů, choval, jako kdyby vůbec nic neřekl.

Přijdu si, jako kdybych byl v kanceláři.

Vlastně to tu i tak vypadá.

Skoro stejná místnost se šesti kancelářskými stoly a stejným počtem počítačů.

Trochu odlišný je interiér a taky výhled z okna na moře. To totiž ve městě, ve dvacátém poschodí, nemáte šanci jen tak vidět.

Jsem jako na trní už celý týden. Přece, má ten šílený plán, tak kdy hodlá začít?

„Alexi,“ ozve se vedle mě.

Nelekl jsem se. To chce oslavit!

Pootočím k němu hlavu.

Ani blbé faktury mě nenechá v klidu dodělat.

„Už si někdy viděl porno?“

Srdce se mi prudce rozbuší.

Cože?

Otevřu pusu, ale nedostane se mi slov.

Asi špatně slyším.

„Co koukáš? Ptám se, jestli si někdy viděl porno.“

Takže ne. Neslyšel jsem špatně.

Právě na mě spočívá šest párů očí.

Kluci jeho dotazy obvykle ignorují.

Proč ne i teď?

„Ehm…“ začnu.

No, to tu dlouho nebylo. Takové dobré dva dny jsem nepoužil citoslovce.

Nejspíš chce, abych se v nich procvičil.

Co kdybych je náhodou zapomněl, že.

Myslím, že vypadám jako přezrálé rajče. Nebo mu alespoň schopně konkuruji.

 „Huh…“ pokračuji dalším rádoby slovem, které mě napadlo, jako alternativa odpovědi.

Jedno se mu musí nechat, svými dotazy mě permanentně vyhazuje z konceptu.

„Takže neviděl,“ odpoví si sám.

Ne. Nějak jsem neměl potřebu sledovat dvě nahá těla, co vzdychají, div si u toho nevyhodí hubu z pantu.

Mám raději praxi.

„To musíme napravit,“ dodá a s elegancí sobě vlastní zmizne ve své provizorní kanceláři.

Sklopím zrak do klávesnice, rozhodnut se tvářit, že se nic nestalo.

I tak. Neujde mi, jak se kluci pochechtávají.

Bože. Vážně je mi trapně.

Co jsem komu udělal?

Bohužel, na ta jeho slova o nápravě jsem myslel celý zbytek dne. Díky tomu jsem na chvíli i zapomněl, co mě ještě, v mé rádoby mafiánské budoucnosti, čeká.

„Já to nechci vidět!“ bráním se.

Vážně kvůli tomu pořídil tak velkou televizi?

Si připadám skoro jako v kině.

„Co tím „to“ myslíš?“ zajímá se.

Ten si snad dělá srandu.

Právě se schyluje k noční můře všech stydlivých lidí.

A já beztak mám čas žasnout nad jeho dokonale tvarovanými rty.

A také hedvábná modrá košile, kterou má rozepnutou, mi odvádí myšlenky úplně jinam.

„Co bych asi myslel!“ odfrknu si a pohledem sjedu přes holý hrudník až k černé tenké čárce chloupků, která začíná u pupíku a končí u pásku kalhot.

Hluboce se nadechnu.

Právě mě zase k něčemu nutí.

Nemá právo na to vypadat tak dobře.

„Já nevím, to mi musíš říct ty,“ odpoví a rukou si přejede přes břicho až k opasku, za který se zachytí palcem.

On moc dobře ví, co dělá.

Že já ho vždycky nechám, aby mu to vyšlo.

„Gay porno,“ zašeptám a zrudnu.

Původně jsem měl v plánu zavrčet a to hodně nahlas.

Bohužel. Většinou mi mé záměry nevycházejí.

„Teda Alexi, nevěděl jsem, že si až tak stydlivý,“ baví se.

Prej nevěděl!

To je snad ta největší lež, jakou jsem kdy slyšel.

„Tak jdeme na to,“ rozhodne.

Jak jinak. Opět ignoruje naprosto vše, co říkám.

Ne pro něj není odpověď.

Někdy vyzkouším na všechno říkat ano.

Třeba ho to pak omrzí… i když… je to Natan.

Ne, to by nebyl dobrý nápad.

Zůstanu u neustálého odmítání.

Samozřejmě, že mě nenechal se pozvolna připravit na to, co zákonitě přijde. Na té obrovské obrazovce se rovnou ukázali dva muži v tom nejlepším. Jejich vzdychání mi v pravidelných intervalech vhrnovalo krev do tváří, což je podle mě špatně, protože jsem si jistý, že u normálních jedinců krev putuje do úplně jiných částí těla. A Natan? Ten si mé rozpaky vyloženě užíval. 

„To je diktafon?“ zeptám se a preventivně se mi zježí všechny chlupy.

Musí být. Ještě na střední jsem ho jednou využil, když jsem dělal rozhovory do své maturitní práce.

Nějak nechápu, proč si mě zavolal. Nebo spíš nechci chápat.

 „Ano.“

Dobře.

Takže, co teď?

Střelím pohledem ke dveřím, u kterých stojí s jednou rukou opřenou v bok, zatímco ve druhé svírá cigaretu.

Nelíbí se mi to.

Ani trochu se mi to nelíbí.

Ale ta tmavě modrá košile mu vážně sluší.

 „A na co ho potřebuješ?“ zeptám se vědom si toho, že nechci znát odpověď.

„Nahraju si tě,“ odpoví a ležérně se zapře o dveře, aby mohl pozorovat mé reakce.

Na řadu přichází známé bušení srdce.

Potí se mi dlaně.

Několikrát polknu. Jsem svázaný jeho pohledem, který mi nedovoluje uniknout.

„K…kdy?“ vzmůžu se nakonec.

Nebo spíš při čem?

Odlípne se od dveří a dvěma kroky překoná vzdálenost, která nás dělí.

Rozklepu se ve zlé předtuše.

S pohledem upřeným do mých očí se skloní.

Jeho omamná vůně udeří mé chřípí a já se prudce nadechnu.

„Při sexu. Budu mít aspoň kousek z tebe. Chci tě slyšet, i když nebudeš se mnou,“ zašeptá a jeho dech mě zašimrá na rtech.

Když to řekne takhle… nemůžu ho odmítnout.

Moc dobře vím, co mě nejspíš za pár měsíců čeká.

Nebo týdnů?

Kdyby mi aspoň řekl víc.

Ale to ne. Zase je tajemný jak vánoční dárek v trojobalu.

Věděl jsem, že všechen ten zdánlivý klid jednou skončí. Děsilo mě to. S každým dnem se mi má hlavní role v jeho plánu zdála šílenější a šílenější.

Zírám.

Skutečně.

Všichni leží na zemi.

On je zmlátil a ještě přitom stačil tahat z cigarety.

Vsadil se s kluky, že je porazí, i když na něj půjdou všichni naráz.

A ti hlupáci nadšeně souhlasili.

Moc dobře vím, proč jsem na to všechno musel koukat.

„Teď ty Alexi,“ ukáže na mě prstem a vyfoukne obláček kouře.

Takže přichází na řadu ta zábavnější část.

„Ehm… nechceš doufám, abych se něco z toho naučil…“ namítnu.

Nejsem násilný typ.

Nerad se dívám, natož, abych sám bojoval.

„Seš pružný. To zvládneš,“ odtuší.

Mé tváře poleje červeň.

A kvůli komu asi!

„Eh…“ začnu a jako tradičně si dám několikasekundovou pauzu, „ne, nezvládnu,“ dořeknu.

Raz.

Dva.

A už je u mě.

„Budeš muset,“ odfrkne si.

Musím leda umřít.

Nakonec jsem strávil celé odpoledne trénováním základních prvků sebeobrany s Honzou. Samozřejmě za Natanova bedlivého pozorování a nevhodných připomínek.

„Si hodně roztažený,“ zkonstatuje šéf.

Málem mi spadne brada až do přízemí.

Musí neustále mluvit ve dvojsmyslech?

Honza skloní tvář. Určitě se směje. Syčák.

„Myslel si protažený,“ opravím ho s rudými tvářemi.

To skutečně jsem. Kdo by po šesti hodinách cvičení nebyl.

Jestli to takhle bude každý den. Nepochybně splním Natanův sen a jednou si při sexu dám nohy až za hlavu.

Obtočí mi ruku kolem pasu a levačkou mě pohladí přes zadek.

„Obojí,“ šeptne tak, že to Honza musí slyšet.

Větu: je mi trapně, bych si mohl nechat vytetovat.

Jenomže, jak to tak bývá, to horší mělo teprve přijít.