Přemýšlím nad tím, jak tohohle páchnoucího tlusťocha, který nikdy nechodí se členy svého gangu, ale vždycky se raději schovává v kanceláři, aby ten jeho křivý nos a umělé zuby nedostaly přesně to, co jsem jim dneska uštědřil, čili pěkných pár ran, přinutit kápnout božskou.

Něco tu nehraje, cítím to v nose stejně, jako ten nasládlý tabák, který z něj táhne spolu se štiplavou vůní turecké kávy, kterou tenhle přivandrovalec ze západu pije po hektolitrech.

Nechal se zmlátit a své gorily dobrovolně poslal na smrt.

Idiota ze mě nikdo dělat nebude!

„Dohodnout? Já neuzavírám dohody Richarde, když si zvedl ten svůj tlustý zadek a přišel si až sem, musí ti hořet koudel u prdele, nemám pravdu? Nepomůžu ti, a ty Alexovi nic neuděláš. Nemůžeš, a víš proč? Protože po tobě a tvých lidech jdou benga. To je ten důvod proč si přišel až za mnou, nemám pravdu?“

Čeká s trpělivostí lovce, až domluvím, v klidu ovládá své tělo i emoce. Nemůžu z jeho tváře vyčíst nic, ale prozradí ho letmé škubnutí v pravém oku.

Uchechtnu se a pustím ho na zem, kam se skácí jako pytel brambor. „Mám pravdu, že? Richarde, nejsem debil.“

Přejdu k oknu a rozhrnu závěsy. Vezmu židli od stolu a postavím jí přesně naproti dopadajícímu světlu. „Adame posaď to prase sem, pěkně si na něj posvítíme.“

Richard se na mě stále ironicky šklebí, zatímco ho Adam dostrká ke mně. „Mýlíš se Natane, můžu mu udělat, co budu chtít.“

Jedno jsem se za ty roky naučil. Na svině typu Richarda platí jedině ledový klid a nadhled.

Zapřu se botou o sedačku židle, mezi jeho tlustá stehna, se špičkou namířenou k jeho rozkroku.

Určitě nechce poznat, jak bolí přišlápnuté kulky.

„Dobře mě poslouchej. Chci, abys mi řekl, kde je Alex a Honza. Chci, abys mi je zase pěkně vrátil zpátky. Capisci?“

Znovu mi ukáže zkrvavený úsměv. „Ty nerozumíš mě. Dokud mi nepomůžeš, neuvidíš ho.“

To je tak absurdní. Musím se zasmát. „Vyklop, co potřebuješ?“

„Milion na ruku.“

„Ty chceš prachy?! Nemáš svých špinavých peněz dost?“

„To ti může být u prdele. Dáš prachy, vrátím ti stěně. Jednoduchý, ne?“

„A když nedám?“

„Pak řeknu svým lidem, ať si jeho trénovaný zadek taky pěkně vyzkoušejí, než ho oddělají,“ ušklíbne se.

Přitlačím špičku boty na jeho rozkrok. Vytáhnu z pod opasku zbraň a klidně se zapřu rukou o koleno.

„Poslední frajer, co mi vyhrožoval, skončil s koleny přibitejma k podlaze.“

„Neměl eso v rukávu.“

Jednat, jakoby mi na ničem nezáleželo, to je jedna z věcí, která je pro tenhle prohnilý svět potřebná.

„Udělej mu, co chceš. Je mi to jedno, ale počítej s následky. Sáhneš na něj a zruším všechny, co kolem sebe máš a tebe budu pomalu mučit. Kolik takový tlustoprd, jako ty, vydrží bolesti? Chceš názornou ukázku?“ narovnám se a věnuji jednu střelnou ránu jeho pravé holeni.

Trhne sebou a zavyje bolestí. Ironický úsměv vystřídá bolestný škleb.

Dám mu pár sekund na zpracování, ale zřejmě věděl, že jde na výlet, ze kterého se nemusí vrátit. Na jeho obličeji se opět objeví úsměv.

Mít tu kleště, začnu mu vytrhávat zuby.

Chytnu ho za dvojitou bradu a přiložím hlaveň k jeho nosu. „Víš, že jsem nikdy nezkoušel, někomu ustřelit jen frňák? Přežil bys to?“

Překvapeně zamrká a konečně shodí masku zdánlivého klidu, kterou vystřídá strach. „Můžeš mi vyhrožovat, jak chceš, protože já ti ho nevrátím. Nemám o co přijít Natane, je konec. Štípli mi Andrea!“

Stáhnu zbraň.

„Tvého syna sebraly švestky?“

„Ano. Před dvěma dny.“

„Byl kápo ve východním bloku, že? To znamená, že dostal ten nejvyšší trest a nejspíš dojde řada i na tebe, pokud tvůj synátor poruší zákon omerty, podají si tě a jeho ve vězení někdo zabije.“

„Nikdy by neporušil omertu.“

„Neznáš policajty.“

„Znám, ale můj syn nikdy nic nepoví. Naopak ty porušuješ omertu Natane… a víš jak to je, že? Když porušíš zákon Omerty seš v podstatě mrtvý. Můžeš se schovávat, jak chceš, kde chceš, ale zítra za měsíc nebo za deset let. Najdou si tě a zabijí tě.“

„Ještě mi řekni, že se o mě bojíš! Jak na něj přišli?“

„Měl mezi svými lidmi holuba.“

„To nasere. Na co teda potřebuješ prachy Richarde? Budu k tobě štědrej a nenakrmím tě olovem. Jen si ten lov na svoji prdel užij.“

„Nechci čuchat sedmikrásky odspoda Natane, dej mi prachy a já ti vrátím, co jsem si vzal.“

Nesnáším zoufalce, ale tohle by mohla být zábava.

„Fajn,“ kývnu, „Adame?“

„Ano šéfe?“

„Přines milion ze sejfu. Hned!“

Až budu mít Alexe zpátky, nebude problém na Richarda nalíčit past, do které se chytí sám. Když je člověk v naprostém hajzlu, většinou dělá chyby.

„Tvé přání je mi rozkazem!“ ušklíbnu se na Richarda, který nasadí vítězoslavný úsměv.

Potřeboval bych kleště na ten jeho idiotský úsměv. Mám u sebe jen nůž, jenže když mu uříznu jazyk, už mi nepoví, kde je Alex.

„Vidíš, že to jde, jenže ty si potrpíš na…“

Přeruší ho hlasité rány, linoucí se od vstupní haly.

„Co se děje?! Běž se podívat!“ přikážu Erikovi a sjedu pohledem všech čtrnáct svázaných mužů, kteří potichu a nehnutě leží, jako mrtvoly v rakvi.

„Tví lidé jsou asi zvyklí dostávat na kokos, co?“ zasměju se.

Zadívá se na mě a naštvaně ohrne ret. „Drž pysk.“

„Nemysli si, že ti dám prachy a ty si v klidu odejdeš. Prvně mi vrátíš Alexe a pak si můžeš…“

„Benga!“ volá přibíhající Erik.

Překvapeně se k němu otočím. „Nevím o tom, že bychom je pozvali.“

Richard a jeho muži se začnou okamžitě kroutit a svíjet ve snaze dostat se z provazů.

Koukám, že se to podělává jedno za druhým.

„Tohle si posral Natane! Zavolat švestky! Teď už svojí panenku rozhodně neuvidíš!“

Otočím se ke klukům. „Zmizte! Sejdeme se u kopce! Já vezmu tady velkou hubu zadem! Najdi Adama a vypadněte! Honem!“

Na víc nečekají.

Rychle Richarda vyprostím a jedním trhnutím postavím. Okamžitě si začne stěžovat na bolest v noze.

Mám toho, tak akorát. „Jestli nechceš skončit v base jako tvůj syn, tak přestaň skučet! Je to jen jedna kulka! Polez!“

Vyrazím vpřed a kopnu do balkónových dveří, až se mi rozbité sklo sesype na ramena, jako krupobití. Hrábnu po pajdajícím Richardovi a vystrčím ho ven.

Z chodby k nám doléhá zvuk kroků, které musí patřit minimálně desítce těžkooděnců.

Nejdou po mě. Jenže já potřebuju mít Alexe u sebe, pak ať si Richarda klidně pohodí hladovým psům.

Nemůžu riskovat a nechat jim ho. Určitě má pojistku. Předpokládám, že když se do určité hodiny neozve, tak mi Alexe odkráglují.

Postrčím ho ven. „Co čumákuješ?! Hejbni sádlem!“

Pozdě. Do místnosti vpadne první hrstka policistů. Vrátím se o pár kroků zpět, popadnu nejbližší stůl a hodím ho po nich. Připlácne je ke dveřím, jako velká plácačka na mouchy.

Získal jsem pár sekund.

„Někam zalez, debile!“ zařvu na Richarda.

Další skupinka vtrhne dovnitř a tak se vrhnu proti nim. Probíjím se houfem těžkooděnců, odhazuju se stranou a některé srážím k zemi pěstmi. Občas se mi nějaký pověsí na ruku a snaží se mě stáhnout svou vahou na podlahu. Tu a tam se zastavím a setřesu je nebo se jimi otřu o nejbližší zeď. Nemám v plánu nikoho zabít, stejně jako oni nejdou po mě. Moc dobře ví, kdo jsem. Nečekali, že se proti nim postavím, což mi hraje do karet.

Když už nemám do koho praštit, vrátím se zpátky k oknu a rozhlížím se po Richardovi.

Stojí ve stínu vedle Jeepu a vítězoslavně se naparuje. „Teda vidět tě zase v akci, i když jen na půl oka, je docela zážitek.“

Doběhnu k autu a hrábnu pod kapotu u předního kola, kde jsou schované klíčky. „Radši drž hubu, mizíme!“

„Natan, vždy připraven!“

Podívám se na něj vražedným pohledem.

Kdybych mohl, udělám z něj kostky na guláš.

Kretén!

 

„Díky za záchranu, nebo mám spíš poděkovat tvému štěněti?“

Nakopnu ho do zraněné holeně. „Zmlkni!“

Usykne, ale neodpustí si vítězný pohled.

Nemusí mít strach. Jeho čas přijde.

Obrátím se k Adamovi. „Máš prachy?“

„Jasně šéfe,“ poklepe na batoh. „Tady, nevím kolik, ale něco tam je.“

Letmo přepočítám obsah batohu a hodím ho po Richardovi. „Na ty tlustý prase, máš tam přes devět set tisíc, to ti musí stačit!“

Zadívá se na mě s úšklebkem. „Teď mě bezpečně dopravíš na letiště a pak ti povím, kde máš svojí kopretinu.“

Protočím oči. „Ty slizkej hajzle, chceš utéct? Nemáš kam! Najdou si tě!“

Už tomu rozumím. Zastavili mu účty, šli po něm a on to věděl. Potřebuje prachy, aby se mohl vypařit. Jak jednoduchý.

„Chceš ho zpátky, nebo ne?“

Ve vzteku vytáhnu zbraň, dojdu k němu a namířím jí na jeho spánek. „Mám ohromnou chuť ti vystřelit mozek z hlavy!“

„Tak do toho,“ pobídne mě.

Moc dobře ví, že to neudělám. Teď už má stoprocentní jistotu, když jsem mu zachránil prdel před fízly.

S nevolí skloním ruku se zbraní. „Fajn, vezmu tě na letiště, ale dokud nebudu mít Alexe u sebe, poletíš leda do hajzlu, jasný?!“

Spokojeně pokývá hlavou. „Já své slovo držím.“

Jdu si pro tebe, můj Alexi.