„Honza končí? Proč?“ podivím se.

„Jo, čekají miminko. Za chvíli už se vyloupne na světlo boží a Honza se chce věnovat rodině, najít si normální práci a hlavně nebýt nonstop v nějakém průšvihu,“ pokrčí rameny, ale nepodívá se na mě.

Vím, že ho to mrzí. Jenomže taky vím, že by to nikdy nahlas nepřiznal.

„Kolik mu vůbec je?“ zeptám se na to, co bych teoreticky mohl vědět už dávno.

„Už mu visí padesátka na krku,“ odtuší klidně a vezme do ruky lejstro s papíry, ve kterých se začne zaujatě přehrabovat.

Ehm, padesátka? Tak to je docela čilý. Věděl jsem, že je starší ale až takhle? Nevypadá na to.

Měl bych raději odejít a nechat šéfa o samotě. Místo toho se k němu skloním a zezadu ho obejmu okolo krku. Zabořím nos do jeho černých voňavých vlasů. Celý se napne, jako kdyby mu můj dotek byl nepříjemný nebo naopak příjemný až moc. Vsázím na tu první možnost. Snažím se tedy potlačit chuť ho po těch havraních vlasech i začít hladit, abych neskončil na protější zdi jako ukázka žvýkačky.

„Můžeš se uvolnit, jen tě chci obejmout,“ troufnu si říci po chvíli.

„Jestli se uvolním až moc, tak z toho blaha za chvíli omdlím,“ odvětí lehce nasupeně, ale napětí v jeho ramenech přeci jen poleví.

„Kdy odejde?“ zajímám se.

„Zítra je tu naposledy.“

„Žádná dvouměsíční lhůta?“ vyjevím se.

„Panebože, Alexi, na to tu nehrajeme,“ odsekne. „Zítra večer se všichni sejdeme u nás a uděláme něco jako rozlučkový mejdan,“ dodá a bez upozornění si mou hlavu za zátylek přitáhne blíž, aby mě políbil. Nejspíš mi tím chce vzít další dotazy z pusy. Povede se mu to. Líbám ho ochotně dobrých pět minut, ačkoliv mě z té polohy bolí krční páteř, jeho jazyk funguje skoro jako prášek na bolest.

„Tak, dobrý, teď zase běž. Máš v počítači práci, přeposlal jsem ti pár mailu,“ odtáhne se.

„Hmm,“ zamumlám omámeně. Ignoruji jeho rošťácký úsměv, i tu výzvu v očích, protože včera to bylo fajn. Ovšem druhé kolo takhle během dne by mohlo znamenat, že bych u stolu neseděl, nýbrž stál.

Jeho náhlá změna nálady mě ani trochu nepřekvapí. Evidentně nepatří k lidem, kteří by dlouho smutnili. Minimálně ne před ostatními.

Zbytek dne jsem odkázán na papíry. Honza stráví skoro celé odpoledne u Natana v kanceláři. Vím, že jejich hlavním tématem hovoru je Max. Pochopím to ve chvíli, kdy do jeho království zavřou úplně všichni a mě nechají v místnosti samotného. Můj šestý smysl mi důvod jejich tajnůstkaření jasně sdělí. Jistě se nemýlím. Byť nejsem součástí jejich plánování, nevadí mi to. 

Max je pro mě mrtvý už od doby, co mi udělal... ne, ani vzpomínat na to nehodlám. Je mi vážně jedno, jaké plány s ním mají. I kdyby mu zaživa trhaly nehty nebo třebas zuby, bylo by mi to fuk. Akorát vidět bych to nemusel.

Měl jsem za úkol do druhého dne vymyslet inzerát na novou pracovní pozici a rovnou ho i odeslat na personální. Zvládl jsem to ještě v ten den.

„Tak to všechno nakup a já tu počkám,“ zastaví šéf u supermarketu a vytáhne si z krabičky další cigaretu. Dneska kouří víc, než obvykle. 

„Prosím? To jako mám nakupovat sám?“ málem se urazím.

Podívá se na mě, jako kdybych utekl z blázince. „A kdo jiný? Marta má tento týden dovolenou, a když tu mám tebe, není důvod otravovat někoho jiného,“ objasní mi důvod toho, proč s ním prvně v životě stojím před obchoďákem.

Bohužel mi to jako argument k tomu, proč mám jít dovnitř sám, nestačí.

„A? Tak pojď semnou ne?“

„Já?! Do obchodu?!“ vykulí na mě oči, tak upřímně šokovaně, že se neudržím a vyprsknu smíchy. „Vypadám snad jako někdo, kdo chodí do obchodu?“ ohrne opovržlivě ret a dlouze si potáhne.

Heeeh?! Mám co dělat, aby mi oči nevypadly z důlků.

Ano, nikdy jsem ho v obchodě neviděl ale tak snad…

„Každej člověk chodí do obchodu. Je to normální,“ zavrčím drze.

Pobaveně se uchechtne. „V tom případě nejsem člověk.“

Co k tomu dodat? Pochybnosti o jeho lidskosti mám už delší dobu.

Nakonec jsem skutečně musel jít sám. Místo nákupního lístku mi bylo řečeno: kup, co je třeba a nezapomeň něco na zub, když se zítra bude slavit. Slůvko slavit sice znělo dost ironicky, nicméně více jsem se tím nezabýval a prostě splnil jeho přání. Tuhle hádku bych beztak nevyhrál.

Vidím právě něco, co bych nikdy nečekal, že spatřím. Jsem z toho v takovém šoku, že jen sedím v křesle s otevřenou pusou. Nejsem sám, Erik taky vypadá, jako kdyby mu ulétly včely. Honza jako jediný není překvapený. Naopak má na tváři nostalgický úsměv.  

Šéf sedí na opěradle křesla, nohu přehozenou přes nohu a v rukách kytaru, na kterou právě vybrnkává písničku. Ba co víc, i k tomu zpívá.

Nevěděl jsem, že umí hrát na kytaru.

Nevěděl jsem, že má tak pěkný hlas. Je vůbec něco, co te ďábel nezvládne?

Prvně zazpíval takovou klasiku. Tři kříže, které jsme zpívali s ním. Ačkoliv doma v obýváku, přišel jsem si v tu chvíli jako na táboře. Následovali slavíci z Madridu.

Ale teď?

Nikdy by mě ani nenapadlo, že bude zpívat něco takového, že to vůbec zná…

„You're giving me a million reasons to let you go. You're giving me a million reasons to quit the show…“

Je to vůbec prvně, co slyším jeho dokonalou angličtinu a zpěv. Navrch Lady Gaga? Jako jasně ta písnička je hezká, ale opravdu ani v nejdivočejších snech bych nevěřil, že jí bude znát zpaměti, natož hrát. Taky to poprvé slyším z úst muže a opravdu je to sakra pěkné.

Kolik toho o něm ještě nevím?

Jakmile dozpívá, věnuje nám všem pohled. Nikdo ani nedutá. Odloží kytaru stranou a zadívá se na Honzu. Chvíli spolu asi mluví telepaticky, protože na sebe jen tiše zírají.

„Budeš mi v týmu chybět,“ řekne Natan pevným hlasem.

Honza se na místě zavrtí a pak udělá další věc, které jsem svědkem prvně v životě. Zvedne se ze svého čestného místa, dojde k šéfovi a doslova mu padne okolo krku. Zareaguji jako pravá romantička a div se na místě nerozbrečím. Ještě víc mě dojme, když se zvedne i zbytek kluků a nahrnou se na ně dva. Šéf se pod váhou jejich těl sesune do křesla.

„Blbci! Co děláte? Není konec světa ne?“ hudruje, ale neodstrčí ani jednoho. „Pokud chcete grupáč, musíte někam do klubu!“

Nepřidám se k jejich hromadnému objímání. Cítím, že tam není pro mě místo. Všichni se znali už dávno předtím, než jsem mezi ně vpadl já.

Jenomže když se na mě šéf zadíval skrze jejich těla a podařilo se mu protáhnout mezi Honzou a Erikem ruku, aby mě zavolal k sobě… neváhal jsem. Objímání prý léčí a i ti největší drsňáci ho někdy zkrátka potřebují. A jak se ukázalo, víc než kdy jindy, šéf je taky jenom člověk. Možná s hodně drsnou slupkou ale pořád člověk. Minimálně z půlky jo… křížený s bestií. Hah.

Dneska byl divný den. Nejenže šéf hrál na kytaru, objímal kluky, ale celkově ukázal víc emocí než obvykle. Vyjádřil smutek, byť trochu jinak než většina lidí považuje za standard. Na jeho poměry to bylo až kam. Proto mě to taky tak dojalo. Navíc se i dost usmíval. Jo, poté, co se přestali objímat a začali popíjet, byl veselý až tak, že jsem opět nevycházel z údivu, jako ostatně celý večer.

Po jejich odchodu mě uvěznil v posteli. Opět v netradičním duchu. Snad prvně v životě jsem s ním zažil něco, co se dost blížilo „vanilce“. A bylo to tak super. Tak skvělé, že zatímco on teď spokojeně oddechuje, já nemohu usnout a místo toho zkoumám jeho spící tvář.

„Vím, že se na mě hezký dívá. Jsem dokonalost sama, ale být tebou jdu spát. Zítra vstáváme,“ promluví, aniž by otevřel oči.

Málem si káknu do kalhot, jak mě vyděsí.

„Myslel jsem, že spíš!“ řeknu překvapeně.

„Spal bych, ale ten tvůj rentgen mi to nedovolí.“

Namotám se na něj jako liána a položím mu hlavu na hrudník. „Tak teda dobrou,“ kuňknu.

„Dobrou.“

Zítra nás čeká den pohovorů. Ačkoliv inzerát byl zveřejněn teprve dneska ráno, už se ozvalo lidí hodně. Je vidět, že absolutně nevědí, do čeho jdou.

Ukázalo se, že ani já jsem neměl ponětí, do čeho jdu.

Šéf uspořádal docela slavnostní pohovor na post místo Honzy. Či spíš, místo Erika, protože ten přebere Honzovo místo. Dokonce tu máme pro příchozí i chlebíčky, které kupovala moje maličkost (kdo jiný taky…). Byť jsem je ještě u žádného výběrového řízení neviděl, docela se osvědčují. Ještě před pár hodinami jich bylo kolem devadesáti a teď se na stole krčí cca deset přeživších. Erik jich zblajznul dobrých patnáct. Ne, že bych to počítal.

Celkově to však probíhá dost zvláštním způsobem. Doposud tu bylo pět mladíků a jedna slečna, která vlastně odešla skoro stejně rychle, jako přišla. A co jsem tak pochopil, zhruba tři z nich tu nebyli zcela dobrovolně, možná proto ty chlebíčky – na zmírnění podráždění.

Ale tenhle sedmý, ten stojí za to. Asi bych pozměnil rčení na do „sedmice“ všeho dobrého.

„… proč bych měl dělat pro takového hajzla, jako seš ty?! Okamžitě mě pusť!“

Jo, nikdy bych nevěřil, že si tohle k němu někdy někdo dovolí. Opravdu jsou ještě tací, co ani v dospělém věku nemají pud sebezáchovy?

„…kam jdeš?! Hej!“ volá mladík. Tipuji, že mu bude tak s bídou pětadvacet. Chudák, život mu teprve začíná a už má tu čest zjistit, že ďáblové existují. I když se občas umí tvářit jako lidi, dokonce ve vás na chvíli i vzbudí pocity toho, že jsou lidmi, stačí pár minut k tomu, aby vám došlo, kde je pravda.

Šéf rozrazí dveře a my všichni se okamžitě tváříme, jakože zaujatě něco děláme. Takové klasické klišé ale vždycky se vyplatí víc, než být přistižen přímo při činu. Akorát Erik, který poslouchal skoro za dveřmi, dostane klikou slušnou pecku do břicha. Nicméně je to chlap v pravém slova smyslu a tváří se, že ho to vůbec nebolelo. Zaboří nos do papírů celkem věrohodně. Skutečně vypadá, jako kdyby se tam jen pozastavil, protože ho něco v textu zarazilo.

„Toho beru, máme mezi sebou zjevně dobrou chemii,“ prohodí Natan. „Tak ho seznamte s prací a my jdeme na oběd Alexi,“ kývne na kluky a mně věnuje takový podivný úšklebek, soudím, že jde o úsměv.

Ehm… cože?! On ho bere? Prosím?! A jakou chemii?!

„Ne! Nikdy pro tebe dělat nebudu!“ ozve se odvážný byť lehce vyklepaný hlas z jeho království.

Šéf se skoro mile usměje. „Budeš mít takový plat, že když přestaneš šňupat pervitin, za rok si vyděláš na novou Audinu.“

„Já drogy neberu,“ ohradí se černovlasý kluk, tuším Daniel, a stoupne si mezi futra.

„Víš, na pohádky už jsem moc starý,“ protočí oči šéf. „Ale jestli chceš, můžeš jít,“ kývne ke dveřím. Tuším kulišárnu už v momentě, kdy překvapenému Erikovi sebere papíry z ruky. „Nicméně tohle by policii docela dost zajímalo.“

Ta slova zněla… jako výhružka skrytá za skoro milým tónem. Úplně mi z toho vyrašila husina po zádech.

Daniel si s pusou dokořán prohlíží, co mu bylo strčeno pod nos. Jeho bojovnost se s každým přečteným řádkem ztrácí. Nakonec jen svěsí ramena a zvedne k šéfovi pohled.

„To místo beru,“ řekne odevzdaným hlasem a vrátí mu lejstra zpět.

Jej. Víte, mně je ho právě teď fakt líto.