„Šéfe, kluci už jsou zpátky v kanceláři?“ zeptám se zvědavě.

Nejspíš jo. My jsme však ubytovaní v hotelu a jak to tak vypadá, ještě tu pár dní zůstaneme.

Natan nebyl tak daleko od pravdy, když mi řekl, že mi vymaže vzpomínky. Po jeho boku... mi to všechno přijde, jako nějaká noční můra. Cítím se s ním bezpečně. Nebojím se, protože vím, že je vedle mě a teď mě hlídá jako oko v hlavě.  Nebo je to možná tím, že mi svým chováním, úplně zatemňuje mysl, a já tak nejsem ani schopen vzpomínat na to, co se přihodilo teprve nedávno. Navíc, ani nechci. 

„Ano,“ odvětí a strhne mě k sobě na klín.

V očekávání se celý napnu. Že by konečně? Už uplynulo pět dní od doby, kdy mě zachránil. Pět dní a žádný sex. Přiznám se, že mě to trápí, protože je to u něj nezvyklé. V ten den, kdy mi v koupelně značkoval tělo svými rty a zuby se nic víc mezi námi nestalo. Jen ze mě udělal prvotřídní přehlídkovou sochu plnou kousanců a cucfleků všech možných tvarů a velikostí. Jen tohle. Od té doby se ke mně chová jako k porcelánové panence. Dotýká se mě jen letmo.

Děsí mě to.

Znechutilo ho snad, že ve mně ten chlap měl prsty? Že se mě dotýkal? Už mě nechce? Tohle se mi honilo hlavou nejdřív, ale pak jsem si několikrát všiml, jak mu žárem vzplanuly oči a já jsem tál víc než vosk, a samým očekáváním div nenadskakoval, abych pak zklamaně zjistil, že zůstane jen u pohledů.

Nechce mě zranit. Chce mi dát čas?

Jenomže, já ho chci! Chybí mi. Nepotřebuju čas na zotavení!

Měl bych si o to říct? Já?! Vždyť se pokaždé bráním. Už ze zvyku. A teď ho mám jako svádět nebo co? Jeho?! Vždyť ani nevím, jak na to! Pokaždé si začínal on. Situace, kdy si nic nedovolí, je pro mě tak nová, že absolutně netuším, jak se zachovat.

Pouhá představa, že bych si měl říct o to, aby se semnou miloval, nutila mé tváře zčervenat. Neustále jsem přemýšlel, jak to šikovně zaonačit. Jak ho nenápadně postrčit. Jenže jde vůbec někoho svést „nenápadně“? Nejde. A na mě šly z myšlenky, kterak mu předvádím striptýz nebo se mu dobývám do kalhot, mdloby.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptá se zvědavě a chytí mě za bradu, aby si prohlédl můj obličej.

Nad tím, jak se tě zeptat jestli mě ojedeš, ale pokud možno tak, abych se kvůli tomu nemusel po zbytek života stydět.

O co jde! Je to přece normální, ne?

Jenomže….

„Nad ničím důležitým,“ odpovím a celý zčervenám.

Normálně umí číst myšlenky, nemůže to aplikovat i teď?!

„Vážně? A proč si z toho „ničeho“ tak rozpačitý?“

Proradná bestie. Zlá a proradná. Že on to ví, a jen to ze mě tahá? Sakra!

Tak to řekni! Nebuď takovej srab.

„Protože… no…“ zklamaně svěsím ramena. „Jen je mi horko.“

Trapný. Panebože, to je tak trapná výmluva! Ovšem, já si prostě nedovedu jen tak říct: pojď šéfe, ojeď mě. Nerozdáme si to? A co takhle sex, šéfíku? Můžeš mě pomilovat?

Ne. Nikdy! Ani jedno z toho nepřichází v úvahu.

„Alexi, pověz mi, co tě trápí?“ promluví krásně podbarveným hlasem. Kdyby mi tímhle tónem předčítal pohádky na dobrou noc, asi bych se udělal. Preventivně překřížím kotníky a stisknu stehna.

„Nad ničím, vážně,“ odpovím.

„Lžeš,“ vydechne do mého ucha, až se mi zježí chlupy a škubnu celým tělem. „Ale dobře, nechceš mi to říct. Nemusíš. Oukej, ale chci bolestný.“

Pootočím k němu hlavu a on si prstem klepne na rty a natáhne ke mně se šibalským úsměvem bradu.

Ví to! Jsem si tím na beton jistý. Tak to je vlastně opravdu trapné, protože teď si myslí, že jsem nadržený, což je sice pravda, ale vědomí, že o tom víme oba, a on se k tomu staví takhle, se mi ani trochu nezamlouvá. Ani trochu, vážně.

Chce, abych ho sváděl? Abych si začal já?

Musím se pochlapit!

Lehce se skloním a lípnu mu letmou pusu do koutku úst.

Takže tohle je moje „pochlapit se“. K smíchu.

Než se stačím narovnat, natáhne ke mně ruku a vezme mě zezadu za krk. „Takhle ne, Alexi,“ zavrčí se rty těsně u mých a pak mě políbí.

Pořádně. I s jazykem. Kdybych stál, určitě se mi z toho jak intenzivní je to pocit, podlomí kolena.

A tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak se k celé té vzniklé situaci postavit. Došlo mi, že čeká na moji iniciativu. Nebyl jsem tak hloupý, abych nevěděl, jak svádět nebo jak si o sex říct. Měl jsem bohaté zkušenosti. Jenomže s ním… se tak nějak všechny mé dobré, ba přímo výtečně techniky a nápady, měnily na jeden velký trapas, a já si tohoto faktu byl moc dobře vědom, takže jsem ztroskotal na mrtvém bodě.

Dvě hodiny a pět minut. Taková doba uběhla od našeho polibku, který se nezměnil v nic víc. Od té chvíle jsme zůstali sedět na gauči a koukáme na televizi.

Upřímně, ani nevím, co v ní běží. Postřehl jsem nějaké střílení a bojování, nicméně mě hlavou stále dokola běhají chlípné myšlenky. Několikrát jsem chtěl přejet rukou po jeho stehně a neomylně zamířit k jeho rozkroku, dokonce to zašlo tak daleko, že mi asi třikrát ruka vystřelila do vzduchu, ale já to pak pozměnil, a tvářil jsem se, jakože se hrozně potřebuju protáhnout.

Vím, opravdu chování hodné puberťáka.

Pak mě taky napadlo si na něj obkročmo sednout a prostě mu narvat jazyk až do krku, začít mu jezdit po tom odhaleném hrudníku a pánví se mu vlnit na rozkroku. Jen ta představa mě vzrušuje. Ovšem k realizaci jsem se jaksi nebyl s to dostat.

Já totiž úplně vidím ty jeho průpovídky. Jsem si jistý, že by si neodpustil komentování a právě z toho, co by nejspíš říkal, je mi stydno, aniž bych cokoliv udělal.

Přitulím se víc k jeho hrudi, na kterou jsem se nenápadně propracoval asi před půlhodinou a považuji to téměř za výkon hodný medaile.

Vůbec mi to neusnadňuje! Prevít! Vsadím se, že se baví. Sakra.  

Jeho dech mě šimrá ve vlasech. Slyším klidné bušení jeho srdce a vdechuji tu omamnou vůni, kterou dnes nezakrývá žádná kolínská.

Tak se rozhoupej!

Střelím pohledem k televizi a zjistím, že už film skončil a na obrazovce právě běží závěrečné titulky.

Teď nebo nikdy!

Nadechnu se a odtáhnu se od jeho hrudi. Záměrně se mu nepodívám do očí, ale zapíchnu zrak kamsi na jeho klíční kost, postavím se před něj, abych si ho vzápětí osedlal, a rovnou mu obtočím ruce kolem ramen.

Já to udělal!

Ihned mi v jedné ruce sevře zadek a natlačí mě na sebe.

„Že ti to ale trvalo,“ uchechtne se a zvedne mi bradu.

V jeho očích je takový žár! Čeho jsem se do prdele tak bál?

„Šéfe…“

Nebylo nám to souzeno. Můj hlas přehlušilo rázné zaklepání na dveře, našeho apartmánu, které se vzápětí otevřely, a v nichž stál muž, jehož tvář jsem často vídal v televizi. Sám policejní prezident. V tu chvíli mě to tak naštvalo, až jsem se dokonce zapomněl stydět.

Šéf se ležérně opře o stůl. „Teda, co se přihodilo, že si mě poctil svou návštěvou, Gustave?“

Chtěl jsem se schovat v ložnici, ale nedovolil mi to. Prý mám zůstat a poslouchat.

Prohlédnu si muže, který je nízkého vzrůstu, tipuju kolem metru sedmdesáti. Vypadá jinak než na televizních obrazovkách. Má mnohem méně přísný výraz, ačkoliv mu kovové obroučky dodávají vzhled inteligence. Šedivé pichlavé oči mu rámují krátké černé řasy a výrazné obočí. Tmavě hnědé vlasy mu v lehkých vlnách spadají na pravou stranu. Kdykoliv se na mě podívá, přijde mi, že musí vidět až na samé dno mého žaludku. Černý oblek s kravatou, kterou si sotva, co dosedl, vedle mě na gauč, povolil, akorát podtrhuje jeho formální vzhled, který zkazí cigareta v koutku úst, jenž si po chvíli zapálí. Střídavě si nás prohlíží a vůbec nechvátá s odpovědí. Vidím na něm, jak kalkuluje a hodnotí. Snažím se na něj nedívat tak vyjeveně, takže se mimoděk celý narovnám a čím déle ticho trvá, tím více se mě zmocňuje neklid. Když k tomu připočítám můj chabý oděv, jímž je pouhý bílý huňatý hotelový župan a pod ním lautr nic. Není divu, že se necítím dvakrát ve své kůži.

Paradoxně jsem stále víc oblečený, než ten ďábel před námi.

Natan oděný v černých upnutých kalhotách, které nemá ani zapnuté, ale spíš vypadá, jak když je chvatně natahoval ve chvíli, kdy pan policista zaklepal na dveře. Saténovou tmavě modrou košili, samozřejmě nemá zapnutou ani na ten jeden jediný knoflík, jako obvykle, naopak, jednu ruku má strčenou v kapse a lem košile ukrytý za jejím loktem. Dokonalá přehlídka břišních svalů, které se s každým jeho nádechem pohybují, stejně jako ty nádherná prsa a karamelové bradavky. Cigaretu elegantně svírá mezi prsty a pokaždé, když z ní potahuje, přimhouří oči a vypadá příšerně sexy. Černé vlasy má ledabyle rozcuchané s pramínky ofiny, jenž mu spadají do temných očí, které právě chladně a zkoumavě pozorují našeho neočekávaného hosta. Ve tváři se mu usídlil jeho typický výsměšný úšklebek, kterým dává najevo, že má navrch.

Měl by působit neupraveně a nedbale, tak proč, sakra, vypadá, jako naprosto dokonalé umělecké dílo?

Kdyby takhle chodil do práce a po městě, asi by si musel pořídit ochranku, protože by se na něj vrhaly rozvášněné davy bez ohledu na pohlaví. Tenhle chlap… musí učarovat naprosto každému. Heterákům, gayům, ale i pedofilům nebo zoofilům. Prostě fakt úplně všem. Nepochybuji o tom, ale v praxi to vidět nepotřebuji. Stačí mi, jaké vzbuzuje ovace normálně.

„Natane, rád tě vidím,“ usměje se, když skončí s detekováním našich výrazů. „Ptáš se, co se stalo?“ zasměje se a dlouze potáhne z cigarety.

Vůbec ho netankuje, že šéf zaujal pozici, kdy se nad ním v podstatě tyčí, a hází kolem sebe tu svojí dominanci, že nesedět, tak nás ty vlny odhodí. Neměl by spíš Gustav být ten, co má navrch?

I když s jeho vzrůstem… kdyby si před něj stoupnul, bude rád, že s pohledem před sebe, vůbec dohlédne na šéfovy bradavky.

„Znáš Richarda, kápa západního bloku mafie?“ přimhouří oči.

Šéf nehne ani brvou. „Samozřejmě, není to tak dávno, co jsme spolu, dá se říct, kamarádili.“

Gustav pokývne hlavou. „Jo, tak to už s ním asi jen tak na pokec nezajdeš.“

Šéf nakloní hlavu na stranu a nasadí zlověstný úsměv. „Nepovídej, někdo ho zabil?“

„No…“ vydechne Gustav obláček kouře, „nenazval bych to vraždou ale spíš jatkami. Někdo mu ruce přibil k čelu postele provizorními kolíky, které si vyřezal z nožiček od nočního stolku, nejspíš ještě zaživa… ale zbytek jeho těla naporcoval a nacpal do postele.“ Věnuje Natanovi ironický úšklebek.

„Asi byl nasranej,“ podotkne šéf klidně.

„Jo, zřejmě. Rozporcoval ho jako kus vepřového. Ještě nám chybí oči,“ zkoumavě se na Natana zadívá.

„Mám vám je pomoct najít, nebo co tím sleduješ?“ uchechtne se šéf.

Místností se rozline vyzvánění a Gustav vytáhne mobilní telefon z kapsy. „Omluvte mě,“ usměje se stroze, vstane a poodejde.

Vrhnu na šéfa vyděšený pohled. „Přišel si pro tebe?!“

Pobaveně se zasměje. „Ne, nemá důkazy a navíc ani důvod. Neboj, Alexi.“

Bál jsem se. Jedno jsem totiž věděl jistě, kdyby ho chtěli zavřít, snad bych někoho odprásknul a nechal se zabásnout s ním, protože představa života bez něj se mi ani trošku nezamlouvala. Jenomže… on je přece ďábel, a toho vám nikdo do vězení zavírat nebude. Pro své vlastní bezpečí.

„Tak už máme oči,“ zkonstatuje Gustav, který zůstane stát naproti Natanovi a nasadí profesionální úsměv, „byly schované v lednici na talířku, jako nechutný zákusek, což ti asi ani nemusím říkat.“

„Nemám na tebe celé odpoledne Gusto, vyklop, proč seš tu?“

„Fajn, nebudeme protahovat tuhle hru. Jen mě zajímá, co provedl tak hrozného, že si z něj udělal fašírku stejně jako z toho jeho přisluhovače, víš, jak dlouho nám trvalo, než jsme vůbec rozlišili, které ostatky komu patří? A proč ten černoch zůstal netknutý? Co tě vedlo k takovému běsnění? Hrál sis na nástroj boží odplaty? A nezkoušej mi tvrdit, že si to nebyl ty. Seš jediný šílenec, který posílá v igelitovém pytlíku a obyčejný obálkách jazyky svých obětí na policejní stanici. Jenže tentokrát si ho poslal rovnou mě. Ty tvoje morbidní hádanky, které nás vždycky přivedou na místo činu, dohánějí naše zaměstnance často k nepříčetnosti.“

Natan se zle usměje a típne nedopalek cigarety ve skleněném popelníku, aby si vzápětí připálil další. Zadívá se na Gustava a pár sekund si jen oplácejí upřené pohledy. „Pomsta je v mém srdci, smrt v mých rukou.“

„Ty a Shakespeare?“

„Ano, vypadám snad jako nevzdělanec? Gusto, víš, co je to pomsta? Ten chlupatej buzerantskej přisluhovač prosil pohledem, nejdříve o život, pak o smrt. Ani jednou ho nenapadlo se kát za svůj těžký hřích. To z něj dělá zatracence, no ne?“

„Co udělal?“

Natan bradou kývne ke mně. „Sáhnul na to, co je mi nejdražší.“

Gusto po mě přejede pohledem. „Znásilnil ho?“

Baví se tu o mě, jako kdybych tu vůbec nebyl. Já vlastně ani nechápu, co tu dělám? A ještě víc mě děsí, že mě vůbec nepohoršuje, slyšet o tom, jak mí věznitelé dopadli. To jsem se už tak obrnil?

„Málem jsem přišel pozdě.“

„Takže Richarda si zabil, jen protože si na tvůj majetek dovolil sáhnout jeho člověk,“ pokývne Gustav hlavou a zamyšleně si promne bradu.

Majetek?! Vypadám snad jako věc?!

„Samozřejmě, nesl za své čokly plnou zodpovědnost. Chtěl milion a já mu ho dal, tvé lidi jsem složil jako kuželky, abych ten jeho tlustý zadek dostal pryč a jak se mi ten sráč odměnil? Slíbil, že Alexovi nic neudělají. Víš, jak to funguje v podsvětí… za nesplněné sliby platíš životem.“

Gustav se napřímí a přijme nabízenou cigaretu. „Díky… fajn, chápu proč. Jenže si složil k zemi dvacet mých mužů. Musíš jít svědčit, řekneš, že ti vyhrožoval nebo si něco vymyslíš, ale víš jak to je. Tohle nemůžeme jen tak přejít. Byl u tebe doma a tys ho odtud dostal. A mimochodem, ten nápad nastrčit tam toho feťáka, a ještě zařídit, aby všechny stopy vedly k němu… zatím asi tvoje nejlepší práce,“ řekne téměř obdivně.

Asi špatně slyším. Prezident policie právě chválí zločinecké schopnosti mého šéfa. To je nějaký hloupý vtip?

„Díky. Takže sis mě přišel předvolat osobně?“ uchechtne se šéf.

„Ne, přijde ti dopis. Já budu mlčet, jako vždy, ale ještě chci typy Natane.“

„To je mi jasné, nic není zadarmo,“ ušklíbne se.

„Samozřejmě.“

„Kolik?“

Gustav si spokojeně promne ruce. „Alespoň pět velkých ryb a rovnou se vším všudy.“

„Vážně, nechceš, je třeba zabalit do dárkového balíčku a poslat doporučeně?“

Konečně jsem si začal uvědomovat skutečný význam šéfovy přezdívky. Nebyl krvavou bestií označován jen tak. Uměl toho daleko víc, než jsem si kdy byl, myslel. Věřím tomu, že vědět o tom, čeho všeho je schopen už na začátku, nejspíš bych s ním nikdy neskončil. Ovšem na to… už bylo pozdě.

Přijde mi, že dnešní den snad nemá konce. Od té doby, co policejní prezident opustil náš pokoj, šéf neustále telefonuje. Zavřel se v ložnici, takže já tu tupě sedím a zírám už dobré čtyři hodiny na televizi. Jednou jsem si byl převázat zápěstí, která se mi poměrně dobře hojí. Nohy zvládly zařízlá pouta nad kotníky o něco líp. Už mi na nich zůstal jen rudý náramek.

„Alexi, dám si sprchu,“ oznámí mi a já se ještě stačím ohlédnout.

A je to tu! Jeden pohled na jeho nahé tělo, i když letmý, a mám myšlenky zase úplně jinde.

Fajn, chce, abych ho svedl? Udělám to!

Najednou jsem v sobě našel neobvyklou odvahu. Nejspíš mi konečně došlo, že na svádění svého protějšku, i když je to ten nejkrásnější podlý ďábel, není vůbec nic, za co bych se měl stydět… teda, já se styděl pořád, jen už ne tolik.

Sprchový kout tvoří menší část prostorné koupelny. Větší část zabírá rohová vana.

Dívám se na jeho siluetu za matným sklem. Voda mu dopadá na vlasy a on si právě dlaněmi čistí obličej a kroutí hlavou.

Tohle je ten pravý čas!

Nechám župan sklouznout z ramen. V tichosti se sveze na podlahu. Pomalu a co nejtišeji odsunu skleněné dveře. Vstoupím k němu a zaznamenám, jak sebou v úleku lehce škubne. Pomalu se otočí čelem ke mně a zády se zapře o béžové dlaždice.

Veškerá má stydlivost vezme za své. Bez rozpaků mu hledím do černých diamantů, které mě zvědavě pozorují. Ano, je pro mě těžké, dívat se právě tam. Po chvíli sjedu očima pod krk, přes jeho hrudník, který se rychle zvedá a klesá, až k podbřišku. Níž se zatím neodvážím pohlédnout.

Musí na mě vidět, jak moc se mi líbí, co vidím.  Hlavně to, co mi stojí, je toho jasným důkazem. Přistoupím o krok blíž. Sklouzne pohledem po mém těle až dolů, na pár vteřin se zastaví a pak zrak zvedne zpátky a zadívá se mi do očí.

Jeho žhavý výraz mě vzruší snad ještě víc. Znovu pohledem zmapuji tu dokonalou tvář, sexy ústa, ostře řezanou bradu, široká ramena, po kterých stékají potůčky vody, jeho svalnaté ruce a velké dlaně. Dovolím si pohlédnout ještě níž a neudržím se, protože vypustím hluboké vydechnutí.

Tenhle moment ho vzrušuje stejně jako mě!

„Tak už mě přestaň olizovat pohledem a umej mě,“ zavrčí a pak se rozesměje, když spatří můj šokovaný výraz.

Bože! Tenhle smích u něj nevídám moc často. Myslím si, že bych pro něj byl schopný čehokoliv.

Je tak krásný, až mám chuť se zamotat do županu a nikdy se nikomu neukázat. Ani zdaleka nedosahuji jeho dokonalosti.

Jenomže dnes… ho hodlám překvapit, takže myšlenky na vlastní nízké sebevědomí zaplaším prudkým zatřesením hlavy. Natáhnu se za něj pro lahvičku sprchového gelu, přičemž se o něj neopomenu celým tělem otřít a málem se složím, když ucítím, jak se při dotyku našich nahých a mokrých kůží, zatřese.

Je to zvláštní pocit… být ten, co má v rukou otěže. I když jen zdánlivě.

Naliji si notnou dávku gelu do dlaní a pak tu nádobu prostě odhodím na zem. Začnu mu dlaněmi klouzat po ramenech a hrudníku s pohledem upřeným do jeho očí.

Hezky jsem si naběhnul. Já teda už naběhlej byl… a to fakt pořádně.

Roztřesu se vzrušením a úpornou potřebou cítit ho konečně v sobě. Přejedu dlaněmi přes jeho boky až k zadku a sevřu krásně tvarované půlky až překvapeně zamrká.

Tos nečekal co?

Bože… tohle je fakt pocit. Královský pocit! Já a dělám tohle s ním?!

Musím si okamžitě začít psát deník.

V očích zasvítí mu zasvítí touha. Obtočí mi ruku kolem pasu a přitáhne k sobě. Hezky tělo na tělo. Skloní tvář a jeho dech mě zašimrá na rtech. „Co tvá pomsta? Už si začal?“

Vytřeštím oči. „Ehm, cože?“

Pobaveně se zasměje. „Měli jsme si vystřídat role, jenomže nás přerušili…“ sklouzne jazykem přes hranu mojí brady až ke krku, kde mezi své rty hrubě vsaje moji kůži, „… takže to dnes hodláš dokončit?“

Kdybych mu řekl, že mi Erik v nestřežené chvíli pověděl, jak to s tím diktafonem a vzdechy bylo, asi by ho prohodil oknem. Neumím si představit, že bych měl dneska být ten, co je nad ním. Upřímně, já jsem rád, že jsem vůbec došel až sem do tohohle sprchového koutku.

„Ne,“ vydechnu a on mě prudce vezme za zápěstí, zvedne mi ruku a položí si jí za krk. Ignrouji bolest z ran. Druhou rukou mě přitiskne ještě víc na sebe a zároveň nás otočí, takže jsem zády přitlačený na stěně sprchového koutu.

„Ne?“ zeptá se a nenechá mě odpovědět, protože se skloní pro hluboký polibek, při kterém mi neopomene zkousnout spodní ret. Z toho návalu vzrušení se mi podlomí kolena.

Nespadnu, protože mě zvedne do náruče. Loktem vypne proud vody a se zdvihnutým obočím na mě pohlédne.

Řekni to Alexi!

„Chci… tě v sobě. Dneska…“ přiznám tiše. I příště. 

Skvělý. Veškerá má odvaha odešla stejně rychle, jako přišla. Do tváří mi vstoupí červeň jako mávnutím kouzelné hůlky.

„Tvé přání je mi rozkazem!“ odpoví hrdelním hlasem a blýskne po mě pohledem, že být svíčka, rozhodně mi zapálí knot.

A tak jsem se…

Na jeden hluboký přiraz, se do mě vmáčkne až nadoraz. Pozoruji jeho rozšířené panenky a rukou mu bloudím ve vlasech. Setře se mé ruce a přitlačí mi je za hlavu.

Znovu přirazí.

Tvrdě.

Nenasytně.

Skloní se a zkousne mi ret.

Celý se prohnu. Rozhoupe si mě rychlým pohybem pánve. Srdce mi buší jako zvon a dech mi hvízdá v krku. Propaluje mě temným pohledem. Párkrát pohne boky ze strany na stranu, až se trefí na moje citlivé místo.

Zazmítám se a on mi silně zmáčkne volnou rukou zadek.

„Alexi…“ vydechne. „Seš celý můj…“

„Jo…“ zaskučím spíš, než odpovím. „Tak se s tím přestaň tak babrat, šéfe,“ vydechnu.

Na sekundu ustane v pohybu a jeho oči ztmavnou ještě víc.

A sakra! Tohle jsem asi neměl říkat!

„Babrat, jo?!“ zavrčí a než stačím zareagovat, přetočí mě na břicho, aniž by ze mě vyjel. „Babrat…“ zopakuje a mě se tělem rozlévá strach spolu s očekáváním.

Vnímám tu atmosféru, tu vůni… sexu smíšeného s lehkým vztekem. Neměl jsem v plánu ho naštvat… ale nějak mi to nevadí.

Tvrdá rána, která dopadne na moji pravou půlku, mě donutí vytřeštit oči do matrace a zalapat po vzduchu. 

„Prej babrat…“ odfrkne si. Ucítím změnu jeho těžiště hluboko uvnitř sebe. Přesune se k mým zádům, a začne mi vtahovat kůži kolem páteře mezi zuby, postupuje, až se mi zezadu přisaje k zátylku. „Alexi… važ svá slova,“ poradí mi tiše.

Je to sexy… jsem příšernej masochista.

Teplo se mi rozlévá celým tělem a třas je nezastavitelný. Zatímco mi značkuje krk, jednou rukou hladí moji postiženou pravou půlku, aby jí vzápětí opět uštědřil ránu, která mě rozechvěje víc, než ta první.

Bolí to. Pálí to.

Ale…

Je to i příjemný.

Třetí rána, následuje po letmém pohlazení, a pak čtvrtá... pátá... šestá...

S každou ránou vzdychám jako laciná štětka a snažím se své projevy vášně tlumit zkousnutým polštářem. 

„Deset,“ vydechne, „teď ti dám odměnu za výdrž, Alexi."

Chytne mě za předloktí a donutí mé tělo udělat ukázkový luk, aby se dostal, co nejhlouběji.

„Litovat budeš zítra…“ Jednu ruku mi obtočí kolem ramen, předloktím mi lehce tlačí na krk a prsty mi hrubě sevře kůži na rameni. Zahryzne se mi do krku jako do lahodného středně propečeného steaku, až se mi zatmí před očima.  Druhou rukou mi stiskne levou půlku. Mám pocit, že mi nezbývá nic jiného než shořet z té spalující vášně.

Asi sekundu na to slyším svůj vlastní křik, který se nese místností.

Bože! To je ono!

Zítra budu mít na zadku modřiny.

… konečně dočkal.