Mike spokojeně odcházel. Věděl, že to od něj nebylo nic moc, ale vážně byl sám se sebou spokojený.

Tak Paul se od něj nedokáže držet dál, hm?

Měl pocit, že si asi začne pískat. Ve dveřích neodolal, aby se ještě neotočil, a nevyhledal pohledem původce otřesů v jeho životě.

Paul stál za barem, u ucha měl telefon.

Byl bledý ještě víc, než před chvilkou. Na obličeji mu naskákaly rudé skvrny.

Ve tváři mě výraz, jakoby právě nahlédl do nejtemnějších hlubin pekla.

Sesul se k zemi.

Aniž by Mike zaváhal, vyrazil k němu. Odstrčil těch pár hostů, kteří si Paulova pádu všimli, a přeskočil bar.

Sáhl Paulovi na tvář.

Hořel.

„Kurva fix!“ zaklel Mike, a zvedl ho do náruče.

Doběhla k němu Tami.

„Co se děje? Co je mu?“

„Horečka. Nejspíš ta noha. Odvezu ho, můžeš o tom informovat jeho šéfa?“

„Já… Jasně,“ zírala na něj Tami překvapeně. Už dlouho se nesetkala s nikým, kdo by jednal takhle autoritativně. Obzvlášť ne v Paulově případě.

Mike na nic nečekal, a s Paulem v náruči obešel bar. Venku na něj čekalo auto a v něm Dru.

Ten vyskočil z auta hned, jak dvojici uviděl.

„Co se stalo, šéfe?!“ vykřikl překvapeně a pohledem hledal na Paulovi známky zranění.

„Jedeme domů. Zavolej doktorovi, že má horečku,“ cedil Mike jedno slovo po druhém.

Všichni tři nasedli do černého SUV, Dru už držel u ucha telefon a mluvil s doktorem.

 „Jerry,“ oslovil Mike řidiče, „pospícháme.“

Jerry jen kývl, a za skřípotu pneumatik a burácení silného motoru vyrazili prudce pryč.

 

 

Probral jsem se v pokoji, který sice nebyl můj, ale přesto působil povědomě.

Bolelo mě celé tělo. Co se stalo?

Vzpomínky na mě dopadly jako kovadlina.

„Benny!“ zasípal jsem vyděšeně, a začal se hrabat z postele.

„Benny je v pořádku, Paule. Na rozdíl od tebe,“ ozval se unavený hlas z protější strany místnosti.

Překvapeně jsem se tím směrem podíval.

Mike seděl v křesle, a v ruce svíral skleničku s tmavě zlatavou tekutinou. Vypadal, jako by několik dní nespal.

„Já… Musím jít. Musím najít Brandona. On… Má Bennyho, Miku! Je to moje vina! On mu ublíží!“ panikařil jsem a cítil, jak mě v očích tlačí slzy.

„Říkám ti, že Benn je v pořádku. Kontrolovali jsme ho. Zrovna teď je v práci,“ odpověděl Mike trpělivě, i přes svůj zjevně naštvaný výraz.

„Nevěřím ti. On… On mi volal. Říkal, že má Bennyho. Že se k nim mám připojit, on…“

Mike se zvedl a šel ke dveřím pokoje.

Trhnutím je otevřel, a pohledem vyhledal někoho, kdo u nich zřejmě stál.

„Řekněte doktorovi, že se probral. A přivezte toho kluka. Měl jsem pravdu, potřebuje se přesvědčit,“ vrčel unaveně.

Když za sebou zavřel dveře, vyhledal pohledem můj obličej.

„Co s tebou mám dělat, Paule? Pustil jsem tě z očí na tři dny, a podívej se na sebe…“

Pomalu přistupoval k posteli, stále svírajíc skleničku, v ní jsem tušil alkohol. To bylo poprvé, co jsem ho viděl takhle pít. Vždycky dával přednost vínu.

„Co se vlastně stalo?“

„Infekce. Přesto, žes slíbil, že se o tu ránu budeš starat. I když jsi slíbil, že v případě jakýkoliv změny zavoláš doktorovi. Nechals to zajít takhle daleko! Víš vůbec, jak dlouho jsi byl mimo?“

Překvapeně jsem zavrtěl hlavou. Mike byl vážně naštvaný.

„Pět dní. Pět dní, Paule!“ zvyšoval hlas, a stále se blížil k posteli.

„Já… Omlouvám se, Miku. Fakt to nebylo úmyslně… Já… Myslel jsem, že jsem prostě jen unavený, a noha bolí proto, že jsem ji málo šetřil…“

Mike se posadil ke mně na postel, ale vypadalo to spíš, jako by se na ni zhroutil.

„Jak sis toho mohl nevšimnout?! Copak sis tu nohu nepřevazoval? Sakra Paule…“ naklonil se ke mně, a já ucítil burbon.

„Jasně, že převazoval… Jen… Prostě jsem si nevšimnul, no…“

Mike povzdychl, a sevřel si prsty kořen nosu. Nevěděl jsem, co dělat.

Ozvalo se zaklepání, doprovázené tlumeným klením.

„Jo,“ houkl Mike.

Do místnosti vpadl Benny.

Pokusil jsem se vyskočit z postele a dostat se k němu, ale docílil jsem jen toho, že jsem se na posteli efektivně rozplácnul. Byl jsem hrozně zesláblý.

„Co děláš, kruci? Je to teprve pár hodin, co ti doktor vytáhl kapačku!“ vyletěl Mike a už mě cpal zpátky do polohy způsobného pacienta.

Benny překvapeně těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Ruším?“ zeptal se opatrně.

Mike si odfrkl, a já se konečně dal tak trochu dohromady.

„Benny, co se ti stalo? Jsi v pohodě? Neudělal ti nic?!“

„Když nepočítáš, že mě dva magoři chytili na cestě z práce a naspali do auta jako pytel brambor, tak jsem v pohodě,“ odpověděl jedovatě, a vztekle si měřil Mika pohledem.

„Ale… Jinak ti nic neudělal? Vážně? Jak jsi mu utekl?“ nechápal jsem.

„O čem to mluvíš? Šel jsem z práce, a předpokládám že jeho,“ ukázal na Mika, „poskoci mě naložili do auta a dovezli sem. Třeba by mi jeden z vás chtěl říct nějakej důvod?“

Nechápavě jsem se podíval na Mika. Ten si povzdechl a pohodlněji se posadil na posteli tak, aby byl zády opřený o čelo postele a nohy měl natažené před sebou. V ruce stále svíral sklenku s burbonem.

„Paulovi někdo volal a tvrdil, že tě unesl.“

„Cože? Kdo? A proč by unášel mě?“ nechápal Benny.

O Brandonovi jsem mu nikdy nevyprávěl. Vážně jsem doufal, že jsem celou tu věc nechal za sebou.

„Ale… On měl tvůj telefon…“

„Jo, asi před týdnem mi ho někdo ukradl. Snažil jsem se ti dovolat, že mám nový číslo, ale měls vypnutý telefon. A když jsem šel za tebou do práce, tak jsi tam nebyl. Tami mi řekla, že marodíš, a nejspíš u svýho novýho objevu. To budeš, předpokládám, ty,“ podíval se podezřívavě na Mika.

Ten mu posměšně zasalutoval a upil ze sklenky.

„Jo. Paulie odpadl v práci, tak jsem ho odvezl za doktorem. V horečce volal tvoje jméno, a že tě Brandon dostal. Tak jsem to nechal ověřit a zjistil, jak se věci mají,“ pokrčil rameny.

„Když se probral, tak mi nechtěl věřit, že jsi vážně v pohodě. Tak jsem objednal donášku, no...“

Vděčně jsem se k němu naklonil, a pohladil ho po ustarané tváři.

„Miku, já… Děkuju.“

Něžně se na mě usmál.

„V pohodě. Ale ocenil bych, kdyby to bylo naposledy, co v mojí posteli voláš jméno jinýho chlapa,“ prohlásil sarkasticky a já se musel zasmát.

„Znamená to, že můžu jít?“ zeptal se Benny, aby na sebe upoutal pozornost, než se věci začnou vyvíjet postelovým směrem.

„Když už jsi tady, dej si s námi večeři. Za chvilku přijde doktor překontrolovat Paula, a kuchař zatím v kuchyni chystá večeři jak pro armádu…“

„To by mohlo být tím, žes už několik dní nejedl, šéfe,“ přerušil Mika doktor, který právě vešel do dveří.

„Zdravím, Paule. Ukaž se mi,“ promluvil na mě, ale v jeho chování nebylo ani stopy po dřívějším přátelském přístupu. Zaraženě jsem se podíval na Mika.

„Jo, chápeš to dobře. I jeho jsi naštval,“ bavil se mými rozpaky.

Doktor po mě sekl pohledem.

„Vysvětli mi jedno. To máš o mých lékařských schopnostech tak nízké mínění, žes mě nekontaktoval, když se ti začalo dělat zle? Když to začalo otékat? A netvrď mi, že sis nevšiml, jak ta rána mění barvy!“ vztekal se.

Benny si odkašlal.

„Já vám do toho teda pánové nechci vstupovat, ale… Asi byste měli vědět, že Paul je lajdák. Vsadil bych se, že se na tu ránu neobtěžoval ani podívat.“

Provinile jsem uhnul pohledem.

Doktor zalapal po dechu.

„Chceš říct, žes to tři dny nepřevazoval?!“

„To ne!“ bránil jsem se. „Převazoval, pravidelně. Fakt! Jen jsem u toho myslel na jiný věci, a moc tomu, jak to vypadá, nevěnoval pozornost…“

Doktor se podíval na Mika, který zmučeně zasténal.

„Já to věděl. Vždyť si ani nedokázal vysušit vlasy, doktore… Měli jsme ho líp hlídat.“

Benny se pousmál.

„A to počkej, až dostane chřipku. To je teprve sranda. Zapomíná jíst i pít. Jednou jsem ho našel na pokraji bezvědomí, když jaksi pozapomněl dva dny cokoli sníst.“

Mike na mě upřel odhodlaný pohled.

„Fajn. Odteď budeš bydlet tady. Tohle odmítám riskovat.“

Doktor souhlasně pokyvoval a Benny se pobaveně šklebil, zrádce jeden.

„Tak na to zapomeňte. Všichni. Já mám svůj byt rád. A navíc, neměli bychom teď řešit něco jinýho? Brandona, například…?“

„Ne,“ utnul mě rázně Mike. „Teď jdeme dolů do jídelny na večeři. Brandon počká. Ty se musíš dát dohromady,“ vysvětlil a zvedl se z postele. Nenápadně před sebou tlačil doktora i Bennyho ven z pokoje. Ve dveřích se otočil.

„A dej si sprchu, pomůže ti.“

„Ty… Ty se ke mně nepřidáš?“ zeptal jsem se ho provokativně.

Okamžitě byl u mě, a držel můj obličej v dlaních.

„Paulie, je to skoro osm dní. Kdybych na tebe teď sáhl tak, jak bych rád, nejspíš by ses ve svém stavu nedožil rána. Napřed se musíš dát dohromady,“ zašeptal mi v těsné blízkosti rtů.

„Jako tvůj ošetřující lékař s ním musím souhlasit,“ zvolal doktor pobaveně z chodby.

„Sakra, ten chlap tu snad má štěnice, to už není normální…“ zavrčel Mike a vyrazil za ostatními.

Seděl jsem na posteli, vydýchával Mikův nečekaný útok a přemýšlel, kdy se z mého života stala tahle horská dráha.

 

 

 

U stolu se k nám čtyřem přidal i Dru. Jeho upjatý výraz ale nedokázal porazit náladu, kterou vyvolávalo doktorovo špičkování s Bennym a Mikem.

No, víno, které Mike nechal donést po večeři ze sklepa, v tom rozhodně sehrálo svou roli. I když mě hlídal, abych to nepřeháněl, ostatní si jeho výtečnou chuť dopřávali v plné míře.

„A pak se ho zeptal, jestli je striptér,“ řehtal se právě doktor, který to vyprávěl Bennymu, „což je fakt sranda, protože…“

„Doktore!“ ozval se Mike podrážděně.

Zpozorněl jsem.

„Protože co?“ naléhal jsem.

„Nic nic nic, že jo, šéfe?“ uculoval se doktor nevinně.

„Šéf neumí tancovat,“ pronesl Dru chladně, a v jeho očích se poprvé objevil pobavený výraz.

Kolem stolu zavládlo rozpačité a překvapené ticho.

„Jasně že umím tancovat,“ ohradil se Mike, ale moc jistě to neznělo.

„Jo, těch pár základních pohybů, abys přetrpěl společenský akce. To se nepočítá,“ zaryl do něj Dru znovu.

„Striptéři stejně ve skutečnosti netancujou, tak je to jedno, ne?“ prohlásil Benny, a bylo znát, že se blíží okamžiku, kdy nebude schopen artikulovat.

Mike se na něj zaraženě podíval.

„No co, vždyť je to pravda… Je to jen o tom kroutit bokama, pomalu se svlíkat a působit sexy...  Žádná věda.“

„Tak proč se nepředvedeš?“ navrhl mu doktor.

„Ne, dost pochybuju, že bych dokázal přejít místnost, natož nějaký kroutivý a vrtivý pohyby… Ale měli byste vidět Paula. Je v tom fakt dobrej.“

Zabiju ho. Já ho prostě chytím, tou vylitou hlavou mu třísknu o stůl, a bude.

Upíral jsem na něj pohled, kterým bych ho nejraději proměnil v živou pochodeň.

Přesně jak jsem se bál, Mika nápad nadchnul.

„Zapomeň,“ zastavil jsem ho, než stihl cokoliv říct.

„Prosííím,“ upíral na mě štěněčí oči.

„S touhle nohou?“

„To dáš… Vybereme ti nějakou rozumnou písničku…“ přemlouval mě a už se hrnul k poličce vedle hifi věže. Vytáhl z ní ovladač a vrátil se na židli, kterou ale odsunul od stolu tak, aby směřovala do prostoru. Došlo mi, že tam se ode mě očekává moje vystoupení.

„Fajn. Ale rozumnou písničku, jasný?“

Mike horlivě přikyvoval. Stiskl ovladač.

Ozvala se Enya.

Povytáhl jsem obočí.

„Zase takovej mrzák nejsem…“

Mike kývnul a znovu zamířil ovladačem.

Místností se ozval pekelný zvuk letošního hitu.

Crazy Frog – Axel F

Nevěřícně jsem se po něm podíval.

„Ty máš děti?“ vyhrknul jsem.

Mike znechuceně zavrtěl hlavou, a podíval se na doktora.

„Občas taky mám ten pocit…“

 „No co, je to chytlavý…“ šklebil se doktor.

Další přepnutí.

Gwen Stefani – Hollaback Girl

Zděšeně jsme se podívali na doktora, ten však zamítavě kroutil hlavou.

Zato Dru se začervenal.

Mike jen zavrtěl hlavou, a natáhl ruku s ovladačem.

Daddy Yankee – Gasolina

„Hmm… Možná jindy. Co tam máš dál?“ zamítl jsem.

„Ježíš, tak rovnou řekni, že do toho nejdeš a neprotahuj to…“ rýpnul do mě Dru.

Místností se rozezněl 50 Cent a jeho Candy Shop.

Jedním pohybem jsem do sebe obrátil zbytek vína a zvedl se ze židle.

Podle rytmu jsem se přiblížil k Mikovi.

Přímo před ním jsem se začal kroutit do rytmu, pohledem jsem sledoval jeho výraz.

Olízl si rty a znovu se uvelebil na židli.

Přitáhl jsem si volnou židli, abych se měl o co opřít, a otočil se k němu zády. Můj zadeček měl přímo před sebou. Začal jsem se kroutit kolem židle. Pomalu jsem si vysvlékl triko.

„Vypadněte,“ zašeptal Mike nebezpečným tónem, šlehl pohledem ke stolu a já v něm poprvé skutečně uviděl gangstera.

Dru s doktorem zvedli brlajícího Bennyho a opustili místnost. Nepadlo od nich jediné sovo odporu.

„Ty… Ty pokračuj,“ přikázal mi.

Z jeho očí vyzařovaly černé, vše stravující plameny. Jo, ten pohled jsem si pamatoval, i když ne až takhle vražedně intenzivní.

Pomalu a houpavě jsem přešel k němu, naše oči se do sebe zaklesly. Vlnivým pohybem jsem se mu rytmicky kroutil na klíně.

Nevydržel.

Objal mě, přitiskl na sebe a vášnivě políbil.

Bože, vážně mi chyběl.

Po nekonečně dlouhé chvíli jsem se od něj odtáhl, abych se nadechl.

„Co se stalo s tím tvým předsevzetím, že na mě nesáhneš, dokud mi nebude lépe?“ zeptal jsem se ho pobaveně.

Přitiskl mi obličej ke klíční kosti a přejel po ní jazykem.

„Víš, už jsem zabil za mnohem menší provokace…“ kousl mě do citlivé kůže v ohbí krku a já se spokojeně usmál.