„Co se stalo s tím tvým předsevzetím, že na mě nesáhneš, dokud mi nebude lépe?“ zeptal jsem se ho pobaveně.

Přitiskl mi obličej ke klíční kosti a přejel po ní jazykem.

„Víš, už jsem zabil za mnohem menší provokace…“ kousl mě do citlivé kůže v ohbí krku a já se usmál.

„Jo, to je přesně to, co bys mi měl v tuhle chvíli říkat,“ bavil jsem se, zatímco mi jeho dech hladce klouzal po obnažené kůži.

„Myslel jsem to vážně,“ zavrčel.

„Já vím. A alespoň jeden z nás by měl mít rozum. Hlasovalo se o tom, a budeš to muset být ty.“

Nechápavě na mě zamžikal.

„Kdo hlasoval? O čem?“

„No, já a …“ přitiskl jsem se na něj, aby pocítil mou erekci, „a on. A oba jsme se shodli, že z nás teda rozum mít nebude ani jeden. Takže ty budeš muset být ten rozumný a zodpovědný,“ zašeptal jsem a přejel mu jemně jazykem po uchu, až zasykl.

Mike se zarazil, chvilku sledoval můj obličej a pak zavřel oči.

Jemně mě odstrčil.

Nevěřícně jsem na něj zůstal zírat. To jako fakt? Nikdy by mě nenapadlo, že mě vezme vážně, sakra!

„Přestaň se tvářit, jako kdybych sebral poslední kůrku chleba hladovějícím sirotkům, buď tak hodnej,“ požádal mě otráveně.

„Fajn,“ odsekl jsem ublíženě a slezl z něj. Nějak jsem to neodhadl a zavrávoral.

Jeho ruce mě však včas zachytily.

„To je přesně ten důvod. A někdo tu musí být zodpovědný, sám jsi to říkal. Navíc… Odhlasovali jste si to,“ řekl jedovatě, vstal a ještě letmo pohladil můj vydutý poklopec.

Měl jsem chuť začít výt na měsíc jako nadržený čokl, ale při pohledu na jeho tvář jsem se nechal obměkčit. Vypadal, že trpí ještě víc, než já.

Nebylo ode mě moc fér, ho takhle provokovat, a pak to všechno hodit na něj, ale nemohl jsem si pomoct. Jednou jsem si usmyslel, že do toho půjdu, že se nenechám odradit vlastním strachem a nejistotou, a dám šanci novým pocitům a zážitkům, tak proč se držet zpátky. Ale asi jsem neměl dopustit, aby mě Dru tak snadno vyhecoval. Ne dnes.

„Pojď,“ natáhl ke mně ruku a já se ho chytil. Beze slova mě vedl nahoru do patra.

Už jsem chtěl zabočit do ložnice, ale jeho sevření nepovolilo.

„Kam jdeme?“ zeptal jsem se podezřívavě.

„Do mojí ložnice,“ pronesl s ledovým klidem.

Mikův pokoj? Mikova ložnice? Mikovo… Mikovo všechno? Žádný pokoj pro hosty?

Div jsem nedočkavostí nenadskakoval.

Na konci chodby už jiné dveře nebyly, a kdyby mě Mike nedržel, nejspíš bych se k těm posledním rozeběhl jako malé dítě k pouťovým atrakcím.

Mike vzal za kliku a pokynul mi, abych vešel.           

Pečlivě jsem se hlídal, abych sledoval jen podlahu. Silou vůle jsem přibíjel svůj pohled do míst, kde dřevěná podlaha přecházela ve světle šedou imitaci dřeva. Opatrně jsem vstoupil na nezvyklou plovoucí podlahu. V hlavě se mi míhaly obrazy, jaký asi jeho pokoj bude.

Jak vypadá jeho postel? Masivní, dřevěná? Nepřekvapila by mě ani tmavá a těžká sametová nebesa… Nebo možná spíš kovový rám, na kterém si moje zmučené libido okamžitě představilo pouta.

Zamrkal jsem, abych si umravnil myšlenky. Možná to bude spíš jako hotelový pokoj? Prázdné, neosobní? Nakonec, nejspíš tu moc času netráví…

Ale třeba se pletu, a všude budou stopy Mikovi přítomnosti… Rozházené deky, knihy, oblečení… Jo, to by se mi líbilo, takhle by mi to o něm řeklo asi nejvíc…

Nadechl jsem se a pomalu se rozhlédl.

Srdce mi skočilo až do krku.

Tak tohle jsem nečekal.

Místnost jako kdyby vyskočila z katalogu moderního bydlení. Se světlou podlahou příjemně kontrastoval tmavě hnědý nábytek, který nebyl sice zdobený, ale přesto díky elegantním tvarům nepůsobil stroze. Zdi byly tmavě hnědé, s jemným vzorem připomínajícím šmouhy. U postele byl velký, hnědo-bílý chlupatý koberec, který už od pohledu lákal k tomu, abych do něj zabořil prsty na nohou.

Nebo celé své tělo a Mika k tomu! připomněl se mi můj stále ještě až příliš aktivní rozkrok.

Postel byla jednoduchá, dřevěná a obrovská. Ani na jednom nočním stolku nebylo vyjma lampičky vůbec nic. Vlastně ani na zdech nebyl žádný obraz nebo fotografie.

Jediné dvě fotografie v místnosti jsem postřehl na psacím stole. Právě tím, že tu byly jediné, na sebe zcela strhly mou pozornost. Zaujatě jsem se k nim vydal, a stanul jsem tak přímo za Mikovým stolem.

Pohled do jeho ložnice byl naprosto dokonalý. Velká okna dělala prostornou místnost ještě působivější, zrcadla na skříních po celé jedné stěně efekt ještě umocňovala.



„Nádherný pokoj. Architekt?“ zeptal jsem se zaujatě. Z celého pokoje bylo cítit, že ten, kdo ho budoval, nejen že přesně věděl, co bude tvořit příjemnou kombinaci, ale i přesně věděl, že se pokoj bude hodit ke svému majiteli.

„Ne, Dru,“ řekl Mike a čekal na mou reakci.

Zalapal jsem překvapeně po dechu. Chladný, precizní Dru dokáže vytvořit pokoje, které dýchají a naplní člověka poklidem? Zavrtěl jsem hlavou. No, tady je fakt možné cokoli…

Podíval jsem se se zájmem na první fotografii.

Byla na ní rozesmátá světlovlasá žena, držící v náručí malého tmavovlasého chlapce, který jí s nadšeným výrazem objímal kolem krku. I když měl očividně odřené a krvácející koleno, z celého toho obrázku bylo silně cítit štěstí a lásku. 

„Tvoje maminka?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal. Měl její nos a tvar očí, i když ty její byly modré.

„Hm,“ zahučel a svlékal si sako.

Vzal jsem do ruky druhou fotografii. Byli na ní dva muži. Jeden byl nepochybně Mikův otec. Tentýž úsměv, stejné vlasy, stejná postava. Muž po jeho boku ho o slušný kus převyšoval a z jeho šedých očí čišel chlad a profesionalita. Byl mnohem mladší, tak o patnáct let. Vypadal jako velký loajální hlídací pes s šedýma očima.

„Otec a … Bratr?“

„Otec a jeho pobočník. Otce jsem nikdy nepoznal. Ani jsem nevěděl, že žije, dokud mě Tyler nevyhledal,“ zasyčel a z jeho jindy tak silného a sebejistého hlasu čišela bolest.

Jasně, pochopil jsem, nevhodné téma…

Vrátil jsem fotografii na místo a znovu se zadíval na toho malého chlapce na té předchozí, který se i přes krvácející koleno dokázal tak šťastně usmívat. Napadlo mě, že bych si vážně přál vidět tenhle Mikův úsměv naživo.

Místností se ozvalo jemné cinknutí skleniček. Zvedl jsem hlavu a pohledem vyhledal Mika. Naléval do dvou sklenic perlivou vodu, čímž mě trochu zarazil.

„Žádné víno?“ zeptal jsem se.

„Nemyslíš, žes ho měl dost?“ odpověděl pobaveně a nesl mi sklenku ke stolu. Samozřejmě měl pravdu. Vážně bych to neměl přehánět.

Pomalu jsem upil a vychutnával si chladnou tekutinu, stékající mi do překvapivě vyprahlého hrdla.

Čekal jsem, s čím Mike přijde, ale ten se k ničemu neměl. Povzdychl jsem si.

„Tak já asi půjdu do sprchy, ať můžeme jít spát,“ bručel jsem.

Mike se přesunul k jedné ze zrcadlových skříní, něco odtamtud vylovil a beze slova mi to podal.

Vzal jsem ty dva kousky oblečení, a vešel do koupelny. Až tam jsem zjistil, že mám v rukou triko a volné trenky – velmi podobné mým „spacím trenclím“, jak jsem říkal těm, které jsem měl doma. Až příliš podobným.

No, asi by mě nemělo šokovat, že si Mike zjistil, v čem nejraději spím. Každopádně, tohle bude zřejmě poprvé, co vedle něj budu spát oblečený. Ah, takové plýtvání…

Nahý jsem vstoupil do sprchového koutu a pustil na sebe vodu tak ledovou, až jsem vypískl.

V mžiku se rozletěly dveře a v nich stál Mike jako bůh pomsty.

„Co se stalo?!“ vyhrkl a podezřívavě kontroloval pohledem koupelnu, jako kdyby hledal, odkud by mohlo vyskočit nějaké nebezpečí. Vlastně, nejspíš přesně to právě dělal.

„Nic se nestalo, jen je to svinsky ledový,“ bručel jsem, vyhýbajíc se dopadajícím kapkám ledové vody.

Zaraženě se na mě podíval.

„Tak proč si nepustíš teplou…?“

Sekl jsem po něm naštvaným pohledem.

„A co si myslíš, že jsem udělal?“

„Ehm… Chybu?“ začal se škodolibě šklebit ten prevít. „Teplá je tam, kde je ta červená barvička,“ smál se mi nyní již otevřeně.

Kývnul jsem, abych mu dal najevo, že ho chápu. Vypnul jsem vodu. Sáhl po sprchové hlavici a opatrně ji namířil proti zdi, aby na mě voda znovu nevystříkla. Poctivě jsem ověřil, že je páčka opravdu nastavena v červeném poli. Nadechl jsem se.

Prudce jsem pustil vodu na plný výkon a souběžně trhl sprchou tak, aby proud vody mířil přímo na škodolibého vetřelce, který ode mě stál asi dva metry.

Mike se prudce nadechl, ale nevydal ani hlásku a ani se nepokusil uhnout.

Ještě chvilku jsem ho zaléval jak jarní rostlinku, dokud jsem se neujistil, že na něm nezůstala jediná suchá nit. Pak jsem ledovou vodu vypnul, otočil se k němu čelem a pobaveně si dal ruce v bok.

„Tak jak, teplá?“

Mike nereagoval. Stál přede mnou a měl zavřené oči, chladná voda mu stékala z vlasů a tvořila si na jeho obličeji stále nové a nové cestičky. Několik droboučkých kapiček se mu zachytilo na dlouhých řasách. Bílou, do poloviny rozepjatou košili mu voda přilepila na kůži, takže skrz mokrou látku byly jasně vidět tmavé a chladem ztuhlé terčíky bradavek, šedé kalhoty přesně kopírovaly jeho svalnatá stehna a jeho bosé nohy stály v obrovské kaluži. Prudce dýchal.

Trochu jsem znejistěl a přešlápl si z nohy na nohu. Nepřehnal jsem to tentokrát?

Nehýbal se. Začal jsem být vážně nervózní. Nakonec, zase tak dlouho jsem ho neznal, a dneska měl v sobě i celkem slušné množství alkoholu… Jsou lidé, kteří pod jeho vlivem naprosto změní svou osobnost. A Mike dokáže být nebezpečný i za střízliva…

„Miku?“ odhodlal jsem se ho oslovit, a zkřížil ruce na prsou, abych zamaskoval, že se mi tak trochu začínaly třást.

Pořád žádná reakce. Asi jsem ho fakt naštval. Nervózně jsem těkal pohledem po koupelně. Všiml jsem si připraveného ručníku.

„Jak chceš.“

To by stačilo, odcházím. Jestli je takhle naštvanej, nehodlám tu čekat a zjišťovat, co se bude dít dál.

Sáhl jsem po ručníku, uvázal si ho pevně kolem pasu, sebral hromádku s mým oblečením a vyrazil kolem něj zpět do pokoje, rozhodnutý tu s ním nezůstat už ani minutu.

Aniž by otevřel oči, jeho ruka prudce vylétla a sevřela mé zápěstí, jako kdyby kolem něj zaklapl okovy.

Zůstal jsem šokovaně stát, ale on se víc nepohnul. Stále ještě měl zavřené oči.

„Já jsem tě varoval, Paule,“ pronesl nebezpečně tichým hlasem, a mě přejel mráz po zádech v takové intenzitě, že jsem měl chuť na sebe znovu pustit tu pitomou ledovou sprchu, abych se ohřál.

Sledoval jsem jeho obličej, kde se nepohnul už ani sval. Začínal jsem se vážně bát, co bude dál.

Pomalu zvedl hlavu, otevřel oči a podíval se na mě. A já věděl naprosto přesně, co se bude dít.

Jeho černé, žádostivé oči mě nenechaly na pochybách. Strach se během jediného okamžiku přeměnil na touhu, srdce mi bušilo ještě divočeji v reakci na celou tuhle situaci.

Mike trhl mou rukou a přitáhl si mě k sobě. Prudce mě svým polibkem přiměl otevřít ústa a naléhavě mě políbil. Vzdychl jsem a objal ho, aby se mi nepodlomila kolena.

Jednou rukou mi svíral čelist, zatímco druhou mě přitiskl na svá bedra a já pocítil jeho silné vzrušení. Otřel jsem se o něj svými boky, abych mu dal najevo, že naprosto přesně vím, jak se cítí. Odtáhl své rty od mých a spokojeně se usmál jako mlsný kocour.

Vsunul mi prsty do úst a já je lačně sál. Mike slastně přivíral oči a vychutnával si můj jazyk, provokující za jejich pomoci jeho fantazii.

Po chvilce mi novou hračku sebral a znovu mě lačně políbil, zatímco ruku vsunul pod můj ručník, kde mě začal pomalu dráždit kolem otvoru, který po něm tolik toužil. Jemně do mě vsunul jeden prst a moje boky mu samovolně vyšly vstříc.

Stále mě svíral kolem pasu, otíral se o mě svou erekcí a mě by nikdy nenapadlo, jak může být tenhle pohyb k zešílení dráždivý.

Bez problémů do mě vsunul další prst a začal pohybovat rukou ve stejném rytmu, v jakém se o sebe třely naše údy. Pracně jsem mezi nás nacpal jednu ruku, a pokoušel se mu rozepnout kalhoty. Nebylo to snadné. Když se mi to konečně povedlo, a já osvobodil jeho rozpálený a jako kámen tvrdý penis, uvědomil jsem si, že už v sobě nejspíš nějakou dobu mám tři prsty a moje tělo začíná mít vážné problémy udržet se na nohou.

Mike udělal dva kroky stranou a táhl mě za sebou. Prudce dosedl na záchodovou mísu, otočil mě k sobě zády a pomalu na sebe spouštěl.

Ucítil jsem, jak do mě proniká a slastně jsem zasténal. Pomalu mě vyplňoval a obě moje ruce drtil ve svém sevření. Dosedl jsem na něj plnou vahou a prudce vydechoval. Jemně jsem zakroužil pánví, až jsem vyvolal i jeho vzrušený sten. Opatrně jsem se nadzvedl a znovu ho do sebe zasunul, vychutnávajíc si jeho blízkost, vůni a žár, který mě obklopoval i naplňoval.

Začal jsem se hýbat, a tělem mi bouřilo vzrušení. Potřeboval jsem víc. Snažil jsem se vykroutit alespoň jednu ruku z jeho sevření, abych si mohl pomoct k vyvrcholení, ale držel mě pevně.

„Ani náhodou, Paule. Neměls provokovat,“ zašeptal mi za krkem a jemně mě kousl. Zasténal jsem. Tohle se nedalo vydržet. Látka ručníku, který by normálně už dávno spadl, jako naschvál držela přesně tam, kde jsem ji uvázal a mučivě mi přejížděla po právě teď nejcitlivější části těla. Bylo to… Intenzivní. Potěšení na hranici bolesti, téměř neúnosné.

Mike mi přitiskl ruce k bokům, sevřel je a začal se hýbat. Moje mysl opustila tělo.

Křičel jsem. Nejspíš jsem mu i nadával, prosil, sliboval a vyhrožoval. A pravděpodobně všechno najednou.

 

 

Probral jsem se, když mě v posteli otíral vlhkým, chladným ručníkem.

„Promiň,“ zašeptal, a tvářil se skutečně provinile.

„Za co se omlouváš?“ nechápal jsem.

„Za sprchu, která byla vážně rozbitá. Za to, že jsem se neovládl. Že jsem tě dohnal do stavu, kdy jsi prostě odpadl. Že jsem nebral ohled na to, že jsi ještě pořád zesláblý. Za to, že…“

„No dobrý, dobrý, zase to nepřeháněj,“ usmál jsem se na něj a vztáhl k němu ruku, abych ho pohladil po tváři. Ruka byla sice o něco těžší, než obvykle, ale snažil jsem se na sobě nedat znát, jak jsem zesláblý.

„Mám na tom stejnou vinu jako ty, víš. Taky jsem tě chtěl, tak přestaň myslet na blbosti a pojď si lehnout. I velkej šéf musí přece spát, ne?“

Věnoval mi křivý úsměv a jeho pohled byl jako horká čokoláda, tak sladce a hřejivě mě naplnil pocitem, že jsem výjimečný. Odhodil ručník na podlahu, vklouzl za mnou do postele a přivinul si mě do náruče. Zatímco mě hladil ve vlasech, upadl jsem do spokojeného spánku.

 

 

Ráno jsem se probral, a Mike už byl pryč. Protáhl jsem si rozbolavělé tělo, a pomyslel na to, jak by se mi teď hodila teplá sprcha. Při vzpomínce na včerejší večer jsem se musel usmát. Ne, do týhle sprchy teď nějakou dobu ani nepáchnu. S připitomělým úsměvem jsem šel spáchat ranní hygienu a obléknout se. V koupelně na mě čekalo oblečení v mojí velikosti, úplně nové.

Oblékl jsem si tmavé kalhoty a světle modrou košili. Zálibně jsem přejel rukou po jejím materiálu. Tak takové je na dotek hedvábí? No, na to bych si asi zvykl…

Vydal jsem se hledat Mika. Jako první jsem však našel v jídelně připravenou snídani pro několik lidí. Snídaně formou švédského stolu? No, proč ne…

Zrovna jsem si naléval kávu, když jsem v přibližujících se hlasech poznal Bennyho a Drua, kteří se zrovna nad něčím dohadovali. Překvapivě dobře spolu vycházeli. Dru nejspíš nebude takový studený psí čumák, jak jsem si původně myslel. Pozdravil jsem je hned, jak vešli. Benny se znechuceně podíval na hory jídla a sáhl po suchém rohlíku a černém čaji. Vybavil jsem si, jak večer vypadal a musel jsem se pousmát.

Snídaně ubíhala v poklidném tempu, Mike ani doktor se k nám nepřidali a Dru každou chvilku kontroloval svůj mobil.

Začal jsem mu věnovat víc pozornosti, a uvědomil si tak, že se chová zvláštně. Byl roztěkaný, nepozorný, neklidný.

„Dru, něco se stalo. Kde je Mike a doktor?“

Dru překvapeně upustil vidličku, ze které spadl kousek omelety na bílý ubrus.

„Nevím, o čem to mluvíš…“ zabručel a snažil se po sobě uklidit.

„Lžeš. Něco se stalo a je to vážný,“ udeřil jsem na něj.

Původně jsem si myslel, že Mike musel prostě ráno pracovat, a proto vstal, aniž by mě vzbudil, ale tohle spíš vypadalo, že musel rychle někam jít.

Benny upřel na Drua ledový pohled.

„Vzdej to, jakmile Paul jednou ucítí, že mu lžeš, nedá pokoj. Prostě mu to řekni.“

„No, večer… Došlo ke konfliktu. Trošku,“ ošíval se.

„Chápu, že to se v tomhle druhu podnikání asi stává, tak proč z toho děláš takovou vědu?“

„No, tohle nebylo… Jak bych to… Nebylo to obchodní.“

Nechápavě jsme se s Bennym po sobě podívali.

„Mluv!“ přikázali jsme oba shodně.

„No… Nechali jsme Brandona hlídat, abychom ho případně měli pod kontrolou, ale náš člověk, co ho měl na starosti, brzy ráno volal. Když jsme ho jeli vyzvednout, byl pobodaný v Brandonově bytě a po Brandonovi nebylo ani stopy. Doktor se toho kluka snaží udržet při životě, Mike je tam taky.“

Zatočila se mi hlava.

Jak jsem si mohl myslet, že jsem v bezpečí, když ten hajzl tam venku pořád byl? Jak jsem to mohl tak snadno ignorovat? Ano, ke mně a k Bennymu se nedostane, dokud jsme tady, ale co ostatní? Co Tami? Co ti kluci, se kterými jsem občas spal? Ti všichni mohli být v Brandonově plánu, jak mě dostat tam, kam potřeboval… A znovu by to byla moje vina.

Tak jako s Troyem.

Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil Mikovo číslo. Z chodby se ozvala diskrétní melodie a Mike, s telefonem v ruce, vešel do jídelny.