Mike si byl naprosto jistý, že nikdy v životě neslyšel nic tak děsivého, jako Paulův křik, když se došlo k pádu.

Viděl, jak siluety desítky metrů nad chodníkem balancují nad zábradlím, ale neviděl, o koho jde. Slyšel, jak Paul zavřískl z hloubi duše. Jen z toho zvuku mu naskočila husí kůže a sevřel se mu žaludek.

Když zakřičel Dru, aby se muži klidili z místa dopadu, nedokázal odtrhnout pohled od přibližující se katastrofy. Viděl dopad. Viděl, co to udělalo s Brandonovou hlavou. Dopadl na obličej, a ten se mu roztříštil na krvavou směs masa a kostí, která se krom chodníku vtiskla i hluboko do kdysi kulaté lebky.

Pohled na Tami byl svým způsobem ještě děsivější. Dopadla z části na Brandona, její tvář zůstala obrácena nahoru, k místu, odkud dozníval Paulieho nářek. Její tělo bylo nárazem zdeformováno, ale obličej zůstal nepoškozen, jako memento jejího splněného přání, být ženou. Tkáň a krev pod její hlavou však nenechala nikoho na pochybách o tom, že sem lékař nemá důvod pospíchat. Nebylo koho zachraňovat.

Mike se podíval vzhůru, a uviděl u zábradlí další postavu.

„Paulie, ne!“ zavřískl zoufale a vyrazil do útrob domu, kde mohl každým okamžikem ztratit svého milovaného.

 

 

 

„Ale no tak, Paule… Nedělej, jako kdybys ho ještě nikdy neměl v puse… Oba víme, že to umíš a děláš to rád… Tak přestaň hrát na city… Slyšels?! Dělej!“

Neodvažoval jsem si ho neposlechnout ze strachu, co by mohl udělat Tami. Pevně jsem zavřel oči a vzal ho do ruky, neochotně jsem k němu přiblížil ústa a modlil se, aby se můj žaludek alespoň na chvilku utišil.

„Neopovažuj se ho dotknout, Paule!“ začala se Tami zuřivě zmítat v jeho sevření, a já ho překvapeně pustil.

Brandon znechuceně zasykl a marně se ji snažil zpacifikovat.

„Neuděláš to! Nedovolím, aby ses dotýkal sráče, co zabil Troye! To by bylo… To by bylo jako zabít ho znovu, Paule!“ chrčela, zatímco ji Brandon sevřel jednou rukou pod krkem.

„Tys asi nepochopila, co jsem říkal, co?“ zavrčel jí do tváře Brandon a jeho výraz vyjadřoval čistou zášť.

Tami se na něj opovržlivě podívala a plivla mu do tváře. Žádné dívčí uplivnutí, ale přesně ten typ flusance, kterým kluci na základních školách chtějí udělat dojem na ostatní.

Brandon si hlen překvapeně a znechuceně setřel z tváře a silně Tami udeřil, až jí začal krvácet právě rozražený ret.

Namísto pláče se však Tami začala smát.

„To tys nic nepochopil, ubožáku. Mě už nemáš, co bys vzal. Zbyl mi jen Paul. A jestli si myslíš, že dopustím, aby se ho dotkla stejná špína, která mi zabila bratra, tak jsi ještě větší idiot, než se o tobě říká!“

Tami se podařilo osvobodit alespoň do té míry, aby Brandonovi zasadila tvrdý úder loktem na bránici. Ten se prudce předklonil a lapal po dechu. Tami nezaváhala, chytila ho za hlavu a tvrdě ho kolenem kopla do obličeje.

Klečel jsem na zemi a vyjeveně sledoval, jak Tami celkem s přehledem tlačí Brandona na zábradlí.

Jasně, věděl jsem, že Tami i Troy už od dětství studovali bojová umění, ale… Troye to nebavilo, tak toho brzy nechal. A Tami vyloučili ve chvíli, kdy do klučičí šatny přišla v květovaných šatech. To jí bylo myslím deset. Asi proto by mě nikdy nenapadlo, že je v tom takhle dobrá. Jasně, práce na baru není jen o úsměvech na zákazníky, a kdo nemá sílu, tak tam dlouho nevydrží, ale tohle? No, nejspíš to vysvětluje, proč nikdy neměla problém zbavit se nevítané pozornosti opilých hostů…

Brandon se v zoufalé snaze znovu ovládnout situaci vrhl na Tami celou svou vahou. Mohla být silná, ale tohle vydržet nemohla. Zavrávorala. Brandon okamžitě zneužil její snížené stability a vší silou ji kopl do kolene. Ozval se nepříjemný, chrupavý zvuk, a Tamiino koleno jako kdyby získalo schopnost prohýbat se i do stran.

Tami zavyla bolestí. To mě probralo. Vyskočil jsem k ní a podepřel ji, aby nespadla na zem. Z pokoje za našimi zády se ozývaly tupé údery doprovázené nesrozumitelným voláním. I když, možná bylo nesrozumitelné jen mně, kterému bušila krev v uších, protože Brandon se právě podíval směrem do místnosti.

„Ale sakra, mazlík vylezl z koupelny…“ zavrčel znechuceně.

Vytrhl bolestí plačící Tami z mého objetí. Přistoupil s ní až k zábradlí, a naklonil se s ní dolů.

„Vidíš, Paule? Všechno je to jen o tom, aby bylo po mém. Kdybys mě poslechl rovnou, mohls to teď už mít za sebou. Ty bys měl v puse známou chuť, já bych byl spokojený a tahle čubka by byla v pohodě. Ale to ne… Ty prostě rád děláš věci napínavější, viď?“ povídal spíš pro sebe, zatímco mu krvácel nos, který se Tami povedlo kolenem zřejmě přerazit.

Z místnosti se ozval tříštivý zvuk, a v zápětí se k nám připojil tlouštík, prudce oddychujíc v rozevřeném bílém županu.

„Podrž Paulieho, kocourku,“ nařídil překvapenému muži Brandon chladně. Prakticky ve stejném okamžiku se kolem mě bez zaváhání sevřely jeho paže, na zádech a zadku jsem ucítil dotek jeho nahého těla a rozevřeného županu. Nevěnoval jsem tomu pozornost.

Brandon tlačil Tami dál a dál za okraj, ona se ho zatím vší silou snažila odstrčit, škrábala a mlátila kolem sebe jako divoká kočka, jako kdyby pro ni aktuální stav jejího kolene vůbec nehrál roli.

„Brandone, nech ji! Slyšíš? Nech ji být, a můžeš si se mnou dělat, cokoli budeš chtít! Nebudu se bránit, nebudu uhýbat, nebudu utíkat, jen ji proboha neubližuj!“ křičel jsem šílený strachy, zatímco ruce, které mě svíraly, se ani jedinkrát nezachvěly navzdory mým pokusům o osvobození.

Moje nabídka Brandona zjevně zaujala. Přestal Tami tlačit přes okraj, namísto toho se podíval na mě.

„Opravdu? Budeš můj?“ zeptal se zaujatě.

„Ano!“ kýval jsem hlavou zuřivě.

Tami se přestala bránit a vytřeštila na mě oči.

„Cokoli, Brandone, ale Tami musí být v pořádku! Pak si se mnou můžeš dělat naprosto cokoli.“

Ztuhlí uprostřed boje, upírali na mě Tami i Brandon nedůvěřivé pohledy. Vidět to v televizi, nejspíš bych se smál.

Tami, balancující na hraně balkonového zábradlí a stojící jen na jedné noze a Brandon, který vypadal, jako kdyby ji chtěl jen sevřít ve velmi vášnivém objetí, oba naklonění za bezpečnou hranicí, za kterou už byl jen dlouhý volný pád.

„To nedovolím,“ zašeptala Tami, které z očí nepřestávaly stékat slzy. „Troy by mi to neodpustil,“ doplnila a veškerou svou zbývající sílu nasměrovala do posledního útoku.

Nějak se jí podařilo plnou vahou skočit na Brandonova záda, čímž je oba převážila. Jejich propletená těla chviličku balancovala na hraně zábradlí, dokud gravitace nezařídila zbytek. Vyděšeně jsem sledoval, jak moje nejlepší kamarádka a můj nejbolestivější omyl padají k zemi ve vzájemném objetí.

Ozval se příšerný řev, který zněl jako poslední nářek umírajícího zvířete. Nebyl to však Brandonův hlas. Ani Tamiin. Byl můj.

Ve chvíli, kdy ti dva zmizeli ze zábradlí, tlouštíkovy ruce uvolnily sevření. Jedním skokem byl u zábradlí a vyděšeně hleděl dolů.

„Ne, to ne, to se nemohlo stát,“ šeptal zničeně. Najednou se prudce otočil a podíval se na mě, jak tam roztřeseně stojím, neschopen pohybu a v duchu si namlouvám, že se nic z toho nestalo.

„Tvoje vina. Všechno je to tvoje vina, mladej!“ mumlal a pomalu ke mně přistupoval, v očích horečnatý lesk.

Neodporoval jsem, nebylo proč. Měl pravdu. Všechno se to stalo kvůli mně.

„Zabiju tě, ty zkurvysyne!“ zařval a praštil mě pěstí do břicha, až jsem se zlomil v pase. Dopadaly další a další údery, klesl jsem na zem. Nepokoušel jsem se bránit.

Před očima jsem měl Tamiin pohled. Vážně mě tímhle chtěla ochránit? Vždyť je to směšné… Tak jako ona neměla nikoho krom mě, tak já už měl jen ji. A ona udělá tohle! Co mi na světě zůstalo? Benny je na tom bůhví jak, možná už nežije ani on, Troy i Tami zemřeli také kvůli mně. Tři nejdůležitější osoby mého života, a o všechny jsem přišel.

Vlastně o všechny čtyři. Pro Mika už nic neznamenám. Vždyť sám v podstatě řekl, že lituje, že jsme se poznali, zatímco mě to změnilo. Jeho přítomnost, být s ním – to pro mě znamenalo strašně moc. Ale pro něj ne. On toho litoval. Tak co mi na světě zbylo?

Zaslechl jsem hlasy, ale nevěnoval jim pozornost. Údery ustaly. Ležel jsem na zemi a nehýbal se. Ne, že bych byl tak dobitý, ale prostě… Neměl jsem důvod se hýbat.

„Paulie, bože Paulie!“ slyšel jsem něčí vzrušený šepot, a silné ruce mě zvedly ze země. Přitisklo se ke mně siné tělo, jehož vůni a dotyk bych si nikdy nespletl. Přede mnou se zjevil i doktor. Začal mě rychle prohlížet, aby viděl, jak velké škody tlouštík napáchal.

„Neuvěřitelné. Nic zlomeného. Hodně pohmožděnin, ale nic vážného. Vezmi ho domů, Miku. Bude potřebovat klid,“ mluvil k muži, který stál za mnou a pevně mě k sobě tiskl.

K Mikovi domů. Nejspíš znovu do pokoje pro hosty. Být u něj, ale už ne s ním.

„Pusť,“ řekl jsem tiše. Mike nereagoval.

„Miku, nech mě jít,“ zvýšil jsem hlas.

„Ne,“ zamítl můj požadavek nesmlouvavě, „mám pocit, že jestli tě pustím, uděláš nějakou kravinu.“

„Benny… Jak je na tom? Našli jste ho?“ snažil jsem se odvést téma jiným směrem.

„Jo, pozdravuje tě. To díky jemu jsme tě našli. Ten kluk se obětoval, aby nám mohl předat zprávu. Doktor mu zašil ránu na hlavě, má otřes mozku, ale bude v pohodě. Tak žádný hovadiny, Paulie. Benny tě bude potřebovat.“

Kývl jsem. To byla pravda. Benny by nesnesl, kdyby se mi něco stalo.

„Fajn. Tak mě pusť,“ řekl jsem klidně, a tentokrát mě Mike skutečně pustil.

Vykročil jsem směrem do útrob bytu. Tady už jsem nechtěl být ani minutu. Nesnesl jsem Mikovo objetí, přestože jsem po něm tolik toužil. Ne takhle.

„Kam jdeš, Paule?“ dohnal mě na chodbě bytu, kde rozpačitě postávalo několik jeho mužů nad sedícím tlouštíkem, který seděl na podlaze a plačíc si otíral krev z úst a nosu. Ignoroval jsem ho a vyšel z bytu. Mike mě chytil za ruku a otočil čelem k sobě.

„Kam jdeš, Paule?!“ opakoval nervózně.

„Domů. Vyspat se. Ošetřit si rány a vzít si něco na bolest. Možná se podívat na Bennyho. A pak do práce,“ odříkal jsem mu výčet věcí, které mě čekaly.

„To je nesmysl. Pojeď se mnou. Odpočineš si tam, doktor i já se o tebe postaráme,“ říkal mi vemlouvavým tónem a mě se roztřásly ruce.

„Když pojedu, obejmeš mě? Políbíš? Ucítím zase tvoje tělo na svém?“ dorážel jsem na něj, aniž bych se na něj podíval.

Pohladil mě po tváři.

„Udělám cokoliv, aby se ti znovu vrátil život do tváře, Paulie. Abych se zbavil toho mrtvého pohledu v tvých očích,“ zašeptal a přiblížil své rty ke mně.

Prudce jsem ho odstrčil. Nevěřícně se na mě podíval.

„Myslíš, že o to stojím? O další tvou lítost?! Nejsem případ pro charitu, ty šmejde!“ zařval jsem na něj, čímž jsem si vysloužil několik šokovaných pohledů od jeho mužů.

Svěsil poraženě ramena. Když jsem znovu vykročil pryč, nepromluvil, jen se za mnou tiše díval. Nesnažil se mě zastavit.

Když jsem chtěl vyjít z budovy, jeden z jeho mužů mě zastavil. Měl rozkaz vzít mě domů autem. Souhlasil jsem, až když mi došlo, že před vchodem bych nejspíš viděl… Ne, to bych fakt nedal. Nechal jsem se naložit do jednoho z vozů a bez zájmu čekal, kdy dorazíme do cíle.

Doma jsem se ihned svlékl a oblečení bez zaváhání nacpal do koše. Vešel jsem do sprchy a pustil na sebe horký proud. Myslel jsem si, že teď to přijde, teď se sesypu.

Ale nestalo se tak. Nedokázal jsem ani brečet, i když bych si to přál. Dostat ze sebe tu tupou, ochromující bolest, která hrozila, že mé tělo roztrhá na kusy. Místo toho jsem jen… Co vlastně? Dýchal? Dál žil? Sám jsem nevěděl, a bylo mi to jedno.

Nechtěl jsem se v tom dál patlat. Vzal jsem si tablety na spaní a během chvíle upadl do spánku, o kterém jsem věděl, že mi žádnou úlevu nepřinese.

 

 

 

 

Mike vycházel z budovy a jeho muži se při pohledu na něj drželi v bezpečné vzdálenosti. I Dru si hlídal, aby se nedostal moc blízko.

Před budovou se už rojila policejní auta. Muži v uniformách se snažili Mika zastavit v odchodu. Přispěchal jejich nadřízený a řekl jim, ať se stáhnou, že tady Mika nikdy neviděli.

Mike na něj souhlasně kývl. Pravděpodobně tím několika z nich zachránil život. Teď by se mu vážně nikdo neměl stavět do cesty.

Dru k veliteli přistoupil.

„Nahoře je svázaný muž. Nechal se zmanipulovat k únosu. Druhý únosce a oběť při potyčce přepadli přes zábradlí. Nikdo jiný u toho nebyl,“ řekl mu úsečně. Velitel nervózně přešlápl, ale kývl a poslal své muže nahoru, aby vyzvedli pachatele, kterého čekal dlouhý pobyt ve vězení.

Nasedli do auta.

„Víš jistě, že se s tím slizounem nechceš vypořádat sám?“

„Ne. Viděls, v jakém byl stavu. Ten se ve vězení nejspíš zabije sám, škoda na něj něčím plýtvat,“ řekl Mike ledově a dál se zaobíral vlastními myšlenkami.

Bál se, že to byla Paulova silueta, kterou nahoře zahlédl. Málem toho muže zabil vlastníma rukama, když se dostali do bytu a on viděl, jak útočí na bezbranně ležícího Paula. Naštěstí mu stihl dát jen jedinou ránu do obličeje, než jím Dru smýkl z jeho dosahu, což bylo jen dobře, protože policie bude mít alespoň na koho hodit vinu.

Paul musel být na dně. Mike si vybavil jeho výraz, když opouštěl byt. Po tom, co odmítl jet k němu domů, vypadal tak nějak… Ještě zdevastovanější.

Jak mohl Paul věřit tomu, že se o něj Mike zajímá jen z čiré lítosti? Copak v něj vůbec nevěřil? Dal mu někdy důvod, aby ho měl za tenhle typ člověka?

Věděl, že by měl brát v potaz rozpoložení, v jakém zrovna Paul byl. Měl by. Ale stejně ho zranilo, že se prostě vzdal. Už poprvé, když se Mika zeptal, jestli lituje, že se s ním zapletl… Mike nikdy ani na vteřinu nelitoval, že mohl s Paulem být. Čeho litoval, bylo nebezpečí, jakému by ho jejich vztah mohl vystavit, ale to Paul zřejmě neviděl. 

A teď, po tom co se stalo tohle, si Mike lépe uvědomoval, že nebezpečí v Paulově životě nemusí nutně přijít jen z jeho strany. Paul sám o sobě má kolem sebe dost temných míst, ze kterých se může kdykoli vynořit podobná příšera, usilující mu o život. A Mike u toho nebude, aby ji zastavil, kvůli v podstatě hloupému nedorozumění a hrdosti jich obou. To ho neskutečně štvalo. Potřeboval vědět, že je Paul v pořádku. Že bude vždycky v pořádku.

Paul s tím jeho drzým, sebejistým výrazem, jako když mu ukazoval růžový skútr. Nebo když přišel na večeři v růžových teplákách, uvázané košili a těch nemožně roztomilých culících. Chyběl mu. Jeho zastřený hlas, šeptající „ne“ zatímco myslí „víc“, jeho provokativní pohled, když udělá něco, o čem ví, že je k zešílení sexy a čeká na jeho reakci. Jejich špičkování a vzájemné provokování… Nepamatoval si, že by mu někdy s někým bylo až takhle dobře, že by se cítil takhle uvolněně, jako s ním. A i přesto ho od sebe odehnal. Moc dobře věděl, že je Paul příliš hrdý na to, aby ho po tom všem vyhledal. Pokud se s ním bude chtít znovu setkat, bude to muset být on, kdo přijde. A ani tak to nebude jednoduché.

Dokáže mu Paul vůbec odpustit, i kdyby ho o to Mike skutečně požádal?

Jistě věděl jen jedno - udělá cokoli, aby se mu Paulie znovu důvěřivě stulil do náruče.

 

 

 

Dny a týdny ubíhaly až překvapivě snadno. Bál jsem se, jestli zvládnu Tamiin pohřeb, ale nakonec jsem se bál zbytečně. Její rodina si vyzvedla ostatky, nechali ji v tichosti zpopelnit a její popel uložili neznámo kam. Do jejich rodinné hrobky to rozhodně nebylo, na to se za svého nezdárného, divného a úchylného syna příliš styděli. Neměl jsem tedy možnost se s ní vůbec rozloučit. Poděkovat jí.

Místo toho jsem jednou večer koupil lahev vína, celou noc poslouchal u zapálených vonných svíček, které mi kdysi dala, její oblíbené písničky a prohlížel si naše společné fotky. Věci z jejího bytu její rodina zlikvidovala, než jsem se k nim dostal, takže jediné, co mi ji krom těch pár fotek mohlo připomínat, byla její světlá halenka, která zůstala v šatně v baru a ještě pořád voněla jako ona. To bylo celé moje rozloučení s ní, ale ani tehdy jsem nedokázal uronit jedinou slzu, nehledě na to, jak moc to bolelo. Uvnitř mě byla čím dál tím větší černá propast, která jako by pohltila vše, co ze mě dělalo lidskou bytost. Připadal jsem si jako stroj. Sice mě bolel každý úder srdce, ale přesto jsem dokázal fungovat dál. Ta bolest byla nakonec to jediné, co mi dokazovalo, že ještě žiju. Naučil jsem se přežívat i s ní. Dokázal jsem mluvit se zákazníky, dokázal jsem se na ně falešně usmívat, flirtovat, vtipkovat, ale necítil jsem vůbec nic. Sám jsem si nebyl jistý, jestli to takhle bylo od chvíle, kdy Tami s Brandonem přepadli přes zábradlí, nebo od chvíle, kdy jsem odmítl Mikovu dobročinnost. Rozhodně to ale bylo od toho dne.

V baru jsem si všiml povědomé siluety. Vysoký, tmavovlasý muž, jehož široká ramena ještě zvýrazňovala kožená bunda. Otočil se ke mně čelem a až teď jsem si uvědomil, jak divoce mi buší srdce. Muž na mě upřel kouřově šedé oči a usmál se. Překvapeně jsem úsměv opětoval, a když si muž přisedl na bar, nebránil jsem se jeho flirtování.

Představil se jako Leon. Byl stejně starý jako já. Ačkoli měl postavu velmi podobnou, v ničem jiném se Mikovi nepodobal. Byl velmi sebejistý, ale jiným způsobem než Mike. Mike, ze kterého vyzařovala síla a autorita, byl pravým opakem Leona, který se prostě jen rád chvástal. Jeho šedé oči, orlí nos i úzké rty, to všechno se k němu perfektně hodilo, skvěle to doplňovalo jeho směšně arogantní vystupování. Na ostatní to možná působilo tak, že se jim Leon s jeho piercingy v uších a obočí skutečně zdál nebezpečný, ale mě přišel jako laciná napodobenina.

Což ovšem neznamenalo, že bych se ho chystal odmítnout. I napodobenina je lepší, než nic.

Proto když se mě zeptal, jestli se s ním po práci nechci stavit někde na drink, neodmítl jsem.

Neodmítl jsem, ani když se mě zeptal, jestli nechci zajít k němu domů.

Neodmítl jsem ho, ani když mě v chodbě prudce přitlačil ke zdi a hrubě políbil.

Neodmítl jsem ho, ani když mě začal svlékat, a opřel mě o stůl zády k sobě.

Když do mě po chabém pokusu o přípravu prudce přirazil, zasykl jsem ostrou bolestí, ale neodmítl jsem ho ani tehdy.

Jediné, na co jsem dokázal myslet, zatímco do mě prudce a bolestivě přirážel, byla jednoduchá otázka.

Dokáže mě Leon zbavit té propasti, pohlcující uvnitř mě všechno krom bolesti?

Spokojený, zpocený Leon se podíval na mé zmožené tělo, které jsem se snažil dát ve sprše dohromady, abych se dokázal alespoň trochu hýbat.

„Líbíš se mi, Paule. Vůbec nejsi špatný. Proč zůstávat u jedné noci? Co kdyby ten zadek patřil jen mě?“ řekl tónem, jako kdyby mi prokazoval laskavost, ale v jeho očích bylo vidět, že si zase jen hraje na drsňáka, přesně jako malý kluk.

Pousmál jsem se. Ani tehdy jsem ho neodmítl.

Pokusil jsem se pohnout a došlo mi, že vztah s tímhle přerostlým dítětem nejspíš nevydržím moc dlouho.