Miku! Miku! Buď v pořádku, Miku! prosil jsem v duchu, zatímco jsme se řítili boční uličkou směrem k popelnicím.

„Dobrá práce, kocourku,“ ozval se chladný hlas.

Prudce jsem se otočil.

Brandon?! Takže to byl on…

„Kde je Mike, Brandone?“ zašeptal jsem. Že je tohle konec, mi došlo ve chvíli, kdy jsem si všiml zbraně v jeho ruce.

„Kdo ví… Nejspíš šoustá někoho dalšího, ne?“ odsekl posměšně.

Nemá ho. Nemá ho. Nemá. Mike je v bezpečí. Úlevou se mi podlomily nohy a já už zase seděl na zemi.

„Vezmi jim telefony, kocourku,“ broukl Brandon na tlouštíka, který jako poslušný mazlíček ihned vykročil k nám.

Věci do sebe začaly zapadat. Však se mi sám chlubil, že si tenkrát odvedl někoho lepšího, než jsem já. Nejspíš myslel Brandona. A Brandon ho používá jako hračku na špinavou práci. Tak tohle jsem měl vědět, to bylo přesně něco, co by Brandon udělal. V duchu jsem si nadával.

Tlouštík nás všechny prošacoval, sebral nám telefony a už je upaloval odevzdat Brandonovi.

„Poslušnej čoklík,“ utrousil Benny jedovatě, čímž si vysloužil jeho nenávistný pohled.

„Nevšímej si ho, zlato. Oni moc dobře vědí, že proti nám nemají šanci, tak jen otravuje,“ utěšoval tlouštíka Brandon a já bych vážně přísahal, že jsem zahlédl, jak se na tučném zadku vrtí chundelatá oháňka.

„Tak jdeme, zvedej se, Paulie,“ namířil na nás znovu Brandon zbraň. Benny mi pomohl na nohy a připojili jsme se k Tami, která nespouštěla oči z Brandona.

„Proč oni, Brandone? Myslel jsem, že chceš jen mě, ne?“

„Ukázalo se, že když jde o ostatní, spolupracuješ mnohem lépe,“ ucedil jedovatě, a nenávistně se podíval na Bennyho.

„Takže to tys ho měl pro sebe, zatímco já hnil v kriminále? Tobě dal to, co mě ne? Hmm… Už se těším, až si o tom promluvíme,“ řekl a zle se usmál.

„Nech je jít, Brandone. Nech je jít, a udělám, co budeš chtít.“

„Lákavá nabídka. Ale to uděláš, i když je jít nenechám. Přece bys nechtěl, aby se jim něco škaredého stalo, ne, Paulie?“ řekl vypočítavě a já sklopil hlavu. Měl pravdu. Udělal bych cokoli, abych je ochránil.

Benny se mu postavil do cesty.

„Přece nemůžeš čekat, že ti to projde! Je jedno, jak moc jsi bohatej, když překročíš hranici o příliš velkej kus, zaplatíš za to!“

„Nemel a nastupuj, skrčku!“ zamířil Brandon Bennymu na hlavu. Zalapal jsem po dechu.

„Benny, ne!“

Přesně jsem věděl, o co se pokouší. Rozptýlit Brandonovu pozornost. Snaží se nám poskytnout šanci k útěku, a vědomě tím riskuje svůj život.

„Neboj, Paulie. Vždyť se na toho slabocha podívej… Zbraní si vynucuje to, co tolik ostatních dostalo bez ptaní! Je to ubohej sráč, nestojí za to, abychom se kvůli němu-“

Bennyho nenávistný proslov ukončil tupý úder, po kterém se svezl na zem, z hlavy mu tekla spousta krve. Za ním stál tlouštík a v ruce držel kus tvárnice, který sebral na zemi.

„Benny! Benny! Benny, ne! Benny!“ křičel jsem, ale Brandon mě chytil pod ramenem a táhl pryč.

Tlouštík vyběhl napřed, na konci uličky stál zaparkovaný minivan, do kterého nastoupil. Brandon nám přikázal nastoupit také.

Naše telefony a Bennyho bezvládné tělo zůstaly na zemi dvě ulice od klubu.

Třásly se mi ruce a byl jsem mimo. Tami mě celou dobu objímala, ale pohledem se nikdy nevzdálila od Brandona. Musela jí zmítat neskutečná nenávist, ale nedávala to na sobě vůbec znát.

Zastavili jsme v podzemních garážích, kde tlouštík vytáhl klíče ke vstupu do výtahu. Vyjeli jsme do patnáctého patra a vešli do celkem luxusního bytu. Tedy původně.

Bylo znát, že si jeho majitel na pořádek příliš nepotrpí. Byt byl sice prostorný, ale přesto v něm byla cítit zatuchlina a vlhkost.

Tlouštík mě s Tami nacpal do jedné místnosti a honem za námi zamknul. Toužebně jsem se podíval ke dveřím na balkon, ale pak jsem si vybavil, kolikáté je to patro. Nejspíš bych se pozvracel, jen bych tam nakouknul.

„Brandone, udělal jsem, co jsi chtěl, tak…“ slyšeli jsme tlumeně přes dveře jeho nadšením přeskakující hlas.

„Ano, byl jsi hodný chlapec. Pojď sem, odměním tě…“

Bylo slyšet, jak tlouštík nadšením vypískl a pak bylo ticho, doprovázené občasným tlouštíkovým zasténáním.

Podíval jsem se na Tami, která mi oplatila znechucený pohled. Sedl jsem si vedle ní a opřel se čelem o pokrčené nohy.

„Bude v pohodě, Paulie. Bylo to hned u hlavní silnice. Někdo ho najde, brzy,“ pohladila mě po zádech.

„Jak to můžeš vědět?“

„Copak si myslíš, že si ti chlápci v autě nevšimli, že se bar neotevřel? Myslíš, že to nenahlásili šéfovi? Myslíš, že tě nebude hledat…? A navíc, znáš někoho s tvrdší hlavou, než je Benny?“ usmála se na mě a já kývl a úsměv jsem opětoval.

Měla pravdu. V době, kdy tlouštík zabušil na dveře, už mělo být otevřeno. Ti muži z auta si museli všimnout, že jsme neotevřeli. A Benny byl hned u silnice. Bude v pohodě. Musí být.

Z vedlejší místnosti se ozýval nezaměnitelný zvuk dvou o sebe pleskajících těl.

„Bože, budu zvracet,“ vzdychla si Tami a zacpala si uši.

„Nemysli na to, zkus to vytěsnit,“ radil jsem jí.

„Hm. Takže… Tohle je on? Ten šmejd, co zabil Troye?“

Uvědomil jsem si, jak náročná tahle situace musí pro Tami být. Tiše jsem kývl. Nenapadlo mě, co bych jí měl říct, aby se jí ulevilo.

„Víš, Paulie… On… Pořád mi chybí. Byl můj bráška. Moje druhá půlka. Bez něj… Nějak to není ono. Myslela jsem si, že když půjdu na operaci a konečně budu žena i fyzicky, budu konečně šťastná. Ale on tady není. On, který mě nejvíc podporoval. Bez něj… Je to tak nějak… Neúplný,“ šeptala, slzy jí tekly po tvářích.

Vyprsknul jsem smíchy. Tami se na mě nechápavě a nesouhlasně podívala.

„Vybavil jsem si, jak by tě Troy teď objal, cvrnknul do nosu a řekl by ti, že myslíš zadnicí. Ty by ses po něm ohnala a on by uhnul. A já bych vás sledoval a smál se vám oběma. Ale Troy… Troy už se s námi nesmál hodně dlouho, viď?“ vysvětlil jsem jí, a úsměv mi zhořknul.

„Jo, už dlouho,“ souhlasila, ale usmívala se i přes slzy. Nejspíš taky vzpomínala na Troye.

Díky tomu jsme si ani jeden nevšimli, že ti dva vedle skončili. Když se otevřely dveře a v nich stál Brandon, oba jsme sebou trhli.

„Pejsek je ve sprše, takže mám konečně trochu času i na tebe, zlato,“ řekl s úsměvem a mě začala tuhnout krev v žilách. Otočil se k nám zády, vsunul klíček do zámku a zamknul za sebou.

Pomalu ke mně přistoupil.

„Páni… Za posledních pár týdnů ses změnil víc, než za posledních pár let,“ řekl zamyšleně, a dál si zkoumavě prohlížel mou tvář.

„I tak si myslím, že to půjde,“ zabroukal a rozepnul si kalhoty.

Nevěřícně jsem se na něj podíval.

„To si teda piš, že to nepůjde. Co si o sobě vůbec myslíš, Brandone?!“ zvyšoval jsem hlas.

„Půjde, Paulie, to víš, že to půjde…“ řekl tiše a prudce chytil Tami za paži a smýknul jí ke dveřím na balkon. Thnutím je otevřel a vhodil ji tam.

Vykřikla a já také.

Brandon ji chytil a naklonil nad zábradlí.

„Pojď sem, Paulie!“ přikázal a já jsem šel.

Z rozepnutých kalhot vytáhl svůj ochablý úd.

„Na kolena. Víš, co máš dělat, ne?“

Kleknul jsem si. Nechtěl jsem se ho ani dotknout. Tami se bránila, ale svíral ji pevně.

„Není to tak těžká volba, nebo ano, Paule? Nebo by ses chtěl napřed podívat, jak se tady princezna proletí za bratříčkem?“ Tami ztuhla a vykulila oči. Brandon s ní šel blíž k zábradlí, opřel se o něj.

Kývl jsem a naklonil se k jeho rozkroku. Ucítil jsem jeho pach a prudce se mi zvedl žaludek.

Začal jsem dávit, mým tělem zmítaly křeče, až mi tekly slzy z očí.

„Ale no tak, Paule… Nedělej, jako kdybys ho ještě nikdy neměl v puse… Oba víme, že to umíš a děláš to rád… Tak přestaň hrát na city… Slyšels?! Dělej!“

Neodvažoval jsem si ho neposlechnout ze strachu, co by mohl udělat Tami. Pevně jsem zavřel oči a vzal ho do ruky, neochotně jsem k němu přiblížil ústa a modlil se, aby se můj žaludek alespoň na chvilku utišil.

 

 

 

Jerry tentokrát jel opravdu jako šílenec, aby Mika dostal co nejdříve k Paulovi do práce. Než tam dojeli, znovu mu zazvonil telefon.

Mike jen tiše naslouchal a svíral přístroj tak silně, až mu zbělely klouby. Dru nervózně poposedával, ale Mike hovor ukončil bez jediného slova.

„Tak co se děje?!“ vyhrkl Dru.

„Našli Bennyho. V bezvědomí. Má rozbitou hlavu. Ležel na zemi kousek od silnice, stejně jako mobily Paula a Tami. Doktor už je na cestě,“ vysvětloval v úsečných větách hlasem bez života.

„Paul bude v pohodě, šéfe. Najdeme ho. Najdeme ho, a toho sráče pošleš do ústavu, aby si taky trochu užil péče, platí?“ snažil se mu Dru zlepšit náladu.

Do ústavu? Mike si nebyl jistý, jestli má ten kluk vůbec nějakou šanci, že ho nezabije hned, jako ho uvidí. Ale pobyt v ústavu, to bylo horší než smrt.

Jednalo se o klasický ústav pro choromyslné, který měl ve sklepení speciální tajné pokoje, které využívaly především organizace, jako ta, kterou vedl Mike.

 Tam se chodili bavit ti největší dobytkové. Násilníci. Ti, kteří se jednou dostali dolů jako pacienti, se už nikdy nedostali ven. I kdyby byli naprosto v pořádku, když tam šli, po pár návštěvách tamějších klientů se z nich stala naprosto šílená, ustrašená, zuřivě se bránící zvířata. Mike tam zatím poslal jen dva lidi. Muže, který nařídil vraždu jeho otce a muže, který poslal vrahy na něj a na Taylora. Nikdo tam nepřežil déle, než pár týdnů. A od prvního okamžiku si rozhodně všichni přáli zemřít.

Ano, tam by toho bastarda poslat mohl.

„Nenech mě ho zabít, Dru. Ten hoch se pro pobyt v ústavu přímo narodil,“ pronesl Mike temně.

„Jasná páka, šéfe. Kdyby něco, zastavím tě,“ souhlasil Dru. Byl rád, že u Mika zase vidí nenávist. Protože nenávist je cit, a jakýkoliv cit je lepší než prázdnota, kterou z jeho hlasu slyšel před chvíli.

Když přijeli na místo, doktor se zrovna skláněl nad Bennym.

„Jak je na tom?“ zavolal na něj Mike.

„Nevypadá to tak zle… Bude to chtít sešít, ale řekl bych, že lebka není poškozená. Možná otřes mozku, ale nic vážného.“

Mike si vydechl. Nechtěl si ani představovat, co by s Paulem udělalo, kdyby mu Brandon vzal i Bennyho.

Jako kdyby zareagoval na jeho přítomnost, začal se Benny probírat.

„Paule… Paule….“ Mike se k němu sehnul.

„Kde je Paul, Benny? Víš něco? Víš, kam jeli? Kdo to byl?“

„Miku… Promiň, já… Neměl jsem se mezi vás vůbec plést…“

„To je teď jedno. Kde je Paul, Benny?“

„Odvezl je. Brandon a ten druhý muž odvezli Paula a Tami,“ mumlal Benny, zatímco se ho doktor pomalu snažil posadit.

„Jaký druhý muž? Soustřeď se, Benny,“ snažil se Mike udržet jeho pozornost.

„Takovej… Starší, při těle… Chodíval sem často. Odjeli bílým minivanem.“

Mike prudce zvedl pohled k Druovi.

„Prověř to. Jestli je to ten co myslím, tak je mu 38 a chodí sem pravidelně. Taky nech překontrolovat kamery. Zase tolik aut tady neprojede, neměl by být problém zjistit poznávačku, jeho jméno a adresu!“

Než to Mike dořekl, Dru už měl u ucha telefon a všechno zařizoval.

„Vedl sis skvěle, Benny. Děkuju,“ řekl Mike a chtěl se zvednout.

Benny ho však chytil za ruku.

„Proč jsi za ním nepřišel? Proč jsi ho nechal jít?“ zeptal se, i když bylo vidět, že ho zranění dost bolí. Doktor se na Mika nesouhlasně podíval. Měl by odpočívat, ideálně v posteli, a doktor ho potřeboval ošetřit, takže by to Mike neměl protahovat.

„Protože… Protože už jsem jednou ztratil někoho, kdo mi byl vším. A nechci, aby se to opakovalo. Nechci, aby trpěl.“

„Ale on už trpí, víš. Trpí bez tebe,“ zašeptal.

„Já vím,“ povzdychl si Mike. „Ale jinak to nejde. Je to tak pro něj lepší.“

„To si právě už nemyslím, Miku. Vážně neexistuje způsob? Naprosto žádná šance? Nenapadá tě, jak to udělat, abyste spolu mohli být?“ zeptal se ho, a Mike měl pocit, jako by se mu snažil něco naznačit.

Vzpomněl si na to, co ho napadlo v autě.

„Jedna šance tu možná je, ale ani ta není stoprocentní, a chvíli potrvá, než zjistím, jestli je to vůbec proveditelné.“

Benny se na něj vděčně usmál.

„Zkus to, Miku. Nenech ho trpět víc, než je nezbytně nutné. Netrap ani sebe.“

Mike kývl, zvedl se a šel za Druem zjistit, co už ví.

 

 

O půl hodiny později několik vozů prudce zabrzdilo před bytovým domem. Jeden z vozů zatarasil vjezd do garáží. Vyskákali muži v oblecích.

Následovali Mika a Drua, kteří co nejrychleji běželi ke vchodu do domu. Než tam však doběhli, ozval se Paulův hlas. Oba ho zcela jasně poznali, i když zněl spíš jako řev raněného zvířete.

Podívali se vzhůru, a uviděli tmavou skvrnu, která se naklonila přes zábradlí, chvilku tam balancovala, ale nakonec se děsivou rychlostí přibližovala.

„Pryč!“ zavřískl Dru, a několik lidí tak stihlo vyklidit chodník těsně předtím, než se ozval odporný, tupý úder doprovázený prasknutím.

Po chodníku se rozlila krev a několik přihlížejících začalo křičet hrůzou při pohledu na spoušť, jakou na lidských tělech napáchá pád na beton z patnáctého patra.