Leonovi se skutečně podařilo probrat mě do určité míry z letargie. Pracoval jako řidič zásilkové služby a po práci trávil spoustu času v zapadlé hospodě, kde se scházel se svou partou.

Když mě tam vzal poprvé, okamžitě mi došlo, že tam já nezapadnu. Hospoda s deseti stoly byla jen z poloviny plná, a i tak to vypadalo, že jsou tam jen Leonovi známí. Leon se tam choval jako velký vůdce bandy, až jsem se pro sebe musel pousmát. Ti kluci viseli na každém jeho slově.

Po pár návštěvách jsem věděl, že to není špatná parta. Hráli si na zlý hochy, ale ve skutečnosti jen seděli, popíjeli a měli silácký řeči, přesně jako Leon.

V běžném životě měli práci, rodinu a museli se chovat podle nastavených pravidel. Sem si chodili odpočinout, upustit páru. Připadat si jako chlapáci.

Podíval jsem se na muže, který se právě vrátil ze záchodu. Jo, typický člen Leonovy party. Bradovi pomalu táhlo na třicet, měl ženu a dvě děti. Pracoval v bance, a několik dní v týdnu, když měla jeho žena odpolední a o děti se starali její rodiče, svlékl si Brad svůj nepadnoucí oblek, nasoukal na sebe odřené džíny, černé triko s lebkou a koženou vestu, nazul si okované kanady a přišel sem, kde po něm nikdo nechtěl úslužné úsměvy, a on tak mohl na chvíli nebýt modelový zaměstnanec, pečlivý otec ani perfektní manžel. Dal si několik piv, probral s ostatními poslední fotbalový zápas a jel domů, uklidit svůj kostým do skříně a vrátit se k běžnému životu.

Řekl bych, že se k Leonovi chovali tak trochu jako sekta. Byli mu tak moc vděční, že je vytáhl z jejich nudných životů, ani by mě nepřekvapilo, kdyby si nechali kolem penisů vytetovat jeho jméno, fakt.

Nejhorší byl Lou. Jmenoval se Tim, ale nechával si říkat Lou – prý aby měl stejné iniciály jako Leon. Když ti dva byli u sebe, lezl Leonovi Lou do zadku takovým způsobem, že nešlo ani pořádně poznat, kde jeden končí a druhý začíná.

Lou mě nemohl vystát, nedokázal mi odpustit, že jsem s Leonem trávil víc času než on. Navíc jsem tomu moc nepomohl tím, že jsem si z něj jednou udělal legraci.

 

 

Bylo to asi dva týdny po tom, co mě poprvé představil jako svého milence.

 

 

„Leone, můžeš prosím otevřít pusu? Potřeboval bych se na něco podívat…“ Leon mě překvapeně poslechl, a zatvářil se jako u zubaře.

„To je divný… Nikde ho nevidím,“ hučel jsem polohlasem poté, co jsem se mu dlouze zadíval na stoličky.

„Nevidíš co?“ zeptal se Leon překvapeně.

„Aleee… Při tý intenzitě, s jakou se tady Lou věnuje análnímu alpinismu, mě prostě napadlo, jestli už na mě nevykoukne mezi tvýma zubama…“

Leon se rozesmál a s ním pár dalších. Lou zrudl a upřel na mě nenávistný pohled. Říct si mi však nic nedovolil. Nakonec, Leon se tím, jak to mezi námi je, nijak netajil. Spíš se tím chlubil.

 

 

Být s Leonem mi opravdu pomáhalo, i když jsem si byl vědom toho, že to nebude trvat dlouho, než to ukončím. Měl jsem toho kluka celkem rád, sex s ním nebyl zlý, ale nic víc.

A z nějakého důvodu… Mně to prostě tentokrát nestačilo.

Ten důvod se v celé své velkolepé kráse zjevil několik týdnů poté, co jsem to začal s Leonem táhnout.

 

 

Mike na mě čekal před barem. Snažil jsem se nemyslet na to, jak může vědět, kdy končím. Protože to by znamenalo, že se o mě zajímá. A to by znamenalo, že…. Ne, nesměl jsem se nechat unést.

„Nesmíš, Paule, nesmíš!“ běželo mi nepřetržitě hlavou, jako kdybych se snažil přimět psa, aby si nevšímal hromady nádherného, čerstvého masa, které před něj někdo zákeřně položil po tom, co tak dlouho hladověl.

„Ahoj,“ kývl tiše hlavou, když jsem došel až k němu.

„Ahoj. Potřebuješ něco?“ snažil jsem se tvářit, jako by se mě to nedotklo, zatímco jsem se vší silou bránil tomu, aby ho moje oči lačně nehltaly, moje paže se mu neovinuly kolem krku, moje rty… Nesmíš, Paule, nesmíš!

„Jo, tak by se to dalo taky říct,“ pronesl záhadně. Nehodlal jsem se nechat vtáhnout do téhle hry. Moc dobře jsem věděl, že bych velkolepě a s parádou – naprosto prohrál. Mlčky jsem ho dál pozoroval a čekal, s čím přijde.

„Jak se máš, Paulie?“ vyslovil mé jméno jemně, a v tu chvíli by mi na zádech mohli strouhat brambory, jak mi naskočila husí kůže.

Jeho pohled sjel na mé rty, až mě začaly pálit. Chtěl mě políbit. Cítil jsem to. A tak moc jsem si znovu přál ochutnat znovu jeho ústa, i kdyby to mělo být naposledy…

Olízl si rty. Tak jednoduché a tak strašně svůdné. Nehrál fér.

„Co chceš slyšet, Miku?“ rozklepala se mi kolena i hlas.

„Chceš slyšet, že mi chybíš? Že se každý den nutím do života, abych tě dostal z hlavy? Přišel sis zvednout sebevědomí pohledem na to, jak trpím? Tak to tě zklamu. Zvládám to. Ty i tvoje lítost můžete jít domů.“

Podíval se mi znovu do očí, a já věděl, že mu nic nenamluvím.

„Prý teď s někým chodíš?“ pronesl, ale neznělo to jako otázka, spíš jako obvinění.

„Jo. Není to špatnej kluk,“ odpověděl jsem, a to, že to poslední dobou dost skřípe, jsem si nechal pro sebe.

„Kdyby se něco stalo, přijď za mnou, Paule. Teď už nám nic bránit nebude.“

Vyjeveně jsem pozoroval jeho kamenný obličej. Co to právě řekl? Jak to myslel?!

„Teď? Co je teď? To, co nám bránilo, pokud se nepletu, jsi byl ty.“

„Konečně se mi to povedlo zařídit, Paule. Nebudu tě nutit nebo přemlouvat. Jen mi slib jedno. Pokud se něco stane, přijď za mnou.“

Nevěřícně jsem vrtěl hlavou.

Mikovi docházela trpělivost. Chytil mě za rameno a přitiskl zády ke zdi. Jeho silné ruce se zapřely o zeď vedle mé hlavy. Naklonil se ke mně a otřel své rty o moje. Zalapal jsem po dechu.

„Slib mi to, Paule!“ zasyčel.

„Já… Slibuju,“ vzdal jsem se a uhnul pohledem.

Jako by kouzlo pominulo, odtáhl se ode mě.

„Budu čekat. Do té doby… Měj se dobře, Paulie,“ rozloučil se tiše a mně po nekonečně dlouhé době při pohledu na jeho vzdalující se záda, jeho siluetu nastupující do auta, vyhrkly slzy do očí.

Zůstal jsem tam stát, opřený o zeď, a snažil se vydýchat bouři, kterou ve mně rozpoutal. Bože, proč? Proč se tu musel objevit? Jak to, že on jediným dotykem dokáže víc, než se Leonovi povedlo za celou dobu? Tolik jsem se snažil na něj zapomenout, sakra! Dalo vážně spoustu práce, abych si zvykl nemyslet na něj při všem co dělám, a on se tu zjeví, a všechno jde do kytek!

„Paule, to byl…“ zaregistroval jsem zadýchaný hlas po svém boku.

„Kde se tu bereš, Benny?“ zeptal jsem se, ale můj hlas zněl, jako kdyby vycházel ze starého reproduktoru.

„Chtěl jsem tě pozvat na kafe, ale zdržel jsem se v autobuse… Bál jsem se, že tě nestihnu. Byl to Mike, Paule? Co tu chtěl?“

„Já vlastně ani nevím. Něco o tom, že teď už nám nic nebrání a on bude čekat…“

Benny se rozzářil.

„To je super! Tak co tu ještě děláš, Paulie? Proč jsi nejel s ním?!“

Nevěřícně jsem se na něj zadíval.

„To myslíš vážně? Proč bych měl! On se se mnou rozešel, Benny. Byl to on, kdo litoval, že jsme byli spolu. Tak mi řekni jediný důvod, proč bych měl přiběhnout na zapískání?“ vztekal jsem se.

Benny znejistěl.

„Víš, ono to bylo trochu jinak.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Co Benny věděl, a já ne? Upřel jsem na něj pohled, který hovořil sám za sebe. Vysyp to, Benny!

„Jde o jeho minulost. Přímo před ním zabili někoho, na kom mu moc záleželo. Takže podle všeho, on nelitoval toho, že jste spolu, ale toho, že by tě mohl někdy ohrozit. Mike není blbec, Paulie. Moc dobře si uvědomuje, čím se živí a jaký je to svět. I když tobě to je jedno, on by nejspíš neustál, kdyby se ti mělo něco stát kvůli němu…“

Zůstal jsem překvapeně stát.

„Jak… Proč… Proč mi tohle nikdo neřekl?! Odkud to vůbec víš?“

„Ehm… Já… Zašel jsem s doktorem na skleničku,“ začervenal se Benny a mě vyletělo obočí až na horní hranici čela.

„Skleničku, nebo…“ zeptal jsem se podezřívavě.

„Jo, je to fajn chlap. Navzdory tomu, co si o mě myslíš, nejsem žádnej svatoušek, Paule…“

„Takže ty a on teď spolu…?“

„Ne. Spíš jednorázová záležitost,“ jeho jasné odmítnutí ve mně vzbudilo zvědavost.

„Bylo to tak zlý?“

„No… Řekněme, že od doktora bych čekal preciznější znalosti funkcí lidskýho těla.“

Zacukaly mi koutky. Tak doktor je levák? Bože, už jsem se těšil, až s ním budu mluvit. Vrátím mu všechny ty rýpance, za… Tak moment. Proč bych měl s doktorem mluvit? Doktor je u Mika. A s Mikem už nechci nic mít.

„Paulie, přestaň myslet na likvidaci doktorova ega. To je teď vedlejší…“ ten kluk do mě viděl jako do skleněný výlohy, sakra.

„Otázka zní – co ty a Mike? Jestliže tě neodmítl, protože by tě nechtěl, ale proto, aby tě ochránil… Ještě pořád to z něj dělá zloducha?“

„Pořád to z něj dělá někoho, kdo mě odmítl, Benny.“

„Víš, on tě má vážně rád, Paule.“

„Jak si tím můžeš být tak jistej?“

„No… Myslíš, že by sem jel, kdyby ne? A podle toho co jsi říkal, tak celou tu dobu zařizoval něco, díky čemu už můžete být spolu, Paulie. Neměl by sis… Prostě si alespoň poslechnout, co ti chce říct?“

Bylo toho na mě moc. Unaveně jsem si vjel prsty do vlasů.

„Ale on tu byl, Benny. Kdyby mi chtěl něco říct, měl tu možnost. Neřekl nic.“

„Jestlipak ono to nesouviselo s ním,“ řekl Benny tiše a ukázal bradou k tmavě modrému sedanu, který k nám právě přijížděl.

Leon mě přijel vyzvednout. Paráda, prostě. Naštěstí se alespoň minul s Mikem. Toho by asi nerozdýchal.

„No, na kafe asi zajdem jindy, co?“ řekl hořce Benny a otočil se k odchodu.

„Jo. Měj se, Benny.“

„Hm… Jen, Paulie? Zkus se zamyslet nad tím, kde by sis skutečně přál být. A s kým!“ zavolal na mě, než jsem nasedl na místo spolujezdce.

No, asi by nebylo přehnané říct, že Leon a Benny si nesedli. Benny mu totiž hned při prvním setkání vynadal do ubohých pozérů. Měl pravdu, o tom žádná, ale říkat mu to nemusel.

„Ahoj, zlato,“ naklonil jsem se k Leonovi unaveně a vtiskl jsem mu rychlou pusu na tvář.

„O čem to mluvil?“ zeptal se podrážděně.

„O ničem.“

Leon se na mě nepříjemně podíval, ale dál už neříkal nic. Jo, tohle bude dlouhej večer.

 

 

 

Po pár hodinách v hospodě už jsem měl problém udržet otevřené oči.

„Půjdu domů, Leone,“ zahučel jsem na opile se kymácející siluetu.

Jeho ruka překvapivě rychle sevřela moje zápěstí.

„Nepůjdeš!“

„Přestaň blbnout, jsem vážně unavenej,“ snažil jsem se mu vykroutit, ale marně.

Vedle sedící Lou se probral z dřímoty.

„Kam tak pospícháš, Paule?“ zeptal se Leon jedovatě. „O čem to ten zmetek mluvil?“

„Říkal jsem ti, chci jít domů. Benny jen tak plácal. Pusť mě!“ nařídil jsem mu, on se však jen zachechtal a svíral mě dál.

„Myslíš si, že to nevím? Že se ke mně nedoneslo, žes měl v péči víc zadků než proktolog v hlavním městě? Celou dobu se tváříš, jako kdybys byl něco víc, než já. Než kluci. Jako kdybys tu nechtěl být. Jako kdybys nás jen tak se sebezapřením toleroval. Jako kdybys musel tolerovat mě. Myslím, že je na čase, abys nás začal brát vážně, Paule!“ škubl mou rukou a přirazil mě ke stolu, až jsem si bolestivě narazil bok. Zasykl jsem.

„Myslíš si, že jsi něco víc? Lou, pojď, podržím ho. Myslím, že je nevyšší čas, aby sis taky užil toho, co nám tady Paul může poskytnout!“ Lou se na mě škodolibě usmál a zvedl se.

„To nemyslíš vážně, Leone?! Přestaň! Okamžitě mě pust!“ začínal jsem zvyšovat hlas, jak mě přepadla panika.

Lou mě chytil za pásek a snažil se ho rozepnout. Naštěstí se mu to díky míře alkoholu v krvi moc nedařilo. Leon mu radil, jak má pásek rozepnout, a polevil na chvilku v ostražitosti.

Povedlo se mi vysmeknout se mu. Shodil jsem se sebe Loua a pokusil se postavit tak, aby mezi mnou a jimi byl alespoň stůl. Ostatní kluci naštěstí byli buď příliš opilí, nebo je aktuální děj nezajímal, tak se do toho nepletli.

„Zbláznil ses, Leone?! Na co si to hraješ?!“

„Já? Proč vyšiluješ, Paule? Pojď sem! Nevidím jedinej důvod, proč bys nemohl posloužit mýmu nejlepšímu kamarádovi!“ hučel, a objal pýchou se dmoucí Louova vyzáblá ramínka.

„Na tohle fakt nemám nervy. Tím jsme spolu skončili, Leone,“ řekl jsem chladně a snažil jsem se důstojně vyjít z hospody. Tedy, jen do doby, než jsem zaslechl rachocení stolů, které si ti dva odstrkávali z cesty, aby se dostali ke mně.

Ze dveří jsem vyskočil a jak jsem vždycky opovrhoval sportem, metelil jsem jako by mi šlo o zlatou medaili.

O dvě ulice dál jsem se schoval v parku za strom a čekal, jestli půjdou po mně.

Nemusel jsem čekat dlouho. Na to, kolik toho měli v sobě, se pohybovali nepříjemně rychle a koordinovaně. Navíc se k nim přidali tři další kluci.

Srdce mi divoce tlouklo. Nesmí mě najít! Musím odtud pryč! Ale jak? Vytáhl jsem z kapsy mobil. Dojezd taxislužby je sem kolem půl hodiny. Tak dlouho bych nejspíš v takhle chatrném úkrytu nevydržel.

Otevřel jsem seznam jmen. Jemu jsem vážně volat nechtěl. Vážně ne.

„Dívali jste se do parku?!“ slyšel jsem Leonův naštvaný hlas.

Ok, to mění situaci.

Zvedl telefon po prvním zazvonění, i když už bylo dávno po půlnoci.

„Miku? Potřeboval bych pomoct. Jsem v parku za nádražím. A jestli mě tu najdou, tak…“

„Pět minut,“ přerušil mě. „Ne, spíš tři,“ opravil se a já zaslechl, jak na druhé straně hlasitě zavrčel motor, který zase jednou pojede na plný výkon.

Hovor se přerušil a já úlevně vydechl.

Ukryl jsem se hlouběji do blízkého křoví a sledoval, jak se kolem motají moji pronásledovatelé. Během pár minut jsem slyšel řev motoru.

Park osvětlila dálková světla. Vůz prudce zastavil přímo uprostřed parku. Zaradoval jsem se, a začal jsem se soukat z křoví, než mi došlo, že Mike je v autě sám, zatímco jich je pět. A stojí přímo mezi mnou a jím.

Potřeboval jsem se k němu nenápadně dostat, aniž by mě chytili. Mike nechal nastartovaný motor a vystoupil.

Lou na něj něco křikl, ale Mikovi zřejmě nestál za odpověď. Kluci se pomalu stahovali kolem Leona, aby společně čelili Mikovi. Díky tomu se posunuli trochu stranou, a mě tak nic nebránilo v tom, abych se bleskově vyhrabal s křoví a rozeběhl se k němu. Aniž bych zpomalil, chytil jsem ho za loket a táhl do auta.

Nepříliš ochotně se podvolil. Naskočil jsem přes otevřené dveře u řidiče a pomocí pohybů, kterých bych nikdy nevěřil, že jsem schopen, se přesunul na sedadlo spolujezdce. Mike v klidu nasedl za mnou a zabouchl dveře, které jsem rychlým stisknutím knoflíku zamkl.

Naštěstí včas, protože se přímo u Mikových dveří zjevil Leon a začal dveřmi zuřivě lomcovat.

„Paule! Okamžitě vylez, slyšíš?! Paule!“

„Nevadilo by ti, kdybych pustil rádio?“ zeptal jsem se naoko nezaujatě, ale přesto udýchaně Mika a sáhl po autorádiu.

„Posluž si…“ zamumlal a zařadil rychlost.

Autem se rozezněla nějaká z právě populárních skupin. Vytočil jsem hlasitost na maximální únosnou mez. Leon mě nevěřícně pozoroval, zatímco Lou něco hulákal na ostatní. Viděl jsem, jak se jeden z nich ohýbá pro větší větev.

Mike se na Leona posměšně podíval a sešlápl plyn. Auto prudce vyrazilo kupředu.

Ještě jsem se ohlédl, abych viděl, jak Leon vztekle nakopl odpadkový koš.