Léto 2002

Před prosklenými dveřmi jsem zahlédl povědomou siluetu.

Je tu.

Zase.

Pozoroval jsem Brandonovu siluetu, která rázným krokem odměřovala vzdálenost od semaforu na rohu ulice až k lampě u kavárny, ve které jsem pracoval.

Tam, a zpět.

Tam, a zpět.

A to jsem mu říkal, že dnes končím o dvě hodiny později než obvykle.

Samozřejmě mi nevěřil. Chtěl si mě ohlídat.

Pitomec, kdybych chtěl, vezmu to zadem a on to ani nezjistí.

To tam takhle bude rázovat celou dobu?

Po půl hodině jsem to nevydržel, vykoukl na ulici a mávl na něj.

Rozsvítil se jak žárovka.

„Už končíš?“

„Ani náhodou. Ale pojď dovnitř, točí se mi z toho hlava, jak tu chodíš jak lev v kleci…“

„Víš to jistě?“ zarazil se. Moc dobře jsem věděl proč. Měl zakázáno chodit za mnou do práce. Naposledy, když tu byl, ztropil příšernou scénu dvěma slečnám, které se mnou flirtovaly. Tehdy jsem ho chytil za límec a vyhodil z kavárny s tím, že ještě jednou ten práh překročí, a víckrát se ho nedotknu.

Brandon moc dobře věděl, že tohle bych dodržel. Už takhle bylo u mě neobvyklé, že jsem s ním trávil čas.

„Jo, pojď. Ale jeden náznak potíží, a končíš. Tohle je moje práce. Nemůžu si dovolit o ni přijít.“

S úsměvem mě objal kolem pasu.

„Však co by se stalo? Říkal jsem ti, že bych stejně byl raději, kdybys nepracoval. Měl bys pak na mě víc času. A taky energie,“ culil se.

Jo, svět pohledem zazobaného synáčka majitele banky. To musí být něco.

Posadil jsem ho k malému stolku, na který nebylo moc vidět, a doufal, že opravdu dokáže nedělat problémy.

 

 

Brandon sem poprvé přišel asi před třemi měsíci. Objednával si jeden zákusek po druhém, až jsem ho měl chuť praštit. Když už jsem k jeho stolku šel po deváté, naklonil jsem se k němu a zašeptal, že jestli chce moje číslo, stačí si o něj říct, nemusí si pořizovat cukrovku.

Byl naprosto v šoku.

Už jsem stál u dalšího stolku, když se vzpamatoval a vykřikl na celou kavárnu: „To bych vážně moc rád!“ a roztomile se začervenal, což u kluka jeho postavy působilo asi jako pohled na medvěda v baletní sukýnce.

„Vaši objednávku Vám hned donesu, tak prosím vydržte,“ zahrál jsem to před ostatními zákazníky do autu a dusil v sobě smích.

Nevypadal špatně. Blond, modrooký. Vysoký asi jako já, jen mohutnější. Přesně ten typ na vypasované kalhoty a těsná trička s hlubokým výstřihem, aby se pochlubil postavou, ale i tak působil nezkušeně, roztomile.

Ukázalo se, že je mu necelých dvacet, což nebylo zase o tolik méně, než bylo mě.

Šli jsme spolu do kina, povídali si.

Brandon se ukázal jako zábavný společník.

Jeho rozmazlenost jsem považoval za docela roztomilou. Ono pozorujte takovou korbu, jak vztekle dupne nohou, protože musíte čekat ve frontě na lístky do kina…

Měl zkrátka svoje kouzlo.

Navíc se ukázal jako neukojitelný milenec. Bylo jedno jak dlouho nebo jak tvrdě jsme to dělali. Vždycky chtěl víc a znovu.

Najít někoho takového, to je dnes malý zázrak.

Nebyl úplně nezkušený, a navíc se rychle učil, co mám a co nemám rád. Během pár týdnů přesně věděl co a kdy udělat, aby mě zbavil příčetnosti.

Bohužel, krátce po té se ukázaly i jeho méně líbivé stránky.

Například šílená žárlivost.

Jasně, nebyl jsem svatoušek, ale s partnerem s jeho apetitem, kde bych asi sakra bral energii pro někoho dalšího?!

Od samého začátku jsem mu vysvětloval, že si nepotrpím na vztahy. Chtěl jsem k němu být upřímný. Bohužel to pochopil jako výzvu, a snažil se mi ukázat, že vztah s ním by mi vyhovoval. Většinu času balancoval na hraně vysněného milence a noční můry.

Když jsem se ráno vzbudil – a bylo jedno, jestli u mě nebo u něj – byla připravená snídaně. Ne, že by Brandon uměl vařit, to chraň bůh, ale nechával si ji dovážet z domu rodičů. Bez legrace, fakt.

Neustálé kontroly kde jsem a co zrovna dělám, mi taky přestaly celkem rychle připadat jako roztomilý projev zamilovaného kluka, ale začaly mě tak trochu děsit.

Což byla sranda proti tomu, když jsem přišel domů, a zjistil jsem, že mám novou postel, v ložnici další, zatím zcela prázdnou skříň na oblečení, a vyprané veškeré špinavé prádlo, ze kterého se taky záhadně vypařily veškeré moje trenky, které ještě záhadněji nahradily trenky Brandonovy oblíbené značky.

Skříň jsem vzteky rozlámal a vynosil k odpadkům. Naštěstí měl dost silný pud sebezáchovy, aby to nekomentoval, když druhý den přišel.

 

 

A teď tohle. Když jsem mu řekl, že musím v práci zůstat déle, přišel mě hlídat, jestli jsem nelhal.

Ano, ten kluk byl prima rozptýlení, ale během tří měsíců se tak nějak napasoval do role manželky. A o něco takovýho jsem teda fakt nestál.

Cinkl zvonek na dveřích, aby oznámil nového hosta. Podíval jsem se tím směrem a bylo mi jasné, že jsem v doslova v hajzlu.

Přišel se za mnou podívat Troy. A Troy byl můj občasný sexuální partner.

Troy sladkosti nesnášel a kávu nepil. Usoudit, co tady chce, tedy nevyžadovalo žádné větší přemýšlení.

Vyrazil jsem k drobnému tmavovlasému Troyovi, který byl o hlavu menší než já, a který už na mě upíral žádostivé zelené oči.

Sedl si k jednomu z menších stolků – naneštěstí kousek od Brandona.

„Ahoj Paulie. Copak dneska děláš? Dlouho sis na mě neudělal čas…“ vrkal ublíženě, zatímco mi rukou nenápadně přejel po stehně.

Brandonovo ostré nadechnutí se nedalo přeslechnout.

Jsem v prdeli. Totálně. Ten po něm skočí. A to jsou tu i další zákazníci.

„Ahoj, zlato. Však to vidíš, nestíhám… Nechceš se stavit někdy jindy? Vážně toho mám teď hrozně moc…“ snažil jsem se ho co nejrychleji dostat z Brandonova dosahu.

„Ale no ták,“ protáhl škádlivě, „ještě řekni, že s někým chodíš, a já se snad dám na modlení,“ smál se.

U Brandonova stolku se prudce odstrčila židle a já se bál otočit.

„A kdybych řekl, že ano, tak odejdeš?“ zkusil jsem ještě zoufale poslední, co mě napadlo.

„Děláš si srandu? To bych chtěl vidět toho, kdo tobě nasadí obojek… To ti nevěřím.“

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Brandon zvedá ze židle. Polil mě studený pot. Tohle musím zastavit.

Vyrazil jsem směrem k němu, otřel se mu dlaní o hrudník, který se vzteky prudce zvedal, a nažil se ho zatlačit zpět ke stolu.

„Já tě varuju, Brandone! Tady bordel dělat prostě nebudeš! Nedělal jsem si legraci. Uděláš tu scénu, a víc mi nechoď na oči!“ syčel jsem na něj naléhavě, abych ho zastavil.

Chvíli jsem se bál, že mě prostě odstrčí a půjde dál po Troyovi, ale nakonec se zarazil. Těkal pohledem mezi mnou a Troyem.

„Ale jistě, zlato. Jak si přeješ,“ řekl tak, aby ho Troy nemohl přeslechnout, a provokativně mi vtiskl na rty rychlý a tvrdý polibek.

Znovu se podíval na Troye a šel si sednout.

Bože, ještě mě mohl pomočit, aby to značkování fakt nikdo nemohl přehlédnout…

Troy ještě chvilku nevěřícně zíral, ale pak se zvedl, a aniž by si cokoliv koupil, odešel. S úlevou jsem se šel postarat o ostatní zákazníky. Když jsem se o chvíli později podíval k Brandonově stolu, byl prázdný.

Po zádech mi přeběhl mráz. Měl jsem nepříjemné tušení, že tohle nebude jen tak.

 

Doma už na mě Brandon čekal s večeří, vysmátý jako sluníčko. Krátce po jídle mu zazvonil telefon a on ho zamračeně zvedl.

Chvíli tiše poslouchal, a pak jen řekl, že už je na cestě.

„Promiň, Paulie. Musím jít. Uvidíme se zase zítra,“ vtiskl mi rychlý polibek a byl pryč.

Nechápavě jsem zíral na dveře, které za sebou právě zavřel.

Můj pocit, že se něco fakt ošklivě posralo, ještě zesílil.

 

Brandon za mnou druhý den do práce nepřišel, ani mi nezavolal. To bylo fakt něco. Chtěl jsem zjistit, jestli na mě zase nečeká u mě doma, než mu zavolám. Přede dveřmi však seděla schoulená plačící postava.

„Tami?“ zeptal jsem se svého nejlepšího přítele, který měl jít za necelý měsíc na svou vysněnou operaci.

Uslzený a zoufalý obličej se ke mně zvedl.

„Už… Už jsi to slyšel?“ zaškytala Tami.

„Co se stalo, zlato?“ sesul jsem se na zem vedle ní a objal ji.

„Troy… Troy, on…“ znovu se hystericky rozbrečela. Tami a Troy byli totiž dvojčata. Troy jako jeden z mála stál za Tami, když bojovala s rodinou ohledně své identity. Byli si hodně blízcí. Troyovi se muselo něco stát.

„Tami, co se stalo s Troyem?!“ křičel jsem na ni, abych přehlučil své zlé tušení.

„Včera… Včera odpoledně ho někdo zbil. Hodně, Paulie. Říkají, že pokud se probere, už nikdy nebude chodit,“ vzlykala mi do náručí.

Rozbrečel jsem se. Nemohl jsem se zbavit podezření, že to byl Brandon. Všechno by tomu nasvědčovalo. Všechno.

„A… Mají už toho hajzla?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jo. Někdo to celý viděl, je to nějakej zazobanej cucák.“

Udělalo se mi na zvracení.

„Tami, promiň. Promiň. Bože, Troyi… Promiň. Mě… Mě je to tak líto…“ rozvzlykal jsem se.

Trvalo celou noc, než ze mě Tami dostala, co se vlastně stalo.

Odvedla mě na policii, abych to převyprávěl i jim.

Čekal jsem, že mě Tami bude nenávidět. Zasloužil bych si to.

Nakonec, byla to moje vina. Jestli se Troy neprobere, budu vrah.

 

 

O dva dny později Troy zemřel na krvácení do mozku.

Na pohřbu jsme já ani Tami samozřejmě nebyli vítáni. Stáli jsme ve stínu jednoho ze stromů, a vše pozorovali z dálky.

Zástupy truchlících.

Bílou rakev, rudé růže. Jenže Troy měl raději žluté, proto jsme já i Tami svírali jejich kytici. Smuteční kapelu, která vyhrávala nějaký klasický nesmysl, ze kterého by Troy nejspíš prskal jak naštvaná kočka.

Stáli jsme tam, navzájem se podpírali, a broukali jeho oblíbenou písničku, Something Stupid od Robbieho Williamse, zatímco nám slzy stékaly po tvářích.

 

„Jak… Jak se na mě po tom všem ještě dokážeš podívat,“ nechápal jsem, a sevřel její schoulenou postavu pevněji.

„Chtěla jsem tě nenávidět. Ale… To by mi neodpustil. Navíc,“ podívala se na mě zlomeně, „už nikoho krom tebe nemám.“

Přitiskl jsem si ji na hrudník, a společně jsme se nekonečně dlouho kolébali, zatímco Troye pohřbívali.

 

Brandon dostal za „zabití v sebeobraně“ pět let ve věznici s minimální ostrahou. Svět bohatých, no.

 

Tami ani já jsme tam nechtěli zůstávat. Jak kvůli vzpomínkám na Troye, tak pro případ, že bychom za pár let Brandona někde potkali. Společně jsme se tedy odstěhovali pomalu na druhý konec státu.

Povedlo se nám najít bydlení nedaleko od sebe, a když jen o pár ulic dál otevírali bar, nastoupili jsme tam oba.

Pracovali jsme tam asi měsíc, když si sedl na bar mladičký brunet jen o pár centimetrů menší než já.

„Co si dáš? Ale s alkoholem to na mě nezkoušej, na to ještě nemáš roky, viď?“ oslovil jsem ho pobaveně.

Roztomilý zajíček. Bezbranný.

„Já… Kolu?“

Pousmál jsem se. Snadná kořist.

„Už se to nese. Jak ti říkají?“

„Jsem… Jsem Benn,“ odvětilo to pískle nesměle.

 

***

 

Současnost (2005)

 

 

Když jsem ucítil Brandonovu kolínskou, jejíž štiplavou vůni jsem se tři roky snažil zapomenout, zhoupl se mi žaludek.

 

„Brandone, co tu, kurva, chceš?“ zavrčel jsem, a tělo mi polil studený pot strachu.

„To je mi přivítání,“ zašeptal mi pobaveně do ucha.

 

Zavrávoral jsem, potřeboval jsem se opřít.

Nakonec jsem si dodal odvahu a otočil se k němu obličejem.

Vlasy měl oholené na krátko, z jeho modrých očí čišel chlad a vypočítavost.

 

„A cos čekal? Že ti padnu do náruče? To spi dál. Ale někde jinde. Vypadni,“ vrčel jsem po něm nenávistně a předstíral odvahu, kterou jsem rozhodně necítil.

Tenhle hajzl zabil Troye. A byla to moje vina.

Tami! Bože, ti dva se nesmí setkat! Viděla ho sice jen na fotkách v novinách, ale stejně…

„Paulie, proč se mi vyhýbáš, kam utíkáš? Jasně, tenkrát jsem to přehnal, ale to jsem si odseděl. Vše odpuštěno, ne?“

Nevěřícně jsem zalapal po dechu. To jako fakt?

„Jasně, odpustím ti hned, jak mi přivedeš Troye, abych se ujistil, že i on ti odpustil. Vypadni. Varuju tě naposledy. Vypadni, nebo tě nechám vyvést!“

Sledoval mě pobaveným pohledem. Vůbec mě nebral vážně.

„V pohodě… Jen jsem tě chtěl pozdravit. Však se ještě nevidíme naposledy, ne?“

S veselým úšklebkem si vrazil ruce do kapes a spokojeně odkráčel.

Já se opřel zády o zeď a bojoval s nevolností. V tomhle stavu mě našla Tami.

„Paule, co se stalo? Je ti zle?“

„Jo,“ zasípal jsem.

„Je tady, Tami.“

„Kdo?“ nechápala.

„Brandon. Právě mě přišel pozdravit.“

Zůstala stát, jako kdyby do ní uhodil blesk.

„Ale… To není… To není… Vždyť… Měl ještě sedět kolik let… Víš to jistě?“

Podíval jsem se jí do očí. Pochopila. Rozhodně to byl on.

„Myslíš… Myslíš, že je nebezpečný?“

Povytáhl jsem obočí. Tuhle otázku myslela vážně? Zrovna ona?

„No, tobě asi ne… Nakonec jsi holka… Ale mě… Mikovi… Komukoli… Rozhodně. Přišel mi jako ještě větší magor, než dřív.“

„Co budeš dělat? Nemáš u sebe nůž, nebo tak něco?“

„Ne, to nemám. Ale… Možná mám něco lepšího,“ uvědomil jsem si, a už jsem lovil v kapse mobil.

Většinou jsem mu sice napřed psal, jestli můžu zavolat, ale tohle bylo urgentní.

Telefon zvedl po druhém zazvonění.

„Paulie? Děje se něco? Měli jsme se sejít až večer…“

„Miku, já vím, že to je trochu divný, ale… Myslíš, že bys mi pomohl sehnat pistoli?“

Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Za deset minut jsem u tebe. Nikam nechoď,“ řekl chladně a zavěsil.

Tami mě překvapeně pozorovala.

„Cos to právě udělal, Paulie?“

No… To bych taky rád věděl.