„Chyběl jsem ti?“ broukl Mike s úsměvem, lehce mě líbnul do vlasů a sedl si na židli vedle mě. Tiše jsem ho pozoroval. Byl vyčerpaný.

„Jak je na tom?“ nevydržel jsem.

Mike střelil vražedným pohledem po Druovi, který se právě soustředil jen a pouze na obsah svého hrnku, aby se s jeho pohledem náhodou nesetkal.

„Přežije,“ zašeptal a natáhl se pro kávu. Chtěl jsem mu ji nalít, ale zároveň jsem si bolestivě uvědomil, že nevím, jakou vlastně pije. Vlastně toho o něm vůbec moc nevím.

„Ale no tak, co je tohle za atmosféru u jídla?“ zeptal se Mike energicky a snažil se nás zase trochu probrat. Dru se vrátil ke svému profesionálnímu já.

„Šéf má pravdu. Ten kluk věděl, do čeho jde.“

Nevěřícně jsem se na něj podíval. Zachytil jsem i Bennyho zamyšlený pohled.

Viděl jsem na něm, že zuří, jen jsem si nebyl jistý proč. I když, podle toho, jak se tvářil, se to za chvilku dozvím. A stejně tak všichni ostatní.

„Takže tohle je pro vás normální? Někoho pobodají, že sotva přežije, a pro vás to nic neznamená? V jakým světě to sakra žijete?!“ zvyšoval hlas.

„Benny…“ snažil jsem se ho utišit, ale vůbec mě neposlouchal. Podíval se na Mika a v očích měl nesouhlas a obvinění.

„Do tohohle světa ty chceš zatáhnout Paula? Vážně? Co kdyby to byl Paul, koho pobodali?! Taky by sis jen tak v klidu sedl k snídani?!“ 

„Benny, to stačí!“ okřikl jsem ho, aby mě vůbec vzal na vědomí.

„Když mi bylo zle, Mike se ode mě ani nehnul, dokonce ani nejedl, tak z něj nedělej bezcitnou zrůdu!“

„Jo, vážně? To je prima. A řekni mi… Pomohlo ti to nějak? Hojilo se tvoje zranění lépe, když on nejedl? Když už jsi zraněný, nejde to vzít zpátky. Ani když jsi mrtvý, nebude tě zajímat, že tu po tobě zůstanou truchlící lidé. Bude už na všechno pozdě! Proto je stupidní se vystavovat zbytečnému nebezpečí! Paule sakra, to fakt čekáš, že budu jen tiše přihlížet, jak ze sebe děláš terč, na který zamíří každej, kdo proti Mikovi bude něco mít?!“ Benny měl slzy vzteku v očích.

„Benny, sám jsi mi říkal, že pokud mě to k němu táhne, mám tomu dát šanci. A mně je s ním vážně dobře. Je mi jedno, co dělá, dokud je tu pro mě!“

„Jenže to by nemělo! Myslel jsem, že je to jen dočasná záležitost, ale ty… To jak se na něj díváš… Ty ho bereš vážně, Paulie! A to už není dobrej nápad! Uvědom si, kde jsi. Víš sám, že stačí, aby zavolal, a dostaví se komando jak z televize. Fakt si myslíš, že to nemá svůj důvod? Sundej si ty podělaný růžový brejle a podívej se na to realisticky. Je to jen otázka času, než se ti něco stane!“

Podíval jsem se na Bennyho. Vážně jsem ho měl rád. Byl pro mě nejdůležitější bytostí na světě.

Donedávna. Teď jsou dva.

Položil jsem Mikovi ruku na stehno.

„Benny, já ho miluju,“ zašeptal jsem a ucítil, jak se Mike prudce nadechl. Nevěnoval jsem mu pozornost. Tohle bylo mezi mnou a Bennym.

„Zapadl jsem do toho tak hluboko, že je mi dokonce jedno, jestli je to vzájemný. Chci ho, chci být s ním. Chci tu být pro něj, když se vrátí unavený po tom, co pomáhal zachraňovat život některému ze svých lidí. Chci slyšet jeho hlas po ránu, když ještě to co říká nedává moc smysl. Nevzdám se ho. A je mi jedno, co mě to bude stát. Sám víš, že si o mizernej konec už nějakou dobu koleduju. Víme to oba, že dříve nebo později mi prostě dojde štěstí a někdo mě přinutí zaplatit za to, co dělám. Kolika lidem jsem ublížil. Díky němu se na to dívám jinak. Věřil bys, že mám dokonce výčitky? A nezapomeň na to, že právě teď jsem to já, kvůli komu ten kluk málem umřel. Je to moje vina, že tolik lidí riskuje život. Možná bys neměl varovat mě před ním, ale jeho přede mnou, Benny,“ řekl jsem a sledoval, jak se mu po tvářích řinou slzy, zatímco se na mě zmučeně dívá.

Pomalu se zvedl a prkenně odešel, aniž by se jedinkrát otočil. Chtěl jsem jít za ním, ale Mike mě zadržel. Kývl na Drua a ten vyrazil za Bennym.

Opřel jsem si hlavu o jeho rameno.

„Promiň za tu scénu,“ zašeptal jsem mu do košile. Byl cítit dezinfekcí a potem. Nechtěl jsem myslet na to, čím si v posledních hodinách prošel. A já mu ještě přidělávám starosti.

Objal mě a zabořil tvář do mých vlasů.

„Neomlouvej se, tohle se dalo čekat. On měl pravdu, Paule. Nezáleží na tom, jak moc tě chci ochránit. Stačí, abych jednou jedinkrát na vteřinu zaváhal, a tebe to může stát život. Tohle není pěknej svět. Neměl jsem tě do něj vůbec zatahovat,“ šeptal.

„Lituješ toho?“

„Jo.“

Prudce jsem se zvedl. Tentokrát se mě ani nepokusil zastavit.

Jestli je to takhle, tak není co víc k tomu dodat. Zlomeně jsem se na něj podíval a oči se mi začínaly plnit slzami.

Neřekl ani slovo.

Nebylo to potřeba. Otočil jsem se a odešel z jeho domu.

Z jeho života.

 

 

 

Další dny plynuly v ubíjejícím stereotypu. Chodil jsem do práce, z práce domů. Doma jsem si pustil v televizi nějaký nesmysl a sám sobě namlouval, že ho sleduji. Noha se mi zahojila celkem slušně, jizvy se zatáhly a tak nebylo potřeba ji obvazovat. Zvrásněný povrch kůže mi už ale z lýtka nikdy nezmizí. Stejně jako vzpomínky na Mika.

Jeho dech, jeho hlas, zvuk jeho bublajícího smíchu, rezonující mu v hrudi. Jeho jemný dotek, stejně jako pevné sevření. Jeho rty, které se dokázaly jednu chvíli škodolibě šklebit, pak hned něžně usmívat. Rty, které dokázaly líbat tak něžně i tak vášnivě, nehledě na to, o kterou část mého těla šlo.

Neměl bych na něj myslet. Věděl jsem, jak to dopadne. Zase. Vjel jsem si rukou do kalhot a několikrát přejel po naběhlém penisu.

Znovu jsem si vybavil Mikovu jemnou, ale pevnou kůži. Její dotek na té mojí. Jeho svaly na hrudi, kam jsem si zvykl zatínat prsty, až po sobě zanechávaly viditelné stopy.

Druhou rukou jsem si začal dráždit dírku, která byla bez Mikovy pečlivé péče stejně osamělá, jako já.

Viděl jsem ho přímo před sebou, jak se ke mně naklání. Žádostivě mi přejede rty po klíční kosti, zatímco jeho oči zčernají touhou. Vybavoval jsem si každičký jeho dotek.

Když jsem se dostal k jeho zvyku zabořit do mě zuby ve chvíli, kdy vrcholil, konečně jsem dosáhl vrcholu i já.

Podíval jsem se na svou ulepenou ruku a povzdechl si. Jak hluboko ještě můžu klesnout?

Chyběl mi. Strašně moc.

Proč se to muselo takhle pokazit? Proč nám to nemohlo vydržet ještě o chvilku déle?

Otřel jsem si ruku do jednoho z připravených kapesníků a zatímco v televizi běžel nějaký dokument, který jsem přes slzy neviděl, konečně jsem usnul.

 

 

Ráno mě do práce zase sledovalo to auto. Poznal jsem řidiče, byl to jeden z Mikových mužů.

On sám mě nevyhledal, ani mi nezavolal, ale jeho muži mě hlídali. To z nějakého důvodu jen přilévalo olej do spalujícího ohně bolesti, který se mi od toho dne usídlil v hrudi. Znamenalo to, že mu na mně alespoň trochu záleží. Myslel na mě. Nezapomněl. A přesto… Mě už nechtěl.

Vešel jsem do baru a kývl na Tami, která právě s někým mluvila. Postava se otočila a já v ní identifikoval Bennyho. Nevěřícně na mě zíral.

„Paule…“ vydechl šokovaně.

Kývl jsem mu na pozdrav a šel se převléknout. Když jsem se vracel, slyšel jsem jejich hlasy. Podíval jsem se na hodinky. Za deset minut bychom měli otevírat bar. Tami by měla kmitat, a ne se vykecávat.

„Od té doby, co se vrátil z neschopenky. Celou dobu, Benny. Nemyslím, že by v noci spal. A jestli jo, tak to asi nestojí za moc. Skoro nemluví, a to ani na zákazníky. Za těch pár týdnů jsem ho ani jednou neviděla něco jíst. Jen… Přežívá. Jako by se vzdal života,“ říkala mu zrovna Tami, a mě to přimělo zůstat skrytý ve stínu, místo abych se objevil v jejich zorném poli.

„Musí se z toho dostat, Tami. Čas tohle vyřeší. Musí. Zapomene na něj a bude to zase Paul…“

„A víš jistě, že je to tak správný? Víš… Myslím, že s ním byl vážně šťastnej. Dokonce mi přišlo, že k němu seděl i víc než ty,“ řekla Tami a já si dokázal živě představit, jak se asi Benny nafouknul.

„Já to vím,“ vyvedl mě z omylu Bennyho tichý hlas. „Vím to. On ho miluje. Ale copak to nechápeš? Ten chlap je mafián. Paulie je moc naivní, aby v takovým světě přežil.“

„Nenapadlo tě, že možná právě proto, že ten chlap je co je, by mohl být pro Paula to pravé? Že možná právě proto ho dokáže ochránit? I před Paulem samotným…“

„A co když ne?“ zněla v Bennyho hlase nejistota.

„Benny, oba víme, že tak jak žil než ho poznal, si koledoval o kudlu mezi lopatky. Teď se znovu objevil někdo, kdo tohle riziko ještě zvýšil. A Mike vypadal dost silný, aby tohle zvládl.“

„Ale jestli se pleteš…“

„Tak co? Co může ještě ztratit, Benny? Viděls, jak vypadá. Vzdal se. Je sice fajn, že už neblbne chlapečkům hlavy a neriskuje kolem nich, ale… Je nešťastný, Benny. A mě to láme srdce. Tohle prostě nemůže být pro jeho dobro, pokud tím takhle trpí…“

Ucítil jsem v krku knedlík. Oni oba… Tolik se o mě bojí. Nejspíš vypadám fakt příšerně. Měl bych se dát dohromady. Nemůžu přece přestat žít jen proto, že mě někdo milovaný opustil.

Opustil…

Celá pravda na mě dolehla a já se prudce sesul k zemi a začal jsem vzlykat. Překryl jsem si ústa rukou, nechtěl jsem, aby mě takhle někdo viděl, ale bylo pozdě. Už stáli oba u mě a nervózně těkali pohledem po mně a mezi sebou navzájem.

„Paulie?“ zkusil to Benny.

„Co se děje, Paulie?“ přidala se Tami.

„Já… Já ho miluju. A on… On mě opustil. Jako… Jako všichni…“ nedařilo se mi dát dohromady souvislou větu.

„Myslíš svojí mámu, Paulie?“ zašeptala Tami, sedla si na zem vedle mě a pevně mě objala.

Kývl jsem hlavou. Ten otravný pláč nešel zastavit. Všechno se to vracelo.

 

Buď hodný chlapec, Paulie.

Maminka už musí jít, Paulie.

Zůstaň pěkně tady, někdo se o tebe postará, Paulie.

Přece bys nechtěl, aby se tvoje maminka trápila, Paulie, že ne?

Maminka ho miluje, Paulie, ale on nemá s dětmi trpělivost. Bude lepší, když tu zůstaneš.

Až budeš větší, maminka se pro tebe vrátí, Paulie.

Neboj se tmy, nic ti nehrozí. Nakonec, tohle hřiště jsi měl vždycky rád, ne, Paulie?

Hezky si tu hraj, než pro tebe někdo přijde, a odvede tě domů.

Mami! Bojím se, mami! Nechci tu zůstat sám! Nechoď, maminko! Maminko? Maminko, kde jsi?! Je tu tma… Zima… Bojím se, maminko! Co když mě odvede nějaký zlý pán, maminko? Maminko?! Maminko!

Naštěstí mě tehdy našla policejní hlídka. Ukázalo se, že mámin nový přítel nejen, že nemá trpělivost s dětmi, ale ani s ní. Začal ji bít, a po dvou měsících ji opustil s jinou ženou. Ani tehdy se za mnou nevrátila. Maminka ho ale opravdu milovala. Podřezala si žíly. Úřady mě svěřily do péče mojí babičky. A já už nikdy nechtěl mít s láskou nic společného. Dělá to jen bordel v lidských životech.

 

 

A pak si do baru nakráčí on, a veškerá moje předsevzetí shoří jako papírové vlaštovky.

 

 

 

Seděl jsem na zemi mezi Bennym a Tami a snažil se utišit. Konečně jsem přestal hystericky vzlykat. Bože, byl jsem na dně jako snad ještě nikdy. Takhle to vážně nešlo dál.

Postavil jsem se a otřel si obličej.

„Nebudeme otevírat?“ zeptal jsem se těch dvou, co stále ještě překvapeně seděli na zemi.

„Neměl bys… Neměl bys jít za ním, Paulie?“ zeptal se Benny a já na něm viděl, že se rozhodl. Uznal, že Mike je pro mě to nejlepší.

„Co bych tím vyřešil? Nerozešli jsme se kvůli tobě, Benny. On mě odmítl. Litoval, že si se mnou začal. Co bych s tím asi tak mohl udělat?“ zeptal jsem se ho a šel si opláchnout obličej. Vyhýbal jsem se jakékoliv leklé ploše – vážně jsem nechtěl vědět, jak teď vypadám.

„Mohl bys bojovat, Paule,“ zašeptala Tami. „Bojovat za to, co chceš. Nevzdat se.“

„Je rozdíl mezi tím se vzdát, a nezačínat předem prohranou bitvu, Tami,“ věnoval jsem jí bolestivý úsměv.

Ozvalo se naléhavé bušení na boční dveře. Překvapeně jsme se po sobě podívali. Sice jsme už měli otevírat, ale tohle? Navíc, proč boční, a ne hlavní dveře?

Tami vzala z baru klíče a všichni tři jsme se šli podívat, co se děje.

Tami odemkla a otevřela, do baru vpadl ten slizký tlouštík, co to na mě tehdy zkusil. Byl zpocený a těžce lapal po dechu.

„To je… To je strašný! Pojďte… Se mnou! Tam… Je tam kluk... Ten kluk v obleku co tu byl… On… Někdo ho bodl a utekl… Musíme mu… Musíme mu pomoct!“ lapal po dechu, vyděšeně se třásl a táhl nás ven.

„Zavolám pomoc,“ řekl Benny a už sahal po mobilu.

„Už jsem je volal, ale on… Vypadá, že se to zhoršuje… Pomozte… Mu…“

Kluk v obleku, co tu byl? Mike?! Zatočila se mi hlava. Bože, ať to není on!

Ani jeden z nás nezaváhal, všichni tři jsme za ním vyběhli ven z baru, se stejnou němou otázkou, jestli to byl znovu Brandon, kdo někomu ublížil.

 

 

 

Mike prásknul pěstí do stolu, až osazenstvo nadskočilo.

„Jasně jsem řekl, za jakých podmínek na dohodu přistoupíme. Tohle,“ vzal do ruky stoh papírů a znechuceně je shodil ze stolu, až se rozlétly místností a pomalu se snášely k podlaze.

„Tohle je nějakej pokus o nejapný žert? Jestli jste chtěli zjistit, jak jsem na tom s trpělivostí, tak mi můžete věřit, že nijak slavně!“ zařval a naštvaně vypochodoval z místnosti.

Dru ho pracně dohnal. Vztáhl ruku, aby ho zastavil, ale moc dobře si pamatoval, že když to udělal minulý týden, šéf ho z otočky praštil pěstí. Teď, když se mu podlitina konečně začala ztrácet, nehodlal si vykoledovat další.

„Šéfe. Šéfe!“ Mike ani nezpomalil a vyrazil po parkoviši ze sídla společnosti, která se s ním snažila uzavřít obchod.

„Kurva, Miku zastav!“ zařval po něm Dru, kterému došla trpělivost. To na Mika mělo prudký účinek.

„Cos to řekl?!“ otočil se, a podíval se na Drua smrtícím pohledem.

„Aby ses zastavil! Podívej se na sebe! Jsi úplně mimo! Ode dne, co Paul odešel, si nekoleduješ o kulku jen od konkurence, ale i od vlastních lidí, sakra! Jsi jak posedlej!“

Mike se na něj chladně usmál, rozepnul si sako a rozevřel ho ve vybízejícím gestu.

„Tak dělej, Dru. Ukonči to. Zastřel mě,“ řekl, a v jeho tváři ani očích nebyl náznak jediné emoce.

„Ne. Ušetřil bych ti trápení. Nebo jsi zapomněl, že jsem tě v tomhle stavu už jednou zažil? Když Tyler…“

„Toho sem nepleť,“ štěkl po něm Mike. „Ten s tímhle nijak nesouvisí!“

„Že ne?! Já bych právě řekl, že jo! Znova jsi k sobě konečně někoho pustil, a znova jsi o něj přišel. Miku, trvalo ti dva roky, než ses po tom alespoň trochu uklidnil. Dva roky jsi byl jako odjištěnej granát a já to už nechci podstupovat celý znova!“

„Nikdo tě nenutí, Dru! Najdi si milou holku, ožeň se, založ rodinu a žij jako normální člověk!“

„Přestaň mi podsouvat cizí sny! A uvědom si, že Paul Waren žije. Není mrtvý. Můžeš ho znovu vidět. Stačí za ním zajít a omluvit se!“

Mike zkrotl, otočil se a znovu se vydal směrem k autu, Dru ho tentokrát snadno dohnal.

„A k čemu by to bylo, Dru? Benny měl pravdu. Svět kde žijeme, není bezpečný. Tyler je toho zářným příkladem. Ani já to nechci zažít znova. Bude lepší, když ho nepotáhnu dolů s sebou.“

„Lepší pro koho, Miku?“ zeptal se Dru. Moc dobře věděl, že Mike nechal Paula sledovat, a večer si v počítači prohlížel fotky, které ochranka pořídila. Viděl ho, jak si dolévá sklenici s burbonem, když viděl, jak teď Paul vypadá. Ničilo je to oba.

„Víš, šéfe… Možná bys nad tím neměl tolik přemýšlet. Možná bys měl prostě žít přítomností, než si jednou vyčítat, co by mohlo být jinak, kdyby…“ nechal větu nedokončenou, ale Mike přesně věděl, na co naráží.

Povzdychl si. Moc dobře věděl, že se chová jako blázen. Viděl pohledy svých lidí. Jen pár z nich si ho pamatovalo z doby, kdy ztratil Tylera, a ti se mu teď pečlivě klidili z cesty. Možná měl Dru pravdu. Pokud Paulie znal nebezpečí a přesto do toho chtěl jít, neměl by i on udělat krok směrem ke společné budoucnosti?

Najednou ho něco napadlo. Začal nad tím přemýšlet čím dál víc, a čím víc nad tím dumal, tím víc se usmíval.

Dru z toho neměl moc dobrý pocit.

Mikovi zazvonil telefon. Při pohledu na displej mu úsměv ihned zmizel z tváře. Paulova ochranka. Mike zbledl a srdce mu vypadlo z rytmu.

„Co se stalo?“ zaskřehotal do telefonu.

„Nevíme, šéfe. Měli otevírat bar před půl hodinou. Ale je pořád zavřeno, boční dveře jsou otevřené a uvnitř nikdo není.“

Mike zavřel oči. Dru měl pravdu. Měl žít přítomností, aby nelitoval, že s ním nebyl.

Že ho neochránil.