Když se na mobilu ukázalo Paulieho jméno, Mike měl chuť protřít si oči. Vždyť jen před několika hodinami ho odmítl…? Něco se muselo stát.

Mike přijal hovor a zároveň se vydal směrem ke garáži. Pro jistotu.

„Miku? Potřeboval bych pomoct. Jsem v parku za nádražím. A jestli mě tu najdou, tak…“

„Pět minut,“ skočil Pauliemu do řeči. Vůbec se mu nelíbil roztřesený šepot, kterým Paul mluvil. Strhl z háčku na zdi klíče od auta a dálkovým ovládáním otevřel bránu od garáže stejně jako vrata do ulice.

„Ne, spíš tři,“ opravil se ve chvíli, kdy už seděl v autě a prudkým sešlápnutím plynu probral motor k životu.

Park, o kterém Paul mluvil, nebyl nijak daleko od jeho domu, ale zrovna za rohem to také nebylo. Věděl, že se tam dostane rychle, ale stejně se mu nedařilo uklidnit splašený tlukot srdce.

Jak znal Paula, nezavolal by mu, pokud by měl jinou možnost. A pokud mu volal v noci, z parku a šeptem s tím, že po něm někdo jde…

Mike silněji sešlápl plynové pedál, sáhl pod sedadlo, kde nahmatal uklidňující chlad kovu, který pevně sevřel. Zbraň za jízdy překontroloval, znovu zajistil a dal si ji za pas. Trochu to zklidnilo jeho tep, věděl, že jestli Pauliemu někdo ublížil, rozpoutá peklo na zemi, aby toho sráče dostal. Zle se pousmál. Konečně situace, ve které si mohl být sám sebou jistý.

Do parku vletěl jako závodní jezdec, přitáhl ruční brzdu a vůz prudkým smykem zastavil.

Byla tam pětice mužů, ale Paula nikde neviděl. Podíval se zběžně na nejpravděpodobnější příčinu Paulových nesnází. Kousek od auta stál Leon. Nemohl se splést. Viděl ho na tolika fotografiích, až měl pocit, jako by ho znal roky.

Takže Paulie utíká před svou novou známostí? Ne že by to Mikovi vadilo, jen to trochu komplikovalo situaci. Leona a jeho hochy nemohl Mike prostě odstřelit jako škodnou, i když to měl už nějakou dobu celkem pečlivě promyšlené. Ten kluk vyzařoval jasný signál „Jsem debil“ i z fotek, a Mike ho vážně nesnášel. Jistě, fakt, že spal s Pauliem, tomu rozhodně dost pomohl.

Jenže Mike si tentokrát nemohl dovolit udělat chybu. Ne teď, když mu Paul konečně zavolal. Pokud zakročí příliš razantně, Paul se naštve, že není žádná princeznička, co čeká na rytíře, nebo ještě hůř, obviní Mika z přílišně majetnického chování.

Ano, Mike se rozhodně hodlal stát Paulovým rytířem a rozhodně hodlal být pořádně majetnický, ale pokud tím Paula vytočí, kdo ví kdy, a jestli vůbec, mu ten dá další šanci?

Tentokrát bude muset být vážně opatrný na to, co udělá. Nesmí to přehnat. Prostě nesmí.

Když vystupoval, zasunul si nenápadně zbraň hlouběji za pas, aby se mu snáze odolávalo pokušení.

„Jestli nechceš přijít k úrazu, tak se tady nemotej, frájo!“ štěkl po něm Leon. Mike ho jen nezaujatě dál sledoval. Frájo? To jako fakt? Takhle opravdu někdo mluví? Do dnešního večera Mike takhle blbý oslovení slyšel jen v televizi…

Jeho protivníci se stáhli kolem svého vůdce. Mike se neubránil srovnání se smečkou kojotů – přesně tak mu připadali. Zbabělí, slabí a zákeřní ve smečce. Bylo jich pět, a někde tady byl Paulie. Sám. Sám a vyděšený do té míry, že zahodil svoje ego a zavolal Mikovi. Co se to tady sakra dělo, že Paula zatlačili takhle daleko?

Z nedalekého křoví byl slyšet pohyb. Mike se tím směrem nenápadně podíval a zaznamenal Paula, jak po hlavě doslova vypadl z chroští, v rychlosti se vyhrabal na nohy a rozeběhl se k němu.

Nenávistně se znovu podíval na Leona. I když se mu ulevilo, že Paul vypadá v pohodě, něco se prostě muselo stát a ten ubožáček si podepsal rozsudek smrti, pokud na Paula vztáhl ruku!

Jeho tělem smýkl náraz Paulova těla. Ten Mika chytil za loket a táhl ho do nastartovaného vozu. Nechtěl jít. Chtěl to vyřešit, tady a teď, definitivně. Ale věděl, že nesmí. Ne, dokud ho o to Paul sám nepožádá. Nesměl to pokazit. Podvolil se Paulieho sevření a následoval ho do auta. Tam se Paul s mrštností housenky na drogách plazivým plácáním (jinak to opravdu nazvat nešlo) přemístil na sedadlo spolujezdce, a uvolnil mu tak místo řidiče. Mikovi ještě proběhlo hlavou, že pohled na tyhle Paulovy pohyby nezapomene do nejdelší smrti, a s pousmáním nasedl do vozu. Paulova ruka okamžitě vystřelila k ovládání zámků.

Téměř ve stejném okamžiku do Mikových dveří prudce narazil Leon, který jimi začal prudce lomcovat. Mike se pozastavil nad ubohou rychlostí jeho reakcí, ale pak si vzpomněl, že v hlášení bylo uvedeno množství alkoholu, které tahle partička obvykle konzumuje.

„Paule! Okamžitě vylez, slyšíš?! Paule!“

„Nevadilo by ti, kdybych pustil rádio?“ zašeptal Paul. Snažil se působit silně, ale Mike i přesto viděl, jak se třásl a prudce se mu zvedala hruď. Vážně ho vyděsili, šmejdi.

„Posluž si…“ kývl Mike a zařadil rychlost. Naposledy se podíval do Leonovy vzteklé tváře. Spokojeně se na Leona usmál. Paul jede s ním, Leon se k němu už nepřiblíží, a i kdyby ho měl příštích dvacet let pomalu trávit některým z nenápadných jedů podávaných v malém množství, tenhle namyšlený debil to má spočítané.

Vozem se rozezněla hudba a Mike sešlápl plyn. Vyrazil směrem domů. Ta lehčí část byla úspěšně za ním.

Teď ta těžší. Paulie.

 

 

Nervózně jsem seděl vedle Mika a nadával si, co jsem to za zbabělého pitomce. Proč jsem mu volal, sakra?! Třeba bych se z toho nakonec nějak dostal i bez jeho pomoci. Nenápadně jsem se po něm podíval.

Byl zcela soustředěný na cestu, nemluvil. Bylo to poprvé od našeho výletu na skútru, kdy jsem ho viděl řídit. Znovu jsem si ho vybavil na té růžové příšernosti a musel jsem se usmát.

Jako kdyby vycítil můj pohled, podíval se na mě a tázavě pozvedl obočí.

Ztlumil jsem hudbu. Nemělo cenu před ním utíkat. Nakonec, to já jsem mu zavolal.

„Viděls něco legračního?“ zeptal se se zájmem a znovu zněl jako ten Mike, který se mnou vždycky vedl ty nejpitomější konverzace, které jsme si oba tak užívali.

„Mockrát,“ zabručel jsem jako odpověď a znovu se zadíval z bočního okýnka.

Otráveně si odfrkl.

Jen ať tápe, chlapec.

Za tichého doprovodu hudby jsem sledoval, jak nás míjejí noční ulice. V tu chvíli mi došlo, že naprosto netuším, kam to jede.

„Hádám, že mě nevezeš ke mně, co?“ zkusil jsem.

„Nehledal by tě tam?“ odpověděl otázkou Mike. Musel jsem mu dát za pravdu. Nicméně… Znamenalo to, že jedeme k němu? Protože i tak jsem si byl jistý, že jedeme špatně.

Zabočil do nové zástavby. Jo, rozhodně jedeme špatně, pousmál jsem se v duchu. Tak Mike taky dělá chyby, hm? To zjištění bylo překvapivě příjemné.

Pohodlněji jsem se usadil a otočil se k němu čelem, připraven kochat se jeho rozpaky, až se tady bude muset tím obřím autem otáčet.

Vzal mi však vítr z plachet. Vjel do otevřených vrat a zajel do garáže. Překvapeně jsem zamžikal, když vypnul motor a vystoupil.

„Ty budeš spát tady?“ zeptal se pobaveně, než za sebou zabouchl dveře od auta a vydal se ke dveřím vedoucím z prostorné garáže pro několik vozů ke dveřím, které zjevně vedly přímo do domu.

Nejistě jsem vystoupil. Mike zamkl auto, ovladačem zavřel jak vrata do ulice, tak vrata od garáže.

„No pojď dál. Dáš si kávu, víno,…?“ volal na mě z hlubin domu doprovázen nezvyklou ozvěnou.

Vydal jsem se za ním. Z garáže jsem vyšel přímo do chodby, která působila skoro až formálně. Bílé zdi, černá podlaha, velká okna a bílé, ostré bodové světlo. Nic víc chodba neobsahovala. Žádné obrazy, věšáky, skříně… Prostě nic.

Postupoval jsem dál. V hlavě se mi honily různé scénáře z hororů, které se odehrávaly v prázdných domech. Z jedné z místností jsem zaslechl šramot. Opatrně jsem se tam vydal.

Ocitl jsem se v obrovské kuchyni. Nejspíš. Jediné, co tam připomínalo kuchyni, byla obří dvoukřídlá lednice, nablýskaný sporák, jedna skříňka a stůl. Nebyl tam ani dřez. Překvapeně jsem zalapal po dechu, když mi došlo, že to, co Mike právě vytahuje z té jediné skříňky, jsou dvě sklenice. Nalil do nich bílé víno a jednu mi podal.

„Zkrachoval jsi?“ zeptal jsem se ho nevěřícně.

Mike se rozesmál. Tenhle uvolněný smích byl u něj vzácnost.

„V podstatě jo, pojď,“ kývl na mě a vydal se po dřevěných schodech nahoru.

Následoval jsem ho jako ve snu. Před jedněmi z dveří v patře skopnul boty a vešel. Řídil jsem se jeho příkladem a vstoupil do jeho ložnice.

Byl to šok. Z prázdného, prakticky neobydleného prostoru jsme jen překročením prahu vešli do úplně jiného světa. Místnost voněla dřevem a působila jako luxusní horská chata. U postele ze světlého dřeva byl velký, bílý huňatý koberec, který mě lákal vyzkoušet, jestli je skutečně tak měkký, jak se zdá. Bez rozmýšlení jsem udělal několik kroků a zabořil do něj obě chodidla. Ano, přesně takhle měkce vypadal, povzdychl jsem si v duchu. Znovu jsem se kolem sebe rozhlédl.

I tady byla velká okna, neviděl jsem však žádný pracovní stůl ani skříně. Z místnosti vedly dvoje dveře, ani jedny z nich nebyly zavřené. Jedny vedly očividně do koupelny, druhé podle všeho do šatny. Tohle byla jen a pouze ložnice. Ne Mikův pokoj, Mikova ložnice.

Což by znamenalo, že tohle je Mikův dům. Jeho. Jen jeho. Bez doktora, kuchaře, řidiče a dalších lidí. Jen Mike a já.

Šokovaně jsem se na něj podíval. Stál ramenem opřený o dveře na balkon a pobaveně mě pozoroval.

„Tys vážně zkrachoval, co?“ zašeptal jsem.

Pousmál se, upil ze své sklenice a přistoupil ke mně.

„Ne. Jen jsem odešel,“ zašeptal a jeho tmavé oči se vpíjely do mých.

Zalapal jsem po dechu. Mozek konečně začínal fungovat. Benny mi přece říkal, že Mike se bál, že mě ohrozí. Mike sám zmínil, že konečně „to“ zařídil a můžeme být spolu.

„Tys… Kvůli mně… Tohle všechno…“ padala ze mě nesouvislá slova, zdálo se však, že jim Mike rozumí.

Jednou rukou mi sebral sklenici, kterou jsem zatím stihl vyprázdnit, a druhou mě jemně pohladil po tváři.

„Pokud je to způsob, jak být s tebou, udělal bych mnohem víc,“ jeho tichý hlas mi rezonoval tělem a já ucítil, jak se mi podlamují kolena.

Myslel jsem si, že o mě nestojí. Že mě odmítnul. A on… On místo toho… Celou tu dobu… Zatímco já jsem… Zatočila se mi hlava.

Mike mě pohotově podepřel.

„Musíš být unavený, pojď,“ tiše mě nasměroval do koupelny. Pomohl mi se svlékáním, postavil mě do sprchy a dokonce mě umyl. Nedokázal jsem se soustředit. Nedokázal jsem se pohnout. Nedokázal jsem promluvit. Po všem tom napětí z dnešního večera bylo tohle zjištění poslední kapka.

Celou dobu jsem jen myslel na to, že mě Mike opravdu miluje. Vzdal se kvůli mně… V podstatě všeho. A zatímco on zařizoval něco takového, já jsem šukal s Leonem. Pevně jsem sevřel oční víčka a doufal, že se nepozvracím. Tohle bylo poprvé, kdy se mi ze mě zvedl žaludek, a že už jsem provedl nejednu sviňárnu. Pořád jsem si představoval, jak se asi musel cítit. Věděl, že jsem s Leonem. Věděl to. Věděl všechno. A i přesto tady teď byl se mnou. Staral se o mě. Osprchoval se se mnou. Podpíral mě. Vyvedl mě ze sprchy a osušil mě. Oblékl mi triko a kalhoty od pyžama, jako kdybych byl panenka. Odvedl mě do postele a uložil. Zhasl a lehl si vedle mě.

Zíral jsem do tmy v místech, kde jsem tušil jeho tvář.

„Nezasloužím si tě,“ povedlo se mi nakonec ze sebe vysoukat a vší silou jsem se držel, abych nepropadl hysterii. Po takové době, kdy jsem nic cítit nedokázal, na mě vše dopadlo najednou. Nechtěl jsem se tomu poddat. Už ne. Nebudu tu přeci naříkat jako nějaká plačka!

Mike si mě přitáhl do náruče a já tak cítil jeho horkou kůži na své. Přitiskl jsem obličej k jeho hrudi a vnímal pravidelný a silný tlukot jeho srdce.

„Tohle není o zásluhách, Paulie. Prostě mě máš, tak se s tím smiř. A já mám tebe, ať už se ti to líbí, nebo ne,“ mumlal mi do vlasů. Pevně jsem ho objal kolem pasu a poprvé po opravdu dlouhé době jsem upadl do klidného spánku.

 

 

Ráno mě probudila vůně čaje, vajíček a cinkání příboru. Pracně jsem rozlepil oči.

Okamžitě jsem je zase zavřel. To přece nebylo možné. Opatrně jsem je znovu otevřel. Byli tam. Vážně. Benny a Mike seděli vedle sebe na koberci u postele a ládovali do sebe míchaná vajíčka.

„Ránko, zlato,“ zahuhlal Benny s plnou pusou.

„Jsem rád, že vás neruším,“ zavrčel jsem a posadil se.

„Vůbec ne, je smůla, že tu Mike nemá nic, na co bychom si mohli sednout, co? Tak jsme museli prostě sem. Chápeš, že mě málem chytil pod krkem, když jsem navrhnul, že si prostě oba vlezeme k tobě do postele…?“ kroutil Benny pobaveně hlavou.

Té představě jsem se musel usmát, zatímco Mike, který mi z pánve, kterou měl připravenou vedle sebe, právě nandával mou porci snídaně, uraženě trhl rameny.

No, tolik k romantickému ránu, proběhlo mi hlavou, když jsem vycházel z koupelny a viděl ty dva, jak se na sebe nevraživě mračí.

„O co jsem přišel?“

„O nic,“ vyhrkl Mike.

„O hodně,“ řekl Benny ve stejný okamžik, za což ho Mike obdařil tak hřejivým pohledem, že by mě nepřekvapilo, kdyby si Benny na kulkách ještě večer našel omrzliny.

Sedl jsem si k nim a těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Dej mu ho,“ sykl na Mika Benny, ten se však tvářil, že vůbec nerozumí řeči jeho kmene.

„Miku, je to Paulieho telefon, dej mu ho,“ řekl tentokrát Benny jasně a vítězně se na Mika zašklebil.

Nevěřícně jsem se na Mika podíval a ten pochopil, že prohrál. Neochotně vytáhl z kapsy můj mobil a podal mi ho. Měl jsem vypnuté zvonění, takže jsem si nevšiml, že by mi někdo volal.

Třeba Leon.

Padesát šest nepřijatých hovorů. Za jedinou noc.

Ještě jsem na telefon nevěřícně zíral, když se mi v ruce rozsvítil. Samozřejmě Leon.

Mike okamžitě vystartoval, aby mi telefon sebral, ale byl jsem rychlejší. Přijal jsem hovor.

„Paule! Kde sakra jsi?“ vyšiloval.

„Do toho ti nic není, Leone,“ odpověděl jsem klidně. Pro mě byl ukončená kapitola. Taková ta kapitola, která má tak pitomý konec, že litujete, že jste na ni vůbec plýtvali svůj čas.

„Samozřejmě, že mi do toho něco je, Paule! Budu na tebe čekat v práci. Musíme si promluvit!“ vztekle zavěsil.

Mike i Benny mě propalovali zvědavými pohledy.

„Bude na mě čekat v práci,“ prohodil jsem nevzrušeně a nabral si vajíčka.

Benny se s obavou podíval na Mika, ten se však ani nehnul, jeho pohled stále zůstával upřený na můj telefon.

„Paulie… Co… Co se vlastně stalo?“ Benny byl vždycky zvědavější, než bylo zdrávo.

Polkl jsem, napil se čaje a oba si je změřil pohledem.

„Ale nebudete řádit. Ani jeden,“ řekl jsem jim, i když jsem pohled nespouštěl z Mika. Ten neochotně kývl.

„Trochu ho naštvalo, že ho neberu vážně, tak… Tak chtěl, abych… Pobavil… I ostatní kluky,“ vysoukal jsem to ze sebe, jak nejlíp jsem dokázal a doufal, že to nebude znít nijak zle, aby Mike nevyvedl nějakou hovadinu. Nespouštěl jsem z něj pohled. Jeho obličej jako by byl vytesán z kamene. Ani se nehnul.

Na rozdíl od Bennyho. Ten vyskočil a rázoval místností tam a zpět.

„Chceš tím říct, že on…Že tě… On tě chtěl přinutit… Chtěl… Paulie…? Chtěl tě přinutit, nebo tě přinutil?!“ vyšiloval Benny. Mike viditelně zbledl.

„Nic mi neudělal, vážně. Byli dost opilí, takže jsem se prostě vykroutil a statečně zdrhnul za obzor,“ snažil jsem se to obrátit ve vtip. Až příliš dobře jsem si byl vědom toho, že se mi to vůbec nedaří.

Mike se ani nehnul, ale klouby na jeho rukou, ve kterých svíral příbor, byly úplně bílé. To nebylo dobrý. To vůbec nebylo dobrý!

Mike se tiše zvedl a vydal se směrem z ložnice. Okamžitě jsem vyskočil a vyrazil za ním. Ještě než stihl vzít za kliku, objal jsem ho zezadu kolem pasu.

„Benny, myslíš, že bys mohl…“

„Jasný, rád jsem vás, kluci, viděl, jsem rád, že jste konečně pochopili, že patříte k sobě. Nakonec, pokud se nepletu, bylo to na první pohled, ne?“ překvapeně jsem se na něj podíval, ale Mike jen kývnul.

„Na… Na první pohled? Myslíš jako…“ hlavou mi běželo, co jsem vlastně cítil, když jsem Mika uviděl poprvé.

Zadrhávající dech? Ani ne.

Motýlové a jiná havěť v žaludku? Ne.

Srdce vynechávající z rytmu? Myslím, že ne.

Sexuální přitažlivost? Sakra jo!

Eh… Tohle ale nemůžu říct před Mikem…

Když kolem nás Benny procházel, chápavě mi poklepal na rameno. Nejspíš zase přesně věděl, nad čím přemýšlím.

„Neplaš, to si jen tvý péro uvědomilo, co ostatním orgánům v tý době ještě nedošlo. Nakonec, tys vždycky používal ten jižní mozek víc, než ten v lebce,“ řehtal se už otevřeně.

„Kdyby to tak nebylo, myslíš, že bys jinak dokázal někomu dělat kotě?“ houkl z chodby.

Konečně se za ním zavřely dveře, já však ještě stále třeštil oči do Mikových zad.

„Víš, Miku, občas… Občas mě Benny vážně děsí. Je to jako mít v mozku štěnici.“

„Jo, povídej mi o tom. Ale… Nemůžeš popřít, že bez něj bychom tu takhle asi nestáli,“ vydechl a já ucítil, jak z něj napětí a vztek pomalu vyprchávají.

Povolil jsem sevření a on se ke mně otočil čelem. Obtočil své silné ruce kolem mého těla a políbil mě.

Leon byl v tu chvíli zcela zapomenut.

Nezaváhal jsem. Vyhrnul jsem mu triko a zajel rukou na jeho břicho, přejel po vypracovaných svalech, zatímco druhou rukou jsem mu nedočkavě přejížděl po rozkroku domácích kalhot.

Chtěl mě, nesnažil se to zakrývat. Přejížděl jsem rukou po celé jeho délce, zatímco druhou rukou jsem bloudil po jeho hrudi. Jeho paže se kolem mě sevřely pevněji a silou umíněného půltunového chovného býka mě před sebou tlačil k posteli. Poslušně jsem se nechal dotlačit až na místo určení, kde jsem bez váhání vlezl na postel a stáhl ho k sobě. Možná jsem ho ani nestáhl, a prostě padl za mnou z vlastní vůle, výsledek byl stejný. Během okamžiku se naše nahá těla proplétala v posteli, doprovázena prudkým oddechováním.

Vymanil jsem se z jeho sevření a sjel ústy po jeho těle, až jsem se konečně dopracoval k jeho chloubě, která mě uvítala zazmítáním. Usmál jsem se a podíval se mu do tváře zpod přivřených očí. Pohled pro bohy. Vážně jsem litoval, že si ho takhle nemůžu vyfotit. Nikdy jsem neviděl nic tak vzrušujícího.

Vztahoval ke mně ruku, aby mohl své prsty zaplést do mých vlasů, dýchal skrz pootevřená ústa a tmavé oči mu halilo vzrušení, na tváři a prsou se mu začínal perlit pot.

Násilím jsem se přiměl odtrhnout pohled od toho sexy výjevu a zaměřil pozornost na jeho penis. Jemně jsem olízl špičku, naklonil jsem hlavu ke straně, jako bych se připravoval, že jej přejedu jazykem po celé délce, že ho budu chvíli jen tak dráždit. Místo toho jsem však hlavou prudce pohnul a zasunul si ho co nejhlouběji. Nemohl jsem ho vzít do úst celého, na to byl příliš velký, ale cítil jsem, jak mi narazil téměř až do krku. Mike zalapal po dechu a celé jeho tělo se propnulo jako luk. Semkl jsem kolem něj rty a začal pohybovat hlavou, zatímco jsem po jeho tepajícím údu vířil jazykem.

Mike začal hlasitě sténat.

„Přestaň, Paulie, ne… To… Dost… Nemůžu… Ah…“ prudce mi vyvrcholil do úst a já veškerou jeho nadílku ihned polykal. Jazykem jsem očistil každičký milimetr jeho údu, který se zřejmě nechystal polevit ve své připravenosti. Dál jsem si s ním v ústech hrál a skutečně, nevypadal, že by měl dost.

Ozvalo se zavrčení a já jej stihl jen tak tak osvobodit ze svých úst, než jsem se ocitl ve vzduchu.

„Miku, příště, až budeš chtít změnit polohu, mohl bys… Něco třeba… Říct? Byla by škoda, kdybych tohle,“ olízl jsem znovu Mikův tyčící se penis, „omylem ukousl,“ varoval jsem ho. Znovu jsem byl nad Mikem, ale tentokrát obráceně, aby se i on mohl dostat k mému tělu. Něco zabručel, ale nebylo mu rozumět.

Copak ho nikdo neučil, že nemá mluvit s plnou pusou?!

Přejel mi po žaludu zuby a já zalapal po dechu. Veškeré další myšlenky ztratily jakoukoliv návaznost, dokázal jsem vnímat jen jeho. Znovu jsem se k němu přisál a dráždil ho ve stejném rytmu, v jakém on dráždil mě. Vnímal jsem, jak se jeho tělo napnulo, když se pro něco natahoval. Poznal  jsem známou sladkou vůni a mezi hýždě mi stékalo něco chladivého. Nedočkavě jsem pohnul pánví.

Chtěl jsem ho. Hodně. Ucítil jsem, jak se do mého nitra dere jeho prst a div jsem nezačal hlasitě vrnět.

Ano, oh ano…

Propnul jsem se v zádech, když jsem ucítil jeho další prst, jak se do mě probíjí a jak se společně ve mně pohybují, zasouvají a vysouvají, otáčí...

Ještě intenzivněji jsem se přisál a oplácel mu péči, kterou souběžně věnoval mé přední části. Kdy přidal další prst, musel jsem přestat.

Přesně z tohoto důvodu jsem si nikdy 69 nedokázal plně oblíbit. Dřív nebo později jsem musel přestat, a to mi prostě nepřišlo fér.

Nedokázal jsem se soustředit, bál jsem se, že ho zraním, nebo minimálně odpadnu z nedostatku kyslíku. Prudce jsem lapal po dechu a svíjel se mu pod rukama. Jeho dotek najednou zmizel.

Protáhl se pode mnou a přitáhl se do sedu tak, aby byl jeho klín přímo pod mým. Překvapeně jsem se narovnal. Aniž bych se otočil, ucítil jsem jeho žalud, jak se mi tlačí na dírku. Jemně, nenápadně proklouzává kousek po kousku do mého nitra. Chytil mě za ruce přitáhl k sobě, takže jsem se o něj mohl zády opřít. Prudce jsem dosedl a vrazil ho tak do sebe jediným rázným pohybem.

Zasykl jsem, bolelo to.

Mike ztuhl a konejšivě mě líbal na šíji, jeho velké, hřejivé ruce bloudily po mém těle. Jedna jeho ruka si pohrávala s mojí bradavkou, zatímco druhá se přesunula níž. Pevně mě sevřel a z mých úst se znovu vydralo zasténání, tentokrát však slastné. Opatrně jsem začal hýbat boky. Moje tělo si znovu zvykalo na jeho velikost. Bylo to už tak dlouho, kdy jsem ho naposledy v sobě cítil…

Když jsem si konečně navykl na tu plnost, začal jsem ho vnímat ještě intenzivněji. Jeho horký dech na mé kůži vybičoval můj pocit vzrušení na nejvyšší míru. Trochu jsem se naklonil a ucítil, jak se mi uvnitř otřel o citlivý bod. Začal jsem se konečně pořádně hýbat. Zvedal jsem se a prudce dosedal, až se mě snažil krotit.

„Opatrně, Paulie, ať si neublížíš…“ šeptal mi vzrušeně do krku.

Jako kdyby mě teď zrovna něco takového mohlo zastavit! Navíc i z jeho šepotu bylo poznat, že už je na hraně.

Pevně sevřel mé boky, ale místo aby mě krotil, navzdory svým slovům mě ještě podporoval. Pohyboval mnou, nasouval si mě na sebe jako rukavici a já ho v sobě slastně svíral.

Sténal jsem, nešlo to zastavit. Ani on se stenům neubránil. Jeho ruka se znovu přesunula na můj tepající stožár, který jí vycházel vstříc jako tank. Stačilo už jen pár dotyků a neubránil jsem se výstřelu, má hlaveň se zazmítala v jeho sevření a celé mé tělo jako by chytlo plamenem. Mike vykřikl, zabořil mi zuby do ramene a já ucítil, jak se jeho sémě vlévá do mého těla, jak ve mně pulzuje.

Unaveně jsem lapal po dechu. Konečně jsem zase začínal být sám sebou. Zrudl jsem, vděčný, že jsem k němu zády. Nemohl jsem uvěřit, že jsem sám sebe právě přirovnal k tanku. K tanku, kruci!

A to jsem si o sobě vždycky myslel, že jsem pacifista, pfff.

Když jsem si byl jistý, že mou tvář opustily poslední zbytky zrádné rudé barvy, otočil jsem se k Mikovi. Bylo mi trochu divné, že ze mě ještě nevystoupil, a zároveň vůbec nic neříkal. Rozhodně jsem cítil, jak uvnitř mě ochabl.

Důvod jsem odhalil v okamžiku, kdy jsem se otočil.

Mike spal jako nemluvně.

Pousmál jsem se a odolal pokušení ho pohladit po tváři. Co nejopatrněji jsem se od něj odlepil a vplížil se do koupelny.

Nevzbudil se ani, když jsem oblečený odcházel z jeho domu. Naštěstí nebyly zamčené ani vchodové dveře, ani vrátka do ulice. Nejspíš kvůli Bennymu, který tudy před pár hodinami odcházel.

Zůstal jsem stát před domem. Jak se sem vlastně Benny dostal? Ten svůj ojetý koráb měl v servisu, odkud nejspíš poputuje rovnou na vrakáč a na nové auto teprve šetřil…? Někde tu musí být zastávka autobusu. A vůbec... Jak Benny věděl, kde Mike bydlí, a že jsem u něj? Vážně, budu si s ním muset pořádně promluvit...

Mikův dům byl na konci ulice, tak jsem se prostě vydal směrem k hlavní silnici. Tam jsem našel autobusovou zastávku a podle jízdních řádů snadno zjistil, že jsem jen čtyři stanice od baru, což bylo ideální, budu v práci v předstihu.

Znovu jsem ucítil, jak se mi v kapse rozvibroval telefon.

Leon.

Znechuceně jsem si odfrknul. Jestli si myslí, že mu to zvednu, tak je blázen.

Směna mi začínala až za dvě hodiny, takže na mě s největší pravděpodobností nebude čekat před barem.

 

Měl jsem pravdu. Do práce jsem se tak dostal v naprostém klidu.

Asi půl hodiny po otevření za mnou zašel Peter, majitel baru, s tím, že mám u něj v kanceláři hovor. Překvapeně jsem ho následoval.

Kdo by mi ksakru volal do práce??? Překontroloval jsem mobil.

Byl vybitý. Aha, tak proto… Jestli je to Leon, tak ho přerazím!

„No?“ zavrčel jsem do telefonu.

„Jsi v pohodě?“ ozval se tichý, uklidňující hlas. Mike.

„Jasně. Děje se něco?“ zeptal jsem se ho uvolněně.

„Ne, jen… Probudil jsem se sám a nemohl jsem se ti dovolat, bylo to… Nepříjemný. Hodně.“ V jeho hlase byla slyšet úleva. Nejspíš se bál, že jsem od něj utekl.

„Promiň, nechtěl jsem tě budit. Vypadals, že už je to nějaká doba, kdy ses naposledy vyspal.“

„Jo, teprve včera ráno jsem všechno oficiálně předal Druovi. Bylo toho dost. Taky proto není dům ještě zařízený, ale Dru slíbil, že to bude otázka maximálně týdne, takže pak se můžeš nastěhovat.“

Zalapal jsem po dechu.

„Já se stěhuju?“

Na druhé straně bylo chvilku ticho.

„Ty… Nechceš?“ zněl Mikův ublížený hlas. Musel jsem se pousmát.

„To jsem neřekl, jen… Slyším o tom poprvé.“

Nemělo cenu si něco nalhávat, nebo se tomu snažit vyhýbat. Miloval jsem Mika. Chtěl jsem být s ním.

„Já ti to ještě neřekl? No, tak už to víš,“ v jeho hlase bylo znát, že se mu ulevilo.

„Proč jsem se ti nemohl dovolat?“

„Leon. Volal tak často, až se mi vybila baterie,“ vysvětlil jsem mu jednoduše.

„Já ho…“ zavrčel Mike výhružně.

„Ani se ho nedotkneš,“ přerušil jsem ho. „On to časem pochopí a vzdá se.“

Slyšel jsem, jak Mike v telefonu skřípe zuby. Nechtěl jsem, aby se s Leonem špinil. Nechtěl jsem, aby s ním měl vůbec co dělat. Stačí, že jsem se s ním zapletl já.

„Přijedu tě vyzvednout, tak na mě počkej, ano? Vážně nerad bych, aby se ti něco stalo.“

Chtěl jsem odporovat, ale moc dobře jsem věděl, jak to myslí. Obzvlášť po tom maléru s Brandonem. Řekl jsem mu, v kolik končím a rozloučil se s ním. Nakonec, byl to šéfův telefon.

 

Díky Mikovu telefonátu mi to v práci uteklo překvapivě rychle. Když jsem vyšel ven, jeho auto už čekalo připravené u vchodu. Nasedl jsem a nedočkavě ho políbil.

„Pojedeme domů?“ zeptal se mě s jemným úsměvem a já spokojeně kývnul. Když se rozjel, teprve jsem si všimnul Leona sedícího v autě zaparkovaném o kus dál, který nás propaloval nenávistným pohledem, stejně jako Lou, který seděl po jeho boku.

Na Mika si netroufli. Byli blbci, ale ani jeden z nich nebyl sebevrah.

Přijeli jsme k Mikovi domů kolem desáté večer a já tak zjistil, že práce na domě opravdu pokračují. Už měl kuchyňskou linku.

„Nemáš nabíječku?“ zeptal jsem se ho. Moje byla nejspíš u mě v bytě a Mike měl stejný typ telefonu jako já.

Kývl směrem k zásuvce ve zdi, do které byl prázdný adaptér připojen. Vytáhl jsem svůj telefon a napojil ho k zásuvce.

Mike zatím začal ohřívat večeři.

Nikdy by mě nenapadlo, že Mike bude vařit. A nejen to, že bude skvěle vařit. Nejlepší těstoviny se sýrovou omáčkou, jaké jsem kdy měl.

Po večeři jsem umyl nádobí, zatímco on šel nahoru do ložnice, odkud se v zápětí ozvala příjemná hudba.

Odpojil jsem telefon, vzal načatou lahev vína a sklenky, a vydal se za ním. Romantický večer s Mikem a vínem v posteli. Mohl by si snad někdo přát víc?

Z koupelny byla slyšet tekoucí voda, tak jsem si dolil sklenku, sedl si na postel a zapnul telefon. Zrovna jsem zadával PIN, když Mike vycházel z koupelny.

Hned po zapnutí se telefon znovu rozdrnčel.

Asi netřeba zmiňovat, že to byl Leon.

Nejistě jsem se podíval na Mika, který okamžitě vypadal jako bůh pomsty, ta tam byla uvolněná atmosféra.

Stačilo několik rychlých kroků a byl u mě, vytrhl mi z ruky telefon a hovor přijal. Nečekal, co se Leon pokusí říct.

„Tak poslouchej, chlapečku. Svou šanci jsi měl. Posrals to. Paulie zůstane se mnou. A opovaž se ho ještě někdy kontaktovat. Tady jsi skončil. Nechtěl by ses přece plést mezi manžele,“ ucedil ledově a položil telefon, který se, překvapivě, znovu nerozsvítil.

„Manžele?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jo. Věděls o tom? Od letošního roku naše legislativa umožňuje sňatky pro páry stejného pohlaví,“ vysvětloval Mike, aniž by se na mě podíval. Prošel kolem mě k nočnímu stolku, odkud včera vytáhl lubrikant.

To jako fakt? Sex? Takhle? Teď???

Místo lubrikantu však svíral v ruce tmavou sametovou krabičku. Klekl si před postel a otevřel ji.

Byl v ní jemně tepaný zlatý kroužek.

„Už nikdy tě nenechám odejít, Paulie. Miluju tě. Napořád.“

Nevěřícně jsem na něj zíral.

Svatba? Já a svatba? To… To je směšný!

Zadíval jsem se do Mikových očí, které jediné prozrazovaly, jak moc je nejistý a jak se bojí, co odpovím.

Ale byla v nich i naděje. A láska. Hlavně ta.

Miloval jsem ho. A chtěl jsem s ním být po zbytek života.

„Ale nevezmu si na sebe žádné krajky, nic růžového ani nic s nápisem princezna, jasný?“

Jediným plynulým pohybem se vymrštil jako šelma a objal mě, až jsme se oba překulili na postel. Pevně mě sevřel v objetí a já se neubránil vzdychnutí. Teplo jeho těla jsem cítil i přes oblečení a nemohl jsem se ho nabažit. Jako by jeho blízkost znovu otevírala všechna stará zranění, a zároveň je léčila. Benny měl pravdu. Tohohle „zkrachovalého“ striptéra jsem miloval od prvního okamžiku. Být v jeho náručí, to nebylo jen o sexu. Bylo to… Bylo to jako být doma. Být někde, kam jsem vždycky patřil.

Odtáhl jsem se od něj a prohlížel si jeho obličej, aby se mi ještě hlouběji vypálil do paměti. Jeho nos, znaménko na jeho tváři, rty, černé oči, jasně signalizující, že bych se měl začít loučit s oblečením, linie jeho čelisti, dolíček ve tváři, když se na mě křivě pousmál, zatímco se sklonil, aby mě políbil.

Můj Mike

Můj striptér..

Můj tygr.