Dělal si legraci? Tohle přece nemohl myslet vážně...

 

„Ten muž dnes jede ke mně domů, a já ho přinutím sténat mé jméno tolikrát, až bude zítra chraptět, to Vám můžu slíbit.“

 

Potřeboval jsem se uklidnit. Podíval jsem se z okna jedoucího vozu zrovna ve chvíli, kdy vnitřek částečně osvítilo protijedoucí auto, a já tak mohl v odrazu kouřového skla vidět svůj obličej.

Nepoznal bych se. Kdo byl ten kluk s nervózním pohledem a chvějícími se rty?

Tenhle výraz jsem byl zvyklý vídat. Na druhých. Na bezejmenných tvářích, které jsem právě dostal tam, kam jsem chtěl.

Tváře, které prozrazovaly, že i když by jejich majitelé nejraději s křikem utekli, táhne je to ke mně natolik, že se rozhodli zahodit veškerou sebeúctu a zjistit, jestli za zrcadlem skutečně existuje pohádkový svět. A já ze všech nejlépe věděl, že ne.

 

Odstrčil jsem Mikovu ruku ze svého stehna. Tohle ne, já se rozhodně nestanu jednou z těch naivních jednorázových záležitostí, které za pár sladkých slov a slibů zahodí všechno, co pro ně bylo důležité.

Včetně vlastní budoucnosti.

Minulosti.

Osobnosti.

Nebo rodiny.

Jako to udělala moje máma.

Nikdy!

 

„Jestli se ti potí dlaně, utři si je laskavě do vlastních kalhot,“ zasyčel jsem na něj naštvaně, „a vážně bych ocenil, kdybys mě odvezl ke mně domů.“

Mike mě pobaveně sledoval.

„Není smutné, že na tvůj názor se tu nikdo neptal?“

Zalapal jsem po dechu. Tak můj názor není důležitý? Znamená to, že nebude čekat na můj souhlas?!

„Jestli jsi mě chtěl prostě znásilnit, mohli jsme si to odbýt na záchodcích v baru, na to sis mě nemusel nikam vozit,“ oznámil jsem mu otráveně, zatímco mě mlčky pozoroval s neproniknutelným výrazem.

Takže nakonec nebyl jiný než ostatní. Chtěl jen zasunout.

Vlastně ano, byl.

Ti, kteří mě zatím k tomuhle donutili, byli vždycky zoufalí z toho, že jsem jim málem vzal jejich sen o idilické budoucnosti. Navíc, pár zajíčků pak doma tvrdilo, že jsem je přinutil, takže reakci jejich partnerů jsem dokázal pochopit. I když to bylo to jediné, co bych nikdy neudělal.

Vůz zastavil. Byli jsme na místě.

Mike vystoupil a vyčkávaně se na mě podíval.

„Nehodláš křičet nebo tak něco?“ zeptal se se zájmem.

„Bylo by to k něčemu?“ odvětil jsem opovržlivě.

„Ne, ale mohla by to být sranda.“

„Jo, to je přesně ten důvod, proč žiju. Aby ty ses bavil,“ odfrknul jsem a vysoukal se z auta.

Mike mi znovu nabídl rámě, ale raději bych si tu ruku ukousl, než na něj právě teď sáhl.

Překvapeně se vydal za mnou k domu. Vešli jsme dovnitř a já zamířil do obývacího pokoje.

„Nemůžeme si to odbýt tady? Ty schody mě právě teď moc nelákají,“ vysvětlil jsem a hodil sebou na sedačku.

Když jsem tu takhle ležel naposledy, Mike a doktor mi ošetřovali zranění.

Trochu děsivé, že to bylo teprve včera. To jsem v něm ještě viděl člověka.

Mike na mě ještě chvíli upíral nerozluštitelný pohled, který jsem mu oplácel svým umíněným.

Jestli si myslí, že se vzdám bez boje, tak je blázen. Stačí, když ho jen trochu ukolébám, aby si nedával pozor…

Nedělal jsem si iluze, že bych toho zmohl mnoho, ale minimálně nos mu rozhodně zlomit dokážu. A když se podaří, tak i pár kostí by mohlo povolit. V žádném případě se nehodlám dát lacino.

„Dáš si se mnou víno?“ zeptal se, i když už měl připravené dvě sklenice.

Kývl jsem. Ať už se chystá k čemukoliv, nepotřebuju na to být střízlivý. Jak se to říká… Opít se do nesmrtelna?

Podal mi sklenici, lahev postavil na stůl a sedl si kousek ode mě. Ihned jsem ji vypil a nastavil ji k němu, aby mi dolil. To jsem dvakrát opakoval, než jsem začal cítit, jak mi těžknou údy. V duchu jsem děkoval nebesům za mou nízkou toleranci alkoholu.

„Fajn, teď mi můžeš říct, co tě tak vytočilo,“ prolomil Mike ticho.

„Jako vážně? Ty to nevíš? Ty se mi snad zdáš, fakt...“

„Chceš ještě skleničku, nebo přestaneš hrát tvrďáka?“

„Naser si. Někdo, kdo se mě chystá znásilnit, na mě nemá co machrovat. To jak moc jsi sexy, s tímhle nemá co dělat, víš?“

Eh? Co jsem to právě... Co jsem mu to řekl?!

Mike se potměšile usmál.

„Vypadá to, že to zabralo. Co ještě mi řekneš?“

Tohle už pochopil i můj omámený mozek.

„Ty hovado... Cos do toho dal?!“ zašeptal jsem nevěřícně. V hlavě mi běžely všechny ty akční filmy, co jsem kdy viděl. Pentaněco sodný? Sérum pravdy? Tohle je fakt zlej sen. Hloupej zlej sen někoho, kdo se už v životě nepodívá na jedinej akčňák!

„Neděs se, nic drastickýho. Je to taková domácí medicínka, která se v téhle rodině dědí po generace. Jen tě to prostě trochu uvolní, a ty nebudeš mít potřebu lhát, nic víc. Navíc to působí fakt jen chvilku. Takže...“  naklonil se ke mně: „co ještě jsi mi chtěl říct?“ olízl si rty a já od nich nedokázal odtrhnout zrak.

„Mluvit? Kdy přesně jsem s tebou chtěl mluvit?“ zašeptal jsem a neodolal touze se ho dotknout. Vzal jsem ho za bradu a palcem přejel po jeho dolním rtu.

Prudce se nadechl skrz sevřené zuby a chytil mou ruku.

„Proč se mi tolik bráníš?“ zeptal se mě, a znělo to spíš jako zasténání.

„Protože takovej já jsem. Nejsem ničí hračka. Já jsem ten, kdo určuje pravidla hry. Já jsem ten, kdo si hraje. Zblbnout jim hlavy, použít jejich těla, abych se zbavil nudy. A tím to hasne. Bez emocí, jen si vezmu, co si vzít chci. Ale ty... Ty mě tlačíš do kouta. Ty mě chceš napasovat do opačný role. A já nechci bejt jako ti, co vymění cokoliv za chvilkový potěšení a pár ohraných, lacinejch a falešnejch frází.“

 

Zkoumavě se na mě zadíval.

„Jednu věc bych ti ještě rád objasnil. Nikdy nebylo v mém plánu tě znásilnit. Víš, asi už to chápu,“ zašeptal mi těsně u obličeje. „Ty prostě moc přemejšlíš. Poslední otázka: Chceš mě, Paulie?“ pomazlil se s mým jménem tak, že mi na zádech naskočila husí kůže.

„Jo,“ odpověděl jsem.

 

Těžko říct, kdo políbil koho.

 

Naše jazyky se divoce proplétaly ve vášnivém tanci, zatímco Mike se ke mně naléhavě tiskl. Podlomila se mi ruka, o kterou jsem se opíral a sesunul jsem se do lehu.

Mike jen zabručel a následoval mě. Přesně ta situace, které jsem se bál.

Ležel jsem na zádech, Mike ležel na mě a já tak mohl cítit jeho vzrušení – a mně se to líbilo.

Oh, vážně hodně, hodně líbilo.

 

Přejel mi rukou po tváři, přes krk a pokračoval na klíční kost. Vyhrnul mi triko až ke krku a pokračoval v průzkumu.

Hned za rukou následovala jeho horká ústa. Na citlivém místě pod uchem jsem ucítil jeho zuby a zalapal jsem po dechu, zatímco mé tělo se mu vzepjalo vstříc.

Prsty jsem mu zapletl do vlasů a vychutnával si jeho dráždění. Když se dostal k mým bradavkám, jeho hlavu jsem silou odtáhl. Fakt jsem nestál o to, aby mě moje přecitlivělé tělo zradilo právě teď. Tohle bych na ten jeho domácí lék asi sváděl těžko.

Neprotestoval a jeho rty pokračovaly směrem dolů.

Když se konečně přiblížil k lemu mých kalhot, citíl jsem, jak se ze mě řine pot a nemohl se zbavit dojmu, že ve chvíli, kdy mi povolí poklopec, vyskočí na něj mé žádostivé já jako čertík z krabičky. A taky tu byla ta možnost, že mu při tom vyskakování rovou pokropím obličej bílou záplavou, která se chystala už už vytrysknout. Vybavil se mi dokument o hadech plivajících jed. Jo, za tohle taky budu muset Bennymu poděkovat. Ty jeho debilní dokumenty!

Kdyby se tak dlouho nezaobíral mým hrudníkem a břichem, nejspíš bych vůbec neměl tyhle ujetý myšlenky. Nebo to byl důsledek toho svinstva ve víně? Měl jsem pocit, že nehledě na to, jak moc bylo moje tělo strháváno vášní, část mě byla schopná uvažovat stejně jasně, jako kdykoli jindy. Možná dokonce jasněji.

Přejel mi rukou po výrazně vyboulených kalhotech. Uniklo mi hlasité zaskučení.

Ok, tolik k tomu jasnému myšlení, proběhlo mi hlavou, než jsem přestal být schopen myslet na cokoli a nechal mé tělo a Mika rozhodovat o tom, co se bude dít dál.

 

Ode dveří se ozvalo zakašlání.

Odmítal jsem ho brát na vědomí a Mike na tom byl zjevně naprosto stejně.

Jenže narušitel kašlal dál.

A znovu.

A znovu.

Pokaždé o trochu hlasitěji.

„Zastřelím ho,“ zavrčel mi Mike do pupku.

„Nemusíš, podle toho jak zní, do rána stejně pojde,“ sykl jsem z části naštvaně a z části pobaveně. Mrknul na mě a posadil se, přes opěradlo sedačky se tak konečně mohl podívat na vetřelce.

„Máš poslední přání, Dru?!“

„Hned několik šéfe. Ale napřed bych potřeboval, abys šel se mnou,“ zněl místností pobavený hlas. Tomu vandrákovi snad ani nebylo trapně?!

„Zítra, Dru,“ odpověděl mu Mike. Zadíval se na mě: „Zítra odpoledne. Možná spíš večer,“ doplnil a propaloval mě smyslným pohledem.

„Je mi líto šéfe, tohle nepočká. Máte návštěvu. Hlava Wilsonovy rodiny s celou eskortou právě projela branou.“

Mike se na chvilku zatvářil překvapeně a bylo vidět, jak nad něčím usilovně přemýšlí.

Vášeň v jeho pohledu postupně skomírala a já věděl, že se rozhodl.

„Kruci... Tohle chvíli potrvá,“ syčel a pomáhal mi na nohy.

Chtěl jsem něco říct, ale bál jsem se, že ze mě vypadne něco ve smyslu, aby mě neopouštěl a podobný bláboly, tak jsem se raději silně zakousl do jazyka, až jsem ucítil v ústech krev.

„Paulie, počkej na mě tady vedle, v salonku. Vyřídím to co nejrychleji, a pak hned dořešíme tohle, hm?“ Nečekal na odpověď a přitiskl své rty k mým.

Kývl na Drua a zmizel na schodišti.

„Tudy prosím,“ vyzval mě upjatě jeho pobočník, a vyšel z místnosti. Minuli jsme několikery dveře, než konečně vzal za kliku a vpustil mě do vkusně zařízené místnosti, která vypadala jako další menší obývací pokoj. Sedačka, bar, televize, stůl a židle, vše ve světlých tónech. Dokonce francouzské okno vedoucí pravděpodobně do zahrady.

Hlavou mi proběhlo, jaké to asi musí být, snídat tu za východu slunce, kdy pokoj projasní oranžové paprsky...  Pak jsem si ale uvědomil, kde jsem a proč, a tyhle hovadiny si silou vůle vytlačil z hlavy.

„Kam vůbec šel Mike?“ zeptal jsem se Drua.

„Doobléknout se.“

„Ale... Vždyť byl oblečený?“ zadíval jsem se na něj nechápavě.

„Taky si nešel pro oblečení. Spíš... Pro vybavení,“ odvětil sarkasticky.

„On je vážně mafián, co?“ pronesl jsem zamyšleně. Takovouhle smůlu můžu mít jen já, zamotat se do něčeho takovýho...

„Podnikatel,“ opravil mě upjatě.

„A příště se prosím vyvaruj používání termínů, které by mohly naznačovat nějakou nelegální činnost.“ Nečekal na odpověď, nakvašeně za sebou zavřel a zvuk jeho vzdalujících se kroků rychle utichl.

Aha. Takže mě sem dovezli navzdory mým protestům, něčím mě nadopovali, právě teď se pravděpodobně vybavují zbraněmi – ale JÁ jsem ten zlej kluk, co zmínil něco nelegálního, huh?

Bojoval jsem s touhou vyprsknout smíchy. Celá tahle situace... Mike... Jeho práce... Jeho vliv na mě... Nic z toho prostě nepůsobilo reálně. Připadal jsem si jako ve snu nějakýho zvrácenýho režiséra, kterej se baví vykrádáním cizích filmů.

 

Položil jsem se na gauč a přemýšlel co dál. Nejraději bych odtud vypadl, ale ani já jsem nebyl tak naivní, abych si myslel, že to k něčemu bude. Navíc, pokud tu mají schůzku s další „podnikatelskou rodinou“, bude lepší, když se k ničemu nepřimotám. Jeden mafián je na mě až dost. Možná, kdybych použil to okno... Ne, nejspíš ani to by neklaplo. Při mým štěstí by mě Mikovi muži chytili, zmlátili jako vetřelce a doručili mu mě v dárkovém balení. Eh, ne, děkuji, raději si poslední zbytky hrdosti nechám na potom. Ještě by se mohly hodit.

V hlavě jsem měl takový chaos, že už jsem sám nevěděl, kde je dole a kde nahoře. Potřeboval bych se na to všechno podívat z odstupu. Potřeboval bych radu. Potřeboval jsem Bennyho.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a vytočil jeho číslo. Zvedl to po třetím zazvonění.

„Máš dvě minuty,“ zavrčel rozespale.

„Tak to jsem v háji,“ odpověděl jsem poraženecky.

„Máš krámy, nebo co jsi taková citlivka?“

„Nejspíš,“ pousmál jsem se. Nějak se mu vždycky povedlo mi zvednout náladu, když jsem byl na dně.

„Tak mluv, co je to tentokrát?“

„Měls někdy pocit… Chtěls někdy někde zůstat, zatímco ti všechno říkalo, abys utíkal?“

„Jsi u něj?“

„Hm.“

„Bojíš se?“

Zamyslel jsem se.

Bál jsem se? Rozhodně.

Ale bál jsem se Mika?

„Tak trochu.“

„Když je u tebe příliš blízko, bije ti srdce a máš pocit, že se ti zatočí hlava?“

„Na to mi stačí, abych na něj myslel, na to nemusí bejt ani ve stejný místnosti, Benny. Ale směřuješ to špatným směrem. Sám víš, že já už nedokážu cítit nic.“

Telefon byl chvilku zticha. Pak se ozvalo vzdychnutí.

„A co já, Paulie?“ zeptal se mě nečekaně.

„Mně věříš?“

„Samozřejmě.“

„Jsem pro tebe víc, než jen historie?“

„Jo, to asi jo...“

Zarazil jsem se. Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval.

„Co bys udělal, kdyby mi někdo ublížil?“

„Zabil bych ho,“ odpověděl jsem bez zaváhání.

„Komu voláš, když jsi na dně nebo potřebuješ pomoct?“

„Tobě,“ řekl jsem opatrně, a začínalo mi být jasné, kam směřuje.

„Správně, mě. I když se stane něco dobrýho, i když jsi osamělej, i když potřebuješ jen parťáka na nějakej ten tvůj hovězí nápad. Voláš mě. I v jednu ráno, jako teď. To je pomalu učebnicová definice pojmu přítel, Paule. A abys někoho vnímal jako svého přítele, musíš ho mít rád. Alespoň trochu. Takže s těma svejma uplakanejma teoriema, jak už k lidem nic cítit nedokážeš, se jdi bodnout. Dokážeš. Jen ti to chvíli trvá a musel by ses o to alespoň trochu snažit.“

V hlavě mi hučelo. Mohl mít pravdu? Roky jsem věřil, že ve mně ten večer moje vlastní máma něco zlomila, nenávratně poškodila.

Ale bylo by vážně možné, že jsem se pletl?

„Jsi tam, Paulie?“

„Hm.“

„Máš v hlavě ještě větší bordel, než před chvíli?“

„Hm.“

„Výborně. Každopádně, měl bys tomu dát šanci. Co nejhoršího se ti může stát? Nic co bys už nezažil, ne? Tak to nech prostě plynout. Jo, a taky... Dobrou noc, Paule,“ zavěsil pobaveně.

Jako kdybych po takovým rozhovoru mohl usnout. Musím si to nějak urovnat v hlavě, jinak mi z toho fakt už přeskočí.

 

 

Mike si povzdychl a vzal za kliku dveří, vedoucích do salonku. Oči mu bloudily po místnosti, než ho našel ležet na gauči. Schoulený do klubíčka, v rukou svíral mobil. Přišel k němu blíž. Podíval se mu do tváře s nadějí, že znovu spatří onoho spícího anděla.

To se však tentokrát nekonalo. Paul měl pootevřená ústa, ze kterých mu koutkem vytékala slina a tvořila pod jeho hlavou mokrou skvrnku. Když k němu Mike přišel ještě blíž, neodolal nutkání jej pohladit po tváři. Ozvalo se zachrápání a Paul se po něm automaticky ohnal rukou. Prudký pohyb zřejmě rozpohyboval i jiné části těla, neboť se místností ozvalo hlasité a táhlé uprdnutí.

Mike překvapeně ruku stáhl. Sevřel ji v pěst a zakousl se do ní.

Nepomáhalo to.

Otočil se a zběsile vyrazil ze dveří, ani se je nesnažil za sebou zavřít. Došel jak daleko jen dokázal – což bylo přesně ke schodišti – a propukl v nehorázný řehot. Svezl se na poslední schod a utíral si slzící oči.

Takhle šíleně se nesmál už roky.

Dru a další dva jeho muži překvapeně vystrčili hlavy z obýváku, kde dolaďovali detaily dokumentů, na kterých se při předchozím setkání dohodli. Konkurenční skupina se dostala do nepříjemné situace a přišli Mika požádat o laskavost. Do rána čekat nemohli. Kdyby ano, byl by teď Mike pravděpodobně naprosto spokojený, nahoře v posteli, vedle naprosto unaveného Paula. Ale takhle...

„Něco sis šlehnul, šéfe?“ zeptal se Dru se zájmem.

„To by bylo mnohem snazší,“ odpověděl Mike, který se poctivě snažil uklidit, i když se mu to dařilo jen pomalu.

 

 

Ranní paprsky nemilosrdně ohřívaly vzduch v místnosti. Paul se znechuceně otočil zády ke světlu, a nohu přehodil přes přikrývku, kterou si ze zvyku nahrabal pod sebe.

Přikrývka však vyhekla a zavrčela.

 

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že něco není tak úplně… Rozlepil jsem oči a mžoural na postel vedle sebe, kde leželo mužské tělo, ze kterého jsem viděl jen široká záda. Další chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to na mě nevrčel tygr, na kterého jsem právě zblízka hleděl, ale ten, který jej má vytetovaného na zádech. Nejspíš jsem ho tak trochu nakopl. Ale zjevně ho ani to neprobudilo.

 

Ušklíbl jsem se. Od mafiána – teda samozřejmě myslím podnikatele – bych tak nějak čekal… Lehčí spaní. Neodolal jsem, a prohlížel si Mika zblízka.

Ležel ke mně zády, takže ho sluneční paprsky nebodaly do očí, což byl jeden z důvodů, proč jsem se probudil.

Jeho široká ramena byla jasně viditelná i v této poloze. Mohl jsem obdivovat detailní práci umělce, který mu jehlou a inkoustem navždy vtiskl obraz do hladké kůže.

Po chvíli jsem si všiml, že ta kůže není zase tak hladká. Na několika místech byly vystouplé čáry nebo okrouhlé, hrbolaté boule. Jizvy. A ne zrovna málo.

Čemu asi musel čelit, že se jeho protivníkovi povedlo zohavit to krásné tělo, tu snědou pokožku, napínající se na jasně se rýsujících svalech…

Vzepřel jsem se na loktech a pohledem sledoval jemnou linii jeho krku, která se napojovala na ostře řezanou čelist.

Ach ano, jeho obličej. Jeho znaménko na tváři, které z dokonalého uměleckého díla dělalo lidskou bytost. Rty, právě teď uvolněně oddychující. Nos, který nebyl tak úplně rovný, ale přesto působil jako dokonalá součást té smyslné tváře, na které už začínalo být viditelné strniště.

Marně jsem vzpomínal, jestli jsem někdy viděl cokoli, co by mi připadalo víc sexy.

Kdybych s ním včera spal, buď bych právě teď nenápadně mizel, nebo ho naopak probudil polibkem. Možná bych i připojil ruku, kterou bych mu nenápadně vsunul pod deku a přejel s ní nahoru po silném stehně. To by záleželo na tom, jak bych byl s průběhem předchozí noci spokojen.

Ale já s ním nakonec nespal, takže…

Takže jsem se jen díval a přemýšlel, proč mi to najednou přišlo líto.

 

„Hledáš, jestli nemám rohy?“ ozvalo se spánkem zhrublým hlasem vedle mě.

„Spíš se ujišťuju, že neuvidím blechy, vřídky, ani žádný podobný překvápka, která bych si odtud mohl odnést,“ odpověděl jsem pobaveně, abych na sobě nedal znát, jak moc mě překvapil tím, že byl ve skutečnosti vzhůru.

„Toho bych se nebál. Viděls doktora, ten by mě zabil, kdybych si něco podobnýho pořídil,“ zavrněl jako velká kočka, otočil se na záda a protáhl se.

Jeho napjaté tělo, od silných rukou nad jeho hlavou až po špičky těch dlouhých nohou, se jasně rýsovalo pod dekou, a já jsem se nedokázal ovládnout, abych hlasitě nepolkl.

„Předpokládám, že za to, že jsem se neprobudil na gauči, vděčím tobě,“ podotkl jsem zvědavě.

„Jo.“

„Díky. Tohle je tvůj pokoj?“

„Ne.“

„Další pokoj pro hosty?“

„Jo.“

„Víš, ty jsi fakt strašnej. Hlavně po ránu. Prostě jen meleš a meleš a vůbec bys člověka nepustil ke slovu!“

Mike mě chvíli pozoroval, a pak si vjel prsty do vlasů. Nepodařilo se mu skrýt úsměv.

„Promiň, nejsem zrovna ranní ptáče. A včera… Byl to dlouhý den,“ usmál se i na mě. Omluvně? Vážně?

„Jo, to byl,“ souhlasil jsem tiše, a mimovolně si vybavil, že nechybělo mnoho, a byl by ještě delší.

Zřejmě ho napadlo totéž, jeho ruka se natáhla směrem ke mně a konečky prstů mě pohladil po tváři.

V jeho očích jsem znovu zahlédl ty černé plameny, připravené strávit cokoli, co se jim pokusí čelit.

Znovu jsem polkl naprázdno.

Má vlastní ruka mě zradila, když jsem si všiml, že se pomalu sunula po té jeho od lokte až k zápěstí, které sevřela a jeho prsty mi přiblížila ke rtům.

 

Stále pozorujíc černě žhnoucí Mikovi oči, pootevřel jsem rty a vsunul si do nich jeho ukazováček.

Přejel jsem po něm jazykem a zkoumal jeho chuť a texturu.

Mikův výraz se prudce změnil. Už jsem se nedíval na uvolněné, odpočívající umělecké dílo, ale na šelmu.

Na šelmu, připravenou k útoku.

Jeho přivřené oči mě jen s minimálním předstihem upozornily, že se chystá k útoku. S neskutečnou pružnou přesností se snadno přesunul tak, že mě svíral pod sebou.

Znovu.

A já pod jeho tělem div nevrněl blahem.

Ale…

I když nerad, tak tohle vážně…

„Bolí.“

Mike se nechápavě zarazil. Chvilku přemýšlel, o čem to mluvím.

„Vážně. Bolí.“

Ještě pořád to nevypadalo, že by pochopil. Ale no tak…

„Můžeš mi proboha tě prosím slézt z té nohy?!“

V jeho očích blesklo pochopení a on se okamžitě překulil zpět na svou stranu postele, přičemž mě prudce vysadil na sebe.

„Promiň, já na to úplně zapomněl…“

„To se tak někdo má,“ zavrčel jsem, ale doopravdy jsem se tím nijak extra netrápil.

Mou mysl právě zcela zaneprázdnilo poznání, že oba máme na sobě jen spodní prádlo, a já na něm obkročmo sedím.