Po tříhodinovém jednání se Mike konečně mohl zvednout a spokojeně odejít.

Pochopili.

Vyhrožovat mu žalobou a policií, tak hloupý vtip.

Jako kdyby touhle cestou něco zmohli.

Na to mu až příliš mnoho soudců, politiků a policejních představitelů dluží nemalou službičku. A nejen oni.

Kdyby se na něj chtěli dostat, museli by jít na trh s vlastní kůží.

A i tu by jim ji nejspíš za živa stáhl a prodal ji dalším zájemcům.

Vyšel z budovy, a zahleděl se na nebe.

Za chvíli se začne smrákat, ve vzduchu už bylo cítit mírné ochlazení.

Ještě několik hodin, a po téměř čtyřech dnech znovu obejme Paula.

 

 

 

Když se před třemi dny ráno probudil, byl v posteli sám.

Znechuceně se přetočil na břicho a hrábl po telefonu. Vytočil Paulovo číslo.

„A pak kdo je tu princezna, hm?“ zvedl Paul pobaveně telefon.

„Co?“ zabručel nechápavě Mike, hlasem ještě zhrublým spánkem.

„Já zapomněl, ty rána vážně špatně snášíš, viď? Šípková Růženko,“ smál se Paul do telefonu, zatímco v pozadí byla slyšet jedoucí auta a rachot autobusu.

„Kde jsi?“

„Na cestě domů. Za pár hodin jdu do práce.“

„Měl jsi říct, odvezl bych tě.“

Paul vyprskl smíchy.

„Tos taky měl udělat, slibotechno. Včera ráno. Pak jsi to přesunul na odpoledne. A pak na večer. A večer…“ odmlčel se významně.

Mike se široce usmál, a prsty si přejel po poslední sadě rudých škrábanců. Jo, večerní legrácky.

„Však já bych tě nakonec odvezl…“

„Jo, leda v truhle na krchov, a i to až tehdy, až bych začal fakt hodně smrdět. Dřív bys mě nepustil, úchyle,“ smál se Paul a ignoroval pohoršené pohledy dvou důchodkyň, sedících kousek od místa, kde se v autobuse pracně držel madla, aby nespadl v každé ostřejší zatáčce.

Mike vyprskl smíchy a poškrábal se volnou rukou ve vlasech.

„No, možná máš pravdu, ale dovol mi ti připomenout, kdo to do poslední chvíle prosil o víc a víc?“

Na druhé straně bylo chviličku ticho.

„Je od tebe celkem netaktní, tohle použít proti mně, víš o tom? Zvlášť, když je to beztak tvoje vina…“

„Jo, a taky můžu za loňský záplavy a globální oteplování,“ bavil se Mike Paulovým popichováním.

„No, možná bych příště měl být prostě úplně zticha…?“

„Opovaž se… Anebo jo, dohodnuto. A můžeš se těšit na všechno, co tě čeká, abych tě znovu přiměl sténat, volat mé jméno a prosit o víc.“

V telefonu to zasyklo a ozvalo se zašramocení.

Mike napjatě čekal na odpověď.

„Ty pako, máš štěstí, že jsem zrovna vystupoval. Ještě by si ten stan na mých kalhotách mohly ty dvě babizny vzít osobně a co pak, hm?“ brblal Paul do telefonu, zatímco Mike si nemohl pomoct a při té představě zavyl smíchy.

„Bože, ty jsi tak decentní a sofistikovaná osoba…“ bavil se.

„Polib mi, tygře,“ broukl Paul.

„S radostí, jen si řekni kdy.“

„No… Dnes určitě ne, a zítra mám práci až do rána. Takže nějak po práci?“ zvážněl Paul.

„Ne, to mám jednání zase já… Co v poledne?“ navrhl Mike a začal se pomalu soukat z postele.

„Smolíček, od jedenácti dopoledne do jedenácti večer mám směnu.“

„Tak v jedenáct? Pošlu pro tebe auto.“

„Huh, vydržovaná milenka, jo?“

Mike se zarazil. Takhle o tom nepřemýšlel.

„Jsi ten typ?“ zeptal se zaujatě.

„Chceš umřít?“ ozvalo se zavrčení.

Znovu se usmál. Přesně jak si myslel.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Budu muset končit. Ještě se ozvu.“

„Ehm… Já… Budu čekat,“ zašeptal Paul do telefonu nejistě, čímž Mikovi způsobil celkem prudké zaškubání ve slabinách.

Nesmělý, stydlivý Paul? Bože, kolik tváří ten chlap ještě má…?

 

 

 

Povzdechl si a upoutal tím na sebe pozornost svých mužů. Měl by přestat zírat na nebe a věnovat se práci.

Dru se potměšile zašklebil. Mike po něm sekl nevraživým pohledem a nasedl do auta.

Zazvonil mu telefon.

Paul. Nikdy mu nevolal, aniž by poslal zprávu, jestli smí.

Vždyť už byli na dnešek domluveni… Chtěl to zrušit? Nebo možná se z práce dostane dřív?

„Paulie? Děje se něco? Měli jsme se sejít až večer…“

„Miku, já vím, že to je trochu divný, ale… Myslíš, že bys mi pomohl sehnat pistoli?“

Mike si poposedl. Tohle nebylo dobré. Paulův hlas zněl jinak. Slabě, otřeseně.

Vyděšeně.

„Za deset minut jsem u tebe. Nikam nechoď,“ řekl a zavěsil.

Dru se na něj překvapeně podíval.

„Je v průseru,“ řekl jen, a vztáhl k Druovi nataženou dlaň.

„Co?“

„Tvůj notebook. Máš v něm na něj složku, ne?“

Dru na něj překvapeně zamžikal.

„Jak dlouho to víš?“

„Že prověřuješ každýho, s kým prohodím víc jak dvě slova? Dlouho ne. Posledních… Několik let. Dru, nejsem slepej. Tak dávej.“

Dru si povzdychl. Vážně si myslel, že to před ním utajil. Nakonec, byl jeho pobočník. Musel ho přece chránit…

Podal mu notebook s otevřeným souborem, který si Mike vyžádal.

„Abych ti to usnadnil, nejspíš se jedná o ten případ před třemi lety.“

Mike kývl, ale nevzhlédl od počítače. Jeho oči hbitě hltaly řádky.

„Co o tom víš?“

„Jeho známost umlátila jinou jeho známost. Synáček z bohatý rodiny to uhrál na sebeobranu, i když ten druhej kluk neměl ani šanci zasadit jedinou ránu. Pustili ho před měsícem.“

„Nebezpečnej?“

„Jo. V kriminálu sice nebyl za velký kápo, ale vědělo se o něm, že je zákeřnej a pomstychtivej. Útočil s kudlou na spící kluky, a pak to ještě hodil na někoho jinýho. Podle všeho soudím, že zjistil, kam mu Paul zmizel.“

Mike ještě stále pročítal dokument. Bylo tam toho tolik… O Paulově rodině, minulém i současném životě…

„Tu složku si budu chtít pročíst později znovu,“ oznámil Druovi, když zastavovali před klubem.

Ten jen kývl a zaklapl notebook.

Vystoupili a bok po boku vešli do baru.

Nakonec, tohle nebylo Mikovo dlouho očekávané rande.

Tohle bylo spíš obchodní.

Někdo se snažil vztáhnout ruku na něco, co si Černý Tygr nárokoval.

Tady končila legrace.

 

 

V baru bylo celkem plno, tak jsem si nevšiml, kdy přišli. Najednou se prostě zjevili, Mike a Dru, jeho asistent, nebo co to vlastně byl.

Podíval jsem se na mobil. Sedm minut od ukončení hovoru. Působivé.

„Můžeme si promluvit,“ oslovil mě Mike zamračeně, „někde v soukromí?“

Podíval jsem se po Tami, ta na mě kývla.

„Jistě,“ souhlasil jsem, a vedl je ke skladu.

Když jsme tam došli a já rozsvítil světlo, Mikův obličej se stáhl nesouhlasem.

„Vypadáš příšerně. Co se stalo?“

„No… Já… Nastala taková situace, před pár lety, a…“

„O tehdejší situaci víme, co se stalo dnes?“ přerušil mě Dru, který si nevšiml Mikova varovného pohledu.

„Jak jako víte?“ vyjekl jsem překvapeně.

„Ty… Ty sis mě nechal prověřit?“

„Já ne. On,“ ukázal Mike na Drua nezaujatě.

„Ale tys…“ spustil Dru na svou obhajobu, ale Mike ho nenechal dokončit větu.

„Není kruci úplně jedno, kdo co nebo jak? Důležitější je, proč Paul vypadá, jako kdyby se dozvěděl, že jde za půl hodiny na mučení.“

Polkl jsem.

„Byl tady.“

„Ten kluk, co ho pustili z vězení?“

„Jo, Brandon. A nejspíš ještě přijde.“

Mike zasykl a sevřel ruce v pěst.

„No, tak ho prostě navštívíme dřív, no,“ navrhnul Dru a v očích se mu škodolibě zablesklo.

„Ne!“ vykřikl jsem a těkal pohledem z jednoho na druhého.

„To nemůžeš! Tobě se nesmí nic stát. Už nikomu. Jediné, co potřebuju, je nějaká zbraň, kdyby se to vymklo. Pokud se budu nějakou dobu držet od všech dál, stačí, když počkám, až mu dojde, že je konec…“

Oba na mě upřeli nevěřícný pohled. Dru si odfrknul, otočil se k nám zády a zapálil si cigaretu.

„Je ti jasný, že ten kluk byl tři roky v kriminále?“

„Jo.“

„A po třech letech, kdy s tebou neměl žádný kontakt, k tobě přijde jako by nic.“

Začínalo mi docházet, kam směřoval. Upíral jsem pohled na špičky svých bot a odmítal si to připustit.

„On se nevzdá, Paulie,“ šeptal Mike vemlouvavě. „Nikdy se nevzdá, pokud ho někdo nezastaví.“

Zvedl jsem k němu pohled.

„Fajn. Ale zastavím ho já. Nikdo další už kvůli mně nebude riskovat.“

Oba nevěřícně vyvalili oči.

„Víš, co říkáš? Uvědomuješ si vůbec, o čem tady mluvíme?“ ujišťoval se Dru, jako kdyby mluvil s dítětem.

No, beztak jsem si už nějakou dobu myslel, že o mé inteligenci nemá valné mínění…

„Samozřejmě. A taky vím, že jako první půjde po Mikovi. To chceš riskovat?“

„Sakra, jo!“ zavrčel Mike a pevně mě chytil za ramena, jako kdyby mnou chtěl zatřepat.

„Ty se tady prostě poslušně posadíš na ten svůj výstavní zadek, a necháš mě to vyřešit! Tohle patří do mýho světa, ne do tvýho!“

Tak takhle teda ne! Vytrhl jsem se mu a vrávoravě ustoupil o dva kroky dozadu.

„Tohle se posralo v mým světě o hodně dřív, než sis do něj přitančil ty! A. Já. Nejsem. Žádná. Vydržovaná. Čubka!“ štěkal jsem po něm jedovatě, až se zarazil.

„Mám vlastní mozek, dokážu problémy řešit, a když řeknu, že si nepřeju, aby ses do toho motal, tak taky kurva nebudeš! Jediný, o co jsem tě požádal, byla zbraň. Tý se od tebe zjevně nedočkám. Fajn. Zařídím se podle toho!“ naštvaně jsem vypochodoval ze skladu, aniž bych se staral o to, že jsem ho nezamkl.

Došel jsem přesně k záchodům, než se mi zatočila hlava. Bylo mi fakt zle. V krku mě pálilo, štípaly mě oči a noha doslova pulzovala. Kruci. To jsem přesně potřeboval, aby se mnou takhle zamávala únava a stres!

Pomalu jsem rozdýchával nevolnost, abych se mohl vrátit na bar.

Pár minut po mě se tam znovu objevil Mike, tentokrát sám.

Měřil jsem si ho nevraživým pohledem, který mi se stejnou – a možná dokonce větší – intenzitou oplácel.

Povzdychl si.

„Na tom, že se od tebe mám držet dál, na tom trváš?“ zeptal se sklesle, a já to pochopil jako návrh příměří.

Chtěl jsem mu říct, že rozhodně ano. Chtěl jsem mu říct, ať se ode mě drží dál. Chtěl jsem…

Ale mnohem víc jsem chtěl být v jeho objetí.

Cítit jeho kůži na své.

Jeho horký dech.

Podíval jsem se mu do tmavě hnědých očí, u kterých jsem si tak dobře pamatoval, s jakou rychlostí dovedou zčernat a vysílat spalující plameny.

„Nemyslím si, že bych se od tebe ještě vůbec někdy dokázal držet dál,“ přiznal jsem, a ze všech sil se snažil neuhnout pohledem.

Jeho nádhernou tváří se rozlil sebevědomý úsměv. Byl právě sám na sebe vážně pyšný, mrzák. Však to bylo v podstatě vyznání.

„Tak si o tom promluvíme, až tady skončíš, hm?“ mrkl na mě, a pomalu se otočil k odchodu. Sledoval jsem jeho široká záda a pružnou chůzi.

On je teda vážně něco.

Než se za ním zavřely dveře, zazvonil mi telefon.

Na displeji se objevilo Bennyho jméno.

Usmál jsem se, a promnul si čelo s nadějí, že tím zmírním ubíjející bolest hlavy. Marná snaha.

Přijal jsem hovor a přiložil telefon k uchu.

„Copak, zlato? Posledních pár dní tě zanedbávám, co?“

„Tohle tvoje zlato teď bude nějakou dobu se mnou. Přijdeš se k nám připojit?“ ozve se z telefonu Brandonův hlas.

Benny!!!

Svět kolem mě zčernal.