Sakra! Celou tu dobu se kolem něj motal, natřásal a vrhal po něm pohledy, které by podpálily ledovec, a pak ho prostě poslal spát!

Mike si setřel předloktím pot z tváře a opakoval sérii úderů.

Nejprve šel trénovat ve dvojicích s několika svými lidmi, ale když poslal k zemi třetího, požádali ho, aby se šel vyvztekat k pytli a přestal si decimovat řady vlastních zaměstnanců.

Sakra, ani tohle mu nebylo podobný! Vždycky se ovládal! Vždycky! Moc dobře věděl, že si z něj dělají srandu, jestli je vůbec člověk. No, tak teď se teda rozhodně chová lidsky.

Jako. Naprostej. Debil! Poslední ranou se mu podařilo velký červený boxovací pytel rozhoupat tak, že jej musel zachytit, aby ho při zpátečním letu neporazil.

Zhluboka se nadechl a opřel si zpocené čelo o chladný povrch pytle. Nepomohlo to. Pořád mu před oči vyskakovaly obrazy, jako kdyby mu mozek pouštěl prezentaci.

Paul v černé košili na baru.

Paul v modré košili a bílých kalhotách, jak před ním jde ke garáži, zatímco se mu postava zřetelně rýsuje pod oblečením.

Paul s obličejem staženým bolestí, na tvářích cestičky slz a přesto mu nadává, aby ho postavil.

Paul v bezvědomí, jen v košili a boxerkách.

Paul, který svůdně natočí zadek k němu, aby si mohl přečíst nápis z flitrů.

Paul, jak si upravuje vlasy, zatímco jeho odhalené břišní svaly div nekřičí, aby se jich dotknul, aby je pohladil, políbil, aby…

Paul, když se k němu nakláněl, a vyzýval ho k polibku. Ano, Paulův polibek. Jeho hebké rty, vůně jeho kůže, dotek jeho štíhlých prstů na jeho hrudi.

A. Paul. Který. Mu. Říká. Dobrou. Noc. Miku. Kurva!

Další tvrdé rány v rychlém sledu zasypaly pytel. On si teď pravděpodobně v klidu spal jen dvě patra nad ním, zatímco Mike tady potil krev, aby se vůbec dokázal uklidnit. Věděl to, krucinál!

Hned jak ho uviděl poprvé, tak věděl, že s tím klukem budou jen problémy! Ale ne, Mike přece nebude poslouchat, co mu napovídají instinkty. On si s ním musel na ten podělanej bar jít promluvit! On mu dokonce musel dát svoje číslo. Soukromý číslo, kruci! A pak dva týdny přemýšlet, proč nevolá! Mike Eaton, který už roky vede rodinný podnik Larsonů, který má pod palcem nejen celé tohle město, ale i většinu tohoto státu s tím, že okolní státy by mohl velmi snadno ovlivnit, kdyby chtěl – a ON dva týdny kontroloval mobil jako puberťačka!

A kdyby toho náhodou bylo málo, když ho pak potkal v restauraci, musel sám sebe přesvědčovat, aby nenechal jeho společníka zmizet.  Jistěže, on si musel hrát na číšníka, z čehož se tamní personál vzpamatovává nejspíš doteď.

Vlezl kvůli němu na tu… Věc. Růžovou věc! Bezmyšlenkovitě zbytečně vyděsil své muže hloupým telefonátem. Poslal Jerryho shánět tepláky. Tepláky! A když už to konečně vypadalo slibně, tak on… Dobrou noc, Miku. Dobroooou noc, Miku. Doooobrou noc, Miku.

Na pytel dopadal jeden tvrdý úder za druhým. Když ucítil něčí ruku na rameni, instinktivně se ohnal pěstí i tím směrem. Dru naštěstí něco podobného čekal, a tak se mu podařilo uhnout ráně, která kdyby našla svůj cíl, by ho jistě stála přinejmenším zub.

„Hej, klídek šéfe. Nechceš toho už nechat?“

Mike si ho udýchaně měřil pohledem.

„No tak, pojď, dáme si skleničku, když nám to nevyšlo předtím,“ naklonil se k němu blíž, „děsiš ty kluky k smrti, šéfe.“ Mike se podíval přes Druovo rameno a opravdu, viděl, že jeho muži netrénují, jen ho s obavami sledují.

„Máš pravdu. Sundej mi to,“ natáhl k němu ruce, aby mu z nich odmotal pásku. Až teď si uvědomil, že to přeháněl. Ruce ho bolely a věděl jistě, že si poranil klouby prstů.

Dru mu vysvobodil ruce a zasykl při pohledu na krev.

„Pojď, alespoň ti to vyčistím,“ řekl a odváděl ho do šatny. Tam se od něj však Mike oddělil, ještě v šatně se svlékl a nahý zamířil rovnou do sprchy. Pustil na sebe chladný proud vody a sledoval, jak odplavuje krvavé šmouhy z jeho rukou. Co to vůbec dělá?

Když vyšel ze sprchy, na židli před ním čekalo čisté oblečení, ale Dru tam nebyl. Oblékl se a vyrazil po schodech vedoucích z tělocvičny nahoru do haly, odkud zamířil přímo do obýváku. Dru tam seděl na gauči, v ruce sklenku s vínem, zatímco se z reproduktorů se linula povědomá melodie.

„Co posloucháme?“ zeptal se ho Mike, který si šel také nalít.

„Enyu. Pustit cokoliv dynamičtějšího, bál bych se s tebou být v jedné místnosti,“ odfrkl si Dru.

„Jo, vím. Sorry. Prostě… Potřeboval jsem upustit páru.“

„Myslel jsem, že to je důvod, proč je tu ten princezna, ne?“ zeptal se ho Dru se zájmem. Když však viděl, jak se Mike zatvářil, všechno mu do sebe začalo zapadat.

„Jo takhle… Právě proto, že on je nahoře a ty ne, tak kolem sebe kopeš…“ pousmál se. Tohle dokázal pochopit. Mike cosi zabručel.

„Klídek šéfe, to se poddá… To se nám, normálním smrtelníkům, stává každou chvíli… I když, nenapadlo by mě, že se dožiju dne, kdy se to stane i tobě,“ začal se už vyloženě pochechtávat.

„Nevím, o čem mluvíš,“ utnul jej Mike ledově a vyprázdnil obsah skleničky jedním mocným lokem.

„Tak v tom případě se omlouvám, šéfe,“ bavil se Dru. „Jen bych ti rád připomněl, že ráno odjíždíme už na sedmou, abychom byli včas na místě setkání.“

„Neměj péči,“ zavrčel Mike a šel ještě jednou projít dokumenty k nadcházejícímu obchodu. Dru pobaveně sledoval jeho vzdalující se záda.

Takže šéf nejen, že nakonec doopravdy má péro, ale taky může dostat košem, hm?

Broukal si celou cestu až do svého pokoje.

 

 

To je konec, tohle. Sakra… Je mi šestadvacet! Tohle bych ještě alespoň dvacet let řešit neměl!

Bylo to marné. Ač Harry kouzlil jazykem, jak jen mohl, Paulovo tělo nereagovalo.

„Paulie, co se děje? Takhle tě neznám…“

„Já… Bolí mě ta noha, víš, brouku. Promiň, že jsem tě sem tahal, když z toho asi nic nebude…“ zabručel, znechucený sám sebou.

Takže tomu frajírkovi stačí, aby na něj promluvil, a jemu stojí, div se neprorve skrz kalhoty, ale Harryho zázračná orální péče nic?! Tohle začínalo být vážně nebezpečné.

Harry se však nechtěl vzdát bez boje.

„To je mi líto… Ještě něco zkusím, jo?“  Sáhl do svého batůžku a vytáhl hedvábný, tmavomodrý šátek. Přetočil ho, a uvázal Paulovi přes oči.

Tyhle hry Paul sice měl rád, ale ne když on byl ten, komu byl odpírán zrak nebo pohyb. Nesouhlasně zavrčel, ale nebránil se. Nakonec, vždycky si to může sundat a zrzka prostě vyhodit.

Znovu se opřel o polštář a čekal, co se bude dít. Ucítil na svém údu horký dech, ale žádný dotek.

Začínalo to být zajímavé. Když mu po špičce žaludu kmitl Harryho jazyk, lekl se. Ač měl zakryté oči, viděl před sebou Mikova ústa, jak si v restauraci navlhčil rty jazykem. Reakce jeho těla se dostavila okamžitě. Harry uchopil jeho náhle probuzeou chloubu do ruky, a zkusil si s ním jemně hrát.

„Pořádně,“ zasykl Paul, aniž by si uvědomil, ke komu vlastně mluví.

Harry se pousmál a vzal celé jeho přirození hluboko do svých úst, začal jej lačně sát. Paulovo tělo se propnulo do oblouku.

 Ano! Vášnivě, divoce, tak to chtěl. Tak, jako ho Mike líbal.

Zatímco Harry zpracovával jeho pulzující penis, Paul si představoval Mikovo tělo. Jeho tmavé oči, černé vlasy, nádherně vykrojená ústa, široká ramena, úchvatnou hruď, silné ruce… Neovládal se a začal hlasitě sténat.

Harry se zarazil. Paul u toho nikdy nesténal. Maximálně vzdychnul ve chvíli, kdy se udělal, ale tohle… Tohle u něj ještě nezažil. Ještě nikdy mu Paul nepřipadal víc sexy. Vsunul ruku do vlastních kalhot a začal se laskat, zatímco pokračoval v uspokojování Paula.

Paul si přehrával dokola a dokola jaké to bylo, když ho Mike líbal, když ho pevně sevřel v náruči a přitiskl ke svému tělu. Dokonce měl dojem, že zacítil jeho vůni, a to stačilo, aby vyvrcholil do Harryho úst.

Ten mu s úsměvem stáhl šátek, a bavil se jeho dezorientovaným výrazem.

„Nikdy by mě nenapadlo, že budeš na tenhle druh her, Paulie,“ špitl mu u ucha a tiskl se k němu rozkrokem.

„Byl jsi neskutečně sexy. Udělal jsem se jen z toho, jak jsi sténal, nemohl jsem si pomoct. Ale teď,“ škádlivě ho kousl do ucha, „když už jsme dokázali porazit tvou bolavou nohu, mohli bychom si užít ještě nějakou legraci, co říkáš?“ navrhl mu nadšeně a začal se svlékat.

Paul se zmateně díval na jeho hubené, ještě stále chlapecké tělo, a bylo mu naprosto jasné, že teď už to nezachrání žádný šátek. To, co teď chtěl, byla snědá kůže napínající se na svalnatém těle. Oči, z nichž šlehají černé plameny a hlas, který rezonuje do hloubky kostí.

Harryho kvílení fakt ne.

Přemýšlel, jak ho co nejšetrněji vystrnadit z bytu, když ho zachránil Harryho telefon. Ten znechuceně zasténal, a hovor přijal.

„Jo, já vím, já vím. Za chvíli jsem tam,“ skuhral do telefonu.

„Budeme to muset nechat na příště, Paulie,“ vysvětloval omluvně, zatímco se zase oblékal. „Už jsem měl být deset minut v práci. Tak zatím!“

Konečně byl pryč. Paul se zvedl a šel do koupelny, smýt ze sebe jeho pach. Vždycky na to byl citlivý, ale najednou měl pocit, že jediná příjemná vůně na lidské kůži je ta, kterou cítil z Mika.

 

Zvažoval, jestli má vůbec cenu, aby chodil do práce. S tou nohou tam moc k užitku nebude. Ale je to jen chvíle, co si bral týden volna, kvůli tomu blbovi, takže by asi nebylo vhodné Petera pokoušet.

Před barem vystoupil z taxíku. S touhle nohou auto řídit nedokázal a cestu autobusem by asi nezvládl. Zaplatil řidiči a vešel dovnitř.

Když Tami viděla jeho ztuhlé pohyby, rovnou si nalila panáka.

„Tys to udělal zase, viď Paulie?“ zasténala a hodila ho do sebe na ex.

„To je mi důvěra… Náhodou, tohle byla nehoda. V kavárně mě polili kafem. A jestli hodláš takhle začínat směnu, tak jsem zvědavej, jak to tu hodláš přežít do večera,“ odpálkoval ji otráveně. Tami na něj překvapeně zírala. Takovouhle náladu nemíval často. Možná ho snad ani nikdy neviděla takhle mizerně naladěného.

„Promiň, no. Jestli nemůžeš chodit, tak co kdybych ti k výčepu dala barovku, a ty by ses staral jen o pivo?“

Paul si uvědomoval, že nebyl vůči Tami fér. Vděčně její nabídku přijal.

Dnes měl směnu do půlnoci. Bar otevíral v deset dopoledne a zavíral v pět ráno. Na směny se tam točilo jen pár stálých zaměstnanců, zbytek pokrývali brigádníci. Jenže ti chodili, jak to vyhovovalo jim, takže nakonec to byli stálí zaměstnanci, kdo musel své směny přizpůsobovat. Tami dnes končila v šest, a místo ní přišla Anna, která měla pak směnu až do rána. Zhruba od osmi večer Paul pravidelně kontroloval hodiny, jestli jim nedošla baterka. Den v práci se neuvěřitelně táhl... Zjistil, že když nikdo nečeká na pivo, má tendence usínat ve stoje s otevřenýma očima. Proto když pár minut před půlnocí  v postavě na výčepu rozeznal Mika, musel si několikrát protřít oči, než jim skutečně uvěřil.

Mike stál přímo před ním a vůbec nic neříkal. Navzájem se měřili pohledem, oba pohrouženi do vlastních myšlenek. Pak do Mika strčil starší, malý přiopilý chlápek při těle, který se hrnul na bar.

„Uhni mladej, tady pan barman tady nejni na vočumování, pokud si něco neobjednáš, že jo…“

Paul se pousmál Mikovu nevěřícnému pohledu. Jo, takhle s ním asi moc lidí nemluví.

„Jasná páka, šéfe. Co to bude?“ oslovil pobaveně zákazníka, a už mu čepoval pivo. Ten muž sem chodil pravidelně a pil vždy jen pivo. Stačilo mu pár kousků, a byl na hadry. Dnes mu například čepoval teprve páté, a mužík už začínal mít problémy s chůzí.

Zákazník, povzbuzen Paulovou vstřícností, si sedl i s pivem k baru a chtěl si povídat.

„Poslouchej, kluku… Kolik ti je?“

„Dvacet šest, pane,“ odpověděl Paul překvapeně. Obvykle se s tímhle typem lidí do řeči nedával. Většinou si spíš vyhlížel svého příštího zajíčka.

Muž spokojeně pokýval hlavou.

„Takže dospělej už seš, že jo… No no no, nesměj se… Víš jak to je, ty mladý dneska vypadaj mnohem starší… No řekni, kolik si tak asi myslíš, že je mě?“

Paul si ho pořádně prohlédl. Vlasy už mu začaly ustupovat, vrásky brázdily tvář, která se zřejmě ani před lety nedala nazvat pohlednou.

„To si netroufnu odhadnout,“ podíval se Mikovi do očí. „Možná… Osmadvacet?“ zeptal se a naklonil hlavu soustředěně ke straně. Mike uznale kývl.

„Ale depák, vo deset let ses minul, kluku… Třicet osm mě teď bylo. Ale, to je jedno.  To s tím nesouvisí. Hlavní je, že seš dospělej. Poslouchej, co bys tomu říkal, abych tě pak pozval ke mně? Uděláme si takovej pěknej večer. Víš jak… Ty seš dospělej… Já sem dospělej… Tak nějakou tu… Dospělou zábavičku, jestli víš co tím myslím…“

Paul na něj nevěřícně zíral. Jako fakt? Tohle se mu stalo poprvé, aby ho balil takovej obstaróžní kolík.

„Je mi líto, ale takovou nabídku bych musel odmítnout, na večer už plány mám.“

Mužík se řádně napil a ukázal na něj buclatým prstem.

„Ty… Takže já ti nejsem dost dobrej, jo? Já ti smrdim,jo?! Nemysli si, že jsem si toho nevšimnul! Ty zástupy mladejch kluků, co sis odtud odvedl! A vsadím boty, že zdaleka ne všichni byli dospělý! Ale já… Já ti nejsem dost dobrej? Tak co?! Kolik bys za to chtěl?!“ vřískal chlápek tak hlasitě, až se začali otáčet i další hosté.

„Pane, prosím, uklidněte se. Nevím jistě, o čem mluvíte, ale vím zcela jistě, že jsem v tomto ohledu nikdy neporušil žádný zákon.“  Vzteklý panáček však začal vyskakovat ještě výš a šermovat u toho rukama.

„Víš! Moc dobře víš! Seš normální děvka, ale i tak si myslíš, že seš něco víc než já? Prej že má na večer plány! Slyšels ho, mladej?“ strčil v rozčílení do Mika a Paul si až v tu chvíli uvědomil, jak zlověstně se ten na mužíka dívá.

„Vsaď se, že kecá!“ Mike štítivě odstrčil jeho ruku, čímž na sebe upoutal jeho pozornost.

„Uklidněte se prosím. Ten muž nelže. Skutečně má na dnešní noc již schůzku.“

Panáček na něj pracně zaostřoval, a chvíli trvalo, než se mu to podařilo.

„Jak to můžeš vědět? Buď kecá, nebo na něj čeká některý z těch děcek, co si odtud vždycky vodí!“ „Nečeká,“ přerušil ho Mike a postavil se přímo před něj, přičemž mu mužík byl zhruba po prsa. Mike, dobře si vědom toho, jak majestátně jeho postava působí v drahém černém obleku, se nad ním tyčil a vědomě ho zastrašoval.

„Ten muž dnes jede ke mně domů, a já ho přinutím sténat mé jméno tolikrát, až bude zítra chraptět, to Vám můžu slíbit.“

Paul zalapal po dechu, stejně jako opilec. Zřejmě pochopil Mikovo varování, něco zahuhlal a odešel si sednout ke stolku.

Paul na Mika nevěřícně zíral.

„Tos trochu přehnal, ne?“

„Proč myslíš? Nemáš už po směně? Pojď, odvezu tě. Musíme si promluvit.“

Paul jen mlčky sledoval Mikova vzdalující se záda.

Sakra, vždyť on mi vůbec nedal šanci odmítnout! Vztekle vpadl do šatny a převlékl se. Před barem už na něj čekalo jeho auto. Nasedl a auto se dalo do pohybu.

Chvíli jeli mlčky, když si Paul uvědomil, že nejedou k němu domů.

„Miku, kam to jedeme? Myslel jsem, že mě chceš odvézt, abychom si mohli promluvit.“

„Však ano. Promluvíme si. U mě. A taky,“ podíval se na Paula nebezpečným pohledem: „taky musím dodržet ten slib, co jsem dal tomu muži v baru.“

Paul naprázdno pokl a zvažoval, jaké má se svou nohou šance vyskočit z jedoucího automobilu.

Mike mu položil ruku na stehno a sevřel jej.

Šance dostat se od něj? Nevalné.