Stál jsem ve sprše a vychutnával si horkou vodu dopadající na mou kůži, stékající mi po vlasech. Kolem pasu mě objala drobná ručka a já nedokázal zastavit povzdychnutí.

„Děje se něco? Tobě se to nelíbilo, miláčku?“ ptal se mě drobný černovlasý klučina, upírajíc na mě velké modré oči. Otočil jsem se a líbnul ho na koutek úst.

„Jak by se mi to mohlo nelíbit? Byl jsi úžasnej, zlato. Jen pomyslím na tvoje tělo a nejraději bych si tě vzal znovu…“ Klučík se ke mně přitiskne, aby mi dal najevo, že proti takovému plánu nemá námitky. „Jenže… Musím jít, víš,“ zašeptám nešťastně.

„Ty… Ty tu se mnou ani nezůstaneš do rána?“ vykulil zajda ublíženě oči. Do rána? Ještě není ani šest večer…

„Ani nevíš, jak moc bych rád, ale… Kdybych jen věděl, že potkám někoho takhle úžasnýho, tak bych s tím nikdy nesouhlasil, ale já jsem slíbil sestře, že jí pohlídám děti, aby si s manželem mohli vyrazit na večeři. Normálně bych to odvolal, ale teď, když malé Rosie našli ten nádor… Vážně myslím, že si potřebují udělat chvilku jen pro sebe…“ vysvětlil jsem procítěně a sledoval, jaký dopad měla na drobka moje slova.

Huu, dokonce měl soucitné slzy v očích. Vyslal jsem rychlou děkovnou modlitbičku za naivní blbečky se sexy zadkem, a šel si sušit vlasy.

Hlavou mi proběhlo, jak by se asi tvářil, kdybych mu řekl pravdu.

Sorry zlato, byls dobrej, ale já to podruhý dělám jen s těma nej, a zase tak úžasnej jsi teda nebyl. Sakra, vždyť si ani nepamatuju, jak se jmenuješ. Měl jsi jen rozptýlit nudu.

No, nejspíš by tam slzy byly taky. A pak by po mě něco mrsknul a vřískal, že jsem úchyl, svině,… No, oni tihle zajdové nejsou zrovna originální, když dojde na takovouhle situaci.

Pravdou ale bylo, že poslední dobou bylo čím dál těžší si najít odreagování. Bylo jedno, jak sladkej byl klučina, se kterým jsem to dělal. Byl to prostě jen sex. Když bylo po všem, jediný, na co jsem dokázal myslet, bylo jak se co nejrychleji zbavit jeho pachu na mý kůži a jak vypadnout.

Tady se mi povedlo zmizet celkem efektivně. Stačilo slíbit, že mu zavolám. A že příště půjde hlídat se mnou, on totiž tááák miluje děti… Škoda že nemám žádné neteře a synovce. Vlastně ani sourozence. Než jsem vyšel na ulici, neměl v mobilu už ani jeho číslo. Byl pro mě minulostí. Vzpomínkou, která stejně nezaujala natolik, aby vydržela víc než den, maximálně dva. Když jsem zasouval telefon zpět do kapsy, o něco jsem zavadil.

Vizitka? Zvědavě jsem ji vytáhl. Jo tohle, uchechtl jsem se. Striptér Mike. Bože, vážně jsem doufal, že se ten sebevědomý frajer rozplácne na podlaze. Měl bych mu zavolat? Co bych mu řekl?

Navíc, už je to skoro dva týdny, nejspíš by si mě stejně nepamatoval. Ještě stále s úsměvem jsem vrátil vizitku do kapsy, ale telefon jsem tam nezasunul. Vytočil jsem Bennyho číslo.

„Jestli ti zase někdo rozbil hubu, tak já tě-“ spustil bez pozdravu po druhém zazvonění.

„Taky tě rád slyším, zlato,“ přerušil jsem ho klidným hlasem. Na druhé straně bylo chvilku ticho.

„Ahoj, Paulie. Co se děje, nudíš se?“ Jeho hlas zněl o poznání uvolněněji.

„Jo. Pojď někam na večeři. Třeba někam, kam nás pustí jen v obleku…“ lákal jsem ho.

„Zlato, na taková místa musíš mít obvykle rezervaci,“ vyvedl mě z omylu.

„No a nemůžeš ji udělat?“ zkoušel jsem to ještě.

„Jestli je to tak zlý,“ řekl se zájmem, „tak něco zkusím sehnat. Stavím se pro tebe před osmou, tak se připrav.“ Zavěsil a já úlevně vzdychl. Ten kluk je to nejlepší, co mě kdy potkalo.

 

 

Pět minut před osmou tak Benny zaparkoval před luxusně vypadající restaurací. S velkým očekáváním jsme vešli dovnitř.

Ihned se nás ujal starší pán, aby ověřil naši rezervaci a odvedl nás k našemu stolu.

Nebylo to poprvé, co jsme s Bennym vyrazili na podobné místo. Čistě pro pobavení jsme oba předstírali, že jsme vysoce postavení obchodníci nebo politici a na všechny shlíželi svrchu. Nebylo to od nás fér, nebylo to dospělé, nebylo to ohleduplné – ale jako odreagování to nemělo chybu. Pro tyhle případy jsem si dokonce bral brýle, ze kterých se Benny málem potrhal smíchy, když je viděl poprvé.

Jelikož on pracoval na recepci a já na baru, věděli jsme oba dva naprosto přesně, jak se chovat jako nesnesitelní a arogantní zákazníci. Popravdě, občas je prostě fajn, být na druhé straně barikády.

Takže jsem si stěžoval na způsob servírování vína.

Benny našel flíček na příboru.

Taky na něj táhlo, tak musei snížit klimatizaci.

Pak mi samozřejmě přišla doba, kterou jsme museli čekat na jídlo, nepřiměřeně dlouhá.

Personál z nás šílel a my si oba užívali pocit zadostiučinění. Tohle za ten průvan v peněžence rozhodně stálo. Jo, hoši, zpestříme vám den, tak koukejte kmitat.

Když nám konečně donesli jídlo, Benny našel další věc, na kterou si mohl postěžovat. Sotva však mávl na obsluhu, ozval se za mými zády povědomý hlas.

„Je ještě něco v nepořádku, pánové?“ zeptal se ledově bůh všech striptérů a mě vypadl příbor z ruky. Benny jen zalapal po dechu. Věděl, že teď se nesmí vzdát.

„Samozřejmě, že ne. Je přeci naprosto normální, aby porce masa, která má mít 350g měla s bídou 200g, že?“ cedil jedovatě a snažil se vypadat pobouřeně.

„Omlouvám se, hned Vaši porci nechám překontrolovat,“ odpověděl mu Mike s klidem a oba naše talíře odnesl. S Bennym jsme po sobě jen nevěřícně zírali. On sice Mika viděl prvně, ale i tak musel cítit, že tady končí legrace.

Mike se vrátil během dvou minut.

„Ještě jednou se velice omlouvám, pánové. Vaše podezření se potvrdilo, steak neměl požadovanou hmotnost. Měl pouze 332,5g a samozřejmě jsem nechal okamžitě připravit nové porce, pro jistotu obě,“ vysvětloval rádoby omluvně, zatímco mě vraždil pohledem. Bylo příliš pozdě zadoufat, že mě nepoznal.

Zatímco jsme čekali na Bennyho novou porci, nutně jsem potřeboval na toaletu. Nešlo to odkládat, moje nervozita tomu nepomáhala. Benny prskal, že jsem zbabělec, nechat ho tam samotného. Nemohl jsem mu to vyčítat, ale vážně už jsem musel.

Záchody byly nové, červenobílé obklady celkem vkusné a hlavně, nebyl tam onen klasický zápach, což jsem po svém posledním probuzení v kabince vždy dokázal ocenit. Přistoupil jsem k mušli a uvolnil se. Ta blaho…

„Bavíš se?“ zavrčel mi známý hlas za krkem. Lekl jsem se, až jsem nadskočil.

„Krucinál, jsi normální?! Málem jsem si pokropil boty!“ vyletělo ze mě dřív, než jsem se stačil zastavit. Pak můj mozek dostihl ústa.

„Ehm, co tady děláš? Další pracovní pohovor, nebo tak něco?“ pokusil jsem se o nezávazný rozhovor.

„Ne, tenhle podnik mi patří, byl jsem tu něco zařídit, a viděl, jak mi tu šikanujete zaměstnance. To vážně není pěkný způsob, jak trávit volný večer.“ Jeho tichý hlas mi rezonoval podle páteře.

„Do toho, jak trávím svůj volný čas, ti nic není,“ řekl jsem a konečně si zapnul kalhoty. Otočil jsem se k němu čelem a navzájem jsme se měřili pohledem.

„Víš to jistě?“ Co to mele? Pak mi to došlo. Já mu měl zavolat, až budu mít volno! Trhnul jsem rameny a šel si umýt ruce. Jak z toho ven…?

„Ano, naprosto. Což mi připomíná, máš zítra čas? Jsem v práci jen do šesti večer, pak mám volno. Co kdyby ses stavil?“

Byl jsem na sebe vážně hrdý. Jestliže mu tenhle podnik patří, tak má práce dost a dost. Sám říkal, že se napřed podívá, jestli na mě bude mít čas. Takže když to na něj vybalím takhle rychle, tak bude muset přiznat, že už něco má a tím pádem z toho budu-

„Jistě. Sice jsem měl něco v plánu, ale to může počkat. Takže v šest?“

A do prdele… Zmohl jsem se jen na kývnutí. Pousmál se a konečně odešel. Co budu dělat? Podíval jsem se na svou pobledlou tvář do zrcadla. Tohle jsem vážně já? Tak to teda ne, to by nešlo. Já nejsem ten typ, co se tak snadno poddá. Rozhodně mu to nebudu usnadňovat tím, že se tady budu hroutit na záchodě! Opláchl jsem si obličej a vyrazil ke stolu.

Jen jsem dosedl, Mike už nám nesl nové talíře. Maso na nich bylo tak velké, že se tam sotva vešlo. Udělal to schválně, kašpar! Benny se začervenal, poděkoval a chopil se příboru. Já však nespouštěl pohled z Mika.

„Vážně čekáš, že si dám do úst něco, do čeho pravděpodobně naplival celý personál kuchyně?“ zeptal jsem se pobaveně.

Prudce vydechl. Přistoupil až k mé židli. Tělo mi rozvibroval strach.

Kruci Paulie, když už chceš někoho vytočit, vyber si alespoň svojí váhovou kategorii!

Pomalu se sklonil až k mému obličeji. Ozvalo se cinknutí. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. Olízl si rty, a moje oči sledovaly každý milimetr cesty, které se jeho jazyk dotýkal. Pootevřel rty a mě uniklo tiché vzdychnutí. Bez dechu jsem sledoval, jak si do úst vložil kousek masa, které si právě ukrojil z mého talíře.

„Teď by to mělo být v pořádku, že?“ zeptal se s krutým úsměvem a po mém němém přikývnutí náš stůl opustil.

„AU! Co blbneš?!“ třel jsem si holeň, do které mě Benny pod stolem právě vší silou nakopl.

„Tohle je naposledy, co jsem s tebou vyrazil na podobnou akci, rozumíš? Ty nadrbanej kozle, vždyť ty ses právě málem udělal při pohledu na to, jak ten chlap jí maso!“ syčel naštvaně.

Zahanbeně jsem se zadíval na svůj talíř, kde byla v masu viditelně vykrojená část.

„To nemůžu popřít,“ hlesnul jsem a rukou si přes kalhoty přejel po bolestivě naběhlém údu.

 

***

 

Druhý den jsem v práci sekal jednu chybu za druhou, až se mi Tami smála. Jenže já dokázal myslet jen na to, o kolik se hodinové ručičky přiblížily času, kdy by se měl objevit.

Přijde vůbec? V půl šesté se nade mnou Tami smilovala a poslala mě do šatny. Svlékl jsem oblečení načichlé barem a potem a vešel do sprchy. Nechal jsem si chladnou vodu stékat po kůži, až mi naskočila husí kůže. Musím se dát dohromady, sakra! Tohle se mi vůbec nepodobá!

To, jak na mě působil na baru.

To, co se mnou udělal v té restauraci.

Proč? Proč na mě takhle působí? A vlastně… Proč bych mu to měl dovolit? Ano, to je ta správná otázka… Proč se sebou nechám takhle zametat? Vždyť to jsem vždycky já, kdo naivním zajíčkům zamotá hlavy do té míry, že nedokáží myslet na nic krom mě. Tak proč se nechávám natlačit přesně do téhle role?

Je lepší než já? Dovolím mu vyhrát?

Konečně jsem si zase připadal sám sebou. Však já mu ještě ukážu, kde je jeho místo! Vyšel jsem ze sprchy se sebevědomým úsměvem. Oblékl si sytě modrou košili, bílé kalhoty a zatím co jsem si upravoval vlasy, zrodil se mi v hlavě tak pekelný plán, že jsem musel pracně dusit smích.

Vyběhl jsem ze šatny a hledal Tami.

„Zlato, ty nejkrásnější a nejúžasnější ženo mého života, prosím tě, řekni, že by ti nevadilo půjčit mi na dnešek to tvoje vozítko…?“ Tami se na mě nedůvěřivě zadívala.

„Víš, trochu mě děsí, když se ti takhle rozsvítí oči…“

Zavrtěl jsem hlavou: „Neboj, neplánuju nic špatnýho, čestně! Jen mám dneska rande, a chtěl bych ho svézt.“

„Svést?“ „Svézt, Tami, rozhodně svézt,“ usmál jsem se na ni neodolatelně.

„Svézt ale nesvést? To se ti nepodobá…“ bavila se ta potvora.

„Tami, potřebuju ho jen na pár hodin… Máš tam obě ty helmy, co vždycky vozíš, ne?“

„Samozřejmě,“ odpověděla dotčeně.

„Tak vidíš, žádný problém.“ Chvliku si mě ještě měřila pohledem, ale nakonec po mě hodila klíčky s přívěškem růžového králíčka.

„Škrábneš mýho miláčka a vykastruju tě za pomoci čajové lžičky a párátka, mysli na to, Paule!“

„Taky tě miluju!“ zavolal jsem přes rameno a valil k východu. Bylo za pět minut šest.

Před vchodem právě zastavoval luxusní černý mercedes.

Řidič vystoupil a otevřel mi zadní dveře.

Nasedl jsem a na chvíli jsem si nedokázal vzpomenout na vlastní jméno.

Seděl tam, na sobě šedé kalhoty a černou košili, kterou měl nahoře rozhalenou na první dva knoflíčky, což odhalovalo malou část svalnatého hrudníku, porostlého sem tam jemnými tmavými chloupky.

„Tak kam to bude?“ vytrhl mě ze zamyšlení. Co nejrychleji jsem se podíval jinam a opakoval si, že se musím dát dohromady.

„Vlastně, doufal jsem, že bys mohl poslat auto pryč,“ navrhl jsem s nesmělým úsměvem.

„Nikam nejedeme?“ zeptal se překvapeně.

„Jedeme,“ vyvedl jsem ho z omylu: „ale odvoz už jsem nám zajistil.“

Chvilku si mě prohlížel a já vážně doufal, že na něj působím alespoň z poloviny tak, jako on na mě.

„Fajn. Jerry, můžeš jet domů. Kdybych něco potřeboval, tak zavolám.“ Jeho úsečný tón hlasu mě trochu vyvedl z míry.

„Ale pane…“ snažil se řidič něco namítnout.

„Hodláš se mnou diskutovat, Jerry?“ štěkl po něm ostře.

„Ne, pane.“ Řidič svěsil ramena a díval se kamsi k pedálům, zatímco já se hrnul z vozu ven, abych unikl té dusivé atmosféře. To řidiče trochu probralo, vyskočil a otevřel dveře i na Mikově straně.  Ten mu kývnutím hlavy poděkoval, a tak řidič nasedl zpět do vozu a během chvilky po něm nebylo stopy.

Se zájmem se na mě zadíval.

„Takže, jaký je plán?“

Uvnitř mě se rozlilo příjemné teplo. Ano, přesně takhle jsem to plánoval.

„Znám jednu příjemnou kavárnu nedaleko odtud, tak jsem si myslel, že bychom tam mohli zajet,“ navrhl jsem mu nenápadně.

„S tím nemám problém,“ souhlasil, a bylo na něm vidět, jak mu vrtá v hlavě, proč jsem tedy chtěl, aby poslal auto pryč.

Vyrazil jsem směrem k otevřeným vratům garáže.

„Víš, věc se má tak, že tam, kam pojedeme, mají auta zákaz. Ale tyhle zlatíčka tam můžou,“ zastavil jsem a ukázal mu Tamiinu pýchu a radost: rok starý růžový skůtr.

Neodolal jsem a pátral v jeho tváři po reakci. Cukly mi koutky a v duchu jsem tančil indiánský tanec vítězství, když jsem viděl, jak se tvářil. Tak usilovně vymýšlel alibi, až bych přísahal, že z jeho uší stoupal dým.

„Ehm, to je… Tvoje?“ snažil se získat čas. Ha, jako kdybych mu něco takového hodlal dovolit!

„Ne, poprosil jsem kolegyni, jestli by mi ho půjčila.“

„To ale není… Bezpečné, řídit skútr, který neznáš…“

„Znám, nepůjčuje mi ho prvně.“

„Taky… Neměl by sis půjčovat majetek jiných, abys na někoho udělal dojem…“

„Dělám na tebe dojem?“ zeptal jsem se ho pobaveně a cítil zvětšující se bolest v žaludku, jak jsem v sobě dusil smích.

„A nemám tady ani helmu!“ Jeho vítězoslavné zvolání, kterým si myslel, že mě konečně dostal, mé málem dostalo na kolena. Vyprskl jsem smíchy, ale zase se rychle ovládl.

Klíčkem jsem otevřel prostor pod sedadlem a vytáhl dvě sytě růžové helmy. Jednu jsem po něm hodil. Se zjevnou nechutí ji chytil a převracel v ruce.

„Beztak mi určitě nebude…“ brblal.

„To nezjistíš, dokud to nezkusíš,“ odpověděl jsem mu a zapínal si tu svou.

Ještě pořád váhal.

„Takže sis to rozmyslel, a ta práce, kterou jsi původně musel přesunout, nakonec přece jen pospíchá? Prosím, klidně si zavolej odvoz…“

Vyzývavě jsem ho probodával pohledem. Tak do toho, zruš to. Uznej, že jsem tě dostal.

Mike na mě upřel pohled, kterým mě málem na místě upálil. Opravdu, ale opravdu hodně naštvaný striptér.

„Fajn. Ale řídit budu já,“ prohlásil neústupně, vytrhl mi klíčky z ruky a hrnul se ke skútru.

He? Počkat, cože? Jako… Fakt?

Mike na nic nečekal a plácl rukou do sedadla za sebou. Musel jsem nasednout. Teď už jsem nemohl couvnout.

Rozjel se a já ho navigoval kudy. Do smrti nezapomenu na výrazy lidí, které jsme míjeli. Dva dospělí a ne zrovna drobní chlápci na růžovém skútru v růžových helmách, křižující uličky města.

Ah, zabte mě!