Angelina si doposud živě pamatovala, jak si její kolegyně, ty pomyslné zpěvačky a hrdé dámy, stěžovaly, jak je bolí v krku, bolí je ruce ze všech těch póz a pohybů, které musí udělat. Dokázaly by přežít, jako ona, kdyby přišly o práci? Dokázaly by zatnout zuby a vydat se po nejisté cestě, jako Angelina? Nyní stála ve výšce několik desítek stop, pod ní jen hromada peřin, aby zjemnily její případný pád dolů, pokud by ztratila rovnováhu. Oklamat lidi je snadné. Stačí se usmívat, vypadat hezky. Nevšimnou si skrytých triků, které pouliční umělci, ke kterým se přidala teprve nedávno, tak hojně využívají. Plivající oheň? Ale kdeže. Stačí alkohol a pochodeň a i vy můžete chrlit oheň. Žena mizející ve skříni, kde ji posléze její partner probodne několika meči a poté se najednou zjeví, naprosto nezraněná? To si jen odskočila díky spodní části skříně dole, aby si zašla na čaj a pak se zase vrátila, až byl její čas – nezraněná, pochopitelně. Nepřišla ale doposud na trik, jak může jeden z mužů vytáhnout králíka z klobouku, nebo jak dokáže cikánka číst budoucnost. Zda si ji vymýšlí nebo odhaduje pomocí upřeného pohledu, který každému svému zákazníkovi věnuje předtím, než mu vyloží karty. Chvíli jí trvalo, než přišla na trik svalnatého muže, který lámal meče, jakoby to nic nebylo. Poté jednoho večera viděla, jak své meče hravě opravuje a přitom popíjí levné pivo.

   Nebyla to kouzla, bylo to jen ošálení smyslů.

   Ona kdysi šálila sluch, nyní se naučila šálit i zrak. Tak, aby to nikdo neviděl, hravě kráčela po provaze a přitom si tiše pobroukávala. Při představení se naučila posléze zpívat i nahlas. Pod maskou, kterou jí cikánka vždycky namalovala na tvář, ji nikdo nepoznal. Angelina Brownová zmizela před pár týdny a nikdo neví, kde jí je konec. Nejspíš, chudinka, zemřela v bídě na venkově, když přišla o práci.

 

   „Znovu a rychleji!“ ozval se přísný ženský hlas.

   Nekompromisní pohled cikánky, která měla ruce založené pod prsy, skryté v bílých těsných šatech, které se do prostředí, ze kterého pocházela, vůbec nehodily. Mohly se ušpinit. Přesto z oné čistoty nemohla Angelina spustit oči.

   „Řekla jsem rychleji!“

   Vzduchem práskl nepříjemný zvuk biče, který nikoho nezranil, ale jen jim připomněl, že se musí zlepšit. Vystoupení bylo už dnes večer. Vše muselo být perfektní. Aby ty snoby kolem sebe pobavili, aby dokázali těm arogantním zbohatlíkům, že to oni jim vládnou.

   Angelina po starém dřevěném žebříku vylezla až nahoru a nyní shlížela dolů.

   „Teď ty!“ ozval se přísný hlas cikánky, která na Angelinu neslušně ukázala prstem. „Hni se!“

   Správně – tohle není divadlo, kde si každý hraje a používá formality a dlouhé fráze a pořád někoho o něco prosí a děkuje. Tohle je realita, které se rozhodla Angelina čelit. Syrová, chladná a špatně placená. Ale pro její pomstu ideální.

 

   Z původního představení, kde měla pouze chodit po laně, nakonec vzniklo jedinečné představení, které lidi uchvátilo. Chodit po laně a přitom zpívat? Kdo je ta tajemná žena, jejíž hlas je tak svůdný, že pohltí jak muže, tak ženy?

   Skryta pod nanesenými barvami na tváři a oblečením, které bylo sešito z mnoha různých tvarů a barev, tolik nedůstojné pro dámu, Angelina pobývala v cirkuse i nadále. Dokud nedosáhne své pomsty. Tak zněla dohoda s cikánkou. Hodlají tady zůstat do poloviny září. Do té doby svou pomstu musí splnit.

   Cirkus nebyl jen o představení. Cirkus se po delší době stal pro Angelinu rodinou. Lidé si zde navzájem věřili a svěřovali si při ohni svá důvěrná tajemství. Tvořily se zde neobvyklé vztahy, které zde nikdo neodsuzoval. Cirkusáci se řídili pravidlem: „Když někoho miluješ, tak mě s tím neobtěžuj - pokud náhodou nemiluješ mě!“

   Večery prosezené u ohně nebo noci, kdy se vykradla, aby alespoň z okna mohla vidět Dorothy, jak maluje, se pro Angelinu staly dalším hnacím pohonem. Pomsta, kterou potají spřádala a připravovala, její milované město otřese v základech. Trápilo ji mnoho věcí. Nejvíce však to, že se s Dorothy musela scházet tajně – mimo zrak jejího manžela, daleko od nepříjemných pohledů společnosti, ve špinavých pajzlech, kde levné pivo chutnalo jako něčí moč. A přesto – pár šilinků za noc v malém pokoji, kde mohly být jenom ony dvě, i když jen na pár hodin, než je opět vyruší slunce, se pro ně stalo dalším skrytým tajemstvím, na které se těšily. Potají odpočítávaly minuty, kdy se opět sejdou a skryjí před světem v těch pár čtverečních metrech, které jim neposkytovaly jen soukromí, ale i intimitu a blízkost. Tiché steny Dorothy se v malém prostoru rozeznívaly a sváděly Angelinu na scestí mnohem rychleji, než v prostorné ložnici paní Bloodworthové. Blízkost, v jaké se třela jejich těla o sebe. Teplo, které cítily víc a víc při každém nádechu. Kůže, která neměla začátku ani konce.

   Skryté před světem, jen pár stovek minut spolu mohly strávit. Jen pár slov si mohly sdělit. Obětovaly slova, aby si vše vynahradily vášnivými polibky. Dorothyino rozechvělé tělo a její stenající hlas, když jí Angelina přiváděla až za hranici zdravého rozumu, když byly spojeny v onom sladkém hříchu chtíče. Dorothyina žebra, která Angelina tolikrát již zulíbala a spočítala. Ňadra, která se s každým váhavým nádechem zvedala pomalu, která se tolik chvěla. Dorothyin vlhký klín, když ji dráždila po delší dobu. Slova, která si šeptaly v blízkosti rtů té druhé, aby nikdo jiný je neslyšel.

   Strach, že Dorothy jednoho dne najednou zmizí, Angelinu děsil.

   Každou minutu, kterou s ní strávila, chtěla ji držet u sebe a nepustit. Každé ráno proklínala a prosila slunce, aby ještě nevstávalo. Každý den, kdy nebyla se svou milovanou, byl neskutečně dlouhý.

   A naopak, každá vteřina, kterou s ní strávila, pomáhala Angelina i nadále žít. Každičké slovo, které jí šeptala do ucha, vzbuzovalo v ní rozkoš. Stačil by klidně i hlas, který by jí neustále něco šeptal. Ne… Hlas by nestačil. Potřebovala všechno z Dorothy – hlas, duši, tělo, mysl, chtíč – vše, co tvořilo její divokou umělkyni, veškerou podstatu jejího bytí. I ten hravý nesmělý pohled, který jí vždycky věnovala, když se schovávala za zdí a čekala na ni, oděná v tak odhalujících, svůdných šatech, které z ní Angelina chtěla strhnout, ale zároveň sundávat pomalu a polibky zulíbat její pomalu odhalující se kůži, polaskat tu dokonalou pokožku a cítit ji na té své.

   Obě věděly, že jsou posedlé tou druhou.

   Dorothy malovala jako divá. Odhalená ženská těla s tváří ženy, kterou tolik milovala. Své obrazy nikomu neukázala, nemohla je prodat. I když malovala na zakázku, častokrát přidala tělu ženy tvář své milované a musela začít znovu. Obrazy Angeliny Brownové patřily jen jí. Jen ona mohla vidět to překrásné tělo.

   Její manžel se mezitím opíjel a o obchody se nestaral. Ani jeho mladá manželka ho nezajímala. Prý se chce věnovat práci. A co děcko? Kdy mu dá dědice? Raději svůj čas trávil s místními kurtizánami, než se svou manželkou.

   A Vincent Brown?

   Ten dorazil do města. Moc se omlouval za své velké zpoždění. Naštěstí to byl vážený občan a rozumný muž. Obchod proběhl hladce a smlouva byla uzavřena, obdařena pečetí a Vincent si potřásl rukou s mužem, který jeho firmu proslaví i za oceánem. Konečně se bude moci po tak dlouhé době dostat ke své ženě. Určitě se strachuje. Jak dlouho tomu už je? Odmítl kočár, který mu nabízeli. Pojede na koni. V kočáře by ho napadaly hříšné myšlenky. Na koni se bude muset soustředit. O to víc svou manželku pomiluje, až ji znovu uvidí.

   Ano, chyběla mu. Opravdu moc.

   A toužil po ní tak hříšně, že jen myšlenka na ni mu dělala problém sedět v sedle koně v klidu.

 

   Dorothy se k Angelině sklonila pro další smyslný polibek. Angelina ji přitiskla těsně k sobě. Ležela na nepohodlné pohovce, na kterou by si před pár měsíci ani nesedla. Nyní jí bohatě stačila. Cítila Dorothyino teplo na svém nahém těle. Pomalu zatáhla za stužku a uvolnila Dorothyiny neposlušné vlasy, které skryly jejich tváře v záplavě zlata. Zeširoka se usmála a sevřela její tváře mezi prsty, aby ji znovu políbila.

   „Toužíš po mně?“ zašeptala Dorothy, když se o její rty otřela těmi svými a laškovně po nich pomalu přejela jazykem.

   „Tak jako vždycky,“ odvětila Angelina upřímně.

   Dorothy se napřímila a usadila se v jejím klíně. Angeliny oči se vpíjely do jejích, než pomalu sklouzly po jejím nahém těle přes útlý krček, ňadra, štíhlý pas a břicho až dolů do klína s kožíškem.

   „Jsi překrásná, má malířko,“ dodala.

   Dorothy se ušklíbla a chytila Angelininy ruce, aby jí je mohla přitisknout nad hlavu. „Hm, že bych tě trochu potrápila?“ šeptala jí do ucha, než ho pomalu olízla. Angelina tiše zavzdychala a zachvěla se vzrušením. Dorothy se zlehka pohnula v jejím klíně a dráždila ji. „Že bych tě nechala, ať mě prosíš?“ Jednou rukou jí hladila ňadro a palcem přejížděla po bradavce. „Že bych tě přiměla, abys mě uctívala jako bohyni?“ zeptala se a zachichotala se.

   „Vždyť už jsi moje bohyně,“ zasmála se Angelina s ní.

   „Hm, bohyně soulože,“ zasmála se Dorothy.

   „Tak jsem to nemyslela.“

   „Skutečně, zlatíčko? Já myslela, že ano.“

   „Předně jsi mou múzou, bohyní lásky a až posléze bohyní soulože, ty dračice.“

   Dorothy vycenila zuby a z jejího hrdla se ozvalo tiché, nebezpečné zavrčení, když se k ní sehnula. Angelinin pohled spadl na její povislá prsa a musela se pousmát.

   „Doufám, že mě chceš sníst, šelmo.“

   „Obávám se, že mě ty sníš jako první.“

   Obě se tiše zasmály, než skončily v objetí té druhé. Věnovaly si další hluboký, vášnivý polibek. Ruce spletené za zády té druhé, aby jí nemohla utéct. Nohy vmotané do sebe, aby se už nemohly nikdy rozplést. Rty otírající se o rty té, kterou milovaly. Dech ženy, pro kterou by udělaly cokoliv.

   „Dnes večer vás nepustím, Dorothy,“ slíbila Angelina s úsměvem.

   „Nepouštějte,“ souhlasila Dorothy.

   Angelina jí jazýčkem přejela po zadní straně ucha a pomalými pohyby dráždila její tělo. Rukami hladila její hýždě a štíhlá záda.

   „Měla byste více jíst…“ podotkla tiše.

   „V našem hostinci řádí nějaké svinstvo,“ zašeptala Dorothy. „Bojím se, že mor ještě nebyl vyhuben. A nerada bych se nevlezla do těch šatů, které máte tak ráda.“

   „Tmavě modrá barva na vás vypadá svůdně,“ usmála se Angelina a políbila ji na líčko.

   „A co ty rudé?“ zeptala se Dorothy svůdně a přitiskla se k ní.

   „Ty dokazují vaši vášeň,“ zašeptala Angelina a jazykem přejela po jejích rtech.

   „A fialové?“ zavzdychala Dorothy roztouženě.

   „Vaši chtivost,“ dodala Angelina, než se vrhla na její vlhké rty.

 

   Psal se 29. srpen roku 1666 a kola osudu se začala nebezpečně rychle točit. Tak rychle, že je už nemohlo nic zastavit. Události, které následovaly, rozhodly o všem, co se mělo v příštích dnech stát a zapsat se do historie. A přesto občané Londýna o ničem netušili a pokojně si své životy žili i nadále. Až na pár výjimek.

   „Kdy se můžeme opět vidět?“ přitiskla ji Dorothy roztouženě na zeď. Sice spolu strávily další celou noc, ale chtíč z ní ještě nevymizel. Chtěla s ní být ještě déle.

   „Doufám, že brzy,“ povzdychla si Angelina smutně a projela jí zlatými kadeřemi rukou. Naposledy ji mile políbila, než se vypařila během východu slunce jako pára nad hrncem. Dorothy si zklamaně povzdychla.

   Bolest v srdci jí připomněla, že je opět sama.

 

   Svět Dorothy se měl toho dne roztříštit na malé kousíčky.

   Když přišla toho rána do pokoje v hostinci, zarazila se. Její dveře do pokoje, kde si udělala dočasný ateliér, byly otevřené, přestože je před svým odchodem včera večer zavírala. Nejistě ze sebe sundala nepohodlné boty. Přistoupila váhavě ke dveřím. Pootevřela je. Viděla, že její muž stojí před jejím stojanem a zkoumá nějaké její dílo. Cítila smrad alkoholu a kouře už na dálku. Zakryla si nos a ústa a váhavě vstoupila dovnitř.

   „Stalo se něco, můj milý?“ zeptala se.

   Bohové si někdy rádi hrají, říká se.

   Ale proč si rozhodli pohrát zrovna s osudem Dorothy?

   „To bych se mohl ptát také…“ slyšela přísný, chladný hlas svého manžela. Otočil se na ni a v jeho očích viděla jen chlad. Ztuhla však při pohledu na detailní obraz nahé ženy, na který se její manžel díval, a pustila k zemi svůj šátek. „Co mi k tomu řekneš, hříšnice?“ dodal syčivý hlas jejího manžela, který nyní působil jako dýka při každém slově.