Dorothy toho rána dlouze, znaveně zívla. Protáhla se a rozhlédla se po prázdném pokoji. Jak nečekané – manžel už jistě koketuje s místními ženami a ji nechává samotnou, neuspokojenou. Znovu ulehla do peřin a pousmála se pro sebe. Rukami pomalu sjela po svém těle až ke svému klínu a vzrušeně vydechla. Ty hebké ruce, které tak příjemně hřály, znaly všechny její slabiny. Naklonila hlavu na stranu a protáhla si nohy. Zašeptala jméno oné ženy s božským hlasem. Rychle na to vyskočila na nohy, přehodila přes sebe jen košilku, která sotva dokázala skrýt její tělo, přeběhla do druhého pokoje, popadla štětec a začala malovat. V zubech držela menší štěteček na detaily a plně se soustředila na plátno před sebou. V očích jí zářily jiskry vzrušení. Po delší době přestala, trochu barvy hadrem smyla pryč a usmála se nad svým dílem. Nad ještě nedokončeným dílem nahé ženy s tmavými vlasy, které jí spadaly dolů přes ňadra, se šibalským úsměvem, jaký nosívá jenom Angelina Brownová při lovu. Nad dílem, které nikdy nesmělo spatřit světlo světa. Dorothy se usmála a prstem kousek nad plátnem přejela po jejím líčku.

   „Brzy zase přijdeš, Angie,“ zašeptala si pro sebe a zachichotala se, nedůstojně pro dámu. Utřela si ruce, plátno s nahým portrétem Angeliny, který si nevyžádala, dala stranou a věnovala se nudnému obrazu s přírodou. Proč všichni tolik milují malování přírody? Jak nudné! Štětcem máchala kolem sebe, naprosto znuděně. Frustrovaně vydechla a opřela se o zeď. Potřebovala svou múzu, svou inspiraci tady a hned! Anglicky uměla, ale rozhodně si netroufala jen tak vyjít do ulic a vykřikovat to, co se jí honilo hlavou. Vlastně ano, troufala. Ale když to udělala jednou v opilosti, manžel jí za to jenom vynadal. Našpulila pusu. Její manžel je takový suchar! Neumí se ani pořádně zasmát!

   Slyšela hluk z tržnice. Ohlédla se a dívala se ven na dění na náměstí. Sledovala chudé ženy, jak se snaží prodat to, co mají. Usmála se. Shodila ze sebe košilku a vybrala si prosté šaty. Nasadila si klobouk, poslala vzdušný polibek obrazu své tajné milenky a vydala se ven za dobrodružstvím. Pobroukávaje si melodii z onoho večera, kdy té svůdnici propadla, sbíhala schody po dvou, skoro tančila ke dveřím, kloboukem pokynula muži na vrátnici, než se vypařila ven, ignorujíc jeho otázku, zda se její manžel již vrátil.

 

   K Angelině se zpráva o neštěstí na cestě jejího manžela donesla jen pár hodin po události. Její manžel byl od té doby nezvěstný. Na nic se nesoustředila, na zkoušce všechno kazila a tiše se za to proklínala. Když ji ředitel poslal domů se vyspat a připravit se psychicky na dnešní večer, nemohla zůstat doma a jen nic nedělat. Vincent je jistě v pořádku, přemlouvala se v duchu, zatímco si starostlivě hrála s pramínky vlasů.

   Emily, její služebnou, plavovlasou mladou ženu, trápil pohled na Angelinu v tomto stavu. Zastavila ji v jejím bezduchém pochodováním po pokoji jejího manžela a vřele se na ni usmála.

   „Paní Angelino, obě moc dobře víme, že se musíte uvolnit,“ řekla jí mile. Angelina jen smutně pohlédla k zemi. Emily se pousmála o něco víc, pohladila ji po tváři a zvedla její zrak ke svým očím. „Je na čase vyrazit na trh mezi lidi. Potěšíte tak nejen sebe, ale i ostatní lidi, kteří vás milují a kterým na vás záleží.“

   Angelina se po chvíli usmála a přikývla. „Vincent se jistě jen opozdil. Určitě se v čas dostal z vozu. Netrap se. Jistě se tady brzy objeví s velkou kyticí květin, aby se ti omluvil.“

   „Nejspíš máš pravdu…“

   „Já mám vždycky pravdu, srdíčko,“ usmála se na ni Emily, než jí zrudly tváře a ona si zakryla ústa. „Omlouvám se.“

   Angelina se však zasmála. Prohrábla jí vlasy a políbila ji na líčko. „Obě si ponecháme tato slova a činy pro sebe,“ řekla jí tiše v blízkosti ucha, než kolem ní prošla, aby se připravila.

   Emily si nejistě pohrávala s prsty, ale nakonec se usmála a přikývla.

   Pomohla Angelině do pohodlnějších šatů, upravila jí suknici, rozčesala vlasy a všechny drobné jiné věci, které nebyly potřeba, ale ona je ráda udělala. Angelina jí za to sice vyhubovala, že není malé dítě, ale nechala se jí obskakovat. Jen málokdy jí to dovolila. Proto si to Emily užívala jako jindy předtím.

   Když po několika minutové přípravě Emily usoudila, že je Angelina hodna vyjít ven, sama přes sebe jen přehodila šátek, aby si skryla ramena. Nejistě přešlapovala ve vypůjčených botách od své paní a přítelkyně. Angelina se ušklíbla a nastavila jí paži. Emiliny tváře trochu zrudly, ale s radostí přijala její rámě. Vyšly obě pravou nohou. Emily sice občas zaškobrtla o nerovný povrch země, ale Angelina ji pevně držela, aby neztratila na důstojnosti.

   „Nedívej se na sebe do odrazu zrcadla, vypadáš překrásně,“ zalichotila jí, když se Emily pořád nervózně dívala do výkladních skříní obchodů. „Kdejaký muž se za tebou dívá. Jen je trochu pozoruj.“

   A měla pravdu. Emily si však doposud myslela, že se otáčejí za Angelinou. Nejistě s sebou ošila a chtěla se vrátit. Angelina jí však chytila pevně za ruku, škodolibě se usmála, než se s ní rozběhla kupředu, nehledě ohled na to, že Emily nejednou spadla na zem, protože ve střevících neuměla utíkat.

   Když doběhly na tržnici, Angelina zhluboka nosem nasála všechny ty rozmanité vůně ovoce, zeleniny a čerstvého chleba. Bylo to tak vzrušující – všechny ty nádherné vůně a hlasy lidí, kteří tady žijí spolu s ní. Pomalu vydechla a zatočila se. Emily ji unešeně sledovala. To, jak si Angelina užívá života, nehledíc, že může kdykoliv ohrozit postavení svého manžela nebo sebe. To ale na ni milovala – její nezkrotnost. Nejdříve ji jen obdivovala, ale obdiv k přítelkyni se změnil v něco pevnějšího, hlubšího. Své city musela však skrývat. Věděla, že Angelina je nyní paní Brownová a že jim osud nikdy nedovolí být spolu. Protože jsou obě ženy. A je necudné, aby dvě ženy byly spolu déle, než je nutno.

   Angelina ji však popadla za ruce a roztočila se spolu s ní. Ignorovala, že její skryté pod čepcem a pevně svázané vlasy její přítelkyně se nyní rozpustily a rozevlály do všech stran. Měla tak překrásné vlasy, tak zdravé a pevné, jemné na dotek a vonící po všech možných vůních. Po chvíli se zastavila. Emily se stydlivě sehnula pro svůj čepec, ale Angelina ji zastavila. Zvedla ho místo ní, oprášila, ale dala do rukou.

   „Neschovávej své vlasy – jsou překrásné,“ řekla jí mile, zvedla její pramen a opatrně ho dala za rameno. Emily odvrátila stydlivě pohled. „Pojďme,“ dodala jen, její ruku stiskla v té své a pomalu s ní kráčela k nějakému stánku s ovocem, které vonělo na sto honů, zářilo všemi jasnými barvami a vábilo je, aby ochutnaly.

   Chvíli si bezstarostně povídaly a ochutnávaly dary světa, když tu najednou do Angeliny někdo vrazil.

   „Pardón,“ ozvalo se zvonivým hlasem protáhlé slůvko.

   Angelina se už nadechovala, že řekne, že se nic neděje, ale stejně tak jako majitelka toho hlasu, která se momentálně doslova cpala nějakou sladkostí nejspíš, zůstala hledět na Dorothy Bloodworthyovou, která měla plnou pusu a oči doširoka otevřené. Zůstali asi sotva šest vteřin potichu, než Dorothy vykřikla i se sladkostí v ústech. Skousla čelisti k sobě, až jí druhá půlka spadla na zem, ukázala na Angelinu a vykřikla s plnou pusou, prskaje kolem sebe: „Cizoložnice! Ďáblice!“

   „Vy s tím nepřestanete?“ zeptala se Angelina dotčeně a naklonila hlavu na stranu. „Myslela jsem si, že jste mi už odpustila.“

   Dorothy si utřela cukr ze rtů. „To jsem ovšem netušila, že si ihned svedete další nebohé děvče,“ řekla jí popravdě. Angelina se pousmála a pustila Emilyinu ruku. Přešla k ní a sklonila se k jejímu uchu.

   „Snad byste nežárlila? Moc dobře víte, že mé srdce bije jen pro Vás.“

   „Třesky plesky,“ ustoupila Dorothy o krok dál a zamračila se. „Už na Vaše sladká slůvka neskočím jako na med!“

   „Paní Brownová, o čem to ta žena mluví?“ zeptala se Emily zmateně.

   „Ach, to nic. Jen jsme měly mezi sebou takovou menší rozepři – nesouhlas v názorech – každá země, jiný mrav, Emily, to si pamatuj,“ šeptala ke své služebné a kamarádce, která horlivě přikyvovala, než se otočila na Dorothy, „ale jak vidím, jistě si užíváte okolí Londýna i bez doprovodu manžela.“

   Dorothy našpulila ústa jako dítě. „Je na obchodním jednání, kde bych se stejně nudila a odešla bych po prvních pěti minutách,“ řekla stroze.

   „Tak obchodník? A Vaše povolání, paní Bloodworthová?“

   „Malířka,“ řekla Dorothy hrdě. Angelina zamrkala, poté se usmála.

   „Ale, portrétistka?“

   „Maluji vše, co mi přijde na zakázku… nebo když nevím, co s časem,“ dodala Dorothy po chvíli, než si do úst vložila další cukrátko. Angelina pozorovala její plné rty, které byly zaprášené od bílého cukru, vyzívající a svůdné, toužící po hříšném polibku. „Jen teď nemám inspiraci.“

   „Jakpak to?“ zeptala se Angelina starostlivě. Dorothy po ní střelila nehezký pohled.

   „Když si má múza věčně lítá někde v posteli s jinýma, tak se nemusíte divit,“ zašeptala si spíše pro sebe a tváře jí zrudly. Angelina se ušklíbla pod její tichou poznámkou.

   „A Vy nazýváte mě cizoložnicí,“ řekla stejně tiše. Dorothy na ni vyplázla jazyk. „Máte dnes večer něco naplánovaného? Mám opět představení. Jste zvána.“

   „Nemám lístek a pochybuji, že manžel bude mít čas. Bylo by ode mě nezdvořilé, abych se bavila bez něj, jestli mi rozumíte.“

   „Ale pak byste měla čas?“ zeptala se Angelina důvěrně a tiše.

   Dorothy k ní vzhlédla svýma jasnýma očima. Chvíli váhala, než přikývla. „Mám čas i nyní,“ řekla stejně důvěrně a tiše.

   „A hledáte pořád inspiraci?“

   Dorothy stiskla ruce v pěst a přikývla. Angelina stiskla její ruce v těch svých. Dorothy k ní nejistě vzhlédla.

   „Bojíte se hříchu?“

   „Ovšemže… není to jen hřích proti bohu, ale také hřích proti přírodě,“ šeptala tiše. Angelina ji pohladila po líci a Dorothy přivřela oči. Stačilo jen pár jejích doteků a ona si přála víc. „Prosím, Angelino,“ oslovila ji tiše.

   Angelinu až překvapovalo, jak velkou moc nad touto ženou vlastně měla. Předtím se tolik zdráhala, ale nyní ji nevědomky sváděla. A ona také. Usmála se pro sebe. Její plavovlasý anděl je vskutku pozoruhodná osoba. „Dobře, pojďme,“ řekla mile a otočila se k Emily. „Emily, mám s paní Bloodworthyovou nějaké obchodní jednání. Vrátím se spíše po poledni. Připrav oběd a čaj. Poté si můžeš vzít volno.“

   Emily se pousmála, uklonila se jí a přikývla na její rozkazy. „Jak si přejete,“ řekla důstojně.

   „A nezapomeň koupit jablka pro Vincenta,“ připomněla jí.

   Emily opět přikývla. „Doufám, že dorazíte brzy a v pořádku, paní Brownová,“ řekla jí zdvořile, než je opustila. Angelina se otočila na svého anděla a očima putovala po jejím obnaženém, úzkém krku směrem dolů až ke klíčním kostem a výstřihu. Sama sebe pokárala, že je nezdvořilé se nedívat své krásce do očí, když je má tak překrásné.

   „Můžeme?“ zeptala se mile.

   Dorothy ji jen beze slova začala tahat za sebou.

   A opět je pozoroval alkoholem potemnělý pár očí, který si nepřál nic jiného, než pokořit Angelinu Brownovou a vidět ji zlomenou a na kolenou. Protože silné, svobodomyslné ženy byly posednuty ďáblem. Ale Angelina Brownová byla ztělesněním ďábla! Muž je ve stínech budov nenápadně sledoval, dokud nedošly do hostince, kde tento velmi křehký a nebezpečný vztah v opilosti začaly. A čekal. Měl času dost.

 

   Angelina se rozhlédla kolem.

   Spatřila otevřené dveře do jiné místnosti a zkoumavým pohledem zaputovala i k nim. Dorothy si všimla jejího pohledu, pousmála se a svázala si vlasy pomocí stuhy. Vzala ji jemně za ruku a vedla ji do vedlejší místnosti, kde si dočasně zbudovala ateliér.

   „Když Vás mohu obdivovat na prknech divadla, můžete obdivovat Vy mé obrazy zde,“ řekla a ustoupila stranou, aby měla Angelina rozhled. Paní Brownová se jen tiše, unešeně dívala kolem. Tolik obrazů vedle sebe viděla snad jen u prodejců nebo v honosných sídlech, jejichž majitelé si na umění potrpěli. Doma měli jen pár obrazů. Ale tyto obrazy – Angelina je zatoužila koupit si všechny.

   Jak to, že ta žena není ještě slavná? Maluje překrásně.

   Oči jí spočinuly na zahaleném plátně a přešla k němu.

   Dorothy jí však byla pohotově v patách a zkoumavou ruku zastavila těsně nad zakrytým plátnem.

   „Nedokončené dílo by se nemělo odhalovat,“ řekla Dorothy s mírným ruměncem ve tvářích a vzhlédla k ní. „Přináší to smůlu.“

   Angelina se pousmála. Byla umělkyně, jako ona. Proto ji chápala. „Dobře,“ řekla a svěsila ruku ke svému boku. „Malujete překrásné obrazy, Dorothy,“ pochválila ji a unešeně se znovu rozhlédla kolem.

   Dorothy se usmála. „Děkuji,“ řekla stydlivě a špičkou nohy málem z rozpaků udělala do země důlek.

   „Až ten obraz dokončíte, ukážete mi ho?“ zeptala se jí mile. Dorothy se zarazila a zaryla pohled do země. Nakonec však přikývla.

   Angelina jí stiskla obě ruce a zvedla k sobě. Políbila její dlaně. Dorothy ji tiše sledovala.

   „Tyto ruce byly stvořeny Bohem, aby tvořily překrásné věci. Dávejte si pozor,“ řekla a přitáhla si ji k sobě o trochu blíž. Upravila jí pramen vlasů za ucho, než jí omotala ruce kolem ramen. „Stejně tak mě Bůh obdařil hlasem, který Vás zavedl až ke mně.“

   Dorothy ji unešeně sledovala. Mluvila tak smyslným hlasem, že by se klidně jí nechala vést kamkoliv.

   „Ten obraz…“ začala Dorothy, ale Angelina jí překryla ústa prsty. Pousmála se na ni a políbila ji, jemněji, než kdy předtím.

   „Tiše. Nedokončené práce se nesmí prozrazovat,“ řekla Angelina mile. „Chcete, abych se stala Vaší múzou?“

   „Ano.“

   „Chcete malovat svou vlastní múzu?“

   „Ano,“ zašeptala Dorothy a přiblížila se k ní o něco blíž.

   „Pak se stanu Vaší múzou, pokud Vy budete tou mou,“ zašeptala Angelina, než se jí Dorothy vrhla okolo krku, vroucně a vášnivě jí líbaje. Nevydržela ten chtíč, který v ní Angelinin hlas probouzel ani to šílenství, které měla v hlavě z jejích dotyků. Angelina nevydržela rovnováhu a klesla s ní k zemi. Ne, že by jí dopad na zem nějak vadil. Takový polibek od žádné ze svých dam nikdy nedostala.

   Tak vášnivý, divoký a erotický, ale především hladový.

   Div z ní Dorothy šaty nestrhala. Stejně tak Angelina. Obě toužily laskat a držet to tělo ve svých dlaních, objevit místa, která nesměla být nikým objevena, políbit části těla, které mohly být políbeny jen muži. A přesto to byla tentokrát Dorothy, kdo na Angelinu zaútočil jako první, kdo jí zlíbal krk od shora dolů, kdo laskal její pevná ňadra, kdo jí jazýčkem pomalu kroužil kolem pupíku a zlíbal její klín, byla to ona, kdo byl obdařen Angelinými steny a vyvrcholením, nikoliv její manžel. Byla to ona, kdo držel Angelinu na zemi a přiváděl ji k druhému orgasmu, kdo vidět její křečí zkřivenou tvář a slyšel její vzrušený hlas, když ztrácela zábrany a snažila se bránit potěšení, které se jí dopřávalo. Byla to ona, kdo mohl sledovat, jak se její hruď rychle vzdýmá, když rozdýchávala ten prožitek. I Dorothy je umělkyně – i ona si zapamatuje dokonale, jak má svou milenku uspokojit, aby byla šťastná. A jak zachytit její tvář, když se vzruší, jak zachytit její rty, když ji vyzývají, aby pokračovala. Se svým manželem se nikdy nemilovala mezi svými obrazy, mezi poházenými štětci, skleničkami s barvami nebo nepovedenými portréty. Možná proto měl tento čin tak překrásný a nebezpečný nádech. Nebo to možná bylo kvůli tomu, že to byla tentokrát Dorothy, kdo měl navrch, byť jen na chvíli.

   Protože Angelina byla hravá a dravá. Nechala ji, aby ji uspokojila. Užívala si ten pocit, když se jí někdo dotýká. Ale také si chtěla hrát, také svou milenku chtěla uspokojit a vydráždit, vidět její tvář zkřivenou vzrušením, které jí bude odepírat dlouhou dobu, bude ji škádlit a napínat, dokud po delší době jí nedovolí, aby se konečně uvolnila s odeznívajícím orgasmem. Její sladká Dorothy se musí ještě mnoho učit, aby ji mohla něčím překvapit, zatímco ona Dorothy překvapovala skoro pořád. Obzvlášť, když hladila její klín a ňadro, Dorothy se mohla zbláznit. Šeptala jí do ucha svůdná slova a okousávala jí krk a ušní boltec. Dráždila ji k jejím hranicím, až Dorothy skoro plakala a škemrala, aby ji už pustila. A protože Angelina byla jejich hrou také už unavená, dovolila jí, aby vyvrcholila. Pomalu si slízla z prstů Dorothyin orgasmus a políbila ji do vlasů.

   „Jsi hrozná, Angie,“ zašeptala Dorothy dotčeně, ale skrz růžové líce se široce usmívala. „Příště tě také tak moc potrápím,“ dodala a natáhla k ní ruku. Angelina se unaveně usmála a snížila se k ní. Dorothy jí prohrábla hravě vlasy, než ji přiměla, aby se k ní sklonila a políbila ji. Angelina jí pomohla na nohy, pohladila jí po hýždích, než jí pomohla do postele. Dorothy ji stáhla k sobě a přitulila se k ní. Angelina ji přitiskla k sobě a přikryla je peřinou. „Buď jen mou, Angelino,“ zašeptala Dorothy v polospánku. Angelina pomalu otevřela oči.

   Jak bláhové přání pro tuto dobu.

   Alespoň snad na chvíli spolu mohou snít, že jednou i ženy se ženami budou moci žít.