Noc z 29. srpna 1666 na 30. srpna 1666

   Lidé povstali z lavic a tleskali. Angelina se hrdě usmála a pomalu sestoupila po žebříku dolů, aby se i s ostatními pouličními umělci uklonila. Cikánka volala, aby znovu přišli, že času už mají jen velmi málo. Děti pískaly radostí a prosily rodiče, aby přišli zítra zase. Angelina si setřela pot a oddychla si. Opět to zvládla. Nejistota a strach z pádu už ji naštěstí opustily. Pohlédla na cikánku, která ji pozorovala jasnýma očima. Usmála se na ni, ale cikánka jen odvrátila pohled a odešla. Angelinin úsměv povadl a také se vydala k prostoru, který mohla nazývat svým.

   Svěsila ruce a nahrbila se.

   Toužila po koupeli. Nejdříve se však vykoupou zvířata, pak všichni ostatní a ona jako poslední. Když bude mít štěstí, stihne to ještě před půlnocí. Ulehla na svou postel a rozepnula si alespoň knoflíky zezadu na šatech, aby se mohla pořádně nadechnout. Ani nepostřehla, kdy zavřela oči a usnula příjemným spánkem unavených lidí.

 

   Pomalu otevřela víčka. Když konečně zaostřila na tvář před sebou, neslyšně vydechla a otevřela oči dokořán. Snila snad? Je to skutečně ta tvář, kterou vídávala předtím jen zřídkakdy, a přitom tvář, kterou milovala, byť je dělil skoro dvojnásobný věkový rozdíl? Oči se jí zalily slzami.

   „Vincente,“ vydechla a myslela si snad, že spí. Třesoucí se ruku k němu natáhla a dotkla se jeho zarostlé tváře. Je to on. Cítí jeho teplo.

   Prudce vstala a hleděla na něj jako na zjevení.

   „Jste to vy…“ vydechla nevěřícně.

   Vincent ji beze slov sledoval a pak se rozhlédl kolem. Prostě zabydlené, horší než chudáci na ulici. A v tomhle místě žije jeho žena? Takhle si nyní vydělává na živobytí? Spočinul očima na své ženě. Oděna v tak neslušný šat, který z ní nyní dokonce i padá. Dělá to snad záměrně, že ho svádí, byť se na ni zlobí?

   Angelina si všimla jeho pohledu a rychle si šaty opět zapnula. Pohoršeně pohlédla k zemi. Vstala a opět se mu zahleděla do očí. Uchopila jeho tváře mezi prsty a očima polekané laně se ujišťovala, že je to opravdu on.

   „Jste to skutečně vy?“ zeptala se, pořád jako omámená snem.

   Uchopil její dlaň a jako pravý džentlmen ji jemně políbil. „Tak skutečný, jak to člověk jen dokáže,“ řekl a pousmál se. Úsměv mu však zmizel a znovu váhavě rozhlédl po místě, kde se nacházeli.

   „Řekli mi, že jste nezvěstný. Bála jsem se. Neozýval jste se. Myslela jsem, že jste zemřel,“ vysvětlovala Angelina polekaně. Rukou ji zastavil. Chápal její unáhlenost. Nemusela se omlouvat nebo jinak ponižovat. Angelina byla jeho manželka, byla to silná žena. A přesto skončila takhle. Bohatství je jen krůček od chudoby, říká se. Vytáhl kapesník, přehodil ho přes stolek, který měla Angelina u své „postele“ a posadil se.

   „Posaďte se,“ vyzval ji zdvořile.

   Angelina hned učinila. Stiskla jeho ruce v těch svých a nevěděla, kde hledat slova. Vincent viděl její zdráhavost.

   „Takže… takhle nyní žijete?“ zeptal se opatrně.

   Angelina sklopila pohled a oči skryla pod řasami. „Ano,“ řekla tiše. To nebyla ta odvážná a silná žena, kterou znal. Přiměl ji k němu vzhlédnout.

   „Co se stalo?“ nechápal.

   Angelina se kousla do rtu. Má mu říct pravdu? Dokáže ji ještě milovat, pokud se o tom všem dozví? Vincent si všiml jejího zaváhání.

   „Je to pravda?“ zeptal se a přejel jí po hřbetě ruky vlastní dlaní. Angelina na něj zmateně pohlédla. Vincent si trochu odkašlal. Nejspíš sám netušil, jak to říct nebo mu přišlo příliš trapné přiznat nahlas, že jeho žena mu byla nevěrná s mužem a ženou. Věděl o jejích předešlých záletech. Ale ty trvaly jen jednu noc. Tahle „aférka“ s jakousi mladou bohémskou malířkou prý trvala již několik týdnů. Týdnů, probůh! Se ženou! To je nevěra a sodoma gomora pro dnešní společnost! Není divu, že se na něj lidé dívali skrz prsty nebo s úšklebky, když je dnes potkával.

   „Co, můj milý?“ ptala se Angelina vlídně.

   „Spíte se ženami?“ zeptal se přímo, byť se mu hlas trochu zadrhl. „Přesněji řečeno s jednou? Neustále? S malířkou?“

   Angelina stiskla čelist k sobě a pohlédla k zemi. Její štěstí, které opět nalezla, se jí rozpadalo mezi rukami. Zavřela oči a přejela mu po hřbetu ruky. „Ano,“ přiznala se. Neodvážila se mu podívat do očí. Vincent vždycky upřednostňoval ji. Mohl si užívat s jinými ženami a společnost by ho i tak viděla jako uznávaného muže. Ale on jí zůstal věrný, dovolil jí dokonce její rozmary, aby pracovala a zpívala v divadle, aby ve věku jednadvaceti let doposud neměl potomka. Dokonce byl tak vstřícný, že jí dovolil, aby byla svobodná, i co se manželské postele týče!

   Vincent trpělivě čekal, že se bude bránit, že tyto sprosté pomluvy vyvrátí.

   O to víc ho děsilo ticho, které nastalo.

   „Angelino,“ oslovil ji.

   Stiskla mu ruku mezi svými a se slzami v očích k němu vzhlédla. „Ano,“ řekla znovu, plačtivě. „Je to pravda.“

   Vincent mlčel. Věděl, že je to pravda, ale přitom i tou poslední buňkou v sobě věřil, že mu to nyní vyvrátí, že řekne, že jsou to sprosté lži, že ona by se opakovaného hříchu s jednou ženou nedopustila. Otevřel ústa na prázdno. Opět si odkašlal a hledal slova. Zamrkal několikrát po sobě. Dovolil jí tolik. Lidé ho měli za blázna kvůli ní. V mnoha ohledech se sám omezil, jen aby jí splnil všechna přání. A tohle je její odpověď?

   Několik let pevného manželství, kdy jí toleroval vše – každičký výmysl, jen za trochu jejího cenného času, kdy spolu mohli být. Věděl, že se mu každou noc vysmívá, když spí se ženami. Pokud by však každou noc jeho místo zaujímala jiná žena, nebyl by to výsměch, ale rozmar. I přes to všechno však nepociťoval vztek nebo nenávist nebo zhnusení, ale – žárlivost. Žárlivost, že zde byla žena (ano, bláhová žena!), která jeho manželku byla schopna uspokojit, jak on nikdy.

   Zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem.

   „Mluvte, Vincente. Nadávejte! Urážejte mě! Dostaňte ten vztek ze sebe,“ prosila ho. „Ale neopouštějte mě, prosím.“

   Nesnášel to ticho, které kolem nich najednou bylo.

   „Vyplňte to ticho svým hlasem, pane Vincente. Prosím. Uhoďte mě, pokud se vašemu vzteku uleví, ale neduste to v sobě,“ prosila ho zoufale.

   A přesto ticho zůstávalo i nadále.

   Jen soustředěný dech podvedeného muže.

   Vincent se však najednou usmál. Angelina cítila, jak jí skrz srdce projelo ostří dýky, byť jeho úsměv tolik milovala.

   Vzhlédl k ní.

   „Milujete ji?“ zeptal se Vincent narovinu.

   Tentokrát ona započala další část ticha.

   „Není se zač stydět, odpovězte popravdě, prosím.“

   Opět ticho.

   „Angelino, prosím.“

   Angelině se z očí pomalu spouštěly slzy.

   Sklopila zrak.

   „Ano,“ zašeptala plačtivě.

   Vincent ještě chvíli zaváhal, než se zeptal: „Více, nežli mne?“

   Angelině se roztřásla ramena.

   Pár vteřin ji ještě držel za ruce, než ji pomalu pustil. Angelina k němu zoufale vzhlédla. Chytil její tvář do dlaní a něžně ji políbil na čelo.

   „Buďte s ní šťastná, Angelino. Nemám právo vám bránit v lásce, když vaše srdce patří někomu jinému. Jen bychom se spolu trápili. Byť mé srdce patřilo jenom vám, nemohu vás nutit, abyste žila se starcem, jako jsem já,“ řekl vlídně a zeširoka se usmál. Pohladil ji po tváři a setřel slzy. „Jen hrubý manžel dokáže rozplakat svou ženu. Nezasloužím si vás ani vaši lásku. Ta žena si vás zaslouží, Angelino. Se mnou byste si moc život neužila, jak jste jistě zjistila.“

   Povzdychl si.

   „Nic si nevyčítejte, Angelino. Oba jsme věděli, spíše cítili, že se to jednoho dne stane. Neplačte, prosím. Neodpustil bych si, kdybych věděl, že vás opouštím se slzami v očích,“ pravil Vincent s úsměvem.

   Jak se má usmívat, když ho zradila? Když zatratila jeho lásku? Ale přesto Dorothy milovala. Cožpak je nemůže milovat oba dva?

   „Nedělejte to, prosím,“ zašeptala zoufale. „Nemohu vás znovu ztratit…“

   „Neztrácíte mě, má milá. Jen vám dávám svobodu,“ ujistil ji Vincent. „Nechť váš hlas poslouchají stovky, tisíce lidí. Ale slibte mi, že zpívat tak sladce budete jenom pro mě.“

   Angelina si skryla tvář za dlaněmi. V duchu ho prosila, aby mlčel, aby už nic víc neříkal. Nemohla ho ztratit! Vždyť ho přece milovala! Má se vzdát Dorothy? To nemohla… Má se vzdát zpěvu? Co po ní Bůh chtěl, aby nepřišla o Vincenta?

   „Neopouštějte mě,“ zašeptala zoufale a chytila jeho rukáv košile.

   Nedůstojně plakala a škemrala, jako dítě.

   Vincent ji sledoval s těžkým srdcem.

   Snížil se k ní. K jejímu i vlastnímu překvapení ji políbil na ústa. Něžně a přitom dravě. Vlídně a přitom majetnicky. Opustit ženu v slzách by byl nejhorší hřích, který by si nemohl odpustit. Ať se směje, ať mu mává.

   Ať myslí na dobrou budoucnost s tou, kterou miluje.

   To si přál, když jí dával svůj poslední polibek na rozloučenou.

   Je silná. Přežije. Ochrání svou lásku.

   Proč bránit jen popel, když může mít silný, mladý plamen?

   A přesto se od toho posledního polibku nemohl odtrhnout. Nechtěl, aby skončil. Častokrát ji nelíbal a nyní toho tolik litoval. Měla rty poddajné, měkké, tak svůdné a hříšné, že se nedivil, že jí každý propadl.

   Vdávala se mladá, byla krásná již tehdy. Když ji políbil, moc se nad chutí jejích rtů nepozastavoval. Byl bláhový. Staral se o obchod a budoucnost, a přitom neviděl, že jeho budoucnost byla přímo vedle něj, po celou tu dobu, a nepřála si ani drahé šaty ani večírek každý večer, aby s ním zůstala.

   Mezi svými sevřel její horní ret jen na zlomek vteřiny.

   Když se od ní oddálil, zůstala na něj tiše hledět.

   Utřel jí slzy z očí.

   ‚Správně, takto se na mě dívej, až budu odcházet. Neplač, má milá,‘ pomyslel si. ‚Tvé slzy mohu setřít jenom já, proto už neplač. Jinak nebudu moci odejít.‘

   Věnoval jí jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

   Spravil jí pramen vlasů za ucho a polaskal její bradu.

   „Pořád vás miluji, Angelino,“ řekl na rozloučenou. „Žijte dlouhý a šťastný život. Nezapomeňte se neustále usmívat.“

   Pak se otočil na patě, vzal svůj klobouk a odešel. Neprosil ji, aby na něj vzpomínala, aby si alespoň jeho jméno či hlas zapamatovala na krátkou chvíli, než z jejího mladého života vymizí i poslední vzpomínka na něj. Kdyby zůstal o vteřinu déle, už by to nevydržel.

   Sotva totiž zmizel za plachtou, svým kloboukem si skryl tvář.

   Slzy jsou pro muže příliš nedůstojné.

   A přitom byl měsíc svědkem, jak se pan Brown opírá o zeď v zapadlé uličce a nechává svůj smutek ze ztráty milované osoby ven. Ale nemohl ji zastavit.

   Láska byla příliš mocná.

   Pokud bude Angelina šťastná, obětuje vlastní srdce a nebude bránit jejímu štěstí.

   Když odbíjela půlnoc, oba bývalí manželé Brownovi plakali pro lásku, která už nebyla.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.