Angelina mlčky stála u okna a hleděla na svůj tolik milovaný Londýn. Hleděla na Londýn a přemýšlela. Proč najednou zdá se jí její rodné město tak temné, tak prohnilé, že lidi v něm se div sami nepřemění ve svou pravou podobu – v krysy, kterých je zde požehnaně? Povzdychla si a opřela se o stěnu poblíž okna. Byla oděná jen ve své noční košilce. Zahleděla se na obraz sebe a svého manžela.

   „Odpusť, Vincente,“ řekla tiše. „Je mi líto, že jsem zklamala tvé očekávání. Říkal jsi mi, že si mohu svým koníčkem zkrátit dlouhé chvíle… Proto je na čase, aby ty dlouhé chvíle skončily.“

   Přešla k obrazu a přejela po něm prsty. Usmála se.

   „Budu tě navždy milovat,“ dodala, políbila si prsty a přitiskla je svému muži na obrazu na rty. Přejela mu láskyplně po tváři. Věnovala mu poslední úsměv, než se šla převléct do lehkých šatů temné barvy.

   Přemýšlela o tom celou noc.

   Bylo pochopitelné, že se svou pomstou bude potřebovat pomoc.

   Nemohla se obrátit na nikoho, koho znala. Pokud chtěla uspět, musela jít pro pomoc někoho, koho zdejší lidé neznají. Někoho, kdo se volně prochází téměř všude. Někoho, na koho lidé brzy zapomenou. Někoho, kdo nemá co ztratit.

   Někoho, jako ty svobodomyslné umělce, které potkala včera v noci.

   Stáhla si vlasy do zapleteného copu. Rozhlédla se naposledy po místnosti. Je jí jasné, že brzy přijdou lidi od divadla a tento byt jí seberou. Rozhodně to učiní poté, co to udělá. Seběhla dolů po schodech a střetla se s Emily. Její služebná a kamarádka jen zklamaně pohlédla k zemi.

   „Emily,“ oslovila ji Angelina a pohladila ji po ruce. „Děkuji ti za celou tu dobu, kdy jsi mi byla věrnou kamarádkou a společnicí.“ Do ruky jí dala poměrně těžký měšec s penězi. „Obávám se, že dneškem tvá práce zde končí. Hodlám učinit šílenost, která mě bude stát práci, ale… pokud mohu, ujistím se, že ty a tví blízcí budete zajištěni. Brzy, doufám, přinesu víc, abych splatila svůj dluh vůči tvé laskavosti.“

   Emily mlčela a ani k ní nevzhlédla.

   Angelina ji něžně políbila na čelo. „Buď silná,“ pohladila jí po líčku, než se vydala ven. Zavřela za sebou dveře. Šla pozpátku pár kroků a sledovala majestátní dům, který doposud mohla nazývat domovem. Už ne však na dlouho.

   Psal se srpen roku 1666, když Angelina vstoupila do divadla, oděná jako děvečka ze střední nebo nižší třídy.

   Lily si jí všimla a mohla na ní oči nechat.

   Byla i tak elegantní a překrásná, jako v drahých šatech.

   Tiše ji pozdravila.

   Angelina se na ni široce usmála a zamávala jí.

   Úsměv jí však hned za rohem zmizel. Nepřišla se sem bavit. Budova divadla se stala z jejího ráje nechutným peklem, kde se shromažďovaly krysy nejčastěji. Přišla tady jen za jedním jediným cílem.

   Vešla dovnitř, když nějaká zpěvačka zrovna zkoušela její píseň. Neměla tak mocný hlas, jako ona. Nehodila se jako hlavní zpěvačka. Neměla v sobě tu podivnou moc a charismatický hlas, který by vám učaroval, sotva by začala zpívat. To Angelině však nevadilo. Je nahraditelná. Ví to.

   Možná proto šla o něco lehčeji, usmívala se více a srdce jí bilo zběsileji.

   Nepotřebovala drahé šaty ani střevíce nebo honosné účesy. Zastavila se u třetí řady a ledovým pohledem hleděla na Fredericka Jonese, který div neslintal nad onou zpěvačkou, která doposud Angelině jen dělala zbytečnou ozvěnu.

   Ničeho nebude litovat.

   Přešla pomalu k němu, a když si jí Frederick konečně všiml, vlepila mu tak silný políček, že se na ni Frederick překvapeně podíval do široka otevřenýma očima, a viděl v jejích očích chlad, skrz který pronikala zlost, nenávist a nechuť vůči celé jeho osobě. Stačila jedna prostá facka, aby si uvědomil, že si z této ženy udělal mocného nepřítele. Byl to pohled, který ho opět vzrušoval. To byla ta mocná Angelina Brownová, která dokázala hlavu zamotat mužům i ženám.

   „Jste jen prachobyčejné hovado,“ řekla Angelina hrdě a vypnula hruď. „Nestojíte mi ani za prach na mých střevících.“

   Každé její slovo byla dýka, která se Frederickovi Jonesovi zařezávala do těla, a přitom tak krásně šimrala, že ji nemohl neposlouchat.

   Angelina věděla, že ať už by šla za kýmkoliv, uvěří spíše Frederickovi Jonesovi, než jí. Proto musela vzít rozum do hrsti a sama něco učinit.

   „Tímto ruším naší smlouvu,“ pokračovala chladně. „Doufám, že ty poběhlice na pódiu uspokojí vaše nechutné choutky a vy shnijete v pekle, až se tohle vaše manželka dozví. Ale abych vám dokázala, že mám srdce, na rozdíl od vás, nechám vás, abyste se sám přiznal. Pokud ne, jednou pravda stejně vyjde najevo. Budu to já, kdo se bude smát, až Bůh nad vámi vynese poslední soud. Do té doby – ujistěte se, že půjdete ke zpovědi, pane Jonesi.“

   Otočila se na patě a ladnými kroky odešla, nechávajíc Fredericka úplně zmrazeného zmatením a neschopného slov.

   Neměla už důvod se otáčet. S tímhle místem skončila.

   Vyšla ven a rozhlédla se. Spatřila plátno, na kterém byli nakreslení oni zvláštní lidé, umělci, pouliční blázni, krotitelé šelem, vládce ohně. Přešla k němu a rozhodla se ho následovat. Nevěděla, kam šli, ale doufala, že na konci onoho plátna je snad najde. Když je nenašla, ptala se mužů a žen, které potkala. Ti jen kroutili hlavou nebo si ťukali na čelo.

   Jen ti nejubožejší z ubohých s ní zacházeli vlídně.

   Neptali se, kdo je. Ještě si ji moc dobře pamatovali. I to, jak se chovala. Nezanevřeli na ni, jako zbohatlíci. Pořád pro ně byla žena s andělským, až s božským hlasem.

   Pověděli jí, kde má ty záhadné lidi hledat, a poradili jí, aby se k nim chovala s úctou. Jsou to umělci, jako ona. Umělci? Tihle lidi? Neptala se dál a šla je hledat. Nezáleží, jaký druh umění vytvářejí. Ať už je to pro obdiv nebo zábavu, jsou stejní. Divadlo bylo stvořeno pro zábavu. Jsou v podstatě herci, kteří si ze sebe dělají legraci. Komedianti, to je to správné slovo.

   Když Angelina předstoupila před rozsáhlou pláň, kde bylo postaveno několik narychlo stvořených plachet, které jim měly tvořit dočasný domov, spatřila uprostřed malého mužíka, jak fouká do ohně z plných plic, byť jeho plíce byly jistě malé.

   Vstoupila na jejich území a hned se ozýval onen muž, který předtím plival oheň z úst: „Co tady pohledáváte?“ ale z úst mu nyní vyšla jenom chladná slova, nikoliv oheň.

   Angelina na něj tiše pohlédla a oči jí spočinuly znovu na tom malém mužíkovi, který se na ni nyní také díval. Stejně tak zpoza plachet vykouklo několik dalších zvědavých hlav.

   „Představení začne až za chvíli,“ ozval se znovu muž. „Nyní odejděte. Nemáte právo tady být. Tohle je náš pozemek.“

   Angelina se na něj znovu podívala.

   „Omlouvám se,“ řekla zdvořile, „netušila jsem, že jste za toto místo zaplatili, abyste ho mohli nazývat vlastním.“

   „Platíme zde peníze pouze za dobu, kterou zde strávíme. Pokud si přejete vidět představení, zaplaťte a přijďte za chvíli,“ odvětil muž chladně. Jeho hlas byl ostrý jako dýka a přízvuk měl germánský. Byl vůči Angelině povýšený a nezdvořilý, ale to ji neodradilo.

   „Hledám jednu osobu,“ pravila Angelina popravdě.

   „Pokud se jí chcete vysmát, udělejte tak na představení nebo po něm.“

   „Potřebuji si s ní promluvit.“

   „Po představení.“

   „Co je to za rámus?“ ozval se najednou přísný ženský hlas. Zpoza plachty vyšla ona cikánka ze včerejšího večera, nyní oděná do starých, špinavých šatů, nenamalovaná a bez bílých per na hlavě. Tmavýma očima přejela po oné ženě a poznala ji téměř ihned. „Co tady děláš?“ zeptala se nevychovaně.

   „Hledám vás,“ řekla Angelina s pohledem k ní.

   „Ty zdvořilůstky si nech od cesty,“ pravila cikánka chladně a přešla k ní. „Co po mně chceš?“

   „Chtěla bych si promluvit.“

   „Tak mluv.“

   „O samotě,“ navrhla Angelina.

   „To slovo tady neznáme. Stejně tak soukromí. Nemůžeme si ho dovolit. Čas jsou peníze. Tak spusť.“

   Tón, jakým s ní cikánka mluvila dnes, byl úplně jiný, než jak ji oslovovala předtím. Způsobily to snad její prosté šaty, že s ní mluvila hrubým jazykem nižší třídy? Ale onen tón však Angelinu neodradil.

   „Chci vidět vaše umění,“ řekla upřímně.

   „Tak si zaplať za lístek, nejsme tady pro parádu jako někdo,“ řekla cikánka hrdě a otočila se k ní zády. Dala jí tak jasně najevo, že s ní skončila, že nemá čas se s ní bavit, protože představení je na spadnutí.

   „Po představení si s vámi promluvím,“ řekla Angelina.

   Cikánka se na ni podívala chladnýma očima. „Pokud na to do té doby nezapomeneš?“ procedila mezi zuby, než se vrátila do svého stanu, v půlce cesty si již rozepínala knoflíky šatů vzadu, div si je neodhodila rovnou za chůze, jen poodkryla ramena, než zmizela zase za svou plachtou.

   „Tak vidíte. Zmizte,“ řekl jí muž, který plival ohněm, a čekal, až se Angelina vzdálí. Drzost, s jakou se zde Angelina setkala, ji zaujala, ale neznechutila.

   „Kde se dají koupit lístky?“ zeptala se s úsměvem.

 

   Angelina se usadila na tvrdou, dřevěnou, špinavou lavici.

   Ze všech sil se snažila neudělat grimasu nad něčím mokrým a lepkavým, do čeho šlápla nejen ona, ale většina chudých lidí, kteří se dostavili na toto představení. Většina z nich si šeptala, zda vedle nich sedí Angelina Brownová, nebo jí je ta žena jenom hodně podobná. Angelina na chvíli zalitovala, že si pro tentokrát nevzala nějaký klobouk, aby zakryla svou tvář. Nakonec však hrdě zvedla bradu. Proč by se měla stydět, že je tady? Mezi chudými? Přišla se přece pobavit, stejně jako oni.

   Jako první před lidi předstoupil ten malý muž a přivítal je. Lidé se smáli jeho deformaci. Tohle že není dítě? Odkdy je muž takhle prťavý? Ženy si zakrývaly ústa, aby se přiblížily dámám z vyšší společnosti, muži se hlasitě smáli a plácali se do kolen. Trousili na malého muže hned v úvodu vtipy, posměšky a urážky.

   To však malého mužíka nijak nezastavilo v perfektní řeči, kdy jim říkal, co vše zde uvidí. Nikdy ho nikdo neposlouchal. Proč by taky měli? Jeho malý vzrůst byl v jejich očích deformací, výsměchem, nedostatkem, pro něj však byl předmětem výnosu peněz, který za vstupenku tihle hlupáci zaplatili. Když představil všechny účinkující v tomhle představení, diváci se ještě pořád smáli. Pokrčil jen rameny, vysmekl jim směšnou poklonu a zmizel za závěsem, kde už čekali jeho soukmenovci.

   Jako první dovnitř vběhly kočkovité šelmy a řvaly všude kolem. To lidi ihned zamrazilo, až začali křičet ze strachu. Bič švihl vzduchem a šelmy začaly kráčet klidněji a snad jen tiše předly, když je nějaká žena pohladila po hlavě, jako malé kočky. Něžně jí přitom olizovaly ruky.

   Hned za ní vstoupil muž, jenž plival oheň všude kolem, směrem k divákům, ale oheň se jich nedotkl, přestože to nejspíš onen muž mohl dokázat.

   Zanedlouho byl zmatek v tom, kdo všechno je na očích lidí. Bylo jich tam mnoho, ale o to víc se lidé smáli a pokřikovali.

   Angelina konečně spatřila onu ženu se snědou tváří, jak kráčí oděná stejně spoře, jako ji předtím potkala. Cikánka jí vyslala nebezpečný pohled temných očích, skoro jako by ji vyzývala, aby ji sledovala, když předstoupila před muže a rozevřela jim karty před sebou. Muži jen pískali a pokřikovali na ni urážlivé poznámky. Jeden z nich se osmělil a vzal si její kartu. Angelina neslyšela, co mu cikánka předpověděla, ale muž se jen nadýmal pýchou a jeho společníci se hlasitě smáli a hvízdali.

   Po dlouhé době, kdy se na malém plátku vystřídalo několik lidí se svým představením, předstoupil znovu ten malý mužík, který seděl na hřbetě kočkovité šelmy, což rozhodně všechny zaujalo. Mužík jím mával kloboukem a děkoval jim za návštěvu a doporučoval jim, aby přišli i zítra, aby všem řekli, co zde viděli.

   Děti hulákaly a tleskaly, muži i ženy povstali a tleskali jim, nebo po nich házeli buráky a nadávali jim. To však potulné komedianty pobavilo nejvíce.

   Zaplatili si, aby se pobavili a mohli je potom zesměšnit.

   Takto živořili už mnoho dní, měsíců, někteří i několik let.

   Angelina se dívala za cikánku, která zvedala plachtu, aby zvířata mohla odejít, pohladila kočkovité šelmy po hlavě a poté se zahleděla jejím směrem. Na čele si všimla Angelina lesknoucích se kapek potu. Když zmizela za plachtou, vstala Angelina a následovala ji. Mužík pořád něco vykřikoval, ale to nebylo podstatné.

   Venku se Angelina rozhlédla kolem. Opět ji spatřila, jak stojí u zvednuté plachty, tiše ji pozoruje a zase za plachtou mizí ve své části pozemku.

   Snad jen chvíli Angelina váhala, než pronikla za plachtu za ní.

   „Pobavila ses?“ zeptala se cikánka, která si opatrně vyplétala peří z vlasů.

   „Tohle děláte každý večer?“ zeptal se Angelina.

   „Ano. To je to, co jsi chtěla probrat?“ zeptala se cikánka lhostejně.

   „Ne. Mám prosbu.“

   „Jakou?“

   „Mohu se k vám přidat?“

   Cikánka se nahlas rozesmála. „Dobrý žert,“ řekla a utřela si slzy z očí. „Zbohatlíci většinou mívají suché vtipy.“

   „To není vtip,“ vyvedla ji Angelina v omyl.

   „Proč by se osoba, jako ty, chtěla přidat ke špíně, jako jsme my?“

   Angelina mlčela. „Z pomsty,“ řekla nakonec.

   Cikánka mlčela. Svraštila obočí.

   Začala si sundávat svůj sporý šat. Angelina odvrátila pohled.

   „Dívej se,“ řekla cikánka zle. Když se však ani tak Angelina na ni nepodívala, surově ji přiměla otočit hlavu zpátky na ni. „Dívej se!“ řekla přísně a sňala svůj šat. Stála před ní úplně nahá. „Povídám: Dívej se,“ řekla znovu, když Angelina sklopila zrak. Cikánčino tělo bylo pohublé, potažené snědou kůží, v jejím klíně byl hebký černý kožíšek, ale jinak po těle měla špínu, modřiny a jizvy. V kontrastu s jejím sporým oblečení, které většinou nedostatky jejího krásného těla zakrývaly, nyní volaly po pozornosti. „Co vidíš? Jen špínu. Vy bohatí se smějete na náš účet – ale zapomínáte, že i my se na vás díváme skrz prsty. Nejsme prohnilí, to vy.“

   Angelina mlčela.

   Cikánka ji chytila za ruku a přitiskla si ji na svou hruď. „Co cítíš?“ ptala se dál. „Nebije mi snad srdce stejně jako tobě? Nedřu se snad víc, než ty během svého představení, abych přežila v mizerných podmínkách? A přesto jsem k smíchu. Když někomu řeknu, že zemře, vysměje se mi. A když potom zemřou, je to má pomsta za to, že se mi vysmáli.“

   Angelina pořád mlčela, s rukou na prse oné neznámé ženy.

   „Jak se jmenuješ?“ zeptala se cikánka.

   „Angelina,“ odvětila Angelina po chvíli. Cikánka ji přiměla stisknout její prso.

   „Pokud jsi ochotná za svou pomstu položit život, dokaž to,“ řekla jen a pustila její ruku. Angelina ji pomalu sňala z jejího prsu.

   „Jak?“

   „Tak že se vysměješ tomuhle prohnilému městu spolu s námi.“