Vše se jí rozpadalo pod rukami. Vypadala hůř než lidská troska. Přišla o všechno. O naději. O lásku. O všechny životní jistoty. Představení kazila nebo pro jistotu zapomněla, že za chvíli vystupuje.

   „Co to s tebou poslední dobou je?“ prskal malý mužík. Všichni jí nadávali, uráželi, ale ona se jen bezduše dívala před sebe. Chtěla vidět svou malířku. Chtěla zastavit svého manžela. Ale nemohla. Všichni ji vyháněli, až na cikánku, která jako jediná nositelka zdravého rozumu si všimla oné velké změny, kterou ostatní přehlíželi.

   „Nechte toho, pitomci,“ zavrčela zle a zamračila se. „Ne každý musí být věčně zpitý, aby mohl vystupovat!“

   „Že to říkáš zrovna ty!“ odplivl si svalnatý muž.

   „Chceš mi snad něco říct? Do toho, tlusťochu!“

   „Cos to řekla?“

   „Dost!“ rozehnal je od sebe malý mužík. „Oba dva toho nechte! Jestli není připravena na větší stres a rychlejší tempo, může si rovnou sbalit svých pět švestek a zmizet!“

   „Omlouvám se,“ ozvala se Angelina konečně. „Jen jsem si potřebovala srovnat myšlenky. Už se to nestane. Přísahám.“

   „No, budiž,“ odfrkl si malý mužík.

   „Děkuji,“ špitla Angelina zlomeně. Cikánka ji vyprovázela pohledem, když bývalá operní zpěvačka prchala z hlavního stanu, kam si ji zavolali. Vyčítavě se podívala na ostatní, zahodila čelenku z labutích peří a rozběhla se za Angelinou. Zastihla ji těsně před jejím místem.

   „Angie?“ oslovila ji něžně, když ji chytila za loket. Opatrně, skoro jako panenku. „Co se děje?“

   Angelina se na ni neohlédla. Stiskla ruce v pěst. „Nic,“ zašeptala tiše. „Omlouvám se, že narušuji morálku,“ dodala a vysmekla se z jejího sevření. Cikánka ji mlčky sledovala, pak ji následovala dovnitř.

   „Tak co se děje?“ zeptala se znovu.

   „Nic,“ trvala Angelina na svém, když se usadila před své zrcadlo a hleděla do prázdna.

   Cikánka si povzdychla a posadila se na její lůžko. Rozhodla se, že si počká, až s ní Angelina bude chtít mluvit.

   Netrvalo dlouho, a to ticho obě ženy proklínaly. Nakonec se Angelina zlomila jako první, když povolila svaly, skryla si tvář za dlaněmi a její ramena se roztřásla. Cikánka mlčela a temnýma očima ji pozorovala. Vstala a přešla k ní, aby ji objala kolem ramen. Prohrábla jí vlasy.

   „Bude lepší, když to pustíš ven,“ zašeptala jí do vlasů. „Ať už v sobě držíš prokletí, či démony - vypusť je. Také chtějí být svobodní.“

   Cikánka po chvíli zamrkala, když ji Angelina pevně objala a nechala slzy vytékat z očí. Svůj křik však držela pevně v sobě za sevřenou čelistí. Cikánka ji bedlivě sledovala, než ji jemně objala.

   „V pořádku,“ zašeptala znovu. Naslouchala jejímu pláči. Moc dobře věděla, čím si prochází. Rozuměla jí i bez slov. Hladila ji ve vlasech, jako dítě. To, co jí karty předpověděly, se mělo brzy naplnit. Uvědomovala si to, a proto byla smutná?

   Cikánka si tiše povzdychla.

   Žena Angelininy velikosti by takhle nedůstojně plakat neměla. Přiměla ji k ní vzhlédnout a odkryla její ruce z tváře. Nečekala, až Angelina konečně promluví sama nebo se bude chtít zase před světem schovat za dlaněmi. Sehnula se k ní a okusila ty plné rty, které okusit toužila už prvního večera, když ji viděla před budovou divadla.

   Angelina zmateně zamrkala, když ji cikánka políbila.

   Byl to hluboký, lehce vášnivý ale zároveň něžný polibek plný rozpaků, který doposud nikdy nedostala. Odtáhla se stejně chladně, jak chladný byl i konec tohoto smyslného polibku. Jakoby to chtěla učinit už dlouhou dobu a pak si to rozmyslela, znechutila v průběhu. Cikánka na ni pohlédla spatra.

   „Konečně mě vnímáš,“ zhodnotila. Zaváhala, než si nuceně otřela rty. Jen z půlky. Chuť jejích rtů si chtěla pamatovat ještě chvíli. Žena, jejíž hlas uchvátil všechny kolem - muže i ženy. Jen málokdo jí mohl odolat. A cikánka nebyla výjimkou. Ale věděla, že její srdce bije pro jinou. Pro malířku. Pro bohémku. Pro někoho, kým ona nikdy nebude. Pro bělošku. Pro plavovlásku. Z donucení se usmála bezstarostně. Pohladila ji po tváři. „Tohle není práce pro tebe, Angie,“ zašeptala. „Dosáhla jsi své pomsty. Přetáhla jsi lidi k nám a vydělali jsme tolik peněz, jako nikdy. Koho zajímá divadlo, když místní skvělá zpěvačka zpívá v cirkusu? Divadlo je nyní každému k smíchu. Děkuji ti.“

   Angelina mlčela.

   Cikánka ji stiskla tváře mezi dlaněmi. Vřele se usmála a oči jí zářily. Toužila ji znovu políbit, ale věděla, že tyto rty jsou jí nyní již navěky zapovězeny. Už je nikdy neokusí. Jako sladké otrávené jablko - jen jednou mohla okusit. Tato žena patřila někomu jinému. Toužila ji sevřít ve svém náručí, splnit její tajné sny, utéct s ní za oceán. Ale nemohla. Žila cirkusem. A Angelina žila zpěvem. Milovala někoho jiného. Lásku si vynutit nemohla, proto se jí raději vzdala hned v základu.

   „Běž za ní,“ řekla jen. Políbila ji něžně na čelo. „A už se sem nevracej, prosím,“ dodala, když se od ní odtáhla. Otočila se k ní zády a odešla s tichým: „Sbohem.“

   Angelina se za ní dívala.

   Chvíli ještě váhala.

   Cikánka se jen smutně usmála pro sebe, když zmizela za plachtou svého obydlí, když slyšela splašený ženský dech a rychlé kroky. Usedla na starou židli, která tiše zavrzala. Rukou si pomalu přejela po rtech.

   „Hodně štěstí. Možná svůj osud změníš,“ zašeptala do ticha noci.

   Musela nyní vymyslet, co dál - přišli o skvělé číslo. A ona přišla o skvělou osobu, která ji zaujala. Co se dá dělat; najde si jistě někoho jiného, kdo v ní vzbudí zájem, že ano? Karty ji nezklamou a dovedou ji k někomu jinému.

   Když však vzala jednu z karet, zhrozila se.

   Smrtka v černém plášti hořící na hranici ji vyděsila.

   Jako omámená se podívala směrem ke své plachtě, do které zavlál vítr. Ještě viděla, jak tmavovláska prchá nočními ulicemi Londýna. Mohla ji zastavit. Ale proč by měla? Varovala ji. Jistě si dá pozor a změní svůj osud. Že ano?

 

   „Vstávej!“ zahřměl zlý hlas. Dorothy bezduše pohnula rukou se štětcem pomalu dolů po plátně a vytvořila tenkou vlnku. „Řekl jsem: Vstávej!“ zahřměl hlas jejího muže znovu. „Mizíme z tohohle zapadákova!“

   ‚Ani místní děvky ti už nedopřejí pokušení?‘ pomyslela si Dorothy trpce. Pomalu odložila štětec a sledovala portrét ženy. Bydlela hned vedle nich. Jestli je doma, dá jí peníze hned. Bude to poslední závazek, který by tady měla. Ne. Ještě je tady Angelina. Ale ta na ni jistě zapomene. Ví přece, že odjíždí. Neví sice, že takhle, ale jednou by to stejně přišlo. A jistě je sama zaneprázdněná. Cirkusem a lidmi tam… Nemá čas se zabývat špatnou malířkou a mizernou milenkou. Ztrápeně si povzdychla.

   „Dělej!“ zacloumal s ní její manžel, div ji neshodil na zem.

   Mlčky vzala plátno s obrazem a odnesla ho k vedlejším dveřím. Překrásná žena jí otevřela. Tolik se podobala Angelině… Jen matně si pamatovala, že chtěla ještě navštívit svého otce, ale cožpak v tomto stavu někam mohla? Sbalila si, jak jí nakázal manžel. Už neměla sílu mu vzdorovat. K čemu by jí byl boj? Když se naposledy podívala na prázdný pokoj, vybavilo se jí vše, co se zde odehrálo.

   Jako bez duše se otočila k místu zády a šla pomalu po schodech.

   Všichni zde měli na tvářích napsáno, že vědí, co se mezi ní a jejím manželem stalo. Nebylo potřeba se na ně ani dívat. Nasadila si klobouk na hlavu, aby skryla svou tvář. Nechtěla nikoho vidět ani slyšet. A přesto slyšela svého manžela, jak přímo jí před nosem koketuje s místními děvami. Vyšla z hostince a podala svůj malý kufr kočímu. Přijížděla zde plná optimismu a elánu. V Londýně vystřízlivěla. Psal se rok 1666 a sotva dvacetiletá žena přišla o veškeré sny.

   1. září 1666 utíkala Angelina splašeně londýnskými ulicemi k hostinci, kde doposud žila její milovaná. Kdyby běžela o něco rychleji, možná, že by viděla, jak její anděl nastupuje do drožky. Ale ona jen spatřila drožku, a jak se její dveře zavírají. Nepodívala se dovnitř. A zklamaná Dorothy pokojně hleděla do svých sevřených rukou ve svém klíně. Slyšela jen něčí splašený dech, když se prohnal kolem drožky. Nebylo potřeba zvedat zrak. Angelinu už nikdy neuvidí. Musí zapomenout.

   Ozval se hlas kočího, který popohnal koně kupředu. Stejně tak slyšela prásknutí dveří od hostince a hluk, který způsobovali místní opilci.

   Angelina vtrhla dovnitř bez zaklepání a zadýchaně se rozhlédla po prázdném pokoji.

   „Dorothy?“ zavolala zoufale, když vběhla do vedlejšího pokoje. Cítila jen chladnost a prázdnotu z kdysi překrásného a živého pokoje. Klesla slabě na kolena. Přišla pozdě. Vždyť jí přece říkala, že může kdykoliv odjet! Byla bláhová! V očích cítila slzy a v srdci nepokoj a strach. Ne, tohle se nemůže přece stát!

   Rychle se vydrala na nohy.

   Nemůže přece odplout a ani se nerozloučit!

   A zatímco Angelina prchala směrem k přístavu bez dechu, drožka se zastavila. Muž vyhodil zavazadla svého páru na palubu malé lodi a čekal na nějaký ten peníz navíc. Zuby hned zkontroloval jeho pravost. Nevšímal si nepřítomného pohledu pohledné slečinky, která se dívala na temný Londýn před sebou.

   Přijela zde původně za otcem, přesto ho neviděla. Přijela zde za divadlem, které neměla nikdy moc v oblibě, a přesto si ho nakonec zamilovala.

   „Dorothy,“ slyšela přísný hlas.

   Pohlédla poslušně k zemi a pomalu se otočila.

   Ubíhaly poslední vteřiny, když Angelina klopýtala přes londýnské ulice ve snaze vyhrát boj s časem. Dorothy pohlédla na neklidnou podlahu malé lodi. Ještě jeden poslední pohled na Londýn, než se dostala na palubu po bok svého manžela, který hrdě vypnul hruď, jak poslušnou a krásnou ženušku má.

   „Sbohem, Angie,“ zašeptala Dorothy tiše, když semknula ruce těsně u své hrudi.

   Angelina nepostřehla, že proběhla kolem pekařství, které začalo pomalu, nerušeně hořet kvůli lidské nepozornosti a tím splnilo, co mu osud naložil. V mysli měla jen Dorothy a své vlastní vyčítání.

   Když doběhla do přístavu, viděla jen loď daleko před sebou. Doběhla až na konec přístavu a nemohla uvěřit vlastním očím.

   „Dorothy!“ zakřičela pronikavě do noci. Zoufale si přála doplavat za ní, ale nemohla. Plavat neuměla. Stiskla ruce v pěst.

   Netušila však, co se stalo jen pár minut předtím, než sem doběhla.

 

   Dorothy se poslušně dívala před sebe a nechala, aby se manžel tiše vychloubal, jak je poslušná. Ale tohle nebyla ona. To byla Dorothy Bloodworthová, poslušná ženuška, provdaná mladá žena kvůli obchodu. Zamračila se. A co Dorothy umělkyně? Co Dorothy bohémka? Ta nemohla žít? Ta byla surově zadupána pod zem, aby nepohoršovala vlastního manžela? Cožpak si nemohla přát aspoň chvilku štěstí pro sebe? Loď se pomalu pohnula kupředu. Pokud se nerozhodne nyní, bude toho jednou litovat.

   „Je mi líto,“ zašeptala ke svému manželovi, který se na ni zmateně podíval. Vstala a nedala mu možnost se zeptat, co se děje. Rozběhla se po úzkém prostoru loďky, která odplouvala z přístavu, a skočila. Dopadla na dřevěný most a oddychla si. Chvíli váhala, než se ohlédla. Její manžel za ní křičel a přikazoval jí, aby se vrátila, a mužům, aby obrátili loď. Bez svého majetku přece neodpluje!

   Dorothy se usmála.

   „Přeji ti hodně štěstí, drahý!“ zašvitořila veselým smíchem bláznů, než se rozběhla směrem k Londýnu, který měl za pár hodin začít hořet. ‚Vydrž, Angie!‘ pomyslela si jen.

   Krutý osud však chtěl, aby se tyto dvě milenky minuly jen o pár metrů.

   Krutý osud jim nepřál, aby se znovu setkaly živé. Ale Angelina se rozhodla změnit svůj osud. Za každou cenu.

   Neprohraje…

   2. září 1666 krátce po půlnoci.

   Osudný požár Londýna měl za pár chvil vypuknout naplno.