Probudilo ji hlasité zabušení na dveře. Ani špetka slušnosti – copak v jižní polokouli se budí výbuchem z kanónů jako u barbarů? Angelina spěšně vstala a jala se co nejrychleji nasoukat se do svých šatů. Tentokrát byla ráda, když jí Dorothy spěšně pomohla. Opilecký hlas manžela Dorothy, který jistě nenesl její rodinné jméno, se ozýval o to rozzuřeněji, když jeho bušení bylo ignorováno.

   „Už jdu, drahý!“ ozvala se Dorothy spěšně a pevně utáhla Angelininy šaty. Angelina se k ní otočila a také jí pomohla do šatů. Poslední sladký polibek, než se Angelina rychle běžela schovat na balkón. Slyšela Dorothyin hlas. Byla rozzlobená.  „Už zase jsi opilý!“ stěžovala si manželka. „Jsi horší než jiná jižanská prasata!“ prskala a mlátila opilého manžela. Ten se však potutelně smál a očividně s ní koketoval, když Angelina sem a tam slyšela plesknutí po ruce nebo pohlavek.

   Netrvalo dlouho a postel zaskřípala pod váhou dospělého muže. A jen pár minut se ozvalo hlasité chrápání. Dorothy si nahlas povzdychla a opatrně vykoukla dveřmi na balkón. Angelina se na ni pousmála.

   „Máte rozhodně divoký život, slečno,“ řekla pobaveně.

   „A vy snad ne?“ zeptala se Dorothy stejně pobaveně.

   „Můj manžel považuje alkohol za hřích. Nikdy jsem ho neviděla ani pít víno.“

   „V tom případě máte velmi nudný život, slečno.“

   Obě se zasmály. Dorothy jí stiskla ruku a opřela se o její rameno, zatímco se dívaly na Londýn před nimi.

   „Je tady překrásně,“ nechala se Dorothy slyšet.

   „Copak už si nemyslíte, že mé rodné město je plné lehkých děv a otravných buranů?“

   Dorothy jen našpulila pusu jako dítě, nafoukla tváře a uraženě odvrátila pohled. „Nemáte vychování, paní Brownová, když umíte zkazit takhle hezkou chvilku.“

   Angelina ji jemně políbila na líčko. „Copak vás toto dobrodružství nevzrušuje tak jako mě?“ mrkla na ni Angelina, než se vrátila dovnitř pro své boty. Dorothy pohlédla stranou.

   „Zase to děláte…“ nechala se slyšet smutně, skoro až vyčítavě. „Zase utíkáte.“

   Angelina se na ni pootočila.

   „Můžete se čekat na další vzrušující dobrodružství.“

   Dorothy jí stiskla obě ruce. „Nechci čekat!“ řekla naléhavě.

   Angelina jí pomalu prohrábla vlasy. Tahle mladá žena ji nepřestávala fascinovat. „Když vyčkáte,“ zašeptala svůdným hlasem a přejela jí pomalu po rtech, „přenesu vás jednou do ráje, kde budeme jenom my dvě.“

   „Slibujete?“ zeptala se Dorothy s dětskou naivitou. Angelina přikývla. Dorothy jí věnovala poslední polibek na rozloučenou a pevné sevření ve svých útlých pažích. Angelina jí prohrábla vlasy a přitiskla její tělo na své.

   „Brzy se zase uvidíme,“ zašeptala Angelina proti jejím rtům tento slib, než jí jemně zkousla spodní ret, potáhla ho a jemně olízla špičkou jazýčku. Dorothy pomalu a tiše vydechla. Angelina jí rukami sjela na útlé boky a políbila ji na krk. „Slibuji,“ dodala, než se pomalu odtáhla a nechala ji tam stát – roztouženou, osamocenou a vdanou za muže, který začínal mít problémy s alkoholem. Nebo je měl už dávno a ona je doposud ignorovala? To Angelina netušila. Když sbíhala schody dolů, slyšela zaskřípání dveří, jak se otevřely. Neohlédla se. Nesměla. Náznak sentimentu by její hrdost mohl stát hodně. Ona je lovec, to Dorothy je kořistí.

   Vyběhla spěšně z hotelu, pohlédla naposledy na balkón, kde ještě před chvílí sdílela sladkou chvíli se svou milenkou, než se vytratila do londýnských uliček.

   Když dorazila domů, Emily ji hubovala, celá vyděšená.

   „Omlouvám se, zlatíčko,“ pohladila ji Angelina po tváři a celá zářila.

   „Vypadáte… potěšeně a šťastně, paní. Zjistila se snad, kde je Váš pan manžel?“ zeptala se Emily s nadějí, že to je oním zdrojem její euforie. Úsměv Angelina ztvrdl na rtech. Ona si užívá… zatímco je její manžel nezvěstný. Pocítila jakousi tíhu na svém srdci. Jakýsi hřích, kterého dopustila. Je přece vdaná! Je křesťanka! Dopustila se smilství… navíc se stejným pohlavím… „Angelino?“ oslovila ji Emily polekaně, když si všimla, jak její kamarádka zbledla. Stiskla jí tváře mezi prsty a přiměla ji, aby se na ni podívala. „Co se stalo? Pověz mi pravdu, prosím.“

   Angelina k ní vzhlédla, přiměla se k úsměvu a políbila její drobné dlaně. „To nic, zlatíčko,“ řekla mile. „Nic se neděje. Jen… jsem narazila na starou známou, nic víc. Zapovídaly jsme se… a ztratily se v čase.“

   „Myslíte tu mladou slečnu?“ zeptala se Emily. Přistihla se, že žárlí. Její paní ji opustila jen tak, přikázala jí koupit jablka a poslala ji domů samotnou, zatímco si ona sama někam odešla. Jistě si šla užívat… Kdo je ta žena? Co tady pohledává? Její přízvuk byl jiný… Pocítila nehezkou žárlivost vůči té ženě. Ona tady vždycky pro Angelinu byla, snášela její radovánky s jinými ženami… snesla i její drzost, když ji požádala, aby se stala její služebnou a byla jí tak nablízku a přesto jí nemohla vyjádřit ani své city.

   Angelina se mile usmála a přikývla.

   „Neříkala jste, že s ní máte obchodní jednání?“ zeptala se Emily opatrně. Nechtěla vyzvídat. Nechtěla ztratit její důvěru. Nechtěla přijít o možnost jí být pořád nablízku.

   „Ano, však jsme toho také hodně vyřešily,“ řekla Angelina upřímně.

   Tohle Emily, aniž by tušila proč, zabolelo. Vyřešily… Takže jste se s ní vyspala? Nebylo to poprvé. Ale už poněkolikáté… Nebylo to milování na jednu noc. Emily se jen zhluboka nadechla, aby potlačila slzy, které se jí draly do očí. Zlehka se jí uklonila.

   „Půjdu připravit večeři,“ řekla spěšně, než se otočila na podpatku a pospíchala pryč. Nemohla být s Angelinou Brownovou ani o vteřinu déle. Jinak by se nejspíš rozplakala a vyznala by se jí ze svých citů… Angelina ji zmateně sledovala. Neviděla slzy, které měla její služebná na krajíčku. Neslyšela její vnitřní pláč. Necítila její mučení, když jí mohla být na blízku a přesto se tvářit, že jsou jen kamarádkami, jak se sluší a patří, že jsou jen paní a služebná.

   Aby odůvodnila své slzy, krájela Emily cibuli. Snažila si pobroukávat, ale nešlo jí to. Zpívala překrásně, ale slzy jí v tom bránily, nedostávalo se jí dechu a ona mohla jen truchlit nad svým osudem, že její láska nebude nikdy opětována, protože láska je slepá a vybíravá dáma, pro kterou nebyla dostatečně krásná, aby ji vybrala za vyvolenou.

   „Proč…?“ ptala se sama sebe Emily plačtivě. „Co mají všechny ty lehké ženy? Co mají víc než já?“

   Klesla slabě na kolena a zakryla si tvář.

   „Proč to nemohu být alespoň jednou já? Vždycky jsem tady byla pro ni… Jen pro ni. Snesla jsem všechny léčky života. Snesla jsem i to, že se vdala za Vincenta. I tu drzost, když mě přijala za svou služebnou. Tak proč…?“ Poodkryla si tváře zrudlé od slz a popotáhla neslušně na tak mladou dámu. „Proč mě nemůže vidět stejně jako všechny ty jiné ženy?!“

   Zatímco Emily dole plakala a nahlas vzlykala svůj nářek, seděla Angelina ve svém pokoji a četla jakýsi dopis. Její manžel ani jeho vozka se nedostavili na jednání. Oba jsou nezvěstní. A pak jí najednou někdo píše, že možná zahlédl jejího manžela, že snad měli stejný klobouk, podobnou tvář jako Vincent Brown. Možná, snad… Chtějí jen vydělat peníze na jejím zármutku. Dopis skrčila a hodila na zem.

   Vzhlédla k obrazu nad stolem.

   Byl namalovaný v den jejich svatby. Vstala z postele a přešla k němu. Přejela Vincentovi přes tvář. Rázný pohled sebevědomého muže a přitom Vincent byl vždycky tak laskavý, něžný. Zadívala se Vincentovi z obrazu do očí. Po chvíli si jen zakryla ústa, aby umlčela své vzlyky, zavřela oči, aby zabránila slzám a otočila se zády, aby jeho pohled nemusela déle snášet. Přála si, aby se co nejdříve vrátil, aby žil, aby ji pevně sevřel ve svém objetím… Nebo snad… Přejela si po břiše. Nebo snad, aby mu předtím mohla dát dítě, aby ono dítě mohlo nést jeho tvář, hlas, osobnost… cokoliv, co by jí připomínalo jejího drahého manžela.

  

   Toho večera někdo zabušil na dveře rodiny Brownů.

   Probudil tak Emily z pokojného spánku, do kterého se sotva dostala. Nakonec večeři dělala zbytečně. Angelina si nepřála nikoho vidět, natož něco sníst. Zapálila svíčku, přehodila přes sebe nějaký dlouhý šál. Ta noc byla nezvykle chladná na léto.

   Sešla pár schodů dolů až k hlavní dveřím.

   Podívala se nejdříve oknem ven, ale nikoho pořádně neviděla.

   Pootevřela dveře a posvítila si na onoho příchozího.

   „Přejete si?“ zeptala se zdvořile.

   „Je pán nebo paní domu doma?“ zeptal se ředitel divadla, samotný Frederick Jones.

   „Ano, má paní je doma. Mám ji zavolat?“ zeptala se Emily, netušíc, jaký otřes tímto způsobila v osudu několika mnoha dalších lidí, včetně toho svého.

   „Pokud byste byla tak laskavá?“ usmál se Frederick Jones mile.

   Emily přikývla, uklonila se mu a zavřela dveře.

   Tichými kroky stoupala po schodech nahoru do pokoje své paní. Tiše zaklepala a zeptala se své paní, zda spí. Když se jí nedostalo odpovědi, vešla opatrně dovnitř. Oslovila svou paní tiše, ale slyšela jen tiché, pravidelné oddychování z jejího poklidného spánku. Přešla k ní a při světle svíčky sledovala její krásnou tvář. Přejela jí po bledé tváři. Plamínek svíčky plápolal kolem Angeliných překrásných vlasů. Emily k ní poklekla a svíčku položila na stůl. Přivoněla k jejím vlasům. Stiskla je jemně v ruce, skoro jakoby se bála, že by tím své paní ublížila. Srdce se jí rozbušilo. Tiše se nadechla a přiblížila se o něco víc.

   Jaké by to bylo – být tou, kterou si Angelina příště vybere? Jaké by to bylo dotýkat se jí? Angelina jí nikdy nedovolila, aby ji umyla, aby ji namasírovala. Nikdy jí nedovolila, aby se jí dotkla. Pozorovala tu spící krásku a srdce jí splašeně bušilo. Krev se jí vehnala do tváře, když se přiblížila k ní a políbila ji jemně, letmo na líčko. Zkontrolovala, zda její paní pořád spí. Udělala to znovu. A znovu. Když se její paní trochu pohnula, sledovala její pevné rty, zvednuté koutky v úsměvu.

   Tiše si povzdychla.

   „Co to dělám?“ zeptala se sebe samotné. Ale pohled na spící Angelinu, na její pootevřené rty byl silnější. Stiskla ruku v pěst, než se opřela o postel a nahnula se k ní. Zadržela dech a cítila dech Angeliny na své kůži. Přiblížila se k ní. Už se skoro dotýkala její rtů, než si překryla ty své a odtáhla se slzami v očích. ‚Omlouvám se,‘ pomyslela si zahanbeně a stáhla se úplně. Tiše plakala, nevydala ani hlásku. Nemá právo políbit anděla na ústa. Není toho hodna. Rozhlédla se spěšně kolem, než popadla svíčku a odešla rychle z jejího pokoje. Zavřela za sebou tiše dveře. Když byla dostatečně vzdálená, rozplakala se nahlas.

   Co to udělala? Málem ji políbila! A přitom ze srdce litovala, že to neudělala. Krátce, zhluboka dýchala. Musela se nejdříve uklidnit, než tomu muži půjde říct, že její paní si nepřeje být rušena, protože spí.

   Sotva Frederick Jones slyšel tuhle odpověď, jen přikývl a sdělil, aby se její paní dostavila zítra. Emily se mu jen uklonila na souhlas a zároveň na pozdrav. Když zavřela dveře, zamířila rovnou do svého pokoje. Sfoukla svíčku, zamkla se ve svém malém pokoji a zalezla pod peřinu. Několikrát se zhluboka nadechla, než zavřela oči a rukami sjela pod svou přikrývku ke svému klínu. Po chvíli se jí prsty na nohou kroutily, nohy křížily, dech zrychloval a teplota v místnosti se zvýšila. Nebo to bylo tělo Dorothy, které si přálo, aby se jí její paní dotkla tak, jako se dotýká jiných žen.

   Zavřela oči a představovala si Angelinu, chuť jejích rtů, její kůže na krku…

   „Angie…“ zavzdychala tiše, když se její tělo roztřáslo orgasmem.

  

   Co však netušila, byl fakt, že Angelina stála za jejími dveřmi a mlčky poslouchala celý její akt. Sotva však uslyšela své jméno, jen hleděla před sebe.

   „Proč zrovna já?“ zeptala se sebe samotné tiše uprostřed náhle horké letní noci.