Polibek sladký jako med a přitom něžný jako vánek. A přitom tak silný, že dodal Angelině potřebnou sílu, aby i dnešní večerní představení pro smetánku z jiných částí světa zvládla dokonale. I sboristky se snažily a jistě zapůsobily na mnoho mužů a žen v hledišti, všimla si několika vybíravých a zkoumavých pohledů mladých i starých mužů, ale také žen, které si jistě přály buď stát na jevišti, nebo oslovit jednu ze sboristek, popřípadě muže dole v postranní části, kteří hráli na nástroje. Pobavit smetánku, utlumit pláč dítěte, rozesmát staré morouse – toto byly úkoly zpěvaček na prknech divadla. A i když zpívaly jen jako doprovodné hlasy, lidé si je zapamatují, lidé je jistě brzy osloví, když je viděli po boku paní Brownové.

   Mladá Lily neměla dovoleno vejít do publika k obecenstvu, ale mohla všechno tiše sledovat zpoza opony. Tváře měla pořád ještě rudé od toho smyslného polibku, jenž jí Angelina před začátkem svého vystoupení věnovala. Pro ni se změnil celý svět – doposud nanejvýš dostala polibek od otce či matky na tvář, ale na rty, na ústa ji nikdo nikdy nepolíbil. Doposud to byla čistá duše, kterou Angelina Brownová dnes večer pošpinila. Ale pošpinila ji krásným způsobem.

   Protože ovace a potlesk pořád nekončily, rozhodla se Angelina obdařit své publikum ještě jednou další písní. Její pohled oříškových očí se zaměřil do druhé řady, na páté místo zleva, které bylo rezervované pro jejího manžela. Vždycky přišel předčasně jenom proto, aby potom mohl počítat, kolik lidí si jeho ženu přišlo poslechnout, kolik lidí se zastavilo nad budovou a interiérem divadla, kolik lidí si zašeptalo jméno Angelina Brownová předtím, než usedli na svá místa. Nyní, když jí tleskal, se usmíval.

   Byl to čtyřicátník, ale šediny se mu zdaleka vyhýbaly, vousy měl jen lehce oholené. Nebral ohled na módu – byl to vážený muž. Pan Brown. Muž, který si Angelinu Brownovou vzal, když jí bylo sedmnáct let. Neměli spolu děti, ale milostný život rozhodně zpestřený měli. Nechtěli mít děti, dokud Angelina bude na prknech divadla. Její příjem se domácnosti vždycky hodil. Nepotřebovali ho, ale pokud Angelina byla šťastná, byl šťastný i její manžel, Vincent Brown. 19 let rozdílu. Malý rozdíl – rozuměli si tak, jako žádný jiný manželský pár. Milovali a starali se o toho druhého.

   I nyní mu na tváři zářil jasný úsměv a oči jasně zářily do slabého osvětlení v divadle, jako každý jiný večer. Angelina, sotva popadaje dech, se usmívala a zpívala jen pro něj. Poslední píseň mu věnovala pohledem, než potom zkontrolovala zbytek obecenstva. Když skončila, všichni povstali a tleskali jí ještě dlouhé poté, kdy zašla s ostatními sboristkami za oponu. Ty mladé ženštiny byly šťastné, jako blechy, že toho byly svědkem. Už si snily svou budoucnost za oceánem. Netrvalo dlouho a skutečně se na prahu dívčí šatny objevil nějaký muž z dalekého Východu a ptal se na určitou mladou dívku, která div nevypískla, upravila si šaty a vlasy a pospíchala ve střevíčkách za ním. Buď jí přišel nabídnout smlouvu, že ji vezme do své země a proslaví ji a posléze se s ní s velkou pravděpodobností ožení, nebo druhou, smutnou část jejího života – nevezme ji do své země doslova, ale v posteli ji tam během hrátek rád dovede. A protože to byla mladá, naivní husička, jistě byla i povolná.

   Už nejednou se stalo, že i Angelině takovéto věci nabízeli – mladí muži i ženy – ale ona je s úsměvem odmítla, se slovy, že je věrna jen své zemi a svému manželovi. Sotva slyšela klapot jeho naleštěných bot a lehké pootevření dveří, se zářivýma očima se otočila a několika rychlými kroky k němu přešla, aby jí mohl políbit ručku a předat velkou kytici.

   „Smím tě odvést domů, má drahá?“ zeptal se mile a neposlušný pramínek jí opatrně dal zpátky za ucho. Angelina okouzleně přičichla ke kytici.

   „Už jsem slíbila ostatním sboristkám, že si s nimi dnes večer vyjdu,“ přiznala se smutně.

   „V pořádku, mám poslat kočího?“

   „Není třeba, půjdeme jenom na skleničku, nebo dvě, vína a hned se vrátím, můj milý,“ řekla, rozhlédla se kolem, než ho jemně políbila na rty. On však jemný polibek nechtěl, proto ho záměrně prohloubil. Když se odtáhla, věnovala mu rošťácký pohled. „Podvádíš,“ zasmála se zvonivě.

   „Ty jsi zaútočila jako první, má milá,“ řekl také s úsměvem.

   „Doma budu před půlnocí – slibuji,“ zvedla pobožně ruku a zasmála se. Opět přičichla ke květině. „Překrásně voní.“

   „Paní Brownová, někdo si Vás žádá,“ vrátila se ona zpěvačka ze sboru, celá rudá od studu, posbírala své věci, než rychle zmizela za dveřmi zase, ani se nerozloučila.

   „Běž domů, Vincente. Slibuji, že se brzy také dostavím,“ řekla, odnesla si velkou kytici na stůl, nadzvedla suknici, aby se mu trochu uklonila, a potom šla ke dveřím, aby zjistila, kdo si ji vyžádal osobně, zda nemohl počkat, zda neviděl, že právě nyní byl u ní manžel, kterého tolik milovala a ctila jako vlastní nebožtíky rodiče.

   Když zmizela za dveřmi, byla hned obklopena několika lidmi. Nerozuměla jejich řeči, ale ochotní překladatelé jí sdělovali, co si jejich pánové a dámy žádají na této osobě s božským hlasem. Usmívala se od ucha k uchu a odpovídala na jejich otázky nebo poznámky. Vzdávali jí hold. Nazývali ji největší umělkyní světa, která se má přemístit do jejich země a zpívat jenom pro ně. Na to jim však sdělila, že je věrna své královně a králi a nemůže je zradit.

   Jakýsi Francouz jí dal jasně najevo, že ji zbožňuje, miluje, že by klidně opustil svou manželku, pokud by ona byla svobodná a chtěla si ho vzít. Tomuto muži však řekla plynulou francouzštinou poněkud chladně, že není dívka na jednu noc a její srdce si už přivlastnil jiný muž, že její duše náleží jenom tomuto muži a Bohu, ale nakonec tomuto milému muži, který si jistě popletl slova, protože francouzština nejspíš není jeho rodilou řečí, dala možnost se jí omluvit, což také muž okamžitě udělal.

   Chvíli s nimi hovořila, než se omluvila a zmizela zase za dveřmi. Nesmí s nimi zůstávat moc dlouho – pokud chtějí, smějí přijít na její představení znovu a znovu. Dokud se jí nenabaží, dokud ona nepřijde o hlas, kterým si podmanila svět.

   Ostatní sboristky na ni už čekaly.

   Noc čekala na prohýření, peníze čekaly, až se rozkutálí, a Angelina čekala, až se napije vína, nebude se muset starat o zítřek a bude se moci volně pobavit s dívkami, které jí po celou dobu zkoušek byly nejvěrnějšími kamarádkami. Při odchodu si všimla mladé dívenky, která uklízela na jevišti.

   „Angie, jdeš už?“ zašvitořila jedna zrzečka mile. Bylo jí sotva osmnáct, pihy měla pod očima a kolem nosu a pleť bledou, překrásnou.

   „Hned vás doženu,“ usmála se na ni Angelina mile, než šla zpátky na jeviště k dívce, která k ní zmateně vzhlédla. Celá se zarděla a vykoktala její jméno, než se uklonila, upustila přitom koště a nemotorně se ho snažila zastavit od pádu. Nakonec se však s tichým zvukem sesunulo k zemi a dívka sklopila pohled zahanbeně k zemi. „Lily, chtěla bych se omluvit za to předtím,“ začala a usmála se nejistě. „Jistě nevíš, co takový polibek na ústa znamená, že?“

   „M-Maminka mi říkala, že se takhle líbají dospělí, kteří se mají rádi,“ řekla dívka nesměle.

   Angelina se usmála. „Maminka je jistě moudrá,“ řekla a přešla k ní. Dívka k ní vzhlédla zkoumavýma, jasnýma, čistýma očima a přikývla. „Vždyť už jsi skoro dospělá – podívej se, jak jsi vyrostla.“

  „Děkuji, paní Brownová,“ řekla Lily zdvořile a úsměv jí opětovala. „Ale dospělá ještě pár let nebudu…“

   „Pravda,“ souhlasila Angelina a snížila se k ní. „Chceš si ten polibek nechat pro sebe?“

   Dívka spiklenecky přikývla a usmívala se od ucha k uchu.

   „A chceš si k tomu polibku přidat ještě jedno tajemství?“ zeptala se Angelina zvídavě.

   Lily zamrkala, zamyslela se a přikývla. Angelina uchopila její ruku plnou puchýřů, špinavou od těžké dřiny. Jemně jí ručku políbila, než ji navedla ke svému krku a přiměla ji pomalu sklouznout dolů po krku, rameni až na ňadro zahalené v korzetu a šatech.

   „Obě jsme ženy, Lily,“ řekla tiše. „Jednou budeš vypadat jako já. Vyroste z tebe kráska. A jistým pravidlem ve společnosti je, abys přijímala, co ti společnost nabízí. I kdyby to mělo být v tvých očích něco nehezkého, tvou povinností je se usmát, přijmout to a postarat se, aby tvůj manžel byl spokojený. Oběma nám tluče stejné srdce. Já možná nosím honosné šaty, ale ty je můžeš také jednou nosit.“

   Lilyiny tváře zrůžověly o to víc, když jí paní Brownová držela ruku na svém ňadru takovou dobu a zahanbeně pohlédla k zemi. Proč musela smýšlet tak nedůstojně na dámu, kterou se měla stát?

   Angelina ji přiměla k ní znovu vzhlédnout. „Tvůj první polibek byl se ženou. Nezapomeň na to. Buď hrdá, Lily,“ řekla jí a pustila její ruku. Lily snad na chvíli váhala, než ruku z jejího ňadra rychle stáhla a pohlédla stranou.

   „O-Omlouvám se,“ zašeptala Lily koktavě.

   „Až vyrosteš, jistě mi dáš za pravdu,“ políbila jí Angelina do vlasů. „Pokud by ses chtěla dozvědět více, mé dveře zde v divadle jsou ti vždycky otevřené.“

   Prohrábla jí láskyplně vlasy, než s rázným, jistým krokem odešla a nechala to dítě, aby uklízelo a přitom přemýšlelo nad slovy, kterým ještě ani zdaleka nerozumí.

 

   S další sklenici vína odbourávala Angelina své zábrany a tiskla k sobě své sboristky, které odvedly dobrou práci dnes večer. Potřebovala je navnadit, aby odváděly skvělou práci i nadále, nejen kvůli zisku, ale kvůli sobě samotným. Nevadilo jí, když se na ni začali lepit opilí muži a ženy nižší třídy. Hrála si s nimi tu směšnou hru, kdy je vybízela a poté chladně odmítala. Měla na to právo. Protože toto město ji milovalo.

   Objednala pro všechny své sboristky ještě jednu sklenici vína, sobě si však už další nenalila. Tváře měla rudé od silného alkoholu a oči podrážděné od kouře. Přesto, když jí muž nabízel dýmku, ze zdvořilosti neodmítla a potáhla si. On se zaradoval a začal vykřikovat, že prodá svou dýmku, ze které si potáhla tato vážená osobnost. A divili byste se, kolik chudých lidí dávalo vše, co měli, aby tu dýmku získali. Angelina se smála jejich hlouposti, ale chápala jejich rozpoložení.

   Očima zabrouzdala po hostinci. Hledala nějaké hodiny, které by jí oznámily čas.

   „Omluvte mě na chvíli, mé milé dámy,“ usmála se mile a nerada se vymanila z jejich těsných objetí, aby se dostala ven na čerstvý vzduch, ale hlavně, aby se mohla zeptat nějakého kolemjdoucího muže na čas.

   Opile se potácela kolem zábradlí, než se o ně opřela, vypnula hruď a zhluboka dýchala čerstvý, letní vzduch.

   Zastavil se u ní jeden pohledný muž a cylindrem jí vzdal hold.

   Usmála se na něj a optala se ho, kolik je hodin.

   Muž vytáhl kapesní hodinky a odvětil, že pár minut po jedenácté večerní.

   Poděkovala mu.

   Muž si ji chvíli chlípnýma očima prohlížel – jistě by ji oslovil, jako nějakou lacinou dívku, ale moc dobře ji poznával, a proto si netroufal být příliš drzý vůči této ženě. Věděl, že je vdaná. Jen zvedl cylindr na důraz svého odchodu a rozloučení a prošel kolem ní. Angelina se ušklíbla a provokativně mu poodhalila kousek ze svých nohou a kotníků, což muže přimělo ještě rychleji odejít.

   Zasmála se jeho stydlivosti.

   „Angie!“ slyšela nějaký opilý hlas jedné ze svých dívek a pohlédla ke dveřím. Byla to opět ta zrzečka, která se k ní hrnula, ještě se dvěma skleničkami s vínem v ruce. Když byla u ní, záměrně na ni dopadla a objala ji. „Angie, proč jsi odešla?“ našpulila smutně pusu, zatímco se jí opírala o hruď. „Nechala jsi nás tam samotné a muži na nás věčně dotírají,“ hubovala jí opile, než jí dala sklenku s vínem.

   Angelina se zazubila.

   Sklenku s vínem dala stranou, aby tu opilou hloupou zrzečku mohla políbit na líc. „Jste všechny překrásné, jen hlupák by nechtěl být ve vaší blízké společnosti,“ odvětila jí mile. Zrzečka se usmála.

   „Ale tebe mají stejně nejraději!“ vypískla jako malé dítě opile.

   Angelina jí prohrábla vlasy. „Ani bych neřekla,“ podotkla a políbila její jemné vlasy, než ji objala, aby ji zastavila před pádem. „Myslím si, že máš dost,“ dodala starostlivě. Zrzečka se však nyní zazubila.

   Omotala jí ruce kolem krku a hluboce tu ženu, kterou tolik obdivovala, políbila. Ne, že by se Angelina bránila. Polibek jí náruživě, hluboce a vášnivě oplácena. Přitiskla ji více na sebe a rukami sjela dolů k jejím bokům. Co skrývají ty šaty a korzet, který nosíš, zrzečko? Co za poklady v sobě máš?

   Vzpomínka na Vincentova slova ji však probrala z toho omamného polibku. Ráda by pokračovala a klidně by se nechala svrhnout proti křesťanskému zákonu, ale slíbila Vincentovi, že se vrátí brzy.

   Nerada ten polibek přerušila a věnovala opilé kolegyni úsměv.

   „Těmihle rty bys měla líbat mladíka, a ne mě, mladá slečno,“ řekla jí mile.

   „Angiiny rty jsou však tak měkké a sladké,“ zavrněla dívka a otírala se o její hruď. Angelina jí prohrábla vlasy.

   „Když myslíš,“ řekla jenom tiše a přitiskla ji k sobě o něco víc. Pocítila touhu. Chtěla tuto ženu spatřit celou obnaženou, jenom její. Chtěla vidět všechno.

   Měla touhu ji odvést někam do hotelu a zjistit všechno, co před ní tají.

   Ale nemohla – tato dívka byla opilá a jistě jen z velké náklonosti k ní a k úctě k ní jakožto k velké zpěvačce a dámě se chovala takto. S úsměvem jí pohladila boky.

   „Až vystřízlivíš a tvé pocity vůči mně budou pořád stejné, můžeme pokračovat,“ řekla jí mile a pomohla jí zpátky dovnitř k ostatním dívkám.

   Zdvořile se s nimi rozloučila a popřála jim dobrou noc.

   Hostinskému zaplatila za jejich nynější útratu, zbytek si budou muset dívky zaplatit samy.

   Každé z ní věnovala pohled a pohlazení, než je opustila.

   Noci v Londýně v období léta byly překrásné. Sice se zde vyskytovali i žebraví, chudí lidé, kteří byli nemocní, ale i oni měli v úctě ženu, která byla mocná, přestože to ani sama netušila. Angelina si pobroukávala cestou domů. Najednou se rozesmála a roztočila se kolem dokola. Dlouhou dobu se necítila takhle.

   Svobodně a vzrušeně.

   Nyní měla o to větší chuť vzít si zrzečku někam do pokoje toho hostince a zjistit o ní co nejvíc, porušit tak boží přikázání a pomilovat se se ženou. Ale zároveň si přála být doma u svého manžela, cítit jeho teplo a vědět, že on má hlavní slovo v jejich vztahu. Chtěla, aby si ji dnes večer, i v těchto pozdních hodinách, vzal. A zároveň si přála vzít tu zrzečku.

   Rozeběhla se domů.

   V hlavě měla plno myšlenek a pocitů, které musely ven.

   Věděla, že její manžel ještě spát nebude. Záměrně mu řekla, kdy přijde. Jistě na ni počká. Přišel se na ni podívat, sledoval ji těma svýma pronikavýma očima. Jistě po ní toužil, když byla na jevišti a zpívala jen pro něj.

   Měla pravdu.

   Vincent Brown po ní opravdu toužil. Moc. Seděl u svíčky a psal nějaké dopisy, aby nějakým způsobem strávil čas, než se jeho manželka vrátí domů. Myslel jenom na ni a na ty pohledy, které mu dnes večer posílala z jeviště. Přesvědčí se, zda je myslela vážně, nebo ho jenom škádlila, už za chvíli. Pohlédl na hodinky. Ještě má čas.

   Pousmál se pro sebe.

   Už to bylo pár dní, kdy z ní naposledy sundal korzet, kdy mohl polaskat její nahé tělo. Ale oba měli plno práce. Angelina byla pořád na zkouškách v divadle nebo on byl na obchodních cestách. Ale dnes večer tomu bude jinak.

   Sotva ji spatřil, když vešla do jeho pracovny, to tiché zaklepání bylo snad znamením, že si přeje strávit co nejvíce času s ním, nikým jiným nerušena. Pozoroval ji, jak zavírá tiše dveře, jak je zamyká a jak k němu pomalu kráčí, pohupuje těmi svými útlými boky svůdněji, než kdy jindy. Zatoužil po ní stejně jako první noc po svatbě. Chvíli si povídali, vyzvídal, jaké má pocity z toho dnešního představení, kolik opilců ji poznalo, kolik lidí jí vzdalo hold, než ji dovedl do jejich ložnice, než z ní sňal její překrásné šaty, než zlíbal celé její tělo, než si ji po dlouhé době opět vzal. Vzal si ji něžně, ale tak vášnivě, že si oba vzpomněli na svou úplně první noc.

   Tu noc, posledních pár minut ze dne 4. července, strávili v objetí toho druhého, v těsné blízkosti svého partnera. Povídali si a hladili se navzájem. Ona měla hlavu na jeho hrudi, aby poslouchala tlukot jeho srdce a užívala si vibrující ozvěny jeho hlasu, když promluvil. On měl ruce na jejích hebkých zádech, aby ji držel ochranitelsky u sebe, a maloval jí malé obrazce po páteři. A byli šťastným manželským párem.

 

   Dne 5. července 1666 v brzkých ranních hodinách se do Londýna vrátila žena jménem Dorothy Bloodworthová, dcera starosty jisté části Londýna, spolu se svým manželem, pocházejícím z jižní části světa. Z lodi kráčela rázným krokem v temně fialových šatech, na tváři spokojený úsměv a v očích jasné jiskry. Plavé vlasy spletené do dvou copů. Jako dítě se zasmála, seskočila poslední část malého můstku z lodi, zatočila se kolem dokola a zvolala na ještě spící Londýn: „Jsem doma!“

   V tu dobu bylo Dorothy Bloodworthové, neznámé ženě a malířce pro historii, 20 let a v říjnu tohoto roku měla oslavit své 21. narozeniny. Kdyby se jich dožila s čistou myslí a klidným srdcem.