Angelina poslouchala, než se tichými kroky vypařila po schodech nahoru do svého pokoje. Nesmí nic říct. Nesmí prokázat své city. Nesmí zničit to drahé přátelství, které mezi sebou mají. Od počátku věděla, jaké city k ní Emily cítí. Už nejednou se jí ta odvážná žena málem přiznala. Ale jejich láska se nemohla nikdy uskutečnit. Nejenže by to byl hřích, ale jejich rodiny jim oběma už v kolébce vybraly manžele. Angelina si byla celou dobu vědoma těch smutných, zamilovaných pohledů, které jí Emily posílala každou chvíli, když byly o samotě. Když ji přijala do služby, sama sobě zakázala zničit jejich pevné přátelství tím, že si povolí ji milovat. Proto jí jasně vymezila pravidla. Chci se oblékat sama. Chci se koupat sama. Nepotřebuji masáže, ty jsou pro slabé. Buď mi věrnou přítelkyní. Nezrazuj mě. Uctívej mě i mého muže jako tvé chlebodárce… Jak pošetilá pravidla, kterými mezi nimi tu propast ještě víc prohloubila. Opřela se o zeď a držela se za hruď. Srdce jí pod ňadry zběsile bilo. Pomalu, zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Nemohla nyní vypustit ty city, které celou tu dobu tak dobře střežila. Emily je její věrná kamarádka a osoba, kterou miluje celým svým srdcem. Ale ne jako milenku. Miluje ji mnohem víc, skoro jako svou vlastní sestru. Proto jí nemůže nikdy dát to, po čem její srdce prahne. A obě je to jednou zničí.

   Nemohla zůstat v domě. Popadla šátek, přehodila si ho přes ramena a v obyčejných botách bez podpatku jako nějaká děvečka vyběhla ven. Běžela ulicemi. Netušila, kam běží ani proč. Když se však zastavila v tmavé uličce, aby nabrala sílu, rozkřičela se. Držela se za hlavu a křičela. Křičela všechnu tu agónii, onen hřích, kterého se dopustila, onen smutek, kterým si pořád procházela, onu vlastní arogantnost a neschopnost. Křičela, dokud málem neochraptěla. Klesla na kolena na špinavou zem a zakryla si tváře. Přála si, aby plakala. Ale slzy nepřicházely. Tak se rozkřičela znovu a znovu.

   Netušila, jakou dobu zůstala klečet na zemi. Ale když vzhlédla a spatřila jasnou noční oblohu posypanou hvězdami a jasný měsíc vysoko nad její hlavou, sepjala ruce k sobě a začala se tiše modlit. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Jako třeba obracení se na víru, kterou předtím považovali za smutnou povinnost společnosti. Ale když přicházíte o rozum a nemáte už co ztratit, děláte šílenosti.

   Netušila, zda jí to poradil onen bůh, ve kterého věřila, nebo snad ta myšlenka sama jí vstoupila do hlavy, ale vstala a spěšně se rozběhla zase někam jinam. Ne domů. Utíkala nočními uličkami, potkávala opilé muže a lehké děvy, které si za pořádný příplatek dovolily svádět muže i v ulicích, kde to neměly povolené. Potkávala páry zavlečené jeden do druhého, vkusně blízko sebe, jak se na takový pár slušelo. Nevšímala si jich. Utíkala na jediné místo, kde věděla, že ji vyslechnou. Emily nyní svými trablemi trápit nemohla. Chtěla jí dopřát klidu, aby si vše pečlivě rozmyslela. Nebo si to chtěla rozmyslet ona? Co by si měla rozmýšlet?

   Vtrhla do hostince, muži za stolem, předtím tvářemi v ňadrech svých žen nebo milenek z ulice, se jen ohlédli za rušným příchodem oné ženy. Vyběhla po schodech nahoru a těsně před dveřmi se zadýchaně zastavila. Pro co tady přišla? O čem chtěla mluvit? Stiskla kliku mezi prsty a chvíli vyčkávala. Potom zaklepala. Nic se neozvalo. Spala Dorothy už snad? Zkusila to znovu. Když ani tentokrát nedostala odpověď, chtěla vejít dovnitř. Ale potom uslyšela ženské, tlumené zavzdychání. A uvědomila si, jak moc byla bezohledná. Dorothy je přece vdaná žena. Svého muže miluje a ctí. A co dělá ona? Hřeší se ženami místo toho, aby respektovala, že její muž příliš na milostné hrátky není. Kousla se do rtu, odstoupila dva kroky dozadu. Zavřela oči, když slyšela další ženské zavzdychání ještě silněji a spolu s ním i vrzání postele. Rychle se otočila a vyběhla z hostince.

   Netušila, co má dělat.

   Potulovala se londýnskými ulicemi sem a tam.

   S pohledem k zemi sledovala neupravenou a špinavou cestu. Lidé do ní vráželi a neomlouvali se. Neměla honosné šaty ani hlavu zvednutou, takže ji nepoznávali. Vlasy na všechny strany a tváře špinavé od slz a prachu. Najednou se zastavila. Pozorovala svůj odraz v kaluži. Vzhlédla k honosné budově divadla, před které se dostala, ani netušila jak. Hleděla na tu stavbu, která v ní vzbuzovala respekt, strach ale také sebevědomí. Bylo to místo, které mohla nazvat druhým domovem. Omámeně kráčela kupředu, nedívaje se na cestu. Po chvíli div neběžela. Schody vyběhla po dvou a rozrazila dveře. Se splašeným srdcem se dívala kolem sebe. Jakou dobu tady nebyla? Hraje se vůbec její představení? Nahradil ji někdo? Vkročila do prázdného sálu. Pomalu šla k pódiu, kde se postavila doprostřed. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

   Když Frederick Jones kontroloval ještě jednou naposledy budovu divadla, zda nikde nic nenechal, zarazil se v jednom sále. Zamračil se a už chtěl vyhánět tu drzou ženštinu ven ze svého divadla, než se zarazil a uvědomil si, kdo to vlastně stojí na jevišti.

   Jakmile však Angelina začala zpívat, musel se posadit. Stejně jako kdysi ho uchvátil její mocný hlas, stejně i nyní nemohl odtrhnout oči a musel poslouchat, vnímat ji všemi smysly. Tu bolest v její hlase, tu oddanost a sílu, o kterou přicházela, tu nedovolenou lásku, ano, tu zatracenou lásku především, ten hřích, které se dopustila na svém muži (a hlavně na něm samotném, na Fredericku Jonesovi). Zavřel pomalu oči. Slzy se pro muže jeho postavení nehodí. Ale zatím se nestalo, aby Angelinin hlas nerozplakal jediného muže, když to měla v plánu. Nepotřebovala ani melodii nebo hudební doprovod, svou repliku uměla dokonale. Mohl ji poslouchat a pozorovat v tajnosti klidně celé hodiny. Otevřel oči, aby ji znovu viděl – svou vlastní bohyni, která mu byla na míle vzdálená, protože byla svázána slibem manželským. Ostře se nadechl nosem. Jednou rukou si sjel pod kalhoty a pohodlněji se usadil. Bedlivě ji poslouchal a pozoroval, tiše sípaje. Po chvíli rudl od nedostatku vzduchu. Zavřel oči. Hlas mu jen nestačil. Potřeboval se jí dotknout!

   Jaká opovážlivost… provokovat ho jenom hlasem!

   Vstal, funěl na sto honů, vzrušený a nebezpečný. Spěšnými kroky vyšel ze sálu a skrz šatnu se dostal na pódium, kde Angelinu zezadu popadl za obě ruce a surově ji povalil na zem. Když ho Angelina poznala, křičela, aby ji pustil. Když však rozpoznala jeho záměry, křičela o pomoc ještě hlasitěji. Frederick Jones ji nechal křičet. Miloval její hlas. Miloval její tělo. Konečně se ho mohl dotknout, konečně mohl cítit to, co její manžel. Vždyť sama přišla a nabídla se mu. To ona ho sváděla, může si za to sama, hříšnice!

   A jistě křičí z rozkoše, že si ji konečně bere. Výhružky jsou jen skryté vyznání lásky a ochoty se mu ještě více poddat. Nesmí nechat jediné místo nedotčené. Musí poznat každý centimetr její kůže. Látku strhl s elegantností sobě vlastní. Chce mu utéct? Musí být hloupá. Z jeho spárů se už nyní nedostane. Co na tom, že bude mít modřiny nebo odřeniny? Kdo bude věřit ženě jako je ona, když se bude přít s mužem, jako je on? Zvuk vrzajících prken pod nimi a křik Angeliny Brownové ho vzrušoval a uspokojoval zároveň. Představoval si to sice jinak, ale dnes večer konečně okusil rozkoš ženy, která ho měla dlouhá léta v hrsti. Svíral její vlasy mezi prsty, drtil její krk, když křičela příliš, hekal, když mu docházel vzduch z toho návalu rozkoše a vzrušení.

   Má ji pošpinit celou?

   S hlasitým hekáním vyvrcholil do Angeliny. S funěním se opřel o zem vedle její hlavy. Když se konečně vrátil do reality, dostal se mu pohled na zlomenou ženu. Ne, ne, ne… NE! Zuřil. Tohle není Angelina Brownová! To není ta vzpurná, hrdá žena, která by ho obdařila vzdorným pohledem! Proč se na něj dívá, jako na zvíře, jako na stvůru?! Vždyť ho sama vyzývala, zatraceně!

   Angelina se mírně třásla, pořád v šoku z hrubého znásilnění.

   „Neplačte,“ oslovil ji tiše. „Můžete si za to sama,“ dodal jen, když vstal a upravoval si šat. Nijak nereagovala. Pořád jen tiše hekala. Všechny ženské jsou stejné! Hrají si na hrdé a krásné panenky, ale když si je vezmete, jsou slabé a k ničemu! Tohle není Angelina Brownová, která ho sváděla každý den, která ho provokovala každým pohledem! „Nezapomeňte to tady uklidit,“ přikázal jí, spravil si sako a odešel.

   Angelině se hlas zadrhával v hrdle. Přes slzy už ani pořádně neviděla. Překryla si ústa. Třásla se. To není možné… Tohle udělat nemohl! Nebyl přece opilý! Je ženatý, pro Boha nade mnou!

   Frederick odešel z divadla, klíče nechal na okně v dobré víře, že Angelina za sebou, až po sobě na jevišti uklidí, také zamkne.

   Angelina netušila, jak dlouho byla v nehybném transu. Pozorovala svíčku plápolající jí nad hlavou. Kdyby toto místo zapálila a zemřela tady, nikdo by se nedozvěděl o jejím hříchu. Upínala se k onomu drobnému, poslednímu plamínku jako k naději. Už nemá co ztratit… Má tedy zemřít?

   Sevřela ruce v pěst.

   Ne! Není přece tak slabá! Nenechá se jen tak pokořit! Tohle tomu praseti s lidskou tváří neodpustí!

   Stiskla čelist a pomalu se překulila na břicho. Za pomocí rukou se zvedla na nohy, které se jí pořád třásly. Noční šat měla roztrhaný. Svůj oblíbený šátek použila, aby se zbavila toho nechutného svinstva, které v ní Frederick Jones zanechal, kterým ji pošpinil. Pohled se jí znovu upřel na svíčku, která plápolala jen kousek od její tváře. Nakonec ji sfoukla.

   Není přece tak předpotopní, aby se mstila. Rozhodně ne nyní.

   Pomalými kroky vyšla ven. Při každém kroku cítila bolest. Při každém druhém kroku si musela spravovat noční šat, aby z ní nespadl. Proklínala toho muže a přála mu pomalou, bolestnou smrt, aby se jeho duše dostala do pekla a tisíce let tam sloužila.

   Opřela se o zábradlí, když kráčela dolů po těch ohavných schodech. Nezamkla za sebou ani nic neuklidila. Otočila se k budově, kterou ještě před pár minutami obdivovala a milovala. Její pohled byl prázdný.

   „Spálím tě,“ slíbila opuštěné budově, která v sobě nesla nechutné tajemství.

   Když se otočila a chtěla se vydat domů, div ji nesrazil právě projíždějící kočár. Nejdříve mu nevěnovala pozornost, ale zástup lidí za ním nemohla nevidět. Co jsou zač? Takhle divně navlečení? Kráčející po rukách? Jezdící na koních, které mají víc parády než oni? Vezou podivná, řvoucí zvířata v klecích? Div se nepokřižovala, když viděla ženy jen prostě oděné a muže plivající oheň.

   To, co nyní lidé považovali jako za bláznovství a pomatenost, se za necelé století mělo stát prvním cirkusem.

   Angelina na ty prapodivné lidi užasle hleděla s otevřenýma očima.

   V záplavě šlehajícího ohně a smějících se lidí v davu Angelinu napadla hříšná myšlenka.

   Pozorovala moc onoho plamene. Uchvátil ji okamžitě.

   Jak může člověk chrlit oheň?

   Ten muž jej snad ovládá?

   Mohla by se to naučit i žena?

   Jakási žena tmavé pleti s dlouhými, bílými pery na hlavě v podobě klobouku, spoře oděná, se zastavila a pozorovala ji. Angelina jí věnovala zmatený pohled. Žena k ní přešla a rozložila karty do vějíře. Vyzvala ji, aby si jednu vybrala. Angelina na čarodějnictví nevěřila. Ale pohled temně hnědých očí té ženy ji uchvátil. Bála se, že se od ní ušpiní, ale přesto si kartu vzala. Co mohla ztratit? Zrovna nyní? Prohlédla si ji.

   Co však neviděla, byla Dorothy smutně kráčející o samotě na druhé straně cesty. Už se takhle procházela dlouhou dobu, protože její manžel se jistě i nadále opíjí s místními ženami. Netušila, že jí byl nevěrný, že s jednou z nich zrovna nyní spí. Kdyby to tušila, její nadcházející situace by se jistě změnila.

   Žena si kartu vzala zpátky a pak pohlédla na Angelinu zděšeně.

   „Máte už jen pár dní na to, abyste se svou milovanou osobou strávila svůj čas,“ zašeptala žena zděšeně.

   „Proč?“ zeptala se Angelina zmateně.

   Žena jí hleděla do očí dokořán otevřenýma očima. „Brzy totiž zemřete, paní,“ řekla příliš vážným hlasem na to, aby žertovala.