Když se toho večera vrátila Angelina domů, dala si záležet, aby o ní Emily nevěděla. Napustila si horkou vodu. Musela se pořádně očistit. Drhla se, až její kůže zrudla. Udeřila rukou do vody, až se rozstříkla všude možně. Pomalu, zhluboka dýchala. Třásla se při pomyšlení, co jí ten ohavný muž udělal. Ponořila se pod vodu a snad si přála se už víckrát nevynořit. Křečovitě svírala okraje vany, až jí klouby zbělely. Prudce se však posadila, až hodně vody vystříkla ven. Kašlala a snažila se popadnout dech. Není přece tak slabá, aby se nechala zlomit nějakým sprostým mužem! Ukáže mu! Všem jim ukáže! Zabalila se do teplé osušky. Rozdělala oheň v krbu a sledovala malé jiskry, jak poletují kolem. Plamínek se jí odrážel v potemnělých očích. Myslela na křivdu, které se na ní dopustili druzí. Zaplatí za to. Všichni za to zaplatí.

   Uslyšela kroky. Otočila se za nimi. Emily ji zmateně sledovala se svíčkou v ruce. Ihned k ní přešla a polekaně se ptala, co se stalo. Angelina se jen smutně usmála a pevně ji objala. Emily mlčela.

   „Paní Brownová?“ zeptala se nejistě. Angelina ji však sevřela o to silněji. „Angie…?“

   Angelina se usmála. „Ještě chvíli,“ zašeptala jen a opřela si o její rameno své čelo. Emily znachověly tváře. Váhala jen pár vteřin, než svou paní také pevně objala. Přejela ji po zčásti obnažených zádech, po obnažených ramenech.

   „Nastydnete,“ zašeptala a srdce jí bylo o něco rychleji, když cítila i bijící srdce Angeliny proti její vlastní hrudi.

   „Ještě chvíli,“ zašeptala Angelina znovu a objala ji pevněji. Emily se kousla do rtu a zavřela oči.

   ‚Jsi krutá… Angelino!‘ pomyslela si smutně. Prohrábla jí opatrně mokré kadeře. Přičichla k nim. Pořád tak omamně vonící, svádějící k dotykům, které by neměla mít v mysli. Očima sklouzla na Angelinino tělo skryté jen pod ručníkem, který se obepínal kolem jejího útlého těla a zdůrazňoval její křivky, pevná ňadra a kulatý, avšak malý zadeček. Nenápadně poodkryla její vlasy, aby mohla vidět více té bledé kůže, která ji učarovala při jejich prvním setkání. Jemně jí přejela po zádech a konejšivě s ní houpala za strany na stranu. V mysli křičela její jméno a bylo jí do pláče. Moci se jí konečně dotýkat, ale přesto je to dotek jako každý jiný. Nemá pro Angelinu takový význam, jako pro ni!

   „Emily,“ slyšela její smyslný hlas a pohlédla na svou kamarádku. Angelina se na ni lehce usmívala. „Děkuji ti,“ dodala po chvíli. Emily pohlédla stranou a pousmála se.

   „Není za co. Jsem tady pro vás, paní Brownová,“ řekla naučenou frázi.

   „Ne… Podívej se na mě, Emily,“ řekla Angelina a přiměla ji jemně se na ni podívat. Emily chvíli váhala, než se jí zahleděla do těch svůdných očí. Angelina ji chytila za ruku a přiměla ji jí přejet po tváři. Emily s sebou trochu cukla. Angelina ji však políbila jemně na vnitřní stranu dlaně.

   „Angie…?“ řekla Emily zmateně.

   „Vím o tom, Emily,“ řekla Angelina. „Vím o tvých citech. Vím o tvojí touze. Byla jsem sobecká, když jsem ti bránila mi pomáhat v tak drobných úkolech, které by tě učinily šťastnou. Byla jsem krutá, když jsem se vracela domů tak pozdě a vyprávěla ti o ostatních ženštinách, zatímco jsem si nevšimla tvého vlastního utrpení v očích.“

   Emily mlčela.

   „Jsem vdova, Emily… Je možné, že zítra přijdu o práci. Je možné, že mi vezmou tento dům. Je možné, že mě všichni zavrhnou a opustí. Ale z neznámého důvodu vím, že ty tady budeš vždycky pro mě. Nemusíš, ale přesto jsi mi oddaná, jako nikdo jiný.“

   „Mýlíš se, Angie…“ ozvala se Emily plačtivě s pohledem k zemi a zakryla si tváře. „To já jsem sobecká… Myslet o tobě jinak než o své paní. Mít v hlavě obrazy, za které by se jiná křesťanka styděla… Představovat si tě zcela obnaženou, jak šeptáš mé jméno. Která poctivá žena by takhle smýšlela o ženě, která jí zachránila život před ulicí a dala jí práci?!“

   Angelina ji přiměla, aby si odkryla tvář, a setkala se s plačtivýma očima. Pohladila jí po tváři a její přítelkyně se k její dlani přitiskla jako zraněné kotě.

   „Je to hřích – chtít být milována tou, kterou ty miluješ už roky?“ zeptala se Angelina tiše.

   „Angie…“ vydechla Emily plačtivě a zavřela oči. „Nemuč mě, prosím!“

   Angelina ji tiše sledovala. Odtáhla opatrně ruku od její tváře. „Omlouvám se,“ zašeptala Angelina. „Zase jsem byla sobecká…“

   Emily mlčela. Angelina vstala a otočila se k ní zády. „Jestli si přeješ odejít, máš plné právo. Nemohu tě držet, pokud by to znamenalo, že by tě to jenom víc ranilo.“

   „To ne!“ rozkřikla se Emily, rychle vstala a zastavila ji před odchodem pevným objetím jejího útlého pasu. Skryla svou tvář v jejích zádech. „To ne…“ zopakovala plačtivě. „Neodhánějte mě pryč, prosím.“

   Angelina mlčela. Pomalu se k ní otočila. Emily k ní vzhlédla. Angelina jí jemně setřela slzy z dlouhých řas. Uchopila její hlavu do dlaní. „Nechci tě zranit ještě víc, než doposud,“ řekla Angelina smutně. Emily stiskla její tváře a bez odpovědi ji přitáhla do hlubokého polibku. Její paní ji jen tiše sledovala. Nemohla ji milovat, přestože by chtěla. Vážila si jí mnohem víc, než kohokoliv jiného. Přesto ji však pevně sevřela ve svém náruči a polibek jí oplatila. Rty tvořila cestičku přes její líčko a krk dolů až k ramenům. Emily se jemně chvěla a zavřela oči.

   „Angie…“ zašeptala Emily vzrušeně.

   Angelina bolestně zavřela oči a odsunula ji od sebe. „Nemohu,“ zašeptala. „Pochopím, pokud chceš odejít… pochopím, pokud mě chceš udeřit… ale nemohu ani tak.“ Vzhlédla k ní se smutnýma očima. „Mám tě příliš ráda, než abych na tebe uvrhla stejný hřích, jaký nosím já!“

   Emily se rozplakala.

   ‚Kdybychom se možná narodily v jiné době… v jiném pohlaví alespoň jedna z nás… Mohly bychom být spolu… ale takhle – je to nemožné. Jít proti společnosti, církvi… Nechci, aby sis tímhle musela projít, Emily,‘ pomyslela si Angelina smutně a prošla kolem ní. ‚Zkus to pochopit. Snesu tvou nenávist. Snesu tvou zlost. Ale prosím – zůstaň v bezpečí. Nechtěj, aby peklo pohltilo i tvou duši kvůli mně.‘

   Do hostince vstoupil pohledný muž krátce po čtyřicítce s neoholenou tváří a špinavou, natrženou košilí. Klobouk měl promáčknutý a rukavice špinavé. Kalhoty byly těsně pod pasem obdařeny dírou. Vzhled ho však nyní nikterak netrápil. Nebyl by to Vincent Brown, aby mu pár škrábanců na tváři nebo oblečení zničilo jeho klidnou mysl. Kdepak. Když slyšel kočího, aby vyskočil, poslechl ho. Na poslední chvíli se dostal pryč, než kočár vrazil do stromu. Byl vděčný kočímu, že ho alespoň v čas varoval. Kdyby ho nevaroval a sám by vyskočil, nejspíš by si myslel, že o něco zrychlil, aby byli na místě rychleji. A našel by tak nejspíš smrt v onom kočáře.

   „Pane Browne, přejete si napsat dopis své paní?“ ptal se kočí s ustaraným hlasem. Po celou tu dobu, kdy šli do tohoto hostince, do tohoto města pěšky dva celé dny, byl jako na jehlách, nespal ani pořádně nereagoval na svůj věk. Věděl, že kdyby pan Brown zemřel, nemohl by pokračovat ve své živnosti. A navíc by si nemohl vzít do hrobu, že někoho zabil. „Mohu Vám sehnat brk a papír, pane.“

   „Má paní je silná dostatečně. Jistě pochopí, že se něco muselo přihodit. Ze všeho nejdřív musím napsat jiným osobám, abych se jim omluvil za své zpoždění. Zítra ráno musíme okamžitě vyrazit, aby už déle nemuseli čekat,“ řekl Vincent sebejistým hlasem.

   „Jak si přejete, pane Browne,“ uklonil se mu kočí a rychle mu obstaral nějaký papír a brk s inkoustem. Vincent jim obstaral jeden pokoj se dvěma lůžky. Pár mincí si vzal pro všechny případy a nyní byl za ně rád. Obával se, co si jeho paní bude myslet, když se zdrží déle, než plánoval. Sotva se mu do ruky dostal papír a brko, jal se ihned napsat omluvný dopis. Práce pro něj byla přednější. Jeho manželka je silná žena. Nebude jistě vyvádět, když její manžel nepřijde domů přesně na čas. Sotva si všimne, že nespí v jednom lůžku s ním. A přesto měl zvláštní, smutný pocit, když myslel na onu mladou, divokou ženu, která milovala svět a přála si být milována. Vzpomněl si na její neodolatelnou vůni, na její mladé tělo, útlé boky a pevná ňadra, do kterých mohl zabořit hlavu a zbavit se tak svých starostí, když bylo třeba, vzpomínal na její vřelý úsměv a překrásný, svůdný hlas, kterým zpívala jen pro něj. Dopsal dopis, obtiskl na něj svůj pečetní prsten a nechal ho poslat spěšně do dalšího města. Tu noc strávil neklidným převalováním na posteli a přemýšlením o Angelině.

   Co se to s ním dělo? Není přece nějaký nedorostlý výrostek, který si nedokáže zachovat klidnou mysl.

  A přesto nyní, když málem zemřel před pár dny, přál si být zrovna s onou ženou, kterou si vzal ještě jako nevinné, čisté poupě. Zavřel oči. Trochu se potil. Snažil se nemyslet na Angelinu v jakémkoliv smyslu. Zhluboka dýchal. Neměl poklidnou mysl. Musel vstát z postele a jít na čerstvý vzduch, v prostém nočním oděvu, ve kterém mu bylo trochu chladno, když vešel ven. Chodil okolo hostince a snažil se uklidnit. Spalovali ho žár a touha po jeho paní. Nikdy takovou vášeň nepocítil. Bál se, že ho snad posedl démon sám, klekl si a modlil se k noční obloze. Prosil Boha o odpuštění, že má hříšné myšlenky a neustále myslí jen na svou paní, ale i přece Bůh musí pochopit, že je jen člověk, který svou paní miluje víc než sebe a chybí mu. Chybí mu její hlas, její dotyk, její škádlení.

   Když se vrátil do hostince, zeptal se majitele, zda by mohl požádat ještě v tuhle pozdní hodinu o horkou koupel. Muž mu za drobný příplatek pochopitelně vyhověl. Poléval se horkou vodou a snažil se vypudit ze sebe ty myšlenky chtíče, které ho obklopovaly. Ponořil se hluboko pod vodu a prosil Boha, aby ho zprostil tohoto mučení mysli. Nakonec si jen povzdychl. Když ho Bůh nevyslyšel, nejspíš tomu Bůh tak sám chtěl. Poprosil ho odpuštění a nedůstojně, zahanbeně, s myšlenkou na svou manželku zavřel oči, když si rukou sjel do klína.

   Dalšího rána jeho mysl byla však stejně zakalená, jako v nočních hodinách. Sehnal sobě i kočímu koně a vydali se kupředu. Chtěl se už vrátit domů. Chtěl sevřít svou ženu v náručí. Chtěl si ji vzít. Chtěl ji uspokojit. Chtěl slyšet ten její svůdný hlas, když křičela jeho jméno uprostřed noci.

   Když se Dorothy vrátila pozdě toho večera do svého pokoje, jen si zacpala nos, zamračila se a prošla kolem svého spícího muže, který byl opilý a smrděl po kouři a chrápal. Vzala si polštář, nechala ho ležet rozvaleného na posteli a šla si lehnout na pohovku ve svém skromném ateliéru. Spát však nemohla. V mysli měla zajímavý obraz. Na chvíli odložila nedokončený obraz Angeliny Brownové a jala se kreslit ty prapodivné lidi, dokud je ještě měla čerstvě v mysli. Když měla přibližný náčrt, vrátila se k obrazu své múzy. Přejela po jejích ňadrech prsty, polechtala ji na pupíku a pošimrala na bocích. Pousmála se pro sebe a políbila plátno, kde spočívaly rty Angeliny Brownové. Nakreslila její nahé křivky s přesností naprosto dokonalou. Měla cit pro detail. Proto se mohla kochat jejím nahým tělem, když ji tížila samota. Ale ani obraz nemohl ztvárnit krásu Angeliny. Zatoužila po jejím hlase, po jejích dotycích. A uvědomila si, že její mysl obklopily hříšné myšlenky.

   Chtěla se vidět s Angelinou hned teď, před východem slunce, aby je Bůh neviděl, jak se dotýkají jedna druhé.

   Znaveně si povzdychla. Celou noc nespala a navíc nyní byla roztoužená. Ruku si přiložila na prso, pod kterým zběsile bilo její mladé srdce umělkyně. Její tváře znachověly. Zašeptala jméno své múzy a zklamaně zavřela oči. Neměla by po ní toužit, obě jsou vdané, obě jsou ženy. A přesto prahla po dotycích Angeliny víc, než kdy jindy. Vstala a šla zavřít dveře. Otočila klíčkem a zámek cvakl. Zatáhla mohutné závěsy a rozsvítila svíčku u obrazu Angeliny.

   Sundala si šaty a nahá chvíli chodila po místnosti, lehce pohupujíc boky.

   Vyhledala očima pohled Angeliny z obrazu a cítila, jak se jí vpaluje do celého těla. Rozechvěla se. Nikoliv ze zimy, ale ze vzrušení.

   Kousla do rtu.

   Ve své mysli zaklela, když si rychle šla sednout na svou židli, rozkročmo. Vzhlédla ke své múze z obrazu a zhluboka dýchala. Rukou si přejela po ňadrech, podráždila bradavku, zatahala za druhou a z úst se jí vydral sten. Ne, to nebyly ruky Angeliny, které se jí dotýkaly. Nebyl to stejně erotický pocit, jako předtím. Přála si, aby to byly ruce její milé, které se nyní dotýkaly jejího těla. Rukou si sjela do klínu a přivřela oči. Nebyla v takovýchto věcech zkušená. Potřebovala pevnou ruku, která by ji vedla, nebo lépe – která by tento hříšný čin učinila za ní.

   Teprve ve věku dvaceti let se pomalu seznamovala se svým tělem, poznávala jeho reakce a učila se, jak se přivést k pokraji šílenství právě oním škádlením ve svém klíně. A přesto to nebylo ono. Byla to ona, kdo se sebe dotýkal. Chtěla, aby to byla Angelina. Ani představa Angeliny se nerovnala skutečnosti. Ale ten smyslný pohled ženy z obrazu, jakoby Dorothy dodal odvahu a zrychlila pohyb ruky v klíně. Zavřela oči a tiše vzdychala. Zašeptala její jméno, několikrát.

   Zaklonila hlavu dozadu, div nepřepadla, když se její tělo roztřáslo orgazmem. Svěsila slabě ruce dolů a unaveně zírala do stropu.

   „Kde jsi, Angie?“ zašeptala tiše, než se jí svěsila hlava na stranu a ona usnula, tak, jak ji bůh stvořil, jen v Evině rouše uprostřed zamčené místnosti.