Angelina Brownová s hrůzou v očích dorazila po dlouhém, únavném běhu na místo, kde ještě před pár hodinami stál bývalý honosný dům rodiny Brownových. Kolem ještě dohořívaly zbytky jiných dřevěných domů a zloději, kteří zde přišli s vidinou nějakého zisku, se prohrabávali troskami domů. Odhazovali ohořelé dřevo stranou a v prachu a popelu mrtvých lidí hledali vše, co se třpytilo nebo mohlo mít nějakou hodnotu. Bez duše hleděla na místo, které nazývala kdysi domovem. Váhavým krokem překročila část, kde předtím byl práh a obří dveře, které hosty zvaly dovnitř. Po pár krocích, kdy byste kráčeli po schodech vzhůru, se zastavila. Rozhlédla se pomalu kolem. Klekla si a odhrnula popel a ohořelé dřevo. Nic. Nic nenacházela. Ať hledala, jak chtěla, její domov se změnil v popel. Těkala očima všude možně. Nepropadala panice. Její manžel jistě utekl v čas. Vždyť si musel všimnout plamenů… Jistě je v pořádku. Utekl do přístavu. Sebe samotnou zoufale přesvědčovala, že Vincent žije. Přesto její neklidné srdce bušilo splašenou melodii obavy.

   „Vincent žije. Musí žít,“ zašeptala si pro sebe a vstala. „Jistě utekl… Je v bezpečí.“

   Snažila se zorientovat. Hledala směr, kterým přišla, aby mohla najít dům Emily. Když si byla jistá svým směrem, opět se vydala kupředu. Netušila, že Vincent už není mezi živými, že jeho popel se smíchal s popelem jejich překrásného domů, na který mohli být hrdí. Neměla ponětí, že jeho duše našla pokoje v objetí iluze své milované.

   Dorothy se zastavila, aby popadla dech. Rozhlédla se po prázdné uličce. Místo, kde vyrůstala, nepoznávala. Proč je Bůh trestá touto katastrofou? Nevěděla. Ale musela najít Angelinu. Věděla, že její milovaná by z města nikdy neutekla. Je to její domov. A pokud její domov umírá, zemře s ním. Tak moc byla tomuto městu oddaná. Sevřela ruce v pěst. Nesměla se poddat bolesti v boku a nedostatku kyslíku v plicích. Vydala se opět kupředu a volala jméno své milované. Když se vzdá naděje, všechno přestane mít smysl. Mohla v bezpečí utéct, když požár začal. Ale za cenu vlastní svobody a myšlení. Raději bude pobíhat v plamenech, než aby se vzdala své svobody.

   Probíhala kolem zbytků ohořelých domů. Proběhla dokonce kolem bývalého domu manželů Brownových. Byla Angelině v patách, aniž by to jedna z nich věděla.

   Angelina sledovala, jak se Emily se svou rodinou snaží uhasit plameny, které postihly jejich dům. Byli vzhůru, mohli plameny zastavit. Vody však byl nedostatek. Kvůli suchu jejich studna obsahovala tak málo vody, aby ji mohli využít na to nejnutnější. Angelina pohoršeně sledovala, jak Emilyin manžel svou ženu udeřil do tváře a nadával jí do vyžírek, do líných bab, které se neumějí o nic postarat. Chtěl ji udeřit znovu, to už se však před Emily postavila ona sama.

   „Co si zač?“ zavrčel na ni muž nevrle.

   „Angie?“ zírala na ni Emily překvapeně.

   „Co to děláte?“ zeptala se Angelina muže prudce. „Místo toho, abyste utíkali, se staráte o majetek? Přeskočilo vám?“

   Popadla ho za košili a do očí mu rázně řekla: „Utečte! Londýn hoří, proboha!“

   Dorothy sledovala postupující plameny. Měla pocit, že když je bude následovat, svou milenku mezi nimi nalezne. Vedla snad její Angelina plameny zkázy a ty se jí vymkly z kontroly? Před očima měla překrásný obraz jejích tmavých vlasů a nezkrotné duše, kterak vede plameny jako nějaká Vyšší bytost. Hříšná to představa, a přesto tak překrásná.

   ‚Angie, zastav ty plameny,‘ pomyslela si jen. ‚Dřív, než tě spálí na popel.‘

   Emily si zakryla ústa a vystrašeně sledovala, kterak Angelina Brownová vlepila jejímu manželovi políček do tváře.

   „Vzpamatujte se!“ zakřičela na něj a zatřásla s ním. „Cožpak nechcete ochránit svou rodinu, ale majetek? Přišel jste o rozum? Všichni prchají!“

   „Co si to dovoluješ?“ zavrčel na ni muž vztekle. Už tak, že ho jeho manželka probudila tak brzy a vyhodila ho z postele. Měl ji zmrskat a jít dál spát. Co na tom, že by zemřel ve spánku. Aspoň by se nyní nemusel s tímhle vším štvát!

   „Jestli si ceníte vlastního života, prchejte!“ přikázala mu Angelina. „Nebo si jděte klidně spát, ale neodsuzujte i svou rodinu!“

   Muž se nadechl, že této ženštině něco řekne. V tu chvíli se jeho dům zhroutil a prach kouře je pohltil. Angelina nemohla déle čekat. Popadla Emily a její dítě za ruku a prchala s nimi pryč. Nemohla déle čekat. Ať si ten slizký muž klidně zemře v plamenech! Emily za ní volala, aby počkala, ale Angelina ji ignorovala a tahala ji do bezpečí. Nemohla přijít o všechny. V očích cítila palčivé slzy. Vincent bude jistě tam…

   Jen koutkem oka zahlédla nějakou plavovlasou ženu, kterak utíká vedlejší ulicí. Až poté se zastavila a ohlédla se za ní.

   „Utíkejte!“ pravila rázně Emily a pustila jejich ruce. „Hned vás doženu,“ slíbila, když se rozběhla za plavovlasou osobou.

   „Angie?“ zavolala za ní Emily zmateně.

   „Běžte!“ dolehl k ní Angelinin hlas vzduchem. Emily stiskla ruku svého dítěte, než se s ním rozběhla pryč.

   ‚Buď v pořádku, Angie. Bůh s tebou!‘ pomyslela si Emily se srdcem v krku, když utíkala temnou uličkou kupředu.

   Dorothy se zastavila a snažila se zklidnit svůj dech. Kouř jí dýchání neulehčoval. Rozhlédla se kolem sebe. Hlava se jí motala. Zakřičela jméno své milenky. Nevěděla, zda ji uslyší či nikoliv. Ale dokud může, bude křičet. A doufat, že se jednou dočká odezvy, že ji v tomto pekle najde.

   Náhle se zarazila.

   „Dorothy…“ slyšela slabý hlas, který k ní pomalu doléhal. Hlas, který by poznala kdekoliv a kdykoliv. Do očí jí vhrkly slzy. Bála se otočit. Co když si s ní její mysl jen hraje? Přesto sebrala odvahu, když slyšela ten kouzelný hlas silněji. Ohlédla se s obavami, že se její milenka rozpadne v prach, až ji uvidí. Nebo že tam nikdo nebude. A přesto její srdce radostně zaplesalo, když viděla, jak se k ní Angelina Brownová žene. Z očí jí padaly slzy radosti. Žije! Její milá žije! „Dorothy!“ slyšela ještě silnější volání svého jména.

   S radostnou tváří a se slzami v očích se rozběhla k ní.

   „Angie!“ zakřičela šťastně.

   Konečně ji našla. Po tak dlouhé době hledání. Kolik hodin ji takto hledala? Kolikrát její jméno takto zavolala, aniž by se dostala odpovědi?

   Angelina nemohla uvěřit vlastním očím ani uším. Skutečně to byla Dorothy! Co ta tady ale dělá? Má přece být na lodi a plout daleko odsud z tohoto pekla! Přesto ji nohy vedly blíž a blíž k její milované. Obavy a starosti vystřídal radostný úsměv. Byla tady. Nebyla sama v tomto pekle. Aniž by si myslela, že ji zde má hledat, našla ji.

   Sotva jí byla nablízku, sevřela ji pevně v náručí. Už ji nikdy nepustí! Nedovolí ji, aby ji kdy opustila! Nevzdá se jí. Tiskla ji u sebe a tiše plakala radostí.

   „Co tady děláte?“ pohlédla jí konečně do tváře a se zmateným úsměvem se jí vpíjela do očí těmi svými. Dorothy jí pevně stiskla dlaně na svých tvářích.

   „Hledám vás,“ řekla očividnou věc a dovolila slzám, aby jí utekly zpod víček.

   „Máte přece být daleko…“ zašeptala Angelina.

   „Zůstala jsem,“ svěřila se Dorothy důvěrně. „Pro vás a kvůli vám.“

   Angelina ji beze slov opět pevně sevřela v náručí a vroucně políbila. Poslední naděje v tomto živém pekle se jí zjevila jako pravý anděl. Nemohla ho nechat znovu uletět. Držela ji tak pevně, jak mohla. „Chyběla jste mi,“ hlesla Angelina tiše.

   „Vy mně také,“ souhlasila Dorothy a prohrábla jí vlasy.

   Stály takto spolu dlouhou dobu, v objetí té druhé.

   Měly už jen jedna druhou.

   Angelina jí pevně stiskla ruku mezi těmi svými. „Musíme rychle odsud,“ zašeptala. Dorothy přikývla a její stisk oplatila stejně silným.

   „Veďte mě,“ řekla jen.

   Věnovaly si drobný úsměv, než se vrhly vstříc hořícímu městu. Ruku v ruce. Společně.