Mnoho lidí bědovalo nad ztrátou svých domovů a svých bližních nebo sluhů. Jiní se snažili zachránit něco, co se mělo stát popelem minulosti, dokud měli čas. A plameny láskyplně pohlcovaly další budovu. Angelina všechno ignorovala a držela Lily těsně u sebe. Zbylí lidé ji nezajímali. Očima hledala rodiče Lily. Neznala jejich jména, ale snad je pozná podle tváří, kterou sdíleli se svou dcerou. Zadýchaně se zastavila. Vlídnými slovy uklidnila vystrašené dítě, které se k ní tisklo jako k matce.

   Lily k ní slabě vzhlédla. Chytila ji za potrhané šaty. Angelina k ní hned sklopila zrak. Lily se rozkašlala, než tiše promluvila. Řekla jí ulici a číslo domu a aspoň jméno matky. Angelina se na ni vlídně usmála, políbila ji na líčko a rozběhla se zase zpátky.

   A zatímco Angelina prchala hořícím Londýnem, seděla Dorothy na schodech pod shořelým divadlem a oči měla plné slz. Odmítala uvěřit, že by její milenka zemřela. Netušila, kde ji má hledat a ztrácela naději. Nejistě sevřela ruce k modlitbě, aby je zase rozevřela. Bůh ji nevyslyší. Poslal pohromu na její rodné město, aby je všechny ztrestal. Vzhlédla k temnému nebi, které trávil temný kouř z hořících budov. Prudce vstala a sevřela ruce v pěst. Angelina je naživu! Musí být! Není tak slabá, aby zemřela! A ona musí být také silná.

   Její šat nebyl přizpůsoben k utíkání po Londýně. Zamračila se. Trhla vší silou a otravnou suknici zmenšila na polovinu. Co na tom, že její kotníky i půlka lýtek byly neslušně odkryty. Zahodila nechtěný cár hadrů a vrhla se kupředu. Má ještě čas. Její milenka jistě žije! K čertu se vším, když Angelina ještě žije. Najde ji.

   Nedovolí Bohu, aby je rozdělil, byť jejich láska byla hříšná.

 

   Vincent Brown seděl ve svém domě a popíjel whisky. Hrál si se zlatavou tekutinou ve své skleničce. A očima sledoval hladové plameny, které se blížily k jeho domu. On se ale usmíval a vyčkával. Život bez jeho manželky neměl smysl. Jeho obchod také postihnou brzy plameny. Jakýsi slabý pud sebezáchovy na něj volal, aby utekl, ale on se druhou rukou pevně chytil křesla. Nesměl vstát. Neopustí svůj domov. Bude jen nečinně přihlížet. Jako činil celou dobu, kdy se jeho manželka milovala se ženami. Pousmál se. Ne, byla mu věrná. Jen si občas šla povyrazit. Co by měla se starým mužem, jako je on? Upil ze své whisky a nuceně polkl. Byla hořká a pálila v krku. Ta pravá, kterou by měl pít každý muž před svým koncem. Sledoval krásu plamenů, které vše pohlcovaly. Dole si všiml utíkajícího muže, který hořel a hlasitě, hrozivě křičel v bolesti. Kousl se do rtu a opřel se o opěradlo křesla. Ne, neustoupí. Pohnul skleničkou v ruce, aby se tekutina rozvířila a uklidnila ho. Pokud má dnes zemřít, zemře doma. Přivítá Boha nebo Ďábla přímo a hrdě. Zemře sám.

   Trpce se usmál a kousl se do kloubu ukazováčku. Zrak mu spočinul na pečetním prstenu a pak na svatebním prstenu. Prstenu, který ho spojil s jeho manželkou několik let zpátky. Pořád si pamatoval, jak překrásná, plná života byla. Jak spolu tančili. Jak se smála. Jak zpívala jenom pro něj. Určitě je v bezpečí. V čas utekla. Byla odjakživa vnímavá a pozorná. Jistě je už daleko od Londýna. Se svou milenkou.

   Smutek skrýval za úsměvem. Strach skrýval za skleničkou whisky. Plameny se řítily k jeho honosnému domu. Domu, který nechal postavit jen pro svou paní. Nepřiznal si slzy, které mu stékaly ze zarudlých očí. Vstal a přešel k oknu. Cítil slabé teplo, které zpoza okna vycházelo. Vydechl a vrátil se zpátky na své místo. Elegantně se usadil a čekal. Vypil zbytek whisky a nalil si další skleničku. Ta nebude pro něj. Tu předá tomu, kdo si pro něj přijde. Kdo bude rychlejší; Bůh nebo Ďábel?

   Rozesmál se.

   S myšlenkou na Angelinu sledoval, jak sklo prasklo a dovnitř se nahrnul vzduch, který sebou nesl i plameny.

   Zemře se smíchem. Zemře s myšlenkou na svou manželku. Viděl Angelinu, jak se smála a tančila a zpívala před ním. Správně. Bylo léto, proto to horko. A pot z toho důvodu, že tančil s Angelinou. Jaký požár? Vždyť tančí se svou manželkou a smějí se! Zatímco Vincent Brown upadal do překrásného snu, náruč plamenů ho něžně objala a pohltila. Snažila se ho usmrtit bezbolestně a rychle. Aby se brzy setkal se svou vysněnou Angelinou, kterou miloval celým svým srdcem, čistě a nehříšně. Když pohltily pána domů, plameny se zuřivě pustily do obydlí samotného. Obrazy manželů chutnaly hořce.

   Když se propadla střecha, stáhla s sebou dolů úplně všechno. Dům se brzy zřítil a pohřbil pod sebou plameny i vše, co dům Brownů kdy skrýval. Včetně Vincenta Browna.

   A tak požár Londýna roku 1666 našel svou další oběť.

 

   Dorothy se zastavila a polekaně sledovala ohořelé tělo nějakého zuboženého člověka, který kvůli moru přišel o obě nohy. Chytila se za pusu. Pach spáleného masa byl nesnesitelný. Se strachem v očích utíkala kupředu. Zavírala oči před jedovatým dechem plamenů, které se k ní lenivě natahovaly, aby ji také dopřály svého objetí. Zatím žádného umělce nepohltily - bude chutnat jinak? Skrz ohlušující ránu, kdy se zbortil další dům a rozvířil prach všude kolem, zakřičela Angelinino jméno. Na poslední chvíli se zastavila před plameny, které se proti ní vrhly. Chtěly ji pohltit. Jen hlupák by utíkal jim do náruče a pak couval. Dorothy se srdcem v krku změnila svůj směr a zoufale volala kolem dokola. Lidé běsnili a šíleli. Pletli se pod nohy a utíkali všemi směry. Strhávali ty slabší a udupávali je k smrti. Dorothy se rvala skrz dav kupředu a razila si cestu lokty. Cítila, že se po ní sápají špinavé ruce a slyšela hlasy, které ji prosí o pomoc. Ona je však ze sebe shodila. Musela utíkat kupředu. Křičela jméno Angeliny v naději, že v tomhle davu mas a hlav někde její milovaná je. Bezmocnost ji pohlcovala. Co když Angelinu ušlapali? Co když ji strhli k zemi, aby se sami dostali pryč? To ne! Cokoliv, jen to ne! Dostala se mimo dav a z posledních sil utíkala kupředu. Osamělá, zlomená mysl vytvářela nechtěné obrazy, které mladou umělkyni děsily. Její milovaná žije! Cítí to! Nemůže ji přece nechat v tomhle pekle samotnou!

 

   Angelina zabušila na dveře domu, který jí ukázala Lily, a doufala v nějakou odpověď. Byly na místě, kam oheň ještě nedosáhl. Když bušení na dveře nepomáhalo, zakřičela Angelina z plných plic. Poté se přidal i zoufalý hlas Lily. Angelina ji pevně držela ve svém náručí a s chladnou hlavou se rozhlížela kolem. Loktem rozbila okno. Lily jen pohoršeně vydechla. Ujistila ji, že se nic neděje, a vnikla do domu. Zakřičela jméno matky Lily a pomohla jí dovnitř. Drže ji za ruku rychlým krokem procházela se po cizím domě. Dům zel prázdnotou. Ani na hlásek Lily jí rodiče neodpověděli.

   „Kdo je to?“ zahřměl rázně mužský hlas. Angelina ochranitelsky schovala Lily za sebe, když si všimla šílenství v očích starého muže s nožem v ruce.

   „Otče!“ vykřikla Lily polekaně.

   Chvíli muži trvalo, než poznal svou dceru. Klekl na koleno, pustil nůž k zemi a rozevřel náruč, ve které mu spočinula jeho dcera. Pevně ji sevřel sobě na prsa a roztřeseně vydechl. Tolik se o ni bál. Nepřátelsky však pohlédl na Angelinu. Lily mu spěšně vysvětlila, co se děje. Na svůj věk měla dostatek rozumu, aby věděla, že je plameny brzy doženou. A ona chtěla ochránit svou rodinu za každou cenu.

   Angelina vykoukla z okna a sledovala plameny, jak požírají další velký dům a lámou ho na kusy pod svou mocí.

   Zrakem se vrátila zpátky ke šťastné rodině.

   „Musíme odtud,“ řekla rázně. „Oheň se sem blíží.“

   „Vy jste…“ vydechla žena polekaně.

   „Na to není čas!“ zatřásla s ní Angelina. „Musíte se odsud dostat. Dojděte ke břehu Temže. I kdybyste neuměli plavat, držte se blízko břehu.“

   „Ale co Vy?“ zeptal se muž zmateně. Zněla, jakoby neměla v plánu s nimi jít také.

   Angelina se roztřeseně nadechla.

   „Musím najít svého manžela,“ řekla vylekaně. Představa, že by se Vincentovi něco stalo, byť už je nespojuje svazek manželský, ji děsila. Oči se jí zaleskly. „Musím ho najít,“ řekla ještě jednou roztřeseným hlasem. „Vy se odsud dostaňte. Za každou cenu!“

   Pohlédla na Lily, která ji dychtivýma očima sledovala. Ještě jednou naposledy ji pevně sevřela ve svém náručí. Políbila ji do vlasů.

   „Postaráš se o ně. Že ano?“ vydechla Angelina tiše.

   „Ano,“ vydechla Lily.

   Angelina se usmála, políbila ji na líčko a spěšně se rozběhla ke dveřím. „Až se plameny rozšíří dál, už nebudete mít šanci. Jděte hned!“ řekla jim rázně, než se sama rozběhla směrem k plamenům.

   Ještě musela najít Vincenta a Emily.

   Srdce ji bolelo při myšlence, že by nyní chtěla sevřít svou malířku v náručí a ujistit se, že je také v pořádku. Ale ta je v bezpečí na lodi plující daleko na jih, daleko od tohoto pekla. Zahnala slzy a prchala směrem k hořícím místům Londýna.

 

   Dorothy se rozkašlala. Špatně se jí dýchalo. Opřela se o zeď a zoufale se rozhlédla kolem. Spousta lidí kolem ní prchalo a křičelo. S každou další minutou se naděje, že svou zpěvačku najde, ztenčovala. Přesto sevřela ruce v pěst a rozběhla se kupředu. Neměla už mnoho sil. Ale Angelinu musela najít. V tomhle šílenství ji nemohla nechat samotnou. Setřela štiplavé slzy. Nesmí ztratit naději. Když ji ztratí, přijde o všechno. A to si nyní nemohla dovolit. Ne nyní, když byla svobodná!

   Zakopla a spadla tváří do špinavé kaluže.

   Stiskla zuby k sobě a pohlédla na své odřené koleno. Znovu vstala a kulhavým během utíkala kupředu. Tahle bolest je nic oproti bolesti srdce, které bilo jako splašené ze strachu, že by se Angelině mohlo něco stát.

   Chraptivým hlasem, kterým křičela její jméno už několik hodin, volala svou múzu k sobě. Odmítala uvěřit, že by o ni přišla.

   Poslední naděje, že žije, se chytala a odmítala ji pustit.

   Prudce se zastavila a sledovala poplašené koně, jak se stavějí na zadní a prchají dál od ohně, div ji neporazili. I jiná zvířata prchala, když měla možnost.

   Jen pár lidí přišlo o mozek a svým sluhům přikazovali, aby zachránili jejich majetek.

   Co na tom, že jim už polovina sluhů shořela v plamenech, majetek zde přece nenechají! Dorothy proběhla kolem muže, který mrskal své neposlušné sluhy, kteří se snažili utéct od něj pryč, bičem, protože odmítali zachránit jeho rodinné dědictví. Stejně tak viděla na své cestě zlodějíčky, kteří si z hořících domů brali zlato, nehledě na své životy.

   Zadýchaně se zastavila a rozhlédla se kolem.

   Hlava se jí motala z kouře a nedostatku kyslíku.

   Netušila, kde byla.

   Chytila se za prsa a rychle dýchala. Očima těkala kolem.

   Vydala se znovu kupředu.

   „Angelino!“ zvolala jméno své milenky tak hlasitě, jak jen mohla. Jak jí to její chraptivý hlas dovoloval.

   Zahnula za roh a rozběhla se vstříc plamenům.

   I kdyby měla Angelinu vytrhnout z náruče smrti, najde ji!

   A stejně tak Angelina utíkala vstříc plamenům s nadějí, že její manžel a její věrná služebná už dávno utekli a ona najde jejich domy prázdné. Londýn hořel a měnil se na prach. Něco, co se zdálo jako drobná záležitost, nyní sledoval starosta Bloodworthy s polekanýma očima. Učiněné peklo na zemi. Peklo, ve kterém každou chvílí někdo zemřel. A byla to jeho chyba. On odmítal něco udělat.

   Historie si ho zapamatuje jako nerozhodného a jako hlupáka.

   Nyní litoval, že toho chlapce dal zpráskat.

   Jeho rádci mu nevěděli, jak poradit.

   Až o dlouhou dobu později padl spásný nápad, že by měli strhnout domy, aby zabránili šíření ohně. Kdyby tento nápad přišel o něco dřív… možná by v plamenech tolik lidí nezemřelo.

   Psalo se brzké ráno 3. září toho smutného roku a plno lidí pořád pobíhalo po hořícím Londýně ve snaze najít své milované. Mezi nimi byla i Angelina Brownová a Dorothy Bloodworthová. Hříšné milenky, na které historie zapomněla. Jejich jména byla pouze na listině s ostatními jmény lidí, kteří tuto katastrofu nepřežili nebo byli nezvěstní.