Hladový plamen se natahoval pro další kus nábytku. Sotva pohltil jeden dům nebohého pekaře, jeho žaludek nebyl k upokojení. Měl hlad a vše chtěl strávit na popel. Uběhla ani ne hodina od počátku požáru. Majitel pekařství sice stihl utéct s rodinou včas, ale nebohá služka, která se ještě pro něco nejspíš vracela a utíkala z domu jako poslední, takové štěstí neměla. Zápach spáleného masa se rozlehl kolem vystrašené rodiny. Muž spěšně poslal po svém synovi dopis pro starostu a s hrůzou sledoval, jak se mohutné plameny ještě zvětšují pod náporem větru. Suché dřevo, ze kterého bylo kdysi vyhlášené pekařství Tomase Farrynora, se nyní měnilo v dusící popel a hromadu hořících pozůstatků. Sotva se Tomas Farrynor vzpamatoval, hned kázal své rodině, aby se snažili plameny uhasit. Jejich konání však způsobilo, že drobné jiskřičky poletovaly vzduchem, lidským okem nezpozorované, a ulehly na vedlejší domy. Shromáždilo se jich více a drobný plamínek započal své násilí na vedlejším domě tiše a nepozorovaně. Až posléze mladá dívka vykřikla, když dům jejich souseda začal také hořet. Tomas Farrynor odhodil svůj starý plášť, kterým se snažil oheň uhasit, a bušil na dveře souseda a hulákal, aby ho vzbudil. Stejně tak jednala i jeho žena v zoufalosti, když si všimla plamenů z druhé strany. Jejich rodinný podnik, o který její manžel pečoval s něhou otce, za chvíli lehne popelem a oni nebudou schopni ani zachránit nic z něj. Služku už neměli, o tu přišli hned v plamenech. Jejich majetek se rozpadal jim před očima, aniž by mohli něco udělat.

   Když se konečně vzbudili sousedi a otevřeli dveře, klepali si na čelo a nebrali je vážně. Až když ho ošlehly nenasytné plameny, hnal se muž rychle nahoru, aby vzbudil a zachránil svou ženu a dceru. Ve zmatku a zoufalství jim přikázal, aby popadli nějaké své cennosti. Malé děvče neznalo význam toho slova, tak si vzala jen svou dřevěnou hračku z pokojíčku, do kterého se plameny už dostávaly. Temný kouř se kolem ní rozlehl a zabránil jí v úniku. Děvčátko se rozkašlalo. Oči jí začaly štípat. Začala křičet a volat maminku. Neviděla a neslyšela, jen cítila to velké horko, které většinou způsobuje sluníčko v létě. Její matka ani otec neslyšeli její zoufalý hlas. Natáhla ruku k plamenu a rozkřičela se víc. Nehezká nudle jí tekla z nosu a oči měla zarudlé od slz, hlasivky ochraptělé od věčného křiku. Proč její rodiče nejdou? Proč si pro ni nepřijdou? Proč ji ty plameny tolik pálí? Pravda, tatínek přece říkal, aby se ohně v krbu nedotýkala. Ale kdy se z jejího pokoje stal krb?

   Malá holčička nechápala, že plameny usilují nejen o její dřevěnou hračku koníčka, ale i o její holý život. Stála uprostřed plamenů a v pláči volala své rodiče, kteří ji zatím hledali dole kolem domu a volali její jméno.

   „Alice? Alice!“ křičela matka hystericky a rvala si vlasy. Křičela na svého manžela, aby ji taky hledal, zatímco se muž snažil plameny uhasit.

   „Buď ticho, ženská!“ okřikl ji zoufale.

   „Co když je uvnitř?“

   „Jistě je venku a někde se fláká!“

   „Co když je uvnitř?!“ zavřeštěla žena a trhala si vlasy. Muž s ní musel zatřást, aby ji vzpamatoval. Nakonec mu však stejně omdlela v náručí. Když se však děvčátko neozývalo ani, když ji volal její otec, uvědomil si s hrůzou v očích, že skutečně může být uvnitř. Div svou manželku nehodil na zem a skrz plameny se vrhl dovnitř do polorozpadlého domu. Štiplavý kouř ho přivítal a vtrhl mu do plic a do očí. Nic neviděl a dýchat nemohl. Přesto chraptěl jméno své jediné dcery. Konečně uslyšel pláč.

   Našel ji na poslední chvíli. Přitiskl si ji na prsa a chvíli poté na místo, kde doposud stála, zřítila se střecha. Děvčátko plakalo, když ji otec nesl dolů, zatímco se ručkami natahovalo ke svému pokojíčku, kde upustila svou dřevěnou hračku.

   „Panu Tippsovi bude horko!“ křičela holčička s pláčem a natahovala se svými prstíky po dřevěném koníčkovi.

   „Pan Tipps bude v pořádku,“ sliboval jí otec, když ji chránil vlastním tělem před chtivými plameny, které mu dýchaly na záda. Ignoroval bolest, když ho propálily do masa. Pokud zachrání dceru, bude mít ještě jeho rod nějakou budoucnost. Pokud zemře, nebude mít dědice. Už ho dům nezajímal. Už se jen staral, aby jeho dcera přežila.

   „Alice!“ zavřískla matka, když se z mdlob probrala a hnala se ke svému manželovi, aby z něj oprášila popel a zbylé plameny. S hrůzou sledovala jeho spálené maso na zádech.

   Mnoho podobných příběhů se odehrálo, zatímco se nebezpečný plamen ohně rozmisťoval kupředu.

 

   „Tak co?“ zvolal Tomas Farrynor na svého syna, když se vrátil od starosty. Nebyl spokojený se zprávou svého syna. Starosta Tomas Bloodworthy situaci podcenil. Nic ho v tu chvíli nezajímalo. Jen to, že ho chlapec vzbudil uprostřed noci a vykládal mu nějaké zatracené báchorky. Však také sluhovi nakázal, aby mu nejednu ránu ušetřil, holomkovi. Prý požár otcova pekařství. A co on s tím? Jen ať si vykládá báchorky po půlnoci, komu chce. V sídle lorda Bloodworthyho odbila půlnoc a on chtěl spát! Ráno se bude starat. „K čertu s ním, se starým dědkem!“ zařval Tomas Farrynor vztekle.

   A zatímco se snažil plameny uhasit se svou rodinou, která už nedoufala, že něco z jejich bývalého domova zůstane, plameny postupovaly neohroženě kupředu. Protože většina lidí spala a nebrala křik svých sousedů v potaz nebo si jen klepali na čela, aniž by vykoukli ven, probudil je o pár chvil dusivý kouř, který se jim dostal do plic a krku. Staří manželé takto ve spánku našli smrt. Začalo to jako prostý kašel, který manželce tichým sykotem rozespale muž vyčetl. Když se však také začal dusit kouřem a rozlepil oči, bylo již pozdě. Otevřel dveře do jejich ložnice a nechal tak plameny proniknout kupředu. Zakřičel na manželku, aby hned vstala. Ta už ho však neslyšela. Kašlat také přestala. Jedovatý kouř pohltil její plíce a usmrtil ji v polospánku. Muž se dusivě rozkašlal a zakryl si ústa rukou. Zatřásl se svou ženou, myslel si, že to jenom hraje. Až poté viděl, že ani ze země se nezvedá, když ji shodil na zem. Krev se mu vehnala do hlavy. Věděl jedno; musí odsud zmizet, jinak také zemře!

   Schodiště ze dřeva bylo však zničeno plameny.

   Otevřel okno a nechal dovnitř proudit vzduch. Bylo to jako pozvání pro plameny, aby posléze i jeho pohltily. Muž vykřikl bolestí. Ne, takhle se přece nevzdá! Poplácal se po ramenou a zádech, aby nejhorší plameny udusil. Srdce mu tepalo jako o život. Vždyť mu o něj i šlo. Vylezl ven na střechu a křičel na sousedy, aby se vzbudili. Marná sláva. Nikdo z velevážených šlechticů se nebude obtěžovat otevírat oči pro blázna.

   Pohlédl dolů z výšky několika stop a zamotala se mu hlava. Chtěl honosný dům, veliký dům, aby dokázal svou vlastní velikost.

   Opět se rozkašlal dusivým kašlem. Tmavý kouř kolem něj poletoval. Má umřít na střeše své velikosti nebo obětuje nohu či obě, aby posléze mohl žít jako mrzák?

   Na zlomek vteřiny dostal rozum. K čemu mu bude bohatství, když je starý a přišel o manželku? K čemu mu budou nohy, když nebude mít s kým někam chodit? Pokud ale přijde o život, znovu se sejde se svou ženou. Zavřel oči, pomodlil se, udělal před sebou kříž a skočil. Bláhový skok do sena souseda, na které o pár chvil také skočily i jiskřičky, se mu povedl. Sice kulhal, ale mohl utíkat. Mohl prchat a doufat ve svůj život.

   Volal kolem dokola a snažil se vzbudit lidi, kteří se ještě mohli zachránit.

   Bušil jim na dveře, vyřvával z plných plic a dusil se zbytky kouře a popela ve vlastních plicích.

   Příroda byla proti Londýnu. Bylo léto, sucho, severovýchodní vítr dul kupředu a rozmisťoval jiskřičky a plamen kupředu. Příroda neznala slitování. Kdysi honosné město během pár hodin hořelo na více místech. A to vše jen pro lidskou nepozornost.

   Oheň si nevybíral, svými ústy s radostí políbil i honosné stavby. Nespočet chrámů shořelo, plno budov bohatých měšťanů zmizelo v plamenech. Vězni křičeli o pomoc, když se k nim dostaly plameny. Dozorci však uprchli včas, nestarali se o trestance.

   Požár dokonce nerozlišoval věřící a nevěřící. Žebráci jen užasle sledovali, jak hoří katedrála svatého Pavla jim před očima.

   Někteří lidé padali na kolena a ztráceli víru, se slzami v očích sledovali, jak je opouští Bůh a nechává své sídlo spálit na popel, jiní se radovali a uráželi Boha jemu pod nosem.

 

   Starosta konečně začal jednat až hodinu poté, kdy se plameny rozšířily ve svém původním ohništi. Ulice Pudding Lane se změnila během pár chvíli k nepoznání. Starosta se musel rozhodnout, přestože nechtěl a byl rozespalý. Taková drzost - vzbudit ho uprostřed noci a chtít po něm, aby uvažoval, jak to vyřešit? Měl toho kluka dát spráskat ještě víc a jeho pošetilého otce také! Pak by se mu možná trochu ulevilo.

   Ale protože za chvíli chodili další a další lidé s tím, že jejich domy a celé ulice, dokonce i katedrála hoří, uvědomil si, že to nebyl jen nejapný žert nějakého malého spratka, ale že se jednalo o krizi.

   Setřel pot a sledoval mapu Londýna před sebou.

   Jeho rádcové ukazovali, kde se plameny již rozmístily.

   Neměli moc času.

   Ztratil hodinu, kdy nad slovy hošíka přemýšlel. Zuřivě udeřil do stolu, až se svíčky zatřásly. Rádcové je rychle chytili, aby nezpůsobily další neštěstí. Starosta byl bláhový. Zuřil a bědoval kvůli vlastní dceři, zatímco měl myslet na bezpečí svých obyvatel jako první. Pokud se někomu něco stane, bude to na jeho bedra.

   První zpráva o úmrtích na sebe nenechala dlouho čekat.

   Starosta sir Tomas Bloodworth cítil na čele kapičky potu.

   Pohlédl znovu na mapu a tečkami inkoustu zaznamenával pomalu zjištěné oběti.

   Ruka se mu klepala.

   Přeškrtl most.

   ‚Plameny jistě brzy dorazí i sem,‘ napadlo ho. Oči měl dokořán, zornice rozšířené. Soustředil se. Dýchal nahlas nosem.

   Životy dalších lidí závisely na něm.

   Na jeho rozhodnutí.

 

   Jakýsi chuďas, který byl nakažen morem a nemohl už chodit, křičel o pomoc, zatímco hořel zaživa. Cikánka jen s rozšířenýma očima sledovala zkázu Londýna, která se pomalu řítila i směrem k jejich cirkusu. Vzburcovala své lidi a hnala je pryč. Všeho zanechte, jestli si ceníte vlastních životů!

   Nezkrotné plameny se nebály ničeho, však je ještě nikdo snad ani nezaregistroval. A pokud ano, proč je doposud nehasili?

   Mohutné ruce plamenů konečně také objaly hezkou stavbu divadla. Pevně ji sevřely, až se základy budovy pomalu pod jejich stiskem rozpadaly. Honosná stavba divadla hořela jako malý domek chudého občana.

   Ale oheň ještě neměl dost.

   Už hořel několik hodin. A pořád měl hlad.

 

   Angelina kráčela jako tělo bez duše a dívala se mrtvolnýma očima do země. Krajka kolem krku ji škrtila. Měla nyní jen tyto šaty, které jí dal cirkus. Nevnímala, kam jde. S pohledem k zemi a s rukama svěšenýma dávala mechanicky nohu před nohu.

   Vincent Brown seděl doma ve své pracovně a popíjel whisky. Trpká chuť mu připomínala, že je sám a že před pár dny mohl sevřít svou ženu v náručí, ale neučinil tak, aby nevzal její štěstí. Pevně semknul víčka k sobě.

   Dorothy Bloodworthová prchala londýnskými ulicemi a křičela Angelinino jméno, jako zběsilá ve snaze najít svou milenku.

   Ani jeden z nich si doposud nevšiml hladových plamenů, které je měly zastihnout nepřipravené a měly se stát pro ně osudnými.

   Kdysi honosné město Londýn hořelo a měnilo se pomalu v popel minulosti. Slitují se plameny nad místními lidmi, nebo vezmou životy všem?