Angelina návrat svého manžela očekávala s neklidným srdcem. Chodila nervózně po domě, nesoustředila se během práce a odmítala se bavit s cizinci, kteří ji přišli navštívit předčasně a osobně. Nebo to možná nebylo kvůli Vincentovi, ale té děvě? Dorothy. Jak sladké to jméno. Vzrušeně vydechla a sklácela se na židli. Nemohla ji pustit z hlavy. Její plavovlasý anděl s tak líbezným, sladkým hláskem. Od toho večera ji nespatřila. Ani po ulicích Londýna nebo v divadle. Nervózně si hrála s mincí. Točila jí v ruce. Potřebovala rozptýlení. Ale jaké? Lily také nikde po ruce nebyla. Nejspíš onemocněla.

   „Paní Brownová, nevypadáte vůbec dobře,“ řekla jedna ze sboristek starostlivě.

   „Angie si zoufá po manželovi,“ podotkla zrzečka a upravila si vlasy.

   „Ach, pravda. Jsem nezdvořilá. Omlouvám se.“

   „To bys tedy měla.“

   „Nic se neděje,“ pousmála se Angelina a opět vstala, aby se nalíčila. „Můj manžel má důležitou práci, nesmím mu stát v cestě. Pokud si chci plnit sny, musím být silná. Až mě tento sen přejde, budu se věnovat rodině a životu s ním.“

   „Ach, to je tak romantické,“ vydechla jiná sboristka.

   „Vincent mě chápe a přemýšlí trochu… nadčasově, řekla bych.“

   „Slyšela jsem ale, že právě toto brání v jeho větších obchodech,“ pronesla jedna postarší sboristka, ale hned si zakryla ústa. Angelina se zarazila a ohlédla se za ní.

   „Cože?“ zeptala se jen.

   „Ale to nic. Moc mluvím,“ poznamenala žena jen a upravovala si paruku. Angelina se na sebe zadívala do zrcadla. Přejela si prsty pod očima a několikrát zamrkala. Určitě jen žertovala, protože její manžel je hrubián a opilec. Není tak galantní a inteligentní jako Vincent.

   Po chvíli slyšela opilecký smích ředitele, který se nemohl nabažit, kolik peněz mu jeho sboristky zatím vydělaly, a musel slavit. Strčil hlavu dovnitř a jedna ze sboristek se pohoršeně zakrývala a říkala mu, aby okamžitě odešel. On však jen mávl rukou a potácivě vešel dovnitř. Angelina ho ignorovala a česala si vlasy. Byl zpitý pod obraz a čpěl kouřem. Cítila snad i něco nového z Dalekého Východu. Byl odporný. Všimla si jeho chtivého pohledu.

   Frederick Jones jen spěšně zatleskal rukami a popohnal sboristky, aby opustily místnost a šly se připravit jinde.

   „Ještě máme pár minut čas, pane Jonesi,“ řekla Angelina trochu chladně, zatímco si upravovala vlasy, nedívaje se na toho ubožáka za sebou.

   „Vyloučeno, program začíná za chvíli! Honem, honem!“ hnal všechny dívky pryč z šatny, než za nimi zabouchl dveře. Angelina si ho pořád nevšímala. „Paní Brownová…“ oslovil ji mile a potácivým krokem kráčel k ní.

   „Pane Jonesi,“ vrátila mu oslovení, ale ani koutkem oka se na tu lidskou trosku nepodívala. Všimla si, že vytáhl jakousi malou lahvičku a zaštěrkal s ní.

   „Dáte si také?“ zeptal se zdvořile.

   „Ne, děkuji. Nepiji tvrdý alkohol,“ řekla mu chladně.

   „Ach, zajisté, omlouvám se,“ usmál se opilecky a sám si přihnul nejeden lok, až mu zlatohnědá tekutina stékala po bradě po malých kapičkách. Angelině se zvedl žaludek, když ucítila, že smrdí po moči, kouři a alkoholu. Odpustila od nutkání zakryt si nos i ústa. Po chvíli vstala.

   „Když mě nyní omluvíte, připojím se k ostatním,“ řekla jen a prošla kolem něj. On ji však pevně chytil za zápěstí a zastavil.

   „Ach, pardon,“ usmál se mile a pustil ji. „Nemyslel jsem to zle, ale… Paní Brownová, dnešní večer je zase jeden z těch speciálních, že?“

   „Každý večer je speciální, pane Jonesi,“ odvětila Angelina a konečně se mu podívala do očí. Vyslala mu však signál, aby se jí více nedotýkal, jinak toho bude litovat. Je vdaná žena a je na to hrdá. Miluje a ctí svého manžela, a pokud si ředitel divadla myslí, že si z ní udělá známost na jednu noc, plete se. To ona si vybírá známosti, o kterých se její manžel nikdy nedozví. Tak jedinečné, že většinou stráví jen pár nocí zde, v Londýně, v místě, které miluje a kde se narodila. „A proto bych Vám doporučila, abyste mě pustil, abych i tento večer mohla proměnit ve vzácnou vzpomínku lidí tam v sále,“ dodala milým hlasem, než se mu ladně vysmekla ze sevření, otočila se na podpatku a šla pryč ze šatny.

   Už však neviděla vztek a zlost v očích odmítnutého ředitele divadla.

 

   Angelina měla pravdu – toto měl být opět večer, na který se nesmělo zapomenout. Hned po příchodu na jeviště zkontrolovala místo svého manžela. Pořád volné a studené, opuštěné a zoufalé. Myšlenka další noci strávené o samotě ji děsila. Proto se rychlým pohledem podívala kolem po divácích a usmála se v duchu pro sebe, když si všimla svého plavovlasého anděla, který seděl v postranních lóžích vedle svého manžela. Jak překrásná. Dnes večer si vzala rudé šaty. Tak svůdné s tou černou krajkou. Byla jednoduše svůdně překrásná a překrásně svůdná. Pohledem sklouzla níž na hudebníky v oddělené části, kteří jen přikývli na její tichý pohled a začali hrát. Angelina se znovu zahleděla do jeviště, kde byla královnou a bohyní, kde její hlas znamenal všechno, než se zhluboka nadechla a začala zpívat.

   Jen pro jedny nelítostné oči už královnou ani bohyní nebyla. Byla to zrádkyně národa, která si zasluhovala smrt za to potupení, které se na něm dopustila. Sice nepřímo, ale i tak. Dá jí ještě poslední šanci – Frederick Jones se své kořisti jen tak snadno nevzdává! On ji nakonec přinutí, aby mu podlehla! Sledoval ji nenávistnýma, však vášnivýma a chtivýma očima. Musel si nerad v duchu přiznat, že i kdyby se chtěl přinutit nenávidět ji sebevíc, vzrušovala ho a on ji skrytě miloval velkým žárem lásky, která nemohla být nikdy opětována. Nebo mohla? Mohl by ji přinutit násilím? Může se dopustit smilství, církev ji odsoudí a bude jeho, on ji vykoupí, když se jí muž zřekne! Chtivě si olízl rty. Mozek potemněný alkoholem mu vytvářel nemravné obrazy Angeliny Brownové. Být střízlivý, možná by se za sebe i zastyděl, ale nyní si jen soustředil na požitek, který mu mohla tato žena dát.

   Dorothy po chvíli svůj boj vzdala a opět se nechala tak svůdným hlasem svést na scestí. Říkala svému manželovi, že si nepřeje sem znovu jít. Když ji toho rána našel, jen se ptal, co se stalo, a ona si nebyla schopna vzpomenout vůbec na nic. Lhala mu. Nemohla mu přece říct, že sesmilnila, natož se ženou! Ba co víc – s Angelinou Brownovou! Tou poběhlicí ďáblovou a svůdkyní samotného Satana! Krátkou zprávou, kde se jí omlouvala, ale děkovala za krásný večer a doufala v další blízké a možná i romantické shledání, roztrhala rozhořčením. A přesto nemohla spustit oči z jejích plných rtů a hrudi, která se vzdýmala pod náporem vzduchu. Její hlas byl příliš mocný, aby mu mohla odolat. Proto se jím nechala znovu svést. Hněv byl tentam. Byla to nyní ona, kdo zatoužil okusit opět ten pocit, když ji uspokojuje žena. Zavrtěla nervózně koleny o sebe. Tohle nebyla ona! Nemívala tak hříšné myšlenky!

   „Dorothy, děje se něco? Není ti dobře?“ zeptal se jí její manžel, až nadskočila. Usmála se.

   „Je tady trochu dusno,“ řekla popravdě a zahleděla se znovu na Angelinu, „ale zpívá nádherně.“

   „To ano. Není divu, že má andělský hlas,“ souhlasil její manžel. ‚A tělo anděla,‘ pomyslel si v duchu. ‚Jaká škoda, že můj andílek je krásnější.‘

   Dorothy si všimla smyslného pohledu, který jí Angelina věnovala, když skončila jednu z mnoha písní, až cítila ve tvářích stud. Takový svůdný pohled doposud ani od svého manžela nedostala! Zhluboka se nadechla a ovívala se rychle vějířem, aby nabrala potřebného vzduchu do plic.

   Angelina si byla moc dobře vědoma reakcí, které ta žena měla na její pohledy. Jak roztomilá to dívka. Proč nepřišla ihned den poté? Proč neposlala dopis? Proč se po ní nesháněla? Ano, mohla se shánět ona sama, ale to by potom znamenalo, že od toho chce něco víc. Zarazila se ve svém duchu, zatímco zpívala podmanivým hlasem. Proč nad tím vůbec přemýšlí – je jen jedna z mnohých, které okouzlila a svedla. Měla to být jen zábava na jednu noc a poté zapomenutí. Sladké zapomenutí s příslibem věrné lásky svému manželovi během dalšího jitra. A přesto ji z hlavy dostat nemohla.

   Do konce představení si zakázala dívat se jejím směrem. V šatně zůstala nejdéle, odmítala přijímat jakékoliv hosty. Když se ujistila, že už nikdo není v budově, teprve poté se rozhodla odejít. Zamknula za sebou dveře a klíč dala za okno. Tam, kde vždycky.

   Vyšla ven do příjemného, teplého letního večera a zastavila se ještě předtím, než sešla vůbec první schod. Vřele se pousmála.

   „Zdravím, má jižní krásko, copak vás ke mně vede?“ zeptala se mile.

   Dorothy čekala o těch pár schodů dole s rukami zkříženými pod prsy. „Ráda bych si vyslechla, co se tu noc skutečně stalo?“ zeptala se Dorothy odměřeně.

   Angelina se uculila, sešla hravě těch pár schodů, které je oddělovaly, až byla těsně u její tváře. Pohladila jí po líčku a rukou jí zajela do plavých vlasů. „A co přesně máte na mysli?“ zeptala se svůdně. Dorothy se začervenala, ale neodtáhla se.

   „To, co se stalo, když jsme se obě opily.“

   „Musíte mi to připomenout.“

   „Myslím si, že víte moc dobře, o čem mluvím.“

   Angelina se usmála a začala kolem ní pomalu kroužit. „Skutečně?“ hrála si na nevinnou.

   „Ano!“

   „Budete mi muset připomenout, kterou noc myslíte, má jižní krásko,“ odvětila Angelina hravě a ustoupila o pár kroků, jinak by si nejspíš vysloužila ránu drobné dlaně. Zarazila se však, když se Dorothy podívala k zemi.

   „Nevím sice, co se stalo, ale… udělejte to znova!“ vyzvala ji zle a přistoupila k její těsné blízkosti, až na ni Angelina zůstala zmateně hledět. „To, co se stalo tu noc, když jsme se obě opily… od té doby na ten pocit nemohu přestat myslet. Mám manžela, pro Boha nad námi! Měla bych milovat jen jeho, ale nemohu, když je má hlava plná… nepořádku po Vás!“

   Angelina se pousmála, chytila ji za ruku a jemně jí políbila na dlaň. „Pak se omlouvám, že jsem znesvětila toto překrásné tělo a mysl. Měla bych to nejspíš napravit, že?“

   Dorothy jen přikývla. A to Angelině stačilo. Táhla ji za sebou, její ruku pevně svíraje v té své. Šly na místo jim oběma dobře známé. Za dveřmi dobře skryté opět zažívaly slasti, které ženě může dát jenom žena.

   Kdyby Angelina věděla, že je sledoval tu noc do hostince ještě jeden pár očí, hrála by svou hru tak zřetelně?

 

   S klidnou myslí se Angelina odtáhla od zadýchané plavovlásky a políbila její prameny. Rty sjížděla dolů po její hebké kůži na krku, vrátila se k uchu, jemně lalůček políbila, než jazykem tvořila vlhkou cestičku po rameni dolů po zádech až k pevným hýždím. Přivinula si ji pevně do své náruče a omotala okolo jejích útlých boků pevně ruce. Byla tak drobná a překrásná. Srdce, které cítila, že bilo proti její hrudi, bilo silně a chtivě. Dorothy otevřela oči a vzhlédla k Angelině.

   „Asi se zase vypaříte, až usnu, že?“ zeptala se hravě. Angelina se pousmála a prohrábla jí vlasy.

   „Na to, jak jste působila dost nepřátelsky, jste opravdu přítulná,“ řekla jí Angelina upřímně.

   „Nebudete mít potíže?“ zeptala se Dorothy starostlivě. Angelina ji umlčela rychlým polibkem na rty.

   „Znám rizika a nebojím se jich,“ zašeptala Angelina upřímně. „Nebojíte se Vy? Váš manžel popíjí jen pár schodů dolů pod námi.“

   „Nepřijde nahoru před půlnocí. Taková je tradice v jeho domovině,“ zazubila se Dorothy a rukami pomalu sklouzla po Angelinině zádech, přitiskla ji více na sebe. „A kdyby náhodou, klíč od našeho pokoje je v zámku z této strany. Je zamčeno. Nenechala bych vás utéct ani náhodou.“

   „Rozhodně jste hravá,“ prohrábla jí Angelina vlasy.

   Dorothy na ni trochu zatlačila, aby se překulila na záda a vysadila se jí do klína. Sledovala její smyslný pohled a snížila se dolů, aby ji políbila. Rukami mezitím zkoumala její pevná ňadra. Když je stiskla o něco silněji, Angelina vydechla tlumeně do polibku. Od pevného stisku povolila a jen její ňadra něžně laskala, zatímco její ústa zaměstnávala těmi svými. Zhoupla se párkrát v bocích, dráždila její klín svým vlastním.

   „Abyste věděla, o co přijdete, pokud se rozhodnete nepřijít znovu,“ zašeptala jí Dorothy svůdně do ucha a políbila ji na krk.

   Angelina se chtivě usmála a převalila ji pod sebe. „S takovou neodejdu a postarám se o Vás znovu,“ řekla jí upřímně, než se snížila dolů a políbila ji na klíční kost.

   „Času do půlnoci je ještě dost,“ prohrábla jí Dorothy hravě vlasy. Angelina ji kousla do bradavky, až Dorothy tlumeně zavzdychala. Angelina její bradavku však nepouštěla, stiskla ji mezi zuby pevněji a trochu zatáhla. Vyžívala se v trápení své nebohé plavovlásky, která se jí takto svévolně vydávala na milost a nemilost. Když už se pod ní třásla v agónii vzrušení, pustila její bradavku a políbila ji na usmíření.

   „Abyste věděla, na co se můžete těšit příště, má milá Dorothy,“ řekla a políbila ji ještě jednou na líčko.

   „Kdy příště?“ zašeptala Dorothy vzrušeně a chytila ji za ruku, aby se ještě neodtahovala. Její teplo bylo překrásné.

   „Až přijdete znovu na mé představení.“

   „Kdy?“

   „Zítra večer.“ Dorothy ji stáhla k sobě a hluboce políbila. Trochu se s ní převalila, aby ji znovu uvěznila pod sebou. „Dorothy,“ vzdychla Angelina a zadívala se jí vzrušeně do očí. „Už opravdu musím.“

   „Nepustím vás,“ usmála se Dorothy. Angelina ji kousla do brady a jazykem přejela po rtech.

   „Pokud ne, nebudete se moci těšit na jiná vzrušující dobrodružství, která můžeme spolu zažít, pokud dnes večer odejdu.“

   „Nechci trávit noc v posteli sama.“

   „Váš manžel se jistě brzy dostaví a mé místo nahradí s radostí.“

   Dorothy se škodolibě ušklíbla. „Ještě jsem neuspokojila já vás. Bylo by to nefér, kdybych to byla jen já, kdo pociťuje slast, nemám pravdu?“

   A v tu chvíli Angelina věděla, že tento plavovlasý anděl bude její zkázou. Ale náramně svůdnou a chtivou zkázou, které by s radostí propadla znovu a znovu.

 

   Tu noc se Angelina vrátila domů vzrušená. Nemohla usnout. Pořád musela něco dělat. Chodila po pokoji, kde její manžel psávat spisy pro svůj obchod. Vyhlížela ho z okna, přestože věděla, že se ještě dnes večer nevrátí. Skoro se modlila k Bohu, aby na jejího manžela dával pozor, aby její hříchy nechal nést jenom ji, aby netrestal Vincenta.

   Netušila, kdy usnula.

   Pamatovala si jen, že ji našla Emily v brzkých ranních hodinách, jak spí, zabalená do manželova kožichu. Emila ji uklidnila a předala dopis, který ji dnes odpoledne přišel. V dopise stálo, že se cesta trochu prodloužila, ale brzy se její manžel jistě vrátí domů. Oddychla si. Kdy ale bude to brzy? A kdy bude příště s Dorothy? Povzdychla si nad svým smutným osudem. Chtěla je mít oba, ale mohla mít jen jednoho.

   Toho brzkého rána jel Vincent v kočáře, taženým dvěma vraníky. Kočí tak trochu spal a nevnímal moc cestu. Nepostřehl, kdy koně začal navádět k levému boku silnice, ke kluzkému blátu především. Vraníky však něco vylekalo, snad ještěrka přeběhla přes cestu nebo noční pták jim proletěl nad hlavami, splašili se a běželi tryskem po nerovné silnici. Kočí po chvíli seskočil z kočáru, volajíce, aby pan Brown vyskočil také. Nikoho však vyskakovat neviděl. A nedlouho poté se uvolnily postroje, které vraníky poutaly ke kočáru. Kočár vší silou a rychlostí narazil do stromu.

   „Pane Browne!“ zvolal polekaný muž a hnal se k místu neštěstí.