Kapitola I. – Dohoda smrti

Poslední sluneční paprsky dopadly nepříliš čistým oknem na starý těžký dubový stůl. Vysoký statný muž s havraními vlasy, staženými do silného ohonu, v klidu seděl u stolu a sledoval další tři muže. Nebál se jich. A to byl možná jeden z mála, komu přítomnost krále a jeho dvou starších synů nevyvolávala třes kolen, stažený žaludek a pocit na zvracení.

Jeho černé oči si bedlivě prohlížely každý detail královské hradní síně. Nebyla přepychová, král Raon si na nějaký luxus nikdy nepotrpěl. Byl to bojovník, který si daleko víc cenil meče, štítu, a svého početného a silného vojska než nějakých nablýskaných hloupostí, cetek na stěnách a stolech. Byl to válečník, ale i násilník.

Kruté výpady jeho vojsk do okolních zemí přidělávaly okolním králům a vojvodům posledních pár let nejednu vrásku. Jeho království však bylo veliké a neshody okolních zemí příliš vážné, než aby se proti němu ostatní králové spojili a zastavili ho. Lidí, kteří jeho krutostí trpěli, bylo nespočet, i v jeho vlastní zemi. Jeho synové byli po něm. Nejstarší zdědil jeho nelítostnou povahu a ten druhý v pořadí taky nebyl zrovna lidumil. Lidský život pro ně neměl moc velkou cenu.

Jen ten třetí byl výjimka. Jak pravil jeho výsost král před malou chvílí, ten se zrovna moc nepovedl. Jeho úcta a láska ke všemu živému, jeho odmítnutí zabíjet a účastnit se otcových výpadů a nájezdů, ho stála všechno. Stal se téměř vyvržencem ve vlastním domě, protože byl jediný, kdo měl ještě odvahu postavit se králi alespoň trochu na odpor. Král i oba bratři jím opovrhovali, byl jim překážkou, které je potřeba se odstranit.

Co se stane, když nejslabší ze synů zemře? Naprosto nic. Tedy aspoň tady na tomhle hradě ne. Život půjde dál a těm třem, co teď seděli naproti němu, se uleví. Bude to, jako když zašlápnou švába. Chtěli se ho zbavit, ale z nějakého, Talanovi ne zcela jasného důvodu, to neměli odvahu udělat sami.

Talan, poslední z klanu Vlků, i zvaný též Vlk, pro svoji živelnou a nespoutanou povahu, vytrénovaný a statný lovec, se jich nebál. Ale to, co dělali v této zemi, mu taky zrovna po chuti nebylo. Kdyby jeho otec tenkrát nesložil králi slib věrnosti, nebyl by tu, protože se mu hnusilo vše, co král prováděl. On sám byl také bojovník, ale nevraždil jen tak, pro radost, pro zálibu v krvi a utrpení. Jen když musel, tak v rámci obživy, přežití a někdejšímu slibu svého otce. Doba byla prostě zlá, co naplat.

Raon se na něj zostra podíval a na dubovém stole před Vlkem přistál měšec, ve kterém zacinkaly mince.

„Tvoje odměna,“ zavrčel a podíval se na lovce se stejným odporem, jako on na něj. Měšec byl pořádně naditý a bylo vidět, že král si synovy smrti cení víc než dost.

„Chci, aby zmizel, rozumíš?“ Vlk mu to odkýval, tomu rozuměl dobře, ale nedokázal si představit, že by se to stalo tady, na hradě. Ale zeptat se ho na to mohl, jen aby si to upřesnil.

„To mám jako udělat tady?“ pronesl klidným hlasem s lehkým nádechem ironie Vlk svoji otázku, a upřeně se na krále podíval. Pokud ano, bude král šílenější, než si myslí. Odpovědí mu byl jízlivý úsměšek. Král dobře věděl, že se mu zem už delší dobu láme pod nohama, nespokojení lidé by smrt nejmladšího z princů nemuseli dobře pobrat a zabít ho na přímo hradě by bylo šílenství. Jeho obličej se stáhl do krutého šklebu, ve kterém nebyla ani špetka lidskosti.

„Ne, jistě že ne. Musí to být někde mimo, rozumíš. Udělej to po svém. Jestli spadne z koně, uklouzne na skále, nebo umře při loupežném přepadení, to už mi je jedno,“ zavrčel znovu a jeho tvář v mihotavém světle svíček vypadala ještě zlověstněji a šíleněji. Talan věděl, co pak bude následovat. Princova smrt se zabalí po nadýchaných formalit, možná mu vystrojí i pohřeb a lidem se prostě něco nalže. Nebylo by to poprvé.

„Zítra ho pošleme na kontrolu jižní hranice, ty pojedeš s ním jako jeho stráž. Je mi jedno, kde a kdy to uděláš. Sem už se nevrátí, jasný,“ zazněl králův hlas síní. Oba bratři, sedící po jeho boku, se jen zasmáli. Jejich bratr? Ne, nebyl pro ně nic. Naprosto nic.

„Setkáte se zítra u jižního cípu lesa, za hradem, hned za úsvitu,“ upřesnil mu ještě král instrukce.

Právě posílá syna na smrt. Opravdu je mu to takhle jedno? Stejným tónem by si poručil i večeři.

Vlk přikývl. Nic víc ani vědět nechtěl, vzal měšec a zvedl se k odchodu. Nechtěl tu být už ani minutu.

„A ještě něco,“ zaslechl krále, když už se otáčel k odchodu, „pamatuj si dobře, jestli svůj úkol nesplníš, najdeme si tě.“ Bylo mu to jasné. Špatně splněný úkol rovná se tvrdý trest. A král dokázal být neskutečně krutý k těm, kteří neplnili jeho příkaz. Znovu beze slova kývl a urychleně odešel.

Jeho úkol byl jasný. Jeho úkol byl snadný.

Jednoho kluka se snad dokáže zbavit, ne?