Kapitola VI. – Hory a oheň

Co neuschlo u ohně, dosušilo horké letní slunce a lehký vánek vanoucí z jihu. Ač to na sobě nedával Arlen znát, bylo vidět, že je příliš unavený a stejně jako Talanovi se mu honilo v hlavě tisíce myšlenek. Na rozdíl od prvního dne už nemluvil téměř vůbec, ale jestli to bylo únavou, pozdním šokem nebo tím, že mu došlo téma, to Vlk netušil. Oba měli o čem přemýšlet.

Kopce se pomalu zvedaly do výše a Talan věděl, že je čeká těžší úsek jejich cesty. Projít horami jim bude zase nějakou tu chvíli trvat a cesta bude o dost náročnější. Minuli několik povozů převážejících zboží a pokračovali dál na jih. Nedělo se nic, co by stálo za pozornost a Talan se přistihl, že pokud nezírá tupě do krajiny, pozoruje prince, který jel kousek před ním.

Postavy belhající se kus před nimi na prašné cestě si všiml až po chvíli. Byl to jen žebrák, takových byly v této zemi stovky. Lidé zbídačení válkou, chudými poměry a krutým králem. Viděl, jak si unaveně sedl na kraj cesty, zřejmě si chtěl odpočinout po dlouhé cestě. Když byli u něj, Arlen zastavil koně, sesedl a šel k němu. Dřepl si a Talan z povzdáli pozoroval, jak mu něco říká, a nakonec mu něco lesklého vtiskl do ruky.

Zase rozdává peníze, pomyslel si a bylo tomu tak. Arlen nasedl na koně a omluvně se na něj podíval.

 „Vždyť neměl ani pořádné boty,“ povzdechl si a pobídl koně, obličej zachmuřený a lítostivý. Tohle byla práce jeho otce a on s tím nemohl nic udělat. Mohl jen plakat a soucítit s lidmi, které jeho otec srazil na kolena. Talan se na něj zamyšleně podíval. I proto byl Arlen takovým trnem v oku svému otci, jeho láskyplné srdce nemělo v tom krutém a chladném hradním prostředí co dělat. Tam nemělo šanci přežít.

V jeho srdci nebyl chlad, byl tam oheň, a ten museli uhasit.

Místo na přespání našli po dlouhém úmorném dni na malém plácku obklopeném keři a stromy, stran cesty, ze dvou stran chráněném skalami. Byl zde klid a malá říčka nedaleko jim zajistila nejen vodu, ale i solidní rybí večeři. Talanovi nechutnalo, neměl hlad ani chuť cokoliv pozřít, a Arlen se v tom víceméně taky jen ponimral.

Další den téměř pryč, a on svůj úkol pořád nesplnil. Nemohl se na něj ani podívat, protože kdyby to udělal, už by se od něj nedokázal odpoutat. V nitru mu zuřila bouře, horší než ta, kterou zažili předchozí den. A jeho ruce se sevřely v pěst.

Dnes to musí udělat, když ho nechá tady, nikdy ho nikdo nenajde. Zbavíš se prince i těch divných pocitů!

Slunce už dávno zašlo a tma přikryla krajinu, která pomalu uléhala ke spánku. Arlen dřepěl u ohniště a přikládal. Byl otočený zády k němu.

Prostě to teď musí udělat. Musí.

Cítil, jak mu buší srdce a jeho ruka pevně sevřela rukojeť dýky. Měl ho nechat v té rokli, už by měl vyřešeno, sakra.  

Držel ji, téměř křečovitě a díval se na něj, na mladého krásného prince, jak opatrně rovná kusy dřeva do ohniště.

Ale něco v něm zoufale křičelo. Nedělej to! Nedělej to!

Vycítil jeho přítomnost za svými zády. Zůstal dřepět a jen mírně natočil hlavu, aby se podíval, kde Vlk stojí, a pak se zadíval kamsi do dálky.

„Tak to prostě udělej,“ řekl najednou a hodil do ohniště poslední kus dřeva. A Talanovi se najednou sevřelo srdce. Jak to jen mohl….?

“Myslíš, že nevím, proč jsi tady,“ pokračoval tiše a stromy nad jeho hlavou zašuměly nočním vánkem. Talan pevně sevřel rty a Arlen se pomalu zvedl a otočil se k němu.

 „Myslíš si, že jsem tak hloupý? Že nevím, co můj otec plánoval? Na hradě jsou desítky stráží, které mohly jít se mnout. Ale můj doprovod je zabiják z klanu Vlků. Myslíš, že nevím, co máš udělat,“ pokračoval a v jeho očích se zaleskly slzy, přesto jeho hlas zůstal pevný. V posledních okamžicích si chtěl zachovat svoji čest a důstojnost, už tak věčně podlamovanou jeho otcem a bratry. Sklopil oči a podíval se na jeho ruku, která stále svírala rukojeť ostré dýky.

„Když jsi to věděl, proč jsi neutekl?“ zeptal se Talan, ale tuto otázku mu položil jen proto, aby získal čas. Čas poprat se s touhle pitomou situací, která se vůbec neměla stát.

„Když ne ty, byl by to někdo jiný. Otec by mě našel, uštval jako divou zvěř. Tak to prostě budeš ty,“ odpověděl mu klidně a přistoupil o krok k němu.

„Prosím tě,“ zašeptal a jeho slova zanikla v šumění listů nad jeho hlavou. Stromy plakaly a příroda ztichla, čekajíc, že dnes v noci bude truchlit nad ztracenou duší prince, pro nějž byl lidský život a láska cennější než cokoliv na světě.

A před tím, než zavřel oči, se naposledy podíval na Talana.

„Miř přesně.“